Časopis Umělec 2002/2 >> 69 věcí, které můžete podniknout | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
69 věcí, které můžete podniknoutČasopis Umělec 2002/201.02.2002 Stewart Home | theory | en cs |
|||||||||||||
69 věcí, které můŽete podniknouts veteránem uměleckého odporu a třídních válek, mužem v domácnosti, plagiátorem, plodným spisovatelem, kritikem, autorem štvavých textů a pornografie inspirované politikou, polemikem, šprýmařem, uměleckým stávkařem, zakladatelem neoismu, metlou anarchismu, mučedníkem revoluce a notorickým sebezapírajícím se autopublicistou.
Zvolte si odcizení Karen Eliot (z eseje Neoismus, plagiátorství a praxe) Karen Eliot je jméno, které odkazuje k individuální lidské bytosti, jíž může být kdokoli. Jméno je pevně dané, nikoli už lidé, kteří je používají. Jméno Smile odkazuje k mezinárodnímu časopisu a jeho mnohočetným počátkům. I toto jméno je pevně dáno, ale typy časopisů, jež je používají, pevně dány nejsou. Účelem mnoha rozdílných časopisů a lidí užívajících stejné jméno je vytvořit situaci, za kterou není nikdo konkrétní odpovědný, a prozkoumat západní filozofické pojetí identity, individuality, původnosti, hodnoty a pravdy. Kdokoli se může stát Karen Eliot jednoduše tak, že toto jméno přijme. Karen Eliot z nich však bude jen po dobu, po kterou toto jméno budou užívat. Karen Eliot se v létě roku 1985 spíše materializoval/a jako otevřený kontext, než narodil/a. Když se člověk stane Karen Eliot, jeho existence se skládá z činů jiných lidí, kteří toto jméno přijali před ním. Když se člověk stane Karen Eliot, nemá rodinu, rodiče, datum narození. Karen Eliot se nenarodil/a. Materalizoval/a se ze sociálních sil, které byly prostředkem proniknutí do měnícího se terénu, jenž ohraničuje “jednotlivce” a společnost. Jméno Karen Eliot si lze strategicky osvojit pro řadu akcí, intervencí, výstav, textů, atd. Když odpovídáme na dopisy vytvořené v rámci akce nebo jako výsledek textu, v němž byl použit kontext tohoto jména, má smysl na tento kontext navázat, tj. odpovědět jako Karen Eliot. V osobních vztazích, v nichž se u člověka projevuje jeho minulost, hrozí, že jméno Karen Eliot bude příliš identifikováno s jednotlivými lidmi. Zničte vážnou kulturu (z eseje Neoismus, plagiátorství a praxe) Vyzýváme všechny kulturní pracovníky, aby v období od 1. ledna 1990 do 1. ledna 1993 odložili své nástroje a přestali vytvářet, distribuovat, prodávat, vystavovat nebo diskutovat svá díla. Vyzýváme galerie, muzea, agentury, “alternativní” prostory, časopisy, divadla, umělecké školy atd., aby ve stejném období zastavily svůj provoz. Umění je sebezvěčňující se elitou konceptuálně definováno a propagováno jako mezinárodně obíhající zboží. Díla kulturních pracovníků, kteří bojují proti vládnoucí společnosti, jsou marginalizována nebo naopak pohlcena plutokratickým uměleckým establishmentem. Vládnoucí třída používá umění jako “transcendentální” činnost stejně, jako kdysi využívala náboženství k ospravedlnění nahodilosti svých obrovských privilegií. Umění vytváří iluzi, že pomocí činností, jež jsou ve skutečnosti zbytečné, je civilizace v kontaktu s “vyšším citem”, který z ní snímá nařčení z vykořisťování a masových vražd. Ti, kdo tuto logiku přijímají, podporují plutokracii, i když ekonomicky stojí mimo tuto třídu. Představa, že “všechno je umění”, je vrcholem kouřové clony a znamená jen, že jistí členové vládnoucí třídy si obzvlášť svobodně navzájem sdělují svou dominanci nad masami. Tím, že jednoho člověka nazveme “umělcem”, upíráme jinému stejný dar vize. Mýtus “génia” ospravedlňuje nerovnost, útlak a hladomor. To, co umělec považuje za svou identitu, je naučená sada postojů, předsudků, které lidstvo uvěznily v dějinách. Musíme odmítnout jak role, které z této identity vyplývají, tak umělecké produkty jako výsledky reifikace. Na rozdíl od umělecké stávky Gustava Metzgera z let 1977–1980 není naším záměrem zničit ty instituce, které by mohly mít negativní dopad na uměleckou produkci. Chceme zpochybnit roli umělce samotnou a její vztah k dynamice moci v rámci současné společnosti. Plagiátorství (z eseje Neoismus, plagiátorství a praxe) Plagiátorství je vědomá manipulace s existujícími elementy s cílem vytvořit “estetické” dílo. Plagiátorství je vlastní veškeré “umělecké” činnosti, protože jak výtvarné, tak literární “umění” pracuje se zděděným jazykem i přesto, že se jeho autoři snaží tuto přejatou syntax odhodit (jak se stalo v případě modernismu a postmodernismu). Na počátku 20. století se díky objevu koláže radikálně změnil způsob použití již existujících elementů v “umělecké” tvorbě. Tento vývoj ve svých “spisech” předpověděl Isidore Ducasse (1864–1870), který je známější pod autorským jménem Lautréamont. Ve svých Básních Ducasse napsal: “Plagiátorství je nezbytné. Vyžaduje si je pokrok.” Tento výrok charakterizuje použití, jaké se plagiátorství od té doby dostalo. Dva nebo více rozdílné elementy se spojí dohromady, aby vytvořily nový význam. Výsledná suma je vyšší než jednotlivé části. Lettristé a později situacionisté sice tento postup nazývali “détournement” (doslovný překlad z francouzštiny je zpronevěra), ale dodnes je lidově znám spíše jako plagiátorství — termín, který použil Lautréamont. Plagiátorství obohacuje lidský jazyk. Je to kolektivní snaha, která je velmi vzdálená postmodernistickým “teoriím” apropriace. Plagiátorství v sobě obsahuje smysl pro dějiny a vede k pokrokové společenské transformaci. Oproti tomu jsou “apropriace” postmodernistických ideologů individualistické a odcizené. Plagiátorství je doživotní záležitost, postmodernismus se upíná k smrti. Festival plagiátorství, Londýn, leden/únor 1998 Krátká řeč na téma “kulturních podmínek” (z eseje Neoismus, plagiátorství a praxe) Omezení veřejných rozpočtů na kulturu by umožnilo — zvláště v případě “experimentálního” pole —, aby “autonomní” elementy zničily hegemonii vyčpělých iniciativ, jež favorizují orgány vyplácející granty. V určitých oblastech — které nikdy nebudou “finančně životaschopné” nebo “atraktivní” pro sponzory — nabízejí škrty v grantech, o nichž monetaristé tvrdí, že pomáhají umístit kulturu na “volném trhu” (jako kdyby kultura nebyla nic než nadstavbový výsledek hospodářství!), možnost ovládnout celý sektor umění těmi, kdo fanaticky nenávidí kapitalismus (a jsou připraveni pracovat bez jakékoli finanční “odměny”). Významnou součást takového “fanatismu” tvoří odmítnutí universalistických nároků na jakoukoli formu kulturní produkce (a vysmívat se takovým činům, s jejichž pomocí umělci obvykle “ospravedlňují” svou tvorbu). Upřímně “radikální” kulturní praxe musí odmítnout esencialismus a zároveň uznat skutečnost mocenských vztahů, které charakterizují naši společnost. (Postmodernisté esencialismus teoreticky odmítají, ale zároveň těží z ideologie “romantického” a “modernistického” umění, jehož odkaz jim umožňuje získávat granty a těšit se ze státem placené profesorské kariéry. Ohledně toho, co tuto společnost charakterizuje, tito noví nietzscheáni — či alespoň baudrillardovské křídlo tohoto “hnutí” — naprosto směšně tvrdí, že moc “zmizela”). Výše uvedené by se však nemělo zaměňovat za jakousi formu neomarxismu — jakkoli je kapitalistická společnost charakterizovaná značnou nerovností moci, v současnosti neexistuje jednotná třída, která by prosazovala kolektivní program transformace společenských vztahů (neexistuje ani historická “nevyhnutelnost”, že se taková třídní formace v dohledné době objeví). Z těchto důvodů jsem přijal strategii boje — tady a teď — v oblasti, o kterou se bezprostředně zajímám (místo toho, abych se pokoušel “zorganizovat třídu” nebo fungovat jako “pochodeň osvícení”). V každém případě se zdá, že organizace typu “nového společenského hnutí” je mnohem rozumnější, než snaha zavést tradiční marxistický model (takové modely byly naprosto zbytečné už před 150 lety, protože “ryzí” pochopení tříd vyžaduje o něco víc než jen pouhé porozumění ekonomickému redukcionismu). Marxisticko-leninské tvrzení, že se lidská společnost skládá z hospodářské základny a kulturní a politické nadstavby, je naprostý nesmysl. Mezi ekonomikou, kulturou a politikou dochází k dynamické interakci (kterákoli z těchto kategorií může v určitou dobu zaujmout dominantní postavení v závislosti na souhře historických faktorů). Analogický vzorec interakce platí také pro výrobu a spotřebu (od nástupu industrializace ani jedna z těchto kategorií neměla permanentní převahu nad druhou). Odtud tedy můj zájem o zdůraznění produktivní role diváků v kulturní sféře. Průvodním jevem tohoto zájmu je odmítnutí představy, že existuje “radikální zpolitizované” společenství částečně pasivních spotřebitelů, kteří netrpělivě čekají na příležitost zúčastnit se takových událostí, jakou byla instalace Anon (z toho důvodu jsem využil příležitost umístit dílo do prostoru, kde je uvidí jednotlivci, kteří neplánovali, že se na ně přijdou podívat, tj. do výlohy v nákupním centru Luton). Anon — 33 Arts Centre, Luton, únor/březen 1989 Slogany, které je nutné jakýmkoli způsobem rozšiřovat (z eseje Neoistický manifest) Letáky, oznámení veřejným rozhlasem, komiksy, bublinkami na obrazech v Národní galerii, při přestávce v kině nebo na koncertě, nápisy nasprejovanými na plakátové tabule, před sexem, po sexu, atd. TI, KDO NECHÁPOU VÝZNAM TĚCHTO SLOV, SI NEUVĚDOMÍ ANI JEJICH DŮSLEDEK SÍLA SKRZE MOC VYTVOŘTE BUDOUCNOST TÍM, ŽE ZNIČÍTE MINULOST ŽIVOT ZAČÍNÁ TAM, KDE KONČÍ DĚJINY UMĚNÍ JE POVOLENÁ PORNOGRAFIE RABOVÁNÍ JE ŽÁDOSTIVOST BEZ NUTNOSTI ČEKAT ROZKOŠ JE ZDOLÁNÍ TOUHY ZNIČTE VÁŽNOU KULTURU KRÁDEŽE V OBCHODĚ: VŠECHNO, CO V OBCHODĚ CHCETE A JEŠTĚ NĚCO NAVÍC ŽIJTE TEĎ, UMÍREJTE AŽ POTOM LÁSKA JE ZVNITŘNĚNÝ OPAK DIVADLA ÚTLAKU ZNIČTE PRAVDU ZVOLTE SI ODCIZENÍ Neoistická kulturní konspirace hledání (Z eseje Neoistický manifest) Předmět tohoto HLEDÁNÍ nelze poznat, dokud jej nenajdeme — ani potom jej však nemusíme rozpoznat. HLEDÁNÍ vyžaduje naprostou oddanost čestnosti a pravdě. HLEDÁNÍ lze realizovat formou náhodných cest vlakem z nespecifikovaného bodu do jiného nespecifikovaného bodu. Tyto cesty lze realizovat kdykoli v průběhu roku — mezi jednotlivými cestami musí být odstup alespoň týden. Ročně je nutné podniknout alespoň tři cesty. Během období tří let lze uskutečnit maximálně 62 cest. Cesty mohou být individuální nebo ve skupině zasvěcenců. Není nutné, aby skupiny držely pohromadě nebo aby jednotlivec cestoval sám — cesty jsou otevřené situace, během nichž jsou povoleny změny. O cestách lze vést záznamy — ale není to nezbytné. Během cesty by měli její aktéři poslat pohlednici přátelům a známým. Hledačům se doporučuje, aby cestovali první třídou — možná bude nutné strávit převážnou část cesty na toaletách, aby se vyhnuli průvodčím. Varujeme zasvěcence před nebezpečím jídla a pití nebo spaní během cesty podniknuté jako součást HLEDÁNÍ. Hledači by u sebe měli vždy mít NEOISTICKÉ materiály. Varujeme zasvěcence, že během cesty lze narazit na Kulturní celnice — hledači by měli být připraveni kdykoli odrecitovat NEOISTICKÝ katechismus. Během HLEDÁNÍ se doporučuje nábor nových zasvěcenců. Hledači jsou oprávněni svléknout ostatní pasažéry. Zasvěcence však varujeme, že taková opatření lze přijmout jen ve výjimečných situacích. Hledači nejsou podřízeni vědeckým lžím a mohou podle vlastního uvážení kdykoli zesměšňovat pravidla gravitace. Pokud se k HLEDÁNÍ jednou rozhodnete, musíte hledat po celý život. VAROVÁNÍ, MONTY CANTSIN je šprýmař, vtipálek a zloděj. Za touto fasádou se však skrývá VELKÁ PRAVDA, která čeká na ty bystřejší z vás. Tato PRAVDA vás UDIVÍ, OHROMÍ a OSLNÍ. Tuto PRAVDU lze odhalit jen těm, kteří se vydají HLEDAT. Krev, chléb a krása (z eseje Neoistický manifest) Po Lautréamontovi je čím dál těžší psát — nikoli kvůli nedostatků nápadů a zkušeností, ale kvůli tomu, že západní společnost začala být tak fragmentární, že už není možné vytvořit to, co se tradičně považuje za “dobrou” prózu. Text, který spojuje jediná myšlenka nebo soubor myšlenek, v němž jedna věta logicky navazuje na předcházející a každý odstavec a kapitola hladce přechází do dalších. Dnes se zdá, že myšlenky se rozpadají ještě dříve, než se zformují, obracejí se proti sobě, protiřečí si a znemožňují psaní harmonickým slohem. Velkým problémem umění 20. století je neustálý požadavek něčeho nového a originálního. Následkem toho se zdá, že všechno stále plyne, ale přitom se nic nemění. Místo toho se neustále objevují tytéž chudokrevné myšlenky, jen pod novými jmény. Trvalo tisíce let, než lidé stvořili perspektivu a dnes lidé vyžadují radikální inovace každý týden. Výsledek je, že dostanou přesně to, co si zaslouží — urážky. Neoismus je proti západní filozofii, protože odmítá rétoriku logických argumentů. Logika je cesta, která nevede nikam, respektive vede k šílenství. Neoismus nikdy netvrdil, že všechno vyřeší. Neoismus prostě je. Netvrdí víc než to, co je zřejmé a nic není zřejmější než neoismus. Neoismus je definitivní forma západní filozofie, protože to vůbec není filozofie. Je to nečitelná poznámka, kterou Tristan Tzara nechal vypadnout ze své náprsní kapsy dříve než v roce 1916 vystoupil v Cabaret Voltaire. Není to víc než kýchnutí nebo spíše falešný smích. Neoismus je neporazitelný a nesrozumitelný. Každá pověra potvrzuje a posiluje víru v něco vyššího, přesahujícího muže/ženu. V revolucích jde o to zničit fragmentární svět kapitálu a zlynčovat šéfy, kteří celkem úmyslně propagují ideologii individuality, aby zabránili utvoření třídního vědomí. Jelikož je náboženství podpěra, berlička, poznání, že muž nebo žena nedokáže žít plně jako izolovaný jednotlivec, obsahuje v sobě sémě masového revolučního vědomí. Váha dějin nás dnes utlačuje mnohem efektivněji, než by se většině reakcionářských politiků mohlo v jejich snech o byrokratické dokonalosti zdát. Potácíme se a dusíme pod tíhou sutin nashromážděných během tisíců let. Sutin, které dusí všechno kromě nejagresivnější a nejtvořivější jiskry. Dnes hrozí, že nás taková jiskra spálí zaživa ve vězení, které jsme si sami pro sebe vytvořili. Nutkání zničit ctihodná muzea dnes dosáhlo takových rozměrů, že hrozí stát se ještě tíživějším, než celé uplynulé dějiny. Jediné hnutí, které důsledně pracuje na usmrcení dějin, je po rozpadu Situacionistické internacionály Globální neoistická síť. Jen neoismus v sobě nese revoluční potenciál nutný k realizaci našeho lidství. Od roku 1979 neoismus obhajuje revoluční výdobytky Situacionistů a Fluxu. Neoisté jsou jediná skupina, která přinesla spojení nihilismu a historického vědomí — tedy prvků, které byly podstatou starého řádu, řádu dějin. Neoismus stojí na konci dějin, v současnosti. Přes nejistotu, kterou s sebou taková pozice nese, čerpá neoismus sílu ze svého smyslu pro historii, smyslu pro realitu minulosti — a pro význam Lautréamontův, Situacionistů a Fluxu. Jejich dílo jsme pečlivě prostudovali a zjistili jsme, že se od nich není co učit. Ti, kdo se dívají do minulosti, jsou slepí na cestě do budoucnosti. Neoismus se vždy více zajímal o šíření zmatku, než aby sám sebe servíroval ve stravitelných porcích. Neoista je člověk, který věří v hodnotu nošení deštníku za deštivého dne nebo ještě lépe, odcizení deštníku někoho jiného, pokud začne pršet. Je to někdo, kdo z přesvědčení odmítá pracovat. Kdo raději žije z peněz někoho jiného, než z ovoce vlastní práce. Někdo, kdo hledá uspokojení v současnosti než v bezpečné budoucnosti. Někdo, kdo je upřímně překvapen, když příbuzní vyjádří své rozhořčení, objeví-li se u nich v pět ráno a dožaduje se zapůjčení značné sumy peněz. Někdo, kdo je naprosto přesvědčen o vlastní genialitě a věří nejen tomu, že mu ostatní dluží život, ale jejich existence ho opravňuje žít v luxusu na jejich účet. Především je však neoista člověk, který věří, že umění není výtvor génia, ale pouhou aplikací public relations. Hloupý klam, jehož podstatu ani nestojí za to na veřejnosti odhalovat. Darujte své tělo pro sexuální experimenty (z eseje Re:Akce, zpravodaj neoistické aliance, ani bytí, ani budoucí bytí!, č. 9, podzimní rovnodennost 399) Nekrofilie nadále představuje významnou zbraň v boji proti patriarchátu, protože konec útlaku si vyžaduje opětovné spojení živých s mrtvými. Jeden ze způsobů, jakým mohou (mužští) revolucionáři znovuobjevit ženskost, je uvažování o tom, co to znamená být mrtvý. Spiritistické poklepávání na stůl nebo tabule ouija posilují hegemonii vládnoucí společnosti tím, že vytvářejí imaginární svět, který nám nahrazuje nedostatky světa, v němž žijeme. Traduje se, že desítky mužů uplatili strážce márnice, aby se mohli oddat sexu s mrtvolou Marilyn Monroe. Sex s mrtvými by měl být darem, ale v kapitalismu se často omezuje na zboží kupované za peníze. Ve své snaze prodloužit za každou cenu život lékařský establishment podněcuje živé, aby vyplnili formuláře, v nichž povolují, že jejich těla budou po smrti použita pro transplantaci orgánů. Revolucionáři mohou převrátit humanitární přetvářku přerozvinutého světa v pravý opak tím, že poskytnou svá těla k sexuálním experimentům. Je čas vyrazit na hřbitovy a osvobodit mrtvé. Projekt komunismu bude žít a přežije vlastní smrt za revolučního pokřiku “dobře vykopaný starý krtek!” Rada od marxistického astrologa: Negujte všechno a čekejte na dialektický rozklad!Neoistická aliance z Brightonu v akci, 1996Obálky různých publikací, které rozšiřují myšlenky Stewarta Homea. Pro další informace pište na adresu AK Press, 22 Lutton Place, Edinburgh, Skotsko, EH8 9PE Velká Británie, nebo Sabotage Editions, BM Senior, London WC1 3XX, Velká Británie, nebo www.stewarthomesociety.orgNejnovější román Stewarta Homea je směsicí brakové literatury a filozofie. Mezi britskými kritiky způsobil poprask.
01.02.2002
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář