Časopis Umělec 2006/1 >> Večeře s Olafem Přehled všech čísel
Večeře s Olafem
Časopis Umělec
Ročník 2006, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Večeře s Olafem

Časopis Umělec 2006/1

01.01.2006

Oliver Kielmayer | interview | en cs

Oliver Kielmayer
hovoří s Olafem Breuningem

Olaf Breuning se proslavil fotografiemi, videi a instalacemi čerpajícími z postmoderních kombinací hororu, gotické-ho revivalu, etna, estetiky dřevního heavy metalu a zá- bavního průmyslu. Jeho práce byly agresivní, hýřily vtipem a těmi nejbizarnějšími aranžmá. Jak autor říká, jednou se „hororového Breuninga“ musel zbavit. Dnes je přímější a ještě svobodnější. Pracuje v New Yorku a věnuje se tématům jako smrt s tím, aby výsledný produkt nebyl ani výhradně ironický, ani výhradně vážný. Je mu třicet pět a tvrdí, že ho umění zajímá jako inventura života. Ví, že je šťastným, vyvoleným zvířetem pro malou společnost lidí, kteří si umění mohou dovolit.
Když švýcarský kurátor Oliver Kielmayer vystavil jeho film v rámci své sekce na letním bienále ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze, požádali jsme ho, aby pro časopis Umělec připravil s Breuningem rozhovor. (red.)

Proč jsi nepřijel do Prahy na otevření bienále?
Měl jsem velkou produkci v New Yorku, a proto jsem neměl čas. Tři měsíce jsem se zabýval novou prací pro výstavu v galerii Chisenhale, je to první větší věc v Londýně, a proto velice důležitá.

Co v Chisenhale vystavuješ?
Většina lidí samozřejmě očekává multimediální práci se zvukem a videem, ale měl jsem chuť udělat něco rukodělného. Nejdřív jsem ručně vyrobil 1500 svíček. Měl jsem deset pomocníků, protože udělat jednu svíčku trvá asi půl hodiny. Je sedm různých barev, do kterých se svíčky namáčí, a pak to vypadá jako letokruhy, hodně barevné a moc pěkné. Instalace je jakousi zahradou nebo parkem, je to obrovské. Svíčky jsme zasadili do dřevěných kmenů, které vypadají jako primitivní figury zvířat – gepard s žlutočernými svíčkami, pavouk, pták, krokodýl. Všechno je z robustního dřeva, je to mix Urse Fischera a George Baselitze – každý objekt je jiný, ale vše je vyrobeno ručně. Vlastně je to práce pro tříleté děti, je to jednoduché, přestože ty nádherné svíčky, které jsou zastrkané do dřeva, mají i agresivní moment. Knoty jsou odřezané, vypadá to jako barevné bodliny, které trčí ven ze světlého dřeva. Myslím, že je to velmi sympatická práce.

Pravidelně chodíš do svého nového ateliéru a mluvil jsi o deseti asistentech – není to tak trochu dílna á la Warhol?
Ne, není to tak okázalý! Je to malá místnost. Chodím tam třikrát týdně, jinak musím zařizovat spoustu věcí, emaily, administrativu... Kromě toho potřebuji dny na přemýšlení o tom, co vůbec budu dělat. V sobotu pracuji také, neděle patří mé přítelkyni. Spíme až do dvanácti a pak jdeme do Central Parku. Je to velmi neokázalé.

A kdy se odehrává tvůj okázalý život, během týdne?
Trochu to polevilo. Hodně chodíme ven na večeři, ale spíše tam, kde to znám. Jednou týdně jdu někam s Brianem, jinak s lidmi, s nimiž si dám sraz. Poslední okázalou událostí byla galavečeře pro Cindy Sherman před měsícem. Hned za mnou seděl Elton John a celý večer dlouze prděl. Byl tam John Waters, seděl jsem u jednoho stolu s Tony Ourslerem. Byl to aukční večer jednoho známého aukcionáře, benefiční akce.

Tvoje práce se v posledních letech koncentrovala; myslím, že je jednodušší, ale zároveň se více soustřeďuje na podstatu.
První fáze mé práce je definitivně pryč. Na konci devadesátých let byla má práce nahlížena kvůli flirtování s novogotikou a odkazy k hororovým filmům. Tahle doba je už minulostí, „hororového Breuninga“ jsem se musel někdy zbavit.

„Hororoví Breuningové“ mi připadali jako velmi krátké období, předtím jsi přece dělal úplně jiné věci; možná to pro široké publikum vypadalo jinak.
Moje dřívější práce byly v tradici multimediálních instalací, byly to pokusy úplně zabrat prostor. Myslím, že v posledních letech došlo k velkým změnám.

Bezpochyby, ale přesto vidím tvou práci spíše jako kontinuum s velmi stálým obsahem. Fotografie They Live byla jakýmsi resumé devadesátých let a nedávno to bylo třeba Home. Obě si hrají s různými možnostmi, jimiž naše generace hledá naplnění a životní smysl, a to já vnímám jako hlavní Breuningovu tematiku. O tvé práci existuje text s názvem „Hledání ztraceného smyslu“ – to je podle mého velmi výstižné!
Ne nutně. Už u They Live šlo o velmi postmoderní úhel pohledu, babylónské tlachání v jednom obrazu. Ale Home ukazuje velmi individuální pohled na svět. Pokusil jsem se něco vyprávět až téměř náboženským způsobem.

Struktura vyprávění je jistě jiná, ale „vyprávěné“ jiné být nemusí. V Home je jediný protagonista, který jakoby zkouší různé životní plány, v They Live jsou to pro změnu různí lidé, kteří jednotlivé životní plány ztělesňují.
Po vizuální stránce jsou tyto produkty přesto něčím jiným. Ale samozřejmě je to tak, že člověk má v životě nakonec jen málo témat, která jej skutečně zajímají. Pak tato témata vysvětluje znovu a vždy jinak.
Bude po Chisenhale zase nový film?
Ano, je to velká věc, budu na tom pracovat celý příští rok. Hlavním tématem jsou různé způsoby, jak se vypořádáme se strachem ze smrti. Jak se pokoušíme omezenosti našeho života dát znovu nějaký smysl láskou, sexem, náboženstvím... Najednou si uvědomujeme, že se dožijeme jen sedmdesáti či osmdesáti let...

Kdy si to člověk vlastně uvědomí? Myslím, že si to ještě neuvědomuji. Možná ne přesně; ale ve smyslu věcí, které už nezažiji. Například už nechodím na divoké večírky, to už je pryč. Nebo školní časy, doba studií, které už se nevrátí.
Je to velké téma, o němž už mnozí hodně řekli. To je pro mě pobídkou. Ale bude to spíše ironické, i když nejen to, nebude to pouze ironické, ani pouze vážné. Woody Allen na toto téma hodně hovoří v tomto smyslu.

Jak vznikla myšlenka tohoto nového filmu a proč jsi přišel zrovna s tématem smrti?
Většina toho, co jsem dělal teď pro výstavu v Chisenhale, bylo spojeno s tělesnou prací. Film je v tomto ohledu lepší, člověk může dát dohromady mnoho duševního majetku a zaznamenat to jako v deníku. Ostatně vždycky jsem byl umělcem, který rád vypráví příběhy, samozřejmě vizuální. Ve filmu je možné extrémně kondenzovat všechno, čím se člověk zabývá. To jsem velmi ocenil v Home. Zároveň jsem v poslední době o mnoha věcech přemýšlel a napadlo mě, že pro mě život není tak důležitý. V zásadě jsem přátelský a otevřený člověk, ale můj postoj vůči životu je tak nějak pohrdavý, neberu jej nějak šíleně vážně.

Zároveň si užíváš život, jak nejlépe to jde, v materiálním i myšlenkovém ohledu. Není to trochu nadnesené, užívat si života i přes pohrdání?
Nejsem žádný intelektuál, jsem analytický člověk. Máme jen jeden život, který bereme svým způsobem vážně, a zároveň je tu neuvěřitelná nedůležitost bytí; často zjišťuji, že skutečnost je nicotná. Nehraje pro mě roli, jestli umřu zítra nebo za 30 let. Život bude s věkem jen horší, lepší to rozhodně nebude. V zásadě jsem člověk, který přitakává životu, ale zároveň cítím pomíjivost a vnímám, že už jsem dosáhl poločasu.

Můj život se v posledních deseti letech zlepšil... Ne že by to tak muselo být napořád, ale mohlo by to vydržet třeba do čtyřicítky?
Je mi pětatřicet a všímám si, jak jsem stále více nucen podřizovat se jistým podmínkám života. Myslím, že jediná možnost, kterou v životě máme, je vybudovat si k němu velmi volný vztah; a k tomu patří i nebrat jej tak vážně. Přesto člověka občas zachvátí strach ze smrti. Před půl rokem jsem potkal jednu ženu, velmi dynamickou Číňanku, kolem pětačtyřiceti, ve skvělé kondici. Před třemi dny jsem ji potkal znovu, třásla se, sotva mohla mluvit. Má rakovinu prsu zasahující až do kostí, prochází chemoterapií a ozařováním. Lidé mívají spousty plánů, čeho chtějí v životě dosáhnout a co touží uskutečnit. A všichni se občas dozvědí, jak moc jsou omezení, a musí se ptát, jak dokáží v těchto mezích žít svůj život.

Nedávno mě moje vlastní pomíjivost pěkně naštvala. Mám ve vinném sklepě několik lahví, které tam musí ještě nejméně dvacet let zůstat, než se dají pít, a tak jsem si říkal, jak by to bylo hloupé, kdybych teď umřel. Ve vinném sklepě jsem si všiml, že jsou věci, které bych prostě ještě chtěl zažít. A taky mi došlo, že teprve teď pracuji na tom, abych v příštích dvaceti letech vedl naplněný život.
Něco takového se mi nestalo. Možná proto taky nemám žádný vinný sklep, ta myšlenka jako taková mi nevyhovuje. Necítím potřebu dožít se sedmdesátky. Jsem fixován na okamžik, užívám si jej a jsem otevřený všem eventualitám. Jsem perfektním dítětem postmoderny, uznávám úplně jiné modely reality. Všechny ideje, které máme o životě a s nimiž se pokoušíme vybudovat si svůj osud, jsou do jednoho zaměnitelné vzory, které samy o sobě nemají žádnou platnost. To mi dává volnost bláznů, možnost udělat cokoliv, a to je skvělé.

Když přemýšlíš o smrti, ptáš se určitě také sám sebe, jestli a jak se chceš reprodukovat?
To pro mě není žádná otázka, nejsem vůbec toho názoru, že bych musel uskutečňovat něco, co se pak bude šířit. Nikdy jsem nebyl člověk, který se zajímá o svůj odkaz, ani ve svém umění, je mi to ukradené.
A tvá umělecká díla? Proč je pak vyrábíš?
Něco člověk dělat musí, aby život prožil dobrým a zábavným způsobem. Existují různé věci, které může člověk chtít. Třeba být dobrým člověkem. Kdybych to chtěl, pracoval bych pro Červený kříž a nebyl bych umělcem. Rozhodl jsem se být umělcem, luxusním zvířetem naší společnosti. A přitom mně vůbec nezajímá, jak bych mohl své umění zachovat pro budoucnost, jako například Donald Judd.

Tím ale potlačuješ sám sebe. Vybíráš si přece nejen z existujících vzorů, nakonec vytváříš i své vlastní ve svých dílech. Není to jen hra s možnostmi, nabízíš i nové skladby.
Možná proto dělám umění. Abych tak našel sám sebe, abych mohl zachytit život v momentech. Každá práce je jako inventura života, člověk jej stráví, zažije a vytiskne ve formě uměleckého díla. To mě odlišuje jako umělce právě tak jako tebe jako kurátora od těch, kdo pracují v bance a jednoduše dohlíží na to, jak dobře to funguje v jejich oddělení. Stále se snažíme myslet ve větších souvislostech, hovořit o světě a vytvářet si o něm úplný obraz. Přitom je umění pro svět jako celek naprosto irelevantní. Z globálního hlediska se týká umění jen lidí, kteří si jej finančně mohou dovolit, mohou se důkladně zabývat věcmi, které nemají nic společného se všedním životem. V Ghaně nebo v Jižní Americe se lidé ani v nejmenším nezajímají o luxusní záležitosti, ale o zcela pragmatické věci v životě – a já na tom neshledávám nic špatného.

Přesto umění často ovlivňuje lidi, kteří rozhodují o světě. V tomto společensky vybraném segmentu dochází právě k této nutné výměně s uměním, a myslím, že je to svým způsobem určující.
Kultura často slouží jako důkaz, že má člověk čas a peníze, aby se věnoval nepodstatným velkým otázkám života. Umění je jako drahé hodinky; zčásti je to aristokratický životní postoj a možnost odlišit se od proletariátu. Znalci umění tak dávají najevo, že mají dobré vychování, sběratelé zase, že jsou zámožní. Ze všech bohatých lidí, kteří sbírají umění, jich má jen asi pět procent skutečně vybraný smysl pro umění. Jde jen o módu a styl! Kdysi jsem četl, že na světě existuje jen pět až deset megasběratelů. Zároveň ale existuje tolik miliardářů, kteří své peníze investují do jachet a jiných věcí. Je to malý svět, všichni ti, kteří se každý rok setkají třeba v Basileji... Je těžké soustředit se na všechny tyto otázky a zároveň si vybírat zákusek po jídle.

Tak se prostě budeme soustředit na zákusek.
Na lepší život, na zdraví!





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
From series of rare photographs never released before year 2012. Signed and numbered Edition. Photography on 1cm high white...
Více informací...
220 EUR
239 USD
Horníci z dolu Centrum při odpoledním koupání po ranní šichtě, 2016, 225 x 150 cm, print on vinyl
Více informací...
580 EUR
631 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS BERLIN
v ZWITSCHERMASCHINE
Potsdamer Str. 161
10783 Berlin, Germany
berlin@divus.cz

 

Otevřeno od středy do neděle mezi 14:00 a 19:00
 

Ivan Mečl
ivan@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150

DIVUS LONDON
Enclave 5, 50 Resolution Way
London SE8 4AL, United Kingdom
news@divus.org.uk, +44 (0)7583 392144
Open Wednesday to Saturday 12 – 6 pm.

 

DIVUS PRAHA
Bubenská 1, 170 00 Praha 7, Czech Republic
divus@divus.cz, +420 245 006 420

Open daily except Sundays from 11am to 10pm

 

DIVUS WIEN
wien@divus.cz

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSCOW & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS