Časopis Umělec 2009/2 >> Rozbor semináře Psaní dějin umění ve střední Evropě organizovaného Nadací Erste | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Rozbor semináře Psaní dějin umění ve střední Evropě organizovaného Nadací ErsteČasopis Umělec 2009/201.02.2009 Eduard Freudmann, Ivan Jurica und Ivana Marjanović | akademie | en cs de |
|||||||||||||
Psaní dějin umění ve střední Evropě je název semináře, uspořádaného společně rakouskou nadací Erste a rakouskou pobočkou mezinárodní neziskové organizace World University Service (WUS) v rámci projektu The Patterns Travelling Lecture Set, který iniciovala nadace Erste. Projektu se se svými přednáškami účastnilo sedm vědců z takzvané východní Evropy (ČR, Estonska, Maďarska, Polska, Srbska a Slovenska): Edit András, Jan Bakos, Ljiljana Blagojević, Mart Kalm, Vojtěch Lahoda, Piotr Piotrowski a Misko Šuvaković. Seminář byl uspořádán na Akademii výtvarného umění ve Vídni ve spolupráci se seminářem Postkonceptuální umělecké metody (univ. prof. Dr. Marina Gržinić). Přednášky se také konaly na univerzitách v Bělehradě v Srbsku, Kluži v Rumunsku a Poznani v Polsku.
Následující text je redigovanou transkripcí diskuse studentů semináře Postkonceptuální umělecké metody, studentů z jiných seminářů na akademii a editorů (Eduard Freudmann, Ivan Jurica and Ivana Marjanović). Jedná se o výstup delšího procesu zahrnujícího přípravnou četbu do semináře, kritické reflexe a nakonec i veřejné přednášky a diskuse. V zájmu lepší srozumitelnosti a uspořádání byla původní vyjádření redigována a byla změněna jména účastníků diskuse. Všechny tyto akce se konaly v rámci semináře Postkonceptuální umělecké metody během zimního semestru 2008/2009. Seminář vedla univerzitní profesorka Dr. Marina Gržinić a asistenti Ivan Jurica a Ivana Marjanović. Výlet do imperiálního hlavního města Ana: Ráda bych otevřela diskusi obecnou úvahou o tom, co to obnáší mít na veřejných vzdělávacích institucích kurzy nebo semináře organizované a financované soukromými investory. Sofia: Myslím, že těsné spojení soukromého kapitálu a veřejné vysoké školy musíme analyzovat v kontextu reforem evropského vzdělávacího systému v rámci Boloňského procesu. Díky komodifikaci znalostí a privatizaci vzdělání se banky začaly zajímat o spolupráci s univerzitami. Z jedné strany tu uzavírají obchody – nabízí studentům úvěry, které musí po ukončení studia splácet. To je případ Itálie, kde je proces uvádění boloňských reforem do praxe v mnohem pokročilejším stadiu než v Rakousku. Z druhé strany banky stále více ovlivňují obsah studia. Albert: V minulém semestru se na Institutu filosofie na Vídeňské univerzitě pořádala série přednášek ve spolupráci s bankou Erste Bank. Její název byl Společenská zodpovědnost firem a zaměstnanci banky přednášeli o ekologické a společenské zodpovědnosti ekonomických podniků. Když pak na první přednášce rektor univerzity a výkonný ředitel banky uváděli tuto sérii, vyjádřili někteří ze studentů svůj odpor a kladli kritické dotazy, které však byly okamžitě zablokovány. Místo diskuse se studenty tito dva činitelé předvedli veřejnou diskusi o tom, kdo je bohatší a kdo vlastní v bance víc akcií. Anja: Také je důležité zmínit to, že banka vypsala tři stipendia ve výši 500 Euro pro studenty, kteří budou ve své diplomové práci zpracovávat témata související s přednáškami. Petr: Ačkoli na naší Akademii nebyl přístup nadace Erste tak drsný, měl stejnou myšlenku – získat akademickou legitimizaci pro témata, která chce šířit kvůli svým obchodním zájmům. Ana: Zajímavé je, jaký druh spolupráce si vybrali, aby legitimizovali vstup soukromého kapitálu do veřejné vzdělávací instituce: hlavním partnerem je rakouská pobočka nevládní organizace World University Service, která je vlastně jen „kulisou“, pouhou maskovací zástěrkou… Judith: Omlouvám se, že tě přerušuji, ale pokud jsme tady všichni takhle kritičtí, proč jsme proti takové akci neprotestovali na akademii nebo ji nebojkotovali, naopak jsme spíš přispěli k její organizaci? Ana: To je správná otázka. Problém je to, že v dané situaci existuje dilema mezi kapitalistickým zájmem na jedné straně a koloniální ignorancí na druhé. Pokud bychom tyto přednášky nepřijali, nikdy bychom na akademii neměli šanci slyšet vědce z východní Evropy. Kdo by tyto lidi pozval a zaplatil, aby přijeli a přednášeli nám? Anja: Ale proč o ně byl tak malý zájem? Téměř všichni v publiku byli ze semináře, který tyto přednášky hostil. Na přednášce nebyl jediný profesor z jiné katedry a ani nikdo z katedry teorie a dějin umění! Petr: Nedostatek zájmu lze vysvětlit jedině jakousi koloniální hierarchií: vědci z určitých oblastí světa, jako např. z Afriky, Asie, Latinské Ameriky, ale také východní Evropy, jsou na této vzdělávací instituci výrazně méně prezentováni. Prostě jsou přehlíženi z čistě koloniální ignorance. Ana: Naprosto souhlasím. Je zvláštní, že tento seminář byl požádán o to, aby přednášky hostil, zatímco na akademii máme profesory z katedry teorie a dějin umění, kteří beztak přednáší na stejná témata. Přednášky na semináři nepřinesly žádná exotická nebo neznámá témata. Poslouchali jsme o kubismu, konceptuálním umění, modernismu, postmodernismu, diskurzivních rámcích, politickém umění – to všechno jsou běžná témata studií v rámci teorie a historie umění a žádné z nich nevyžaduje vysoce specializované znalosti! A navíc je to všechno, abych tak řekla, servírováno velmi stravitelně, myslím tím, že celková koncepce, výběr přednášejících a organizace jsou již připravené a chce to jen trochu vůle, aby se vše uskutečnilo. Petr: Tato ignorance ze strany ostatních profesorů je pro politickou reprezentaci Východu na Západě úplně symptomatická. Když si vezmete západní noviny a podíváte se na zprávy z Východu, rychle zjistíte, že Východ existuje v oblasti ekonomiky, ale neexistuje v kultuře. Brian: To je nesmysl! V žádném případě nelze říci, že ekonomický zájem existuje bez kulturního nebo naopak! Albert: Ano. Kulturní, ekonomické a politické zájmy jsou vždy vzájemně propojené. Jen si vezměte název přednáškové řady. Pojem střední Evropa se vztahuje na území bývalých korunních zemí (Kronländer) Rakousko-uherské říše a zde ve Vídni se společné kulturní dědictví následnických zemí neustále zdůrazňuje, přičemž je samozřejmě implikováno hegemonní postavení Rakouska jako mocenského centra Říše. S pádem komunismu vycítili rakouští imperialisté šanci navrátit se v tomto regionu zpět k moci pomocí ekonomické expanze, a proto oficiální politika, obzvlášť její konzervativní část, prosazovala během posledních dvaceti let neokoloniální expanzi a bude v tom pokračovat. Není to pouhá shoda okolností, že firma jako Erste Bank, která je jednou z vlajkových lodí expanzivní politiky, má tak blízko ke konzervativcům! A není žádnou shodou okolností to, že klíčové politické osobnosti podílející se na znovuobnovení střední Evropy, jako např. bývalý šéf konzervativní strany Erhard Busek, se často účastní panelových diskusí pořádaných nadací Erste… Anja: Pojďme se znovu zamyslet nad názvem semináře, který otevřeně říká, co se tu myslí „psaním“ – právě teď, v tuto chvíli se účastníme procesu vytváření těchto dějin. Ana: Pojem „psaní“ je na jedné straně naprosto arogantní a ignorantský, neboť se zdá, že opomíjí to, že určitá historie již existuje a psali ji lidé z takzvané východní Evropy. Na druhé straně úplně nepokrytě vypovídá o záměrech banky, protože vyjadřuje to, že teď přichází finanční instituce se svou nadací a tvrdí: „Toto je střední Evropa a my píšeme její dějiny!“ Proto je nutné rozlišovat mezi pojmy „psaní“ a „přepisování“. Judith: Historie není daná; psaní je akt tvoření a má také svou vlastní historii. A přepisování je spojeno s emancipačními nároky. Takže teď se jak psaní, tak přepisování ujala finanční instituce a využívá je pro své vlastní zájmy. Petr: Chtěl bych dodat, že způsob, jakým je název sestaven, vypovídá o mnohém. Není tam žádný otazník, je to spíš úplně definitivní. Název říká „Právě teď píšeme dějiny – vytváříme je.“ Nezní to jako výzva k diskusi, je to konečné sdělení. Albert: Když se vrátíme k problematice zájmů banky, neměli bychom zapomenout na sbírku Kontakt. V zájmu Erste je zvyšovat hodnotu této sbírky a činí to tak, že kolem ní buduje interpretační rámec tvořený časopisy, publikacemi, semináři a dalšími aktivitami, které jsou nutné k vytváření a psaní historie. Pro banku je ale důležité také zvednout hodnotu území, kde investovala, a to tím, že ukáže, jak jsou tyto země civilizované teď a jak byly civilizované, když měly konceptuální umělce už v době komunistického útlaku. Ana: Myslím, že je v zájmu Erste zorganizovat ve Vídni seminář s cílem ukázat Rakušanům, že lidé z Východu nejsou jen uklízečky a nevzdělaní dělníci, ale také kultivovaní teoretikové a historikové umění, kteří znají kubismus, avantgardní umění, modernismus, postmodernismus, psychoanalýzu. Tento zájem banky, která investuje na Východě, viditelně odporuje názoru v místním rakouském hlavním městě, který předpokládá, že přistěhovalci jsou naprosto nekulturní a hodí se pouze na uklízení rakouských záchodů. Albert: Také bylo zajímavé vysvětlení, proč byla Vídeň zařazena do projektu „Putovní série přednášek“ – proto, že vlastně všichni ti profesoři odvedli tak skvělou práci, že si zaslouží vystoupit se svými názory ve Vídni. Abych tak řekl, banka je odměnila výletem do imperiálního hlavního města. Petr: Ta touha navázat na historii, přičemž se chovají, jako by se od roku 1914 nic nezměnilo, je příznačná pro neokoloniální rakouské aktivity a můžeme ji chápat z pohledu rakouského strachu z provincialismu. Ačkoli bylo Rakousko vždy součástí Západu, po roce 1914 bylo vyloučeno z dominantního proudu kulturního diskurzu. Seminář sleduje ten samý myšlenkový směr, a to co nejrychleji zapomenout na minulost, psát či přepsat historii a (znovu)ustavit území střední Evropy. Albert: Když se podíváte na to, co tvoří kolekci Kontakt a tím pádem tu část historie umění, kterou píše nadace Erste, uvidíte, že je v ní úplně vynechán socialistický realismus, státní ideologické umění minulých režimů. Pozornost je věnována pouze a výhradně těm názorům, které se údajně vymezovaly proti komunismu a socialismu. Ana: To je pravda. Teď mám na mysli práci Piotra Piotrowského Od politiky autonomie k autonomii politiky, kterou jsme četli v rámci přípravy na seminář, a můžeme z toho usoudit, že Erste vlastně zahrnuje čistě formalistická, až oportunistická díla a interpretuje je jako politická a zaměřená proti socialistickému režimu. Pouze proto, že mají formu konceptuálního umění. Petr: Jako například díla Júliuse Kollera, Jiřího Kovandy nebo Edwarda Krasińského… Albert: Ano, přesně tak, stylizují teď něco úplně apolitického do pozice oponujícího socialistickým režimům. To je samozřejmě velmi ideologický tah. Ana: Historie umění, stejně jako každá jiná historie, ve skutečnosti vzniká z naprosto určitého názorového úhlu – a tento úhel pohledu je ideologický. V daném případě banka převzala názory emancipační politiky a využívá je v zájmu kapitalismu. Toto musí být odhaleno a zviditelněno. Seminář musíme chápat z tohoto pohledu. Petr: Strategie banky je vlastně velmi chytrá. Na bývalém Východě nikdy nebyly peníze na kulturu, pokud nebyla součástí nějaké národní nebo lidové propagandy, což může být chápáno jako fenomén zakořeněný v komunistické minulosti. Soukromé nadace byly jedny z prvních, kdo pochopil situaci a vstoupil do východního prostoru. Erste Bank má v této oblasti dost dominantní postavení. Takže z jedné strany jsou téměř všechny umělecké projekty ze střední Evropy financovány bankou Erste a z druhé strany jsou to jediné peníze, které mají místní aktéři k dispozici. Ana: Na této situaci je také velmi zvláštní, že nadace Erste neposkytuje finance jen v rámci grantů udělených skrze otevřené výzvy, nýbrž iniciuje i své vlastní projekty a tím ovlivňuje scénu v mnohem širším měřítku. Jedním z příkladů je tento seminář. Olga: Musíme se zamyslet i nad tím, proč lidé souhlasí se svou účastí v neokolonialistických procesech. Gandhí řekl, že všeobecné rozšíření imperialismu nelze vysvětlovat jen použitím násilí a kapitálu, nýbrž že je důsledkem toho, že spousta kolonizovaných obyvatel s tímto procesem z různých důvodů dobrovolně souhlasila. Petr: Musím říci, že jsem určitou dobu velmi oceňoval vstup nadace Erste na Východ, protože její aktivity prolomily monopolizované a hegemonizované prostředí. Například v České republice nebo na Slovensku. Umělecká scéna se tam po roce 1989 rozvíjela souběžně s prvními pokusy založit umělecký trh, na kterém měla dominantní postavení formalistická umělecká tvorba 60. a 70. let 20. století. A samozřejmě byl ovládán lidmi, kteří si v rámci bývalé intelektuální avantgardy z doby komunismu náhle přerozdělili moc. Nová diktatura nahradila starou a kritika se netolerovala. Erste do této situace vstoupila a prolomila tuto nově se ustavující hegemonii. Ana: A pak začali monopolizovat a vytvářet další hegemonii! Myslím, že je to vlastně dost ošidná situace. Intelektuálové z takzvaného Východu mají zájem bojovat proti hegemonii dominujících mezinárodních uměleckých kruhů ze Západu, ve kterých se s nimi nikdy nepočítalo. Ale dnes jsou jedinou cestou k realizaci tohoto boje západní nadace, což je paradoxní. Olga: Můžeme pak tedy říci, že jsou vlastně zkorumpovaní? Judith: To bychom pak mohli říci, že jsme zkorumpovaní všichni. Vy jste nikdy neprodali svoje dílo bance Erste? Pochybuji. Možná, že ne… Vlastně podle mě by se tato diskuse měla zabývat otázkou „Co chceme dělat?“ Samozřejmě vím, že se všichni nacházíme v určitém systému, ale znamená to pak, že nic nevadí? Co uděláme, kdyby se teď objevila společnost, která vyrábí zbraně a přitom vlastní uměleckou kolekci, a řekla: „Dobrý den, chtěli bychom na Vaší univerzitě uspořádat seminář“? Opravdu nic nevadí? Albert: Ano, kde je ta hranice? Olga: Ale co se týče semináře pořádaného Erste, jde o to, že je to svého druhu „kritický projekt“, protože vrhá světlo na utajovanou historii. Není to zjevně komerční projekt. Brian: Myslím, že je také otázka, jaké vědomosti byly vytvořeny a jaké vědomosti byly vyučovány. Erste velmi pečlivě vybírá přednášející i problematiku a organizuje své aktivity. Kapitalismus v rukou Erste působí velmi mírumilovně. Judith: Ve sponzorování kultury existuje tradice, která opomíjí to „jiné“. Pamatuji si, když jsem jela na Tranzit Workshops do Bratislavy, abych se podívala na výstavu o komunismu. Jak se jmenovala? Olga: Komunismus nikdy nebyl. Judith: Přesně tak. Vzpomínám si na noviny s teoretickými texty, které se v rámci tohoto projektu vydávaly. Čekala jsem nějakou kritickou teorii související s kapitalismem. Ale nic, vůbec nic! Stejné zaměření měl i tento seminář, kde nebyla navržen žádná diskuse o současnosti a kapitalismu. Jejich úkolem je psát „dějiny umění ve střední Evropě“. Petr: Musíme si ale položit otázku, které diskuse jsou akceptovány a které ne a proč? Problém pro banku nastává tehdy, když diskuse začíná narušovat kapitalistický reprodukční systém. A je tedy nejprve nutné vyčistit prostor od předchozích ideologií. Ana: Tak, aby už neexistovalo žádné riziko pro investice a pro celý systém jako takový! Petr: V tomto ohledu se mi velice líbila přednáška Edity András. Mluvila hodně o kolektivním traumatu ve smyslu vyčištění prostoru a zasazení nové ideologie s jejími novými hodnotami. A nemluvila jen o kolektivním traumatu na Východě, ale také na Západě! O traumatu způsobeném nejistotou v tom, jak přistupovat k Východu po skončení studené války. Ana: Můžeme z toho vyvodit, že seminář měl mnoho problematických aspektů. Koncepce semináře byla velmi slabá, protože nepřinesl žádné zvláštní téma. Jednotlivé přednášky neměly vůbec nic společného, kromě toho, že všichni přednášející pocházeli z Východu. Myslím, že bychom se měli smířit s tím, že takzvaná „karanténová koncepce“, která sdružovala a spojovala dohromady pouze lidi z takzvané východní Evropy, je už zastaralým přístupem. Albert: Dalším problémem je, že mnoho přednášejících přijalo hegemonické rozdělení historie umění za samozřejmé, například Vojtěch Lahoda nebo Mart Kalm. Jiní, kteří mluvili o centru a periferii, např. Piotr Piotrowski, nebo o multiplicitě konstruovaných dějin umění, jako Miško Šuvaković, ignorovali mocenské struktury a instituce, na kterých dějiny umění spočívají, a umělecký trh, který je pro tyto dějiny určujícím regulátorem. Petr: Já bych se posunul o krok dál a řekl, že téměř všichni přednášející ignorovali neoliberální kapitalismus jakožto regulační faktor umění. To je obzvlášť pozoruhodné, neboť seminář byl uspořádán bankou, která je jedním z největších investorů na území bývalé východní Evropy. Navíc v koncepci výběru přednášejících můžeme rozpoznat neoliberální koncepci reorganizace národních prostorů do ekonomických zón. Takže do semináře vztahujícího se k takzvané střední Evropě zahrnuli i přednášejícího z pobaltského státu, Estonska. Estonsko nemá s historickým vymezením střední Evropy vůbec nic společného, ale banka tam má zřejmě určité obchodní zájmy. Olga: K těmto otázkám se ale nikdo nevyjádřil. Problém je, že mnozí profesoři nebyli schopni anebo ochotni o tom diskutovat a neodpověděli na naše kritické dotazy. Například Piotr Piotrowski, který vlastně tento seminář koncipoval a vybíral přednášející, nebo Jan Bakos, který napsal analýzu nazvanou Koncepce východní střední Evropy jako uměleckého regionu, vůbec nereagovali na naše snahy o diskusi. Ana: Ljiljana Blagojević byla vlastně jediná z přednášejících, která se nerozpakovala mluvit o současných problémech globalizace a kapitalismu kriticky a vyjadřovat se nepokrytě. A Edit András také, i když jiným způsobem. Všichni ostatní se drželi buď formalistického, nebo anachronistického přístupu. Albert: Názor Marta Kalma byl dokonce nacionalistický. Jeho přednáška Co je estonská architektura byla pouhým příspěvkem k budování estonské národní identity. Úplně vynechal architekturu hromadné bytové výstavby z doby sovětské a postavil identitu estonské architektury na maloburžoazních rodinných domcích. Z přípravné četby si velmi dobře pamatujeme jeho rusofobní slovník z textu Sovětská hromadná bytová výstavba a její pochybné dědictví v Estonsku, kde označuje Rusy jako „hordy“ a tím naráží na barbary z Východu podrobující si civilizovanou Evropu. Ana: Obecná koncepce semináře byla podle mého názoru slabá a nepřinesla žádné nové perspektivy. Reakce na rakouskou konzervativní politiku a její neokoloniální, kapitalistické cíle zůstala úplně opomenutá. Koncepce také odporovala původnímu záměru organizátora, a sice otevřít „horizontální historii umění“, což byla součást názvu přednášky Piotra Piotrowského. A v neposlední řadě byly naprosto ignorovány problémy neoliberálního kapitalismu v souvislosti s finanční krizí. Petr: Musíme si uvědomit, že banky se třesou strachem před světovou finanční krizí, když zjišťují, že jsou prakticky znárodňovány díky přijímání obrovských podpor z veřejných fondů, což obrací koncepci neoliberálního kapitalismu vzhůru nohama. V takové situaci není jasné, zda si banky vůbec budou moci dovolit pokračovat v podobných aktivitách. Na druhou stranu to nevypadá, že bychom byli svědky jedné z posledních akcí tohoto druhu. Model budování ekonomických zón pomocí kulturních aktivit, jak ho předvádí Erste Bank, je pořád atraktivní. Před pár dny jsem viděl časopis s názevem Kultura v Centropě, který společně financují rakouské východní provincie a rakouská Raiffeisen Bank. Eduard Freudmann, narozen 1979 ve Vídni. Pohybuje se a provádí výzkumy na hranici umění a politiky, mocenských vztahů a společenských souvislostí (mediální mechanismy ve smyslu „co píší oni/co píšeme my“). Žije ve Vídni a Bělehradě, působí jako asistující profesor na Akademii výtvarného umění ve Vídni. Ivan Jurica, narozen 1972 v Bratislavě. Od roku 2003 student Akademie výtvarných umění ve Vídni, v semináři Postkonceptuální umělecké metody; předpokládané ukončení v červnu 2009. Působí také ve vídeňském muzeu MUMOK v oddělení uměleckého vzdělávání. Je členem umělecké skupiny Isztvana. Jeho díla se zaměřují na video, teorii, politiku a vztahy v rámci procesů produkce. Žije ve Vídni a Bratislavě. Ivana Marjanović, narozena 1979 v Bělehradě. V roce 2005 ukončila studia na katedře historie umění na filosofické fakultě Bělehradské univerzity. V letech 2005– 2009 vedla galerii Kontekst v Bělehradě. V současné době studuje PhD. na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Žije ve Vídni a Bělehradě. Další podrobnosti: http://www.erstestiftung.org/patterns-lectures/ Seminář lze shlédnout online: http://pcap.akbild.ac.at/wceah
01.02.2009
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář