Časopis Umělec 2004/2 >> Anri Sala a otázka identity v situacích kolektivní amnézie | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Anri Sala a otázka identity v situacích kolektivní amnézieČasopis Umělec 2004/201.02.2004 Sezgin Boynik | en cs |
|||||||||||||
Anri Sala je pravděpodobně jedním z nejreflexivnějších mladých albánských umělců. Každé z jeho děl je plné ironie, pro- vokuje množstvím ideologických či politických debat – je to proces, který se datuje od jednoho z jeho prvních videí, jež vzniklo v roce 1997, když bylo Salovi 23 let, a nese název Intervista. Video zachycuje rozvíjející se dialog mezi umělcem a jeho matkou.
Sala náhodou narazil na videokopii rozhovoru s jeho matkou, které vysílala albánská televize na konci 70. let, kdy byla lídrem Mládežnického výboru Albánské dělnické strany. Byly to ale jen obrazy bez zvuku, který byl očividně nahraný zvlášť. Sala byl zvědavý, co jeho matka říká, a tak se jí zeptal. Ona si však nemohla vzpomenout na jediné slovo. Sala tedy našel novináře, který rozhovor připravoval, ukázal mu obrázky, ale ani on si nemohl na nic vzpomenout. Novinář i matka utrpěli naprostou amnézií. Novinář vysvětlil paradox tak, že i když už udělal tisíce rozhovorů se stejnými otázkami a odpověďmi, nemohl si vzpomenout ani na otázky, ani na reakce! Sala nezanechal svého úkolu a chopil se role dovedného detektiva (podtitulek videa zní Hledání ztracených slov). Šel do školy pro hluchoněmé. I tady byl úkol rozluštění němých slov náročný, protože po smrti Envera Hodži v roce 1985 měli studenti potíže s rozluštěním ideologických termínů, které se už přestaly používat. Když se Salovi konečně podařilo rozluštit obsah interview, ukázal matce přepis, kde matka vyslovuje svou podporu marxisticko-leninským principům boje proti kapitalismu a imperialismu. Matku to šokovalo. Trvala na tom, že si nemůže pamatovat něco, co řekla před dvaceti lety. V okamžiku takového negativního prohlédnutí a konfrontace s útlaky minulosti začala Salova matka plakat a řekla synovi, že ji přemohly „silné emoce“. Z psychoanalytického pohledu je spontánní a přímý dokument matčina traumatu fascinující. Zatímco tento druh psychoanalytické desublimace může být vystopován v mnoha psychických náladách, absolutní amnézie je extrémnější pro lidi, kteří žijí v zemích, jež prochází procesem zásadní přeměny. Podobnou situaci můžeme najít nejen v Salových dílech, ale i u dalších umělců v Albánii. Sala vypráví tragikomickou anekdotu, kterou zažil jako žák: „Když jsem byl ve škole, vždycky, když zazvonil zvonek, učitel skončil hodinu a poslední slova odložil na hodinu příštího dne. Jednoho dne se ale systém zhroutil, a učitel, který vyučoval marxisticko-leninskou ideologii náhle neměl jinou možnost, než přijít s novou filozofií. Nastalo vakuum a toto vakuum přetrvává.“ Listujeme-li stránkami poezie z doby před patnácti či dvaceti lety, jsme konfrontováni z verši věnovanými partyzánům, Titovi, pionýrům a socialismu. Žádný z autorů se na to ale nepamatuje. Totéž se týká Kosova nebo dalších post-socialistických zemí. Ti, kdo kolektivně trpí tímto stavem amnézie, se snaží vyrovnat se s minulostí tím, že ji popisují jako pohádku – pohádku zosobněnou jako to jiné, skrze něž jsou naše minulé přítěže osvobozeny, jak je historie sublimována do nehistorické situace: to, co se stalo, byla jen pohádka, která s námi nemá nic společného! Příkladem je dnešní Srbsko, jehož obyvatelé říkají, že jsou všichni proti Miloševičovi. Ale to je jen další důkaz kolektivní amnézie, jež končí eskapismem (či pohádkou, v níž „toto byly roky izolace a sankcí“). Současné umění a kulturní zřízení jsou zodpovědné za demaskování kolektivní amnézie, která umožňuje mytologizaci dějin tím, že je vypráví, katalogizuje, traumatizuje, a tak i zviditelňuje problémy minulosti. Stejně jako u Saly, který si může pamatovat neznámou minulost skrze svou matku, tak učinili dva ruští avantgardní umělci, Komar a Melamid. Na konci sedmdesátých let si vzpomněli, jak chodili navštěvovat Leninovo mauzoleum se svými dědečky, a potom Stalinovo a Leninovo, a pak zase jen to Leninovo. Pokud muži píší dějiny, ženy je osvobozují. Feminizaci dějin popsal Walter Benjamin ve své úplné analýze vztahů mezi dějinami, útlakem a amnézií. Ve Vzpomínkách z Berlína popisuje procházku po ulicích německého hlavního města na začátku 20. století. Jeho vzpomínky jsou důležité, protože Benjamin přišel o celou svou rodinu za druhé světové války, a on sám se pokusil o sebevraždu, aby unikl nacistům. Text Vzpomínky na Berlín argumentuje tím, že Židé žili v kolektivní amnézii před druhou světovou válkou, a proto byli schopni uvěřit a předstírat, že jsou součástí křesťansko demokratické německé buržoazie. Benjamin rozvíjí teorii „probuzení se z dějin“, podle níž každá zapomenutá fyziognomie historie může sloužit jako důkaz každodenních politických a ideologických ukázek. Benjamin byl na procházce se svou matkou, když jej osvítil nápad o iluminaci jeho kulturně-ideologického původu; Sala našel stejnou formu z promluvy se svou matkou, aby se probudil z kolektivní amnézie minulosti. Může to být velmi náročný úkol, ale individuální pokus každého z nás může vést k jistému kolektivnímu a kulturnímu bodu, a pak můžeme začít mluvit o otázkách identity.
01.02.2004
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář