Kroužek na zadku

Blue Noses: čtyři pánové středního věku z Ruska. Když sledujete jejich videoskeče, můžete si myslet, že jsou pošahaní, vtipní, trapní nebo geniální. Mají blízko k parodii, klauniádě, společenskému kriticismu, ale nikdy úplně nezjistíte, jestli něčemu dávají přednost.
Putin, Bush, Harry Potter, čečenský terorista, Oleg Kulik, feminismus, Lenin i Pierce Brosnan – celé sbory masmediálních ikon dostávají v jejich interpretaci rozměr strhujícího spektáklu, komentovaného páprdovskou a maskulinní sebeironií.
Dva členové Modrých nosů, Alexandr Šaburov (Saša) a Konstantin Skotnikov (Kosťa), přijeli do Čech, aby otevřeli svou výstavu v pražském Displayi. Jako členové skupiny, která se označuje jako „sibiřská“, ale ze Sibiře tak úplně není, kterou Oleg Kulik odvezl na Benátské bienále a kterou za jejich video třaskavinu obdivuje stále více zahraničních kurátorů, se ke své práci stavěli stejně jako k MTV. Na závěr se oba ptali, kde se dají pořídit knihy ilustrátora Jiřího Šalamouna: „V Rusku je to určitě nejznámější český umělec. U nás vyšla spousta knih, které ilustroval, a myslíme si, že je skvělý.“ (redakce)

Umělec: Odkud vlastně pocházejí Modré nosy?
Saša: Slava i Konstantin jsou z Novosibirsku.

Kosťa: Saša je z Jekatěrinburgu. Z pohledu Moskvy jsme tedy z provincie: Novosibirsk, Sverdlovsk, Jekatěrinburg, ale nezapomeňme, o jak obrovskou provincii jde...

Saša: Já jsem například z Jekatěrinburgu, což je na Uralu. Úplně jiným směrem než Sibiř. Ale v Moskvě jsem zjistil, že pro tamní lidi jsem ze Sibiře a že patřím mezi sibiřské umělce.
Kosťa: V Moskvě nás začali objevovat jako sibiřskou skupinu. V děvetadevadesátem roce se v Novosibirsku uskutečnil takový projekt: dvanáct umělců z různých zemí sedělo po třech nebo po čtyřech v bunkru, a aby bylo veselo, aby se mohli trošku pobavit, začali vymýšlet různé legrácky, fotili se, filmovali. Nakonec z toho vzniklo video, které se jmenovalo Modré nosy se čtrnácti performancemi, co se v bunkrech odehrály.
Náš přítel, Slava Mizin, který do Prahy nepřijel, protože upadl na bruslích a zlomil si nohu, sundal modrý uzávěr z plastikové láhve a jako první si ho nasadil na nos a tak se nafilmoval. A když to ostatní viděli, také si nasadili takové nosy a vzniklo těch čtrnáct performancí v bunkru. A pak se to promítalo v Moskvě a od té doby se všem umělcům ze Sibiře říká Modré nosy. Dokonce když Saša a Slava měli na trienále ve Vilniusu rezervovaný pokoj v hotelu, přišli do recepce a říkali: Máme rezervovaný pokoj na jména: Šabirov – Mizin. Ale žádná taková rezervace tam nebyla, zato tam měli napsáno: Slava Blue Noses a Saša Blue Noses, prostě žádná příjmení.
Měli jsme ještě jednoho kamaráda, jmenoval se Maxim Zonov, pátý Modrý nos, ale zahynul při autonehodě. Ale to už je jedno, teď jsme jednoduše čtyři. Ale nejdůležitější jsou Saša a Slava, protože se zúčastnili Benátského bienále, a také proto, že Saša žije v Moskvě a Slava velmi často do Moskvy jezdí.

U: Pracujete ale společně, nebo je to jinak?
Saša: Děláme projekty ve dvou, ve třech, podle toho, co nás napadne, a také podle toho, jaké jsou právě možnosti. Je to radost, žádná nutnost. Jsme především přátelé, takže je to vlastně jedno, důležité je, abychom mohli spolu pobýt, protože se hodně kamarádíme.

Kosťa: Já čas od času jezdím do Moskvy. To pak spím u Saši v ložnici a je mi tam u něj dobře.

Saša: Ne u mě v ložnici, ale v druhém pokoji. Žije, jí a pije. A povídáme si.

Kosťa: Saša je velmi příjemný hostitel. Vždycky se k němu těším. Nikdy se nehádáme a práci nerozdělujeme, protože to by byl začátek konce.

Saša: A v minulém roce jsme tak například natočili krátké videoskeče na letišti, Aeroport Art. Protože jsme velmi mnoho cestovali, tak jsme se rozhodli udělat takové pásmo s turistickou tematikou. Máme tam snímky třeba z Paříže, z Remeše a tak…

U: Zdá se nám, že Sibiř může být pro umělce dobrá reklama. Publikum se zajímá o vzdálená umělecká teritoria.
Kosťa: Ne, tak to není, my se tím odlišujeme od ruského umění. Myslíme si, že sibiřské umění je jiné. Není to umění z Moskvy, umění hlavního města. Odlišujeme se nejen tematicky ale i etnograficky. Naše prostředí je specifické, život tam u nás vypadá jinak. Na Sibiři zkrátka žijí bohatýři a lidé z hlavního města si vůbec neumějí představit, co to znamená. Rusko je velké, spousta věcí se tam neustále děje, ale my prostě nejsme součástí ruského umění. Zvolili jsme jinou cestu.
V Moskvě například nedávno zcela vážně řešili problém, že v americkém filmu Armageddon byla postava ruského kosmonauta, vousatého, neupraveného chlapíka, který je pořád namol, popíjí z butylky a běhá po vesmírné lodi s kladívkem. Moskevští kulturní činitelé napsali otevřený dopis o tom, že by k tomu bylo třeba zaujmout stanovisko na vysoké státní úrovni. Že takovým způsobem přeci není možné zobrazovat ruského kosmonauta a že je potřeba přestat s tím, aby ruský člověk vystupoval jako nemožný alkoholik.

U: A jak to dopadlo? Přišla nějaká odpověď?
Saša: Nevím, ale to vlastně není důležité, možná se nestalo vůbec nic a nebo jsem to zapomněl. Rusko je obrovská země, ve které se neustále děje spousta věcí, a co bylo před chvílí, to už není.

Kosťa: Jedna dáma se na naší výstavě dívala na fotografii, kde vystupujeme jako bezdomovci, a prohlásila: To není bezdomovec, má totiž inteligentní ruce. Tyhle věci nám připadají důležité, protože jsou srozumitelné všem lidem i třeba v Americe. Obrázky ze života sovětského impéria, krátké povídky o lidech, kteří ztratili rodinu, práci, auťák.

U: Nesmírnost země zakládá typ tvůrčí svobody?
Saša: Sám si vybíráš, co chceš dělat, čím se chceš zabývat, s kým se stýkat. Okruh tvých lidí se nutně omezuje na tvůj výběr dalších okruhů lidí a jejich partikulárních akcí. A jestli se zabýváš tím, že reaguješ na aktuální dění, na čerstvé informace, tak jsi zajímavý pro více lidí. Díky tomu, že jsme se zúčastňovali různých mezinárodních přehlídek, jsme zjistili, že právě tím naším uměním na ko- leně, videem vyrobeným v kuchyni, přinášíme lidem zajímavé téma neobvyklým způsobem. Když ještě navíc zvolíme jazyk masové kultury, masových informací: terorismus, Bin Ládin a podobně, naše auditorium se zvětšuje…

Kosťa: Tyto možnosti však dává změněná doba, změna atmosféry ve světě, v naší zemi. Před pěti lety nebylo možné takhle žít. Před pěti lety jsem seděl na Sibiři a nedělal nic.

U: Čím si vysvětlujete svůj úspěch?
Saša: Současné umění na Urale vzniklo po druhé světové válce. Procházelo dobou, kdy se veškerá sovětská tvorba považovala za špatnou, a umění, které se dělalo na Západě, bylo dobré. Všichni začali tvořit v prozápadním kontextu.
Pak se zjistilo, že žádný západní tvůrčí ráj není. Postkonceptualismus 70. a 80. let se zvrátil do velmi omezené výpovědi a vytvořil se uzavřený kruh, jako by umělci žili ve věži ze slonoviny. A tak všichni dělali jen tak, aby tomu bylo rozumět. Věci, které byly nekomplikované a které vždy schválili partajní funkcionáři. A nyní se všechno změnilo.
V Moskvě je mnoho výtvarníků, kteří se mezi sebou vůbec neznají, je tam mnoho různě zaměřených galerií, které spolu vůbec nekomunikují, ani nemají šanci spolu komunikovat, a vzhledem k jejich zaměření k tomu ani není důvod. U nás ve Sverdlovsku jakmile něco uděláš, obklopí tě lidé, které tvoje práce zaujme, a začnou s tebou komunikovat. Jednou jsme vytvořili projekt pro tamní dům kultury a on oslovil jak děti tak penzisty.
Naše umění nepatří do nějakého okruhu, nemá společné téma s někým jiným. Tematicky je to populismus. Stejně jako MTV. Moje kamarádka má půlroční dítě, které se naučilo přepínat TV programy. Čtyřicet minut bylo schopné sedět a sledovat MTV. Jednou jsem k nim přišel a pustil jsem mu naše video Modré nosy proti ruské mafii a ono stejným způsobem sledovalo zaujatě naše video.
V Novosibirsku naše videa pouští lidem v hospodě. Jen tak, jako videoklipy k zábavě.

U: Jak vás vnímají ostatní tamní umělci?
Kosťa: V Novosibirsku vládnou tradicionalisti. Jsou omezení a uzavření. Obviňují nás z diletantismu. Zato moji studenti na státním institutu architektury, kde přednáším, jsou velmi vnímaví k současnému umění. Postoje ostatních vyučujících jsou jako z minulého století.

U: Vnímáte rozdíl mezi ruským a ne-ruským divákem? Ve vašem umění je hodně ruské politiky a historie.
Saša: Není rozdíl mezi ruským a cizím divákem, jsme zvyklí na široké auditorium, na Benátském bienále byli diváci z Afriky, a pochopili naše fóry s hlavou Putina. Putin není jen politik, který se nějak projevuje v médiích, ale je to i typ postavy ze života. Naše práce může být srozumitelná i člověku z ulice, protože těžiště našeho humoru tkví v univerzální informaci, která je platná pro všechny a hovoří k jakémukoli člověku. Ne- obsahuje žádné rébusy a šifry. Samozřejmě že také odkazujeme k nějakým konkrétním skutečnostem, ale ty nejsou nejdůležitější. Každému člověku se smyslem pro humor by měly být naše filmy srozumitelné, snad možná nějakému nemocnému, smutnému člověku ne.

U: Jste schopní svými filmy vydělávat peníze?
Saša: Není možné vydělat peníze uměním. Tím naším už vůbec ne. Projekty máme většinou financované od různých altruistických sdružení. Ty také financují zahraniční výstavy. A rozhodují, co je zajímavé a co méně.
Kosťa: Co se mě týče, přednáším na státní výtvarné akademii v Novosibirsku. Přednáším malířství, kresbu a sochu pro studenty architektury, sám jsem kdysi vystudoval architekturu. Slava Mizin také vystudoval architekturu. Většina umělců v Rusku dělá nějakou práci, která je alespoň trochu živí, například pracují v muzeu. Na našem institutu se nikdy sou- časné umění nepřednášelo, jen současná architektura, a teď jsem tam já a přednáším současné umění. A je fajn, že mám takovou práci.

Saša: Co se týká naší práce, jsme profesionální umělci, ale z finančního hlediska jsme amatéři. Zájmový kroužek. Už jsme si zvykli. Je to taková simulace. Umělec, když něco dělá, tak vlastně v očích ostatních nepracuje a podle nich by měl dělat něco pořádného. Lidi nejsou zvyklí vnímat umělce jako někoho, kdo pracuje.

U: Na jednom ze svých videí jste pracovali s Olegem Kulikem. Dost si z něj střílíte jako ze žravého moskevského mistra. Co si o něm skutečně myslíte?
Kosťa: Cítíme se jako kolegové. Viděli jsme ho, jak dělá psa a štěká na lidi. Je charismatický, talentovaný, plný nápadů. Má obrovské úspěchy. Na Benátském bienále jsme díky němu představili video Absolut Art. Oleg hledal nějakou mladou neotřelou inspiraci a nic nenašel, až nakonec uviděl Modré nosy a obrátil se na nás. Je výborný společník. Má rád dobré jídlo a pití.

U: Na akci Absolut vodky v Benátkách jste se také seznámili s Veronikou Bromovou?
Saša: Ne, Veroniku známe už z dřívějška. Zúčastnila se na Urale jedné konference, kam pozvali i rusistu Tomáše Glance. Tehdy jsem zrovna dostal grant na léčení zubů, a tak si pamatuji Tomáše Glance. (smích) Zato Kosťa si vůbec nepamatuje Tomáše Glance, ale výborně si pamatuje Veroniku Bromovou.

Kosťa: Ano, do Veroniky Bromové jsem se zamiloval. Včera jsme se sešli s ní i s Kateřinou Vincourovou, se kterou jsem se seznámil ve Stockholmu v devětadevadesátém, a během toho večera jsem zjistil, že myslím jak na Veroniku, tak na Kateřinu.

U: Proč jste do Displaye vybrali zrovna takový průřez tvorbou Modrých nosů?
Kosťa: Protože je to retrospektiva. Poslední rok jsme opravdu hodně pracovali a spoustu jsme toho natočili. Tento rok jsme ještě nic neudělali. Před měsícem jsem byl u Saši v Moskvě celkem deset dní. Ale on zrovna s někým flirtoval, měl nějakou lovestory, a tak jsme nic neudělali, a já měl pak průšvih v práci, že jsem do Moskvy odjel.

U: Je vás všude plno. Jak odpočíváte?
Saša: To se různě mění. Když jsem přijel v roce 1999 do Moskvy, chodil jsem hodně ven, do barů a tak. Před dvěma lety jsem zas pořád ležel na gauči a koukal na televizi a nikam jsem nechodil.

Kosťa: Po Barentsově moři se můžeme projíždět na snowboardech. A co je opravdu důležité, když můžete dobře pojíst a popít. A když cestuji, tak také odpočívám. Praha, Vilnius, Atlantický oceán, snowboard – beru cesty jako svou osobní psychoterapii.

U: Mafiánské praktiky jsou vaše velké téma. Jak k vašemu umění přistupuje ruská mafie?
Saša: Bylo by dobré, kdyby ruská mafie koupila nějaké naše dílo za velké peníze.

U: A co budete dělat, až dostanete státní vyznamenání?
Saša: Něco takového není vůbec důležité. Nic to neznamená. Můžeme se ve svých snech zabývat tím, že jsme bůhvíjak uznávaní a oceňovaní a máme zabezpečené místo na slunci. To ale například také záleží na ruské mafii, která řídí spoustu věcí v životě naší společnosti.

U: Dalo by se předpokládat, že máte problémy s ruskou církví. Jaký je váš vztah k pravoslaví?
Saša: V sovětských dobách, které jsme zažili, bylo náboženství odsunuto do pozadí a nebyla k němu obrácena taková pozornost, jako je teď. Ovšem, co je důležité, na Sibiři není tolik religiózní prostředí jako v Moskvě. Je hodně neadekvátní, když vidíte, jak ruský prezident zapaluje v kostele svíčky. Chápete, poté co jsme četli Darwina…! Lidi dnes vůbec nevědí, co je dobré a co špatné. Po pádu komunismu ztratili svou ideologii a bylo třeba ji nahradit něčím jiným. Držet lidi v područí. A tak pravoslaví dnes u nás dosahuje síly mafie.

Kosťa: Teď v únoru mi sundali výstavu v Domě kultury v Novosibirsku. Tvrdili, že by mohla přijít negativní reakce ze strany pravoslavných. Že prý výstava vypadá jako kritika a zesměšnění pravoslavné duchovnosti. Ale v Moskvě je to ještě ostřejší – je tam větší koncentrace věřících. Myslím, že případ Avděje Ter–Oganjana znáte, protože žije v Čechách... rekonstruovali tam velký chrám… je to tam drsné.

U: Chcete říci, že u vás existuje cenzura?
Kosťa: Není to cenzura v pravém slova smyslu. Jsou jen individuální síly nějakého komplexního systému, třeba instituce, které dají najevo: A teď budou pravoslavní proti. Konzervativci v Novosibirsku, kteří uznávají jen tradiční umění, napsali dopis starostovi, a vedení kulturního domu se polekalo, že budou mít problémy s dotací a sundalo mou výstavu. Sibiřská kulturní realita je lidová tvorba, hraje se na harmoniku, poslouchá Ala Pugačevová a pějí častušky. Mladí výtvarníci jsou radikálně proti tomu, my ne. Prosím, ať zpívají a hrají… ale druhá strana netoleruje nás. Udělali jsme takové kroužky z kartonu a přilepili jsme si je na zadky, a tak jsme to nafilmovali. A lidi hned píšou gubernátorovi, že je to propaganda homosexuality, ať nám to zakáže. A on to udělá, protože chce mít klid. Nechápu, proč by to, že máme na zadku kroužky z kartonu, měla být propaganda homosexuality.

01.01.2004