Časopis Umělec 2013/1 >> T. D. (Monogramistova monografie) | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
T. D. (Monogramistova monografie)Časopis Umělec 2013/122.10.2013 18:21 Jan Wollner | critique | en cs |
|||||||||||||
Když se vydává umělecká monografie, dopadá to většinou velmi špatně. Klišé hraničí s kýčem a odvaha zkusit jiný postup chybí. Případ monografie slovenského umělce střední generace ukazuje, že se zdravým kusem sebevědomí se dá vytvořit krásná kniha, která svou vírou ve formu drží krok s autorovým respektovaným dílem.
Velká část v současnosti vydávaných knih o umění kopíruje jeden a ten samý formát. Jsou to bohatě vypravené publikace, které se monografickým způsobem snaží přiblížit jednoho konkrétního umělce, jeho „život a dílo“. Nechybí v nich obsáhlé přílohy s podrobnou biografií i bibliografií, soupisem samostatných i kolektivních výstav nebo zastoupením v domácích i zahraničních sbírkách. Hlavní část ale zabírá reprezentativní výběr barevných, často celostránkových reprodukcí, seřazených většinou podle přísně chronologického pořádku, a doprovodný text, který kopíruje stejnou chronologii a opakuje biografická data, jen z nich namísto bodového výčtu vytváří souvislý příběh, v němž se prolíná umělcův život a dílo. Na teoreticky náročnější interpretace pak už nezbývá místo. Text vyčerpává jemu určený rozsah, aby vysvětlil, kdy a kde se autor narodil, proč se rozhodl stát umělcem, kde studoval a co ho ovlivnilo. Duplikuje tedy informace přehledně uvedené už v biografické příloze. Poté přistupuje k samotnému dílu autora, ale jednotlivým obrazům (nebo jiným uměleckým dílům) věnuje spíše popis než interpretaci a tím dochází k další duplikaci. Tentokrát je zdvojena informace obsažená jednou v obrazové formě reprodukcí a podruhé v textu, který se snaží zobrazení popsat slovy. Pokud přeci jen dochází k určité interpretaci, omezuje se většinou na zdůvodnění, jakým způsobem navazuje chronologicky mladší dílo na to předcházející. Minimálně u starší a střední generace totiž stále přetrvává romantická představa o umělci, který by v ideálním případě měl nezávisle na svém okolí, co možná „nejautentičtějším“ způsobem rozvíjet svoji tvorbu. Měl by „objevit“ vlastní výtvarné téma, aby ho následně logickým způsobem, konsekventně na sebe navazujícími kroky rozvíjel až do nejzazšího maxima. V díle takového umělce by pak měl být vepsán imanentní vývoj, jeho jednotlivé fáze by nezávisely na vnějších okolnostech a byly by vždy vysvětlitelné právě a pouze na základě fáze předchozí, čímž by byla zajištěna „čistota“ a autentičnost umělce. Ačkoli takto ideální scénář až na výjimky neodpovídá skutečnosti, v klasických monografiích je stále znovu inscenován, a to z několika důvodů. Za prvé umožňuje jednoduše udržet konvenční chronologický pořádek. Za druhé se metodologicky omezuje na stejně tak jednoduchý a konvenční formalismus, tedy popis jednotlivých děl a určení formálního rozdílu mezi nimi, na němž je pak možné vysledovat příslušný „vývoj“. A za třetí naplňuje zmiňovaný žádoucí romantický ideál umělce nezávislého na svém okolí. Formální popis vývoje umělcova díla ovšem přichází ke slovu až v průběhu monografického textu. Ačkoli dílo by mělo být jistě jejím hlavním předmětem, předchází mu v klasické monografii často podrobný popis životních peripetií umělce ještě z doby, než začal tvořit anebo dokonce než se vůbec narodil. Podle představy vycházející opět z romantických základů by totiž umělec — pokud není rovnou geniální — měl být obdařen alespoň jistou dávkou talentu, který musel nějak získat. V textu monografie se tedy obligátně začíná nesmyslným sestupem do závratných hloubek umělcova rodokmenu, aby v něm byly dohledány jakékoli příznaky lidské tvořivosti rozvíjené u některého z umělcových předků. Ať už je to vyšívání pratety nebo dědečkova záliba v loutkovém divadle, úkol je splněn, i když uvedené činnosti na pozdější umělcovo dílo zjevně neměly žádný vliv. Podvědomě totiž není cílem takového hledání zjistit „pravdu“, nýbrž naplnit tzv. „Legendu o umělci“, jak ji ve stejnojmenné knize demaskovali Ernst Kris a Otto Kurz. Legenda o umělci je však založena na interpretaci antických anekdot, jejichž význam pro konstrukci novodobých monografií hraje jen vedlejší roli. Existují ale aktuálnější „normy“ v podobě ekonomie a hierarchie současného uměleckého provozu, kterým se umělci snaží dostát. Podmínkou k tomu je mít svoji vlastní monografii, jejíž funkce je tedy v prvé řadě reprezentativní. Z uvedeného hlediska se ozřejmuje, že teoretičtěji náročnější interpretace v monografii chybí záměrně, byla by totiž na překážku. Účinnější je představit umělcovo dílo jednoduše, srozumitelně a nekriticky a zásadními atributy monografie se namísto kvalitního textu stává bohatá výprava, velký formát, lesklý papír a barevné reprodukce. O tom, jak by konkrétně měla taková monografie vypadat, se většinou příliš nepřemýšlí, respektive se považuje za samozřejmé, že by měla vypadat stejně jako ty ostatní, tzn. dodržet standardní normu a pouze ji nekriticky naplnit vlastním obsahem. Ten sestává z doprovodného textu a velkého množství reprodukcí, z nichž některé se natolik vzájemně podobají, že by jedna mohla fungovat zástupně vzhledem k ostatním. Autor textu přitom většinou úzce spolupracuje s umělcem, o kterém píše. Někdy je to nevyhnutelné vzhledem k nemožnosti získat příslušné informace a materiály odjinud, ale takový postup zároveň přináší fatální důsledky, které bývají přehlíženy. V extrémních případech je autor textu pouze „tlumočníkem“, jehož ústy promlouvá sám umělec, který mu diktuje „správnou“ interpretaci vlastního díla. Výsledek pak není možné považovat za monografii a dal by se označit spíš jako asistovaná biografie nebo memoáry. Chybí kritický odstup a do textu se vědomě či podvědomě, nicméně nevyhnutelně, propisují touhy naplnit romantický obraz umělce, uměleckou legendu nebo žádoucí status v hierarchii uměleckého provozu.
Sebekritická monografie Jednou z výjimek je monografie slovenského umělce Dezidera Tótha (2011, nakladatelství O. K. O. — SLOVART), která svojí celkovou koncepcí stejně jako drobnými detaily sebereflexivně přemýšlí, jak by měla vypadat anebo — ještě silněji — co znamená samotný formát monografie, který naplňuje i ironizuje zároveň. Jestliže konvenční monografie začínají — jak jsme viděli — zdlouhavým popisem životních peripetií umělce a absurdním stopováním uměleckých aktivit jeho předků, Dezider Tóth na úvod naopak formuluje radikální zřeknutí se podobné minulosti. Začíná „čestným prohlášením“, podle kterého se počínaje rokem 1997 stal „monogramistou“ a v souvislosti se svou výtvarnou tvorbou od té doby výhradně používá namísto původního jména „monogram T. D.“. Ačkoli jeho gesto má v první řadě trochu odlišný význam shrnutý do autorského hesla „Nie som autor, som metafora“, umístěním na začátek monografie funguje zároveň jako uzávorkování biografických dat a radikální přesun přímo k tomu, co je podstatné, tedy k samotnému dílu autora. Dílo je představeno nejprve „obrazovou přílohou“ sestavenou z velkého množství reprodukcí, které tvoří ústřední část knihy. Už tím se ale narušuje standardní postup. Konvenční monografie začínají textem a reprodukce ho buď prokládají anebo jsou připojeny až za ním. Zde se postup obrací. Obrazovou přílohou — která by už podle svého názvu měla být „přiložena“ na závěr — se zde naopak začíná. Tím, že obraz paradoxně předchází text, se vytváří otevřenější prostor pro interpretaci uměleckých děl. Čtenář je mezi ně téměř vržen bez opory vysvětlujícího textu. Úvodní „čestné prohlášení“ za „monogramistu“ totiž funguje jako radikální, skoro filmový střih, který čtenáře přenáší přímo k autorovu dílu reprodukovanému se značnou radikalitou okamžitě už od první strany knihy. Technické informace, jež většinou zaplňují úvodní stránky, byly úsporně a zároveň inovativně vytěsněny na místa, která v knize většinou žádné informace nenesou. Obsah byl vyražen do vazby a životopis zase vytištěn na předsádce. Obojí v dynamické grafické úpravě, která věcnou informaci (životopis, obsah) a vizuál knihy spojuje do působivé jednoty. Výsledkem takového vytěsnění se stává silně autonomní pozice reprodukcí, které jsou nerušeně prezentovány absolutně čistým způsobem. Čtenář se po otevření knihy okamžitě od prvních stránek dostává na začátek autorova díla nebo spíš do jeho vnitřku, protože jednoduchá linearita je zde několika způsoby efektivně narušena a o začátku tak není možné mluvit. Reprodukce se namísto chronologického pořádku dělí na tematické kapitoly a časově se překrývající cykly. Každá část je uvedena kratičkým věcným popisem a navíc proložena rovněž krátkými citáty různých autorů, které samozřejmě nabízejí i stejně tak různé interpretace. Namísto jednohlasného vyprávění plynulého příběhu v konvenční monografii se zde čistě prezentují reprodukce doplněné několika pobídkami k interpretacím mířícím do různých stran. Nechybí ale ani standardnější souvislý text, který je v rámci „textové přílohy“ řazen za přílohu obrazovou. Je zvláštní, že v knize není obrazová ani textová část, ale obrazová a textová „příloha“. Obsah knihy je tedy složen pouze z „příloh“ a nemá žádné jádro, ke kterému by byly „přikládány“. Je to náhoda a chytání za slovo nebo jedna z ironií, kterých je v knize víc a která možná více než ironicky usiluje o nehierarchické uspořádání? Po obrazové a textové příloze jsou řazeny soupisy autorova díla a další přílohy provedené stejně pečlivě nebo možná naopak pečlivěji než u konvenčních monografií. Nechybí ani životopis, který je ale namísto slohového cvičení vepsán do grafické zkratky otištěné na zmiňovaných předsádkách. Na té přední jsou podél časové osy kolážovým způsobem rozmístěny malé náhledy autorových fotografických portrétů z různých dob. Představují jednoduchý způsob, jak graficky vizualizovat průběh jeho života a znovu se odlišují od pojetí konvenčních monografií, kde se často plýtvá papírem na naopak zbytečně velkoformátové portrétní fotky příslušných autorů. Mají ale i jiný význam. Autor se v 60. letech, ještě než začal vytvářet své známé práce, věnoval divadlu. V textu monografie se nespekuluje o tom, odkud tato záliba pochází nebo jestli ji nezdědil od nějakého dědečka-loutkáře či jiného předka. Divadelní princip je vepsán do teatrálních grimas zachycených na jednotlivých portrétních fotografiích. Takový postup je úspornější, elegantnější, zajímavější a nakonec i přesnější. Na zadní předsádce se potom opakuje stejná časová osa, podél níž jsou biografické údaje znázorněny grafickými symboly, které připomínají estetiku tabulek a grafů, jak ji autor používal v některých pracích ze 70. let. Vizuální podoba celé publikace je ostatně kombinací principů z volné tvorby autora a spolupráce s mladým grafikem (Boris Meluš). To, že kniha není neutrálním prostorem, jenž může být naplněn arbitrárním obsahem, ale specifickým médiem, jehož grafická úprava se podílí na tvorbě významu, ví nejlépe sám autor: ilustrace a úprava publikací nebo autorská kniha patří mezi jeho dlouhodobé zájmy.
Monografická publikace nebo retrospektivní výstava žijícího autora představuje vždy alespoň částečný paradox. Tóth se ho nesnaží zahladit, jako se tomu děje v jiných monografiích, ale naopak na různých místech ironicky poukazuje na svoji rozpornou pozici toho, kdo vydal vlastní monografii a historizoval tak vlastní dílo, které ovšem není ukončené. Jestliže konvenční monografie podávají neproblematický historický konstrukt, Tóth sice na první pohled provádí něco podobného, ale svůj postup přitom neustále narušuje malými detaily. Na konci knihy napsal inzerát: „Vymením zachovalé miesto v príbehu umenia za iné volné miesto“. S trochou nadsázky by se mohlo zdát, že máme co do činění s autorskou knihou, s dalším z řady Tóthových uměleckých projektů. Tím by se ale zakryla podstatná skutečnost, že autor se především snažil připravit skutečnou monografii. Takovou, která sebereflexivně testuje podmínky vlastního žánru. Přes některé ironické momenty se tedy nejedná o parodii monografie. Parodiemi by byly spíš konvenční monografie, které nevhodně oblékají pouhá portfolia vlastní tvorby do formy výpravné publikace. Tóthova monografie je stejně výpravná, reprezentativní i rozsáhlá, ale na rozdíl od těch konvenčních podává intelektuální výkon. Místo mechanického naplnění formátu monografie přemýšlí o jeho podmínkách. Je to monografie, která je sebekritická.
22.10.2013 18:21
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář