Časopis Umělec 2003/1 >> Nesmírná krása / 19. 5. - 5. 6. 2003, VŠUP, Praha / | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Nesmírná krása / 19. 5. - 5. 6. 2003, VŠUP, Praha /Časopis Umělec 2003/101.01.2003 Jan Kuneš | review | en cs |
|||||||||||||
Vít Soukup na svých plátnech, jež nedávno vystavil na výstavě Krása nesmírná, zdánlivě zpodobňuje věci všedního života sedmdesátých let zachycené na fotografiích ve slovenském časopisu Dorka. Soukupovy malby fotografií z Dorky jsou však tak znepokojující a naléhavé, že je z nich okamžitě zřejmé, že se nejedná o pouhé zpodobení, jen o jakýsi portrét Dorky.
Naléhavý obsah maleb je vskutku třeba hledat jinde než jen v zobrazeném, i když zároveň při vědomí, že jedině zpodobením Dorky tento obsah vzniká. Zohlednit je přitom jistě třeba i další médium obsahu maleb, totiž způsob, jak jsou namalovány. “Je to přímo oslava šálku na kávu”, slyším někoho komentovat olejovou malbu dvou “moderních” šálků postavených na ubrusu s pseudo-lidovým vzorem, zatímco sám jsem uchvácen poblíž zavěšenou malbou oranžovo-bílo-modré kruhové pseudolidové krajky, která vystupuje - doslova se vypaluje - z černého neproniknutelného pozadí jako zářivý terč jakéhosi slunce na pozadí temné, smrtelné noci. Oleje jsou malovány velmi živými barvami, jež až neskutečně zpřítomňují zachycené věci. V celkovém účinku nás však malby těm věcem zároveň až propastně vzdalují, činí je pro nás čímsi neskutečným, jakousi fata morganou. Možná je to dáno zneskutečňujícím “přehnáním” zobrazení těch věcí do velkých formátů. Vzhledem k tomu, že ne všechny malby jsou velkorozměrné, musí však být zneskutečňující “zahalení” přítomného v zásadě založeno na něčem jiném. Možná je ho dosaženo tím, že věci banální, každodenní, jsou zachyceny dokonalou olejovou malbou, která je na jednu stranu zachycuje, zároveň však znicotňuje, protože na takové malbě jsme zvyklí očekávat věci úplně jiné, vznešené, a zachycené banality se tak zdají být nepřiměřené způsobu jejich zachycení. Na stejném principu by fungovalo znicotnění zobrazených věcí, pakliže by bylo užití klasického oleje v podezření, že je kýčem. Věci v něm zpřítomnělé by se tak rázem vtáhly do již uzavřené minulosti, kterou kýč ve své obsoletnosti prezentuje. Sám se však domnívám, že to, co působí, že věci na Soukupových malbách vystupují tak naléhavě přítomně a zároveň přitom tak nenávratně unikají, lze odhalit až při bližším zamyšlení nad souvislostí spojenou se samotnou Dorkou. Dorka je časopis, který nezpodobňuje jednoduše jedna ku jedné stávající design. Obrací se spíše na současníky s návrhy, jak si vkusně zařídit své domovy a jak se vkusně oblékat. Je výzvou, pokusem o zlepšení dané přítomnosti. Dlužno přitom podotknout, že nevystupuje v tržním pro-středí, není - ostatně jako nebylo nic v socialistickém hospodářství - závislá na trhu a nelze ji tedy jako takovou podezírat z jakékoli dravosti či podbízivosti, se kterou by chtěla vyrýžovat co nejvíce příznivců potažmo kupujících. Dorka se jeví jako zcela bezelstná. A možná jen kvůli své naivitě se dobře shoduje s obecnou snahou, kterou u nás proklamovala doba, jež sedmde sátými lety právě vrcholí. Touto snahou byla hlásaná idea učinit svět lidí lepším, ale především: učinit lidi samé těmi, kdo “vlastníma rukama” budou schopni svůj lepší svět vytvářet. Opravdovosti této proklamace již sice v době Dorky dávno věřili jen ti naivní, anebo snad ti, kdo ideologicky zmanipulovali i své vlastní prožívání. Ale i ti, kdo nebyli naivní či zideologizovaní, si Dorku kupovali a střádali ji. Zdálo se, že ji i její návrhy jednoduše přináší doba. Sotva kdo by i tady byl ostražitý a považoval tak Dorku za nástroj režimu. Jen málokdo si ji byl schopen uvést do souvislosti například s padesátými léty, kdy byl do kleští ideologů násilně sevřen lidový folklór, aby byl přetransformován a učiněn oficiálním uměním, jež by bylo možné jako určitou alternativu postavit proti všemu, co mohlo eventuálně pocházet ze Západu. Stupidní pseudofolklórní provincialismus se naopak již plně vstřebal a Dorka jej tak mohla proklamovat s veškerou naivní upřímností jako smysl pro tradici. Její objektivní “moderní” výstřelky divokých vzorů a barevných kombinací pak na druhou stranu programový provincialismus zakrývaly, když přesvědčovaly o domnělém smyslu Dorky pro přítomnost - tu a tam se v ní blesklo i leccos, co bylo lze najít v západních žurnálech. Režimem docilovaný izolovaný svět byl však nehledě na obsah Dorky dán již s onou emancipační snahou “udělej si sám”. Pletení svetrů. Lidé se v něm dokonale zapletli a spoutali od hlavy až k patě jeden druhého - z lásky. Pohroužili do tenat i své děti - viz obraz chlapce na koloběžce, který je celý jak v “roztomilém” brnění nadit do pleteného úboru a na hlavě má stejně barevnou bohatýrskou čapku: inspirace východní provenience se jistě připouštěla. Přes tu hrůzu, kterou dnes již vidíme nahou, protože doba, která ji svou přítomností, svými represivními prostředky zakrývala, nenávratně ustoupila do pozadí, je tu přesto i to, co nás k sobě naopak silně vine, co je opojně krásné, co je jakoby ztracený ráj. To není vzpomínka na ty časy, i když nám třeba byly dětstvím. Je to spíše dotyk blízkých, s nimiž jsme sdíleli ztracený svět Dorky, blízkých, kteří nás ze své lásky uváděli do jejího světa, protože nás chtěli zaopatřit tím nejlepším možným způsobem, a tak pro nás také nejraději sami něco šili, pletli. Ti, kdo takto svět podle Dorky vytvářeli a nás s tímto světem spojili, nejsou sami na jeho vyobrazeních vidět. Zmizeli možná tak jako doba, v níž svět podle Dorky vznikal. O té době nemůžeme říci než: Zaplať Pánbůh, že je pryč. Navzdory tomu jsou však věci, co po ní zbyly, jakoby okouzlené. Přítomnost těch, kdo na obrazech nejsou, je oním světlem, v němž ty věci stojí stále tak životně a blízce před námi, i když jsou zároveň stejně zmizelé, jako na obrazech chybějí ti, kdo nás k věcem Dorky vážou. Oni ty věci oslavili. A Vít Soukup je v těch věcech, tak jak je namaloval, pro nás vidí.
01.01.2003
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář