Rouhání - Několik ukázek protispolečenských jevů v umění

Co pěkného nám tu zůstalo z křesťanství, je rezervace luxusu a demokracie. Mimo tuto rezervaci je exotický svět chaosu obývaný nepřáteli. Asi nejlepší, ale nevědomou karikaturou tohoto pojetí světa je současná filmová produkce. Zablácený hlavní hrdina, zmáčený deštěm a otrhaný, je otloukán zrůdnými pololidmi s nepříčetnými výrazy. Poté co je svou mrštností zneškodní – většinou uhne rozeběhnutému zuřícímu mamelukovi, který se sám roztříští o nejbližší mostní pilíř – a utluče jejich cynického vůdce soškou místního krutého boha, se hrdina vrací domů. Při výstupu z letadla v New Yorku, Londýně nebo Frankfurtu dají osvětlovači vyniknout jeho rysům západního aristokrata. Následují obrazy pokroku, bohatství a pohody. Město z ptačí perspektivy s přeletem nad nějakým pěkným centrálním mrakodraposhlukem, tuhle jachta, na ulicích vesele troubí tisíce barevných automobilů, maminky s kočárky a zubící se prodavači pamlsků. Večer po dobrém jídle usedá hrdina s manželkou a maximálně dvěma dětmi ke krbu a vypráví, jak je rád, že je zase tady. Takhle nějak vypadaly agitační pořady na život v socialistických zemích. Protože by podobné oslavné ódy na kapitalismus nikdo nesledoval, máme je zařazené na začátek každého hodně drahého filmu, za jehož shlédnutí ještě rádi zaplatíme.

Principy současného hřešení
Agitkou samozřejmě příběh hlavního hrdiny nekončí. I když je rád doma, přece jen se do pekel vrátí, aby tam ohněm i mečem nastolil svobodu a demokracii. Mohli bychom tomu říkat křesťanský romantismus.
Křesťanský romantismus je založen na několika historických omylech.
Prvním omylem je rovnost. Podle západní morálky jsou si všichni lidé rovni. Tento předpoklad však nepočítá se skupinami, které jednoduše nepovažují za výhodu být roven západnímu člověku. Z hlediska myšlení a konání není považován za ideál.
Dalším omylem je požadavek kladený člověkem na zvířata, aby dodržovala jím dané zákony. Aby člověku neškodila a byla připravena být spořádaně jedena. Těchto zákonů si zvířata zatím ještě nestačila všimnout, neboť se vždy nacházela na mnohem vyšší úrovni organizace.
Jedním z omylů je také víra ve schopnost určení míry zodpovědnosti a hranic morálky. Výsledkem je týrání dětí tím, že jsou jim vnucovány principy sebereflexe, které jsou frustracemi a předsudky dospělého západního člověka aplikovanými na nevinnou bytost. Morálku většinou káže těm, kteří o ní vůbec nestojí. Jejich nepozornost k této výuce považuje za hřích a zločin. Z toho vyplývá, že vyspělý západní jedinec se nedokáže zabývat sám sebou, a pak se sebou samým nemůže ani vydržet. A když už se nedokáže ani vystát, tak si to někdo pekelně odskáče.
Největším omylem je chápání času ve vztahu k realitě. Každé nekřesťanské dítě přece ví, že to, co bylo, už není, a to, co bude, ještě neexistuje. Touha zachytit čas a vtáhnout všechnu minulou veteš do současnosti činí náš svět postupně neobyvatelným a knižní kultura je výsledkem tohoto snažení, a tedy významným hříchem. Předpovídáním a zobrazováním budoucnosti na sebe západ- ní člověk přivolává všechny možné katastrofy – neboť se nestane nic, co nebylo vymyšleno. Západní člověk neumí žít v současnosti. Žije ze vzpomínek a v očekávání.
A to zdaleka není všechno, čím sobě i ostatním zkazil život.
Nelze se ani mnoho podivovat nad množstvím těchto omylů. Západní křesťanská civilizace je totiž vybudována na aplikaci mnohdy záměrně chybného výkladu již tak dost nejasného učení Ježíše Krista. Za to ho přece nemůže mít každý rád, i když svět miluje roztomilé poplety. Kdyby aspoň netvrdil, že bůh je jeho táta.
Všechny ty omyly pak určují moderní způsob rouhání. Někteří rouhači se o svém zlém činění dozví, až když jsou odhaleni. Rouhání dnes totiž nespočívá ve zlehčování svatých přikázání a ostatních svatých textů, ale ve vyvracení těchto moderních křesťanských omylů. Rouhající to většinou nemyslí ani tak zle. Zle je ale přemýšleno o nich, a to i když se jedná o umělce nebo zatím tvůrce. Jejich pozice se zkomplikovala především v posledních několika letech. Dochází k postupnému zakonzervování vývoje svobodného úsudku společnosti cenzurou a vyššími politickými zájmy. Míra svobody a demokracie se zkresleně začíná měřit podle schopnosti vstřebat vulgární pop a nikoli ohleduplností k radikálním a zásadním myšlenkám. Některé z nich vám zde s radostí i obavou představím.

Děti satanovy
Neobjevujeme zde nic nového. V některých případech jde o více či méně vědomý revival hnutí radikálních „špi- navých“ uměleckých aktivistů kolem skupiny NO!Art. Tito umělci vedení Borisem Lurie a vystavující v galerii March používali arzenál skutečně těch nejkrutějších a nejperverznějších vizuálních výrazů. Jejich aktivity byly trochu příliš i na dost uvolněná šedesátá léta minulého století v americké demokracii. Ale sám Boris Lurie přežil druhou světovou válku v koncentračním táboře, takže se mu těžko dala vyčítat nějaká naivita zhýčkaného intelektuála. Tihle umělci totiž neměli rádi svět ovládaný politickým cynismem, postavený na principech křesťanského pokrytectví, který se zrovna dral k moci, a dávali to hodně hlasitě najevo.
Samozřejmě že bychom našli srovnání i mnohem hlouběji v historii. Z prvních aktivistů a nevybíravých kritiků společnosti to jsou například Francisco de Goya, Alfred Kubin nebo Josef Váchal. Právě proto pohoršení nad jejich nástupci tolik překvapí. Významnou roli pro jejich přijetí zde hraje vyzdvižení do sféry umění. Moralisté už málo dbají na radikální umělce vystavené v luxusních institucích, na elitních výstavách a nákladných bienále. Ve chvíli, kdy se takový umělec octne na těchto místech, je jeho tvorba pod ochranným křídlem investice. A kultura, za kterou stojí hodně peněz, není podrobována morální kritice.
Hůře jsou na tom umělci z tzv. špinavého patra (dirty level), kteří se z důvodu formálních nedostatků nebo sociální nepřizpůsobivosti do sféry umění nedostanou. Jejich osud je většinou v rukou policie, psychiatrů nebo zapomenutí.
Z hlediska konzervativního pojetí vývoje osobnosti si někteří z nich úpěnlivě drží dětský styl zobrazování ne nepodobný art brut. Dětských principů se drží i v pojetí spravedlnosti, fungování společnosti a experimentování s odolností živé bytostí. Někteří z těchto autorů již byli za své projevy kriminalizováni. Při pohledu na jejich tvorbu pak vyvstává otázka, zda by při snížení věkové hranice trestní zodpovědnosti nebyla většina dětí za své kruté čmáranice vzata do vazby.

Velká katolická performance
Představte si velké veřejné vystoupení papeže Jana Pavla II. Svatý otec sedí pohodlně na svém křesle a obecenstvo složené převážně z mladých věřících šílí očekáváním. Jeden z hodnostářů oznamuje, že svatý otec promluví. A svatý otec nic. Sedí, usmívá se a občas zahouká. Vesele, v různých tóninách, jako by milenec lákal za bukem nebo jako tázavá sova. Dělá to hodně dlouho. Obecenstvo stále šílí. Hodnostáři nervózní. A papež si vede svou. Hů hůů hůůůů... Po několika desítkách minut najde někdo z televize odvahu přenos přerušit. Neuvěřitelné. Možná to tak nebylo. Ale dá se to vidět na dokumentu německého autora videí Olivera Pietsche Performance.
Když shlédnete záběry posledních chvil Ježíše Krista ze všech dosud natočených filmů, nejdřív vás to rozruší a dojme. Ale za chvíli si říkáte, jestli to ukřižování není kýč. Opaky mají k sobě básnicky i z hlediska vědy velmi blízko. Utrpení a uspokojení. Mrtvola na krucifixu a usměvavý trpaslík jako živý. Obojí často sádra.
Kouzlo tvorby Olivera Pietsche spočívá ve vršení vypjatých momentů. Začíná to většinou nenápadně, ale postupně vás napíná k zalknutí. Nejdříve vás nutí ke smíchu, ten však pomalu zamrzá. Výsledné sestřihy jsou ve srovnání s použitými originály filmů mnohem kratší, ale pak oceníte čas k přemýšlení. Po shlédnutí několik set drogových nájezdů, série dojezdů nebo odseknutí čehokoli z lidského těla je rozhodně o čem.
Hodně o tom přemýšlejí i galeristé, než si Pietsche zařadí do svého portfolia. Po rozchodu s berlínskou galerií, která se snažila zasahovat do jeho tvorby, našel své místo v Itálii.

Žena, která nepotřebuje volební právo
Co je skutečná moc a odvaha ženy, dává poznat Blanka Jakubčíková. Její tvorba je vhodnou kombinací komiksové ikonografie a grafitti. Z velkých komiksových okének však vystupují secesní tvary i věty jakoby vyřčené hrdiny knih Stanislava Przybyszewského a Karla Huysmanse. Obnovuje kult ďábelské, ale nešťastné ženy povstávající z dob největšího rozmachu spiritismu na začátku minulého století. Salomé vynáší soudy nad muži a vyslovuje pochybnosti o pohlaví a Svaté Trojici. Je to trpké rozjímání po prožitých láskách a zmarech s malou jiskrou naděje, ale velkým ohňostrojem ironie. Výjevy se zdají být ilustracemi k románové fikci o nadženách, které se vyprošťují z pout morálky a předsudků o ženské psychice. I když revolta připomíná staletí starý boj o pozici v patriarchálním panteonu a znovunabytí ma- gické důležitosti, dostává skrze postavy a názory Blanky Jakubčíkové jasnější a radikálnější ráz. Činy nebo psané komentáře jasně formulují touhy i odsudky.
Její obrazy a kresby si již několik let zachovávají plakátový ráz, a to již zmíněnou výtvarnou formou i materiálem. Většina je na papíře bez adjustace. Práce jsou instalovány pomuchlané a nalepené na stěnu. Některé z nich již byly poškozeny i nenávratně zničeny.

Svaté hovno
Reinhard Scheibner ideově navazuje na NO!Art, ale formálně je spíše pokračovatelem některých krutých německých malířů první poloviny minulého století. Kombinace dnes ve střední Evropě nepopulární. Stejně jako mnozí konfliktní tvůrci vydává své knihy a katalogy v radikálních vydavatelstvích na jihu Francie. Marseille se stala v posledních deseti letech útočištěm mnoha umělců, kteří již neunesli nejen retardaci společnosti hlavních měst, ale i vysoké životní náklady v centrech.
Scheibner vytváří fantastické karikatury. V kulisách měst probíhají makabrózní nebo férické akce plné masek, divokosti, násilí a zvráceného sexu. Bytostem, které se na počátku podobaly lidem, postupně nahrazuje hlavy genitáliemi a jejich mutacemi. Krvavé erotické scény v interiérech vyvažuje posměšnými rajskými scénami soužití lidí, androgynů a hoven v krásných zahradách s tůňkami moči.
V posledních letech byly bytosti ve většině děl nahrazeny svými exkrementy. Hovnoví hrdinové i celé komunity prožívají lidské zážitky a vypadají stejně přirozeně i trapně jako jejich tvůrci. Není to jen vtip, nechybí poetické a mystické okamžiky. I chvíle smutku, když se hovno rozpůlí na chodníku – to se někdy hovnům stává.
Oproti utříděnému dílu Reinharda Scheibnera se práce Michala Jindry nacházejí nebo jsou nalézány na různých místech, kde se nakrátko zastavil, studoval nebo přespal. Jeho dílo je ohroženo. Jednou z něj určitě nic nezbude a těch pár cárů papíru s koprofilními hrdiny nakreslenými propiskou bude mít obrovskou cenu. Tak obdivovaný Boudní- kův život propadlý umění je ve srovnání s Jindrou pouhým intelektuálním gestem. Jindru tady skutečně vysadila neznámá a nám velmi nepodobná civilizace. A to ještě za trest.
Fungování našeho světa a jeho formy používá pouze jako prázdné pytle, které plní vlastním zvrhlým a mimozemským obsahem. A protože nemá ani žádné vzory, můžeme říci, že vymyslel slizový román. Sliz hraje v Jindrově tvorbě velkou roli. Tak velkou, že ji přijal i sám Jindra. Většina jeho raných děl je podepsána Doktorem Slizu. V běžné komunikaci mezi přáteli občas zmizelo i slovo doktor.
Už od začátku byly jeho příběhy ke svým aktérům velmi drsné. Nebyl v nich žádný vývoj od mladických dobrodružných příběhů k jindrohororu. Je tvořícím Gigerovým vetřelcem. Všudypřítomný sliz požírá děti odhozené do odpadků při krvavém masakru rodičů zrůdnými skřety. Cynické a nelogické chování hrdinů je ještě více zatemňováno vstupy epizodických a parazitických postav, které vhánějí děj do děsivých až dech beroucích zákrut. A nejen z nich se vám v Jindrových příbězích může udělat špatně. V jedné kapitole počítáte minuty a najednou se přesunete o tisíc let a příběh jede dál. Přemisťování postav a věcí v prostoru a čase je tím nejmenším problémem. Jde tu především o akci a, z pohledu čtenáře jako jsme my, o co největší míru nepřirozenosti a zvrácenosti. Pro autora jsou to ale vcelku běžné historky.
Po ilustrovaných románech začaly vznikat komiksy. V nich se začíná postupně prosazovat hovno jako systémový prvek. Nejde o nějaký rozvinutý fekální humor, ale o skutečně seriózně pojímanou, životně důležitou součást života hrdinů. Mnozí z nich se hovny nejen živí a jejich apetit se stává principem ekosystému, ale hovna jsou zde předmětem různých výzkumů i industriální produkce. Opovrhovaná a skrývaná součást našeho života v dílech obou autorů zažívá svou úplnou satisfakci.
Naštěstí stále platí "hovno jsi a hovno zůstaneš" českého filosofa Ladislava Klímy, ačkoli by aseptická civilizace již dnes uvítala nějakou pilulku, která by zajistila bezzápašné sáčkování exkrementů přímo v konečníku nebo nějaké odpařování ve spánku. Až se tak v budoucnu stane, bude dílo Reinharda Scheibnera a Michala Jindry jednou z mála hodnotných připomínek, že hovno hrálo v našich dějinách významnou roli.
Jindra je především tvůrce příběhů. Jedná-li se i o jeden obrázek, většinou je příběh nějak vepsán. Málokdy nechá své hrdiny nebo objekty bez osudu. A příběhy věcí jsou Jindrovou specialitou. Proto vám zde mimo ukázky z jeho komiksu předvádím i rouhavou parafrázi na záhubu WTC v obraze ukousnuté tatranky.

Kudlou na domácí miláčky a upalování světlušek
Utrpení zvířat je v Kakalíkově humorné tvorbě dost důležitou linií. Lidské konání si v jeho příbězích často šeredně odskáčou tvorové, kteří jsou k mání náhodou nebo díky významové záměně. Domácí zvířata jsou obětí navztekaných pánů, kterým se práce nebo zábava nedaří. Světluška je upálena jako ztělesnění nenáviděné síly dobra, tučňákovi je uříznut zobák a zašpuntován vejcovod, neboť je považován za talentovaného hokejistu.
Kakalík je představitel dětské krutosti uměleckou formou i výkladem. Zachovává ji v kresbě i pozdější digitální koláži. Surovost kresby dotvářejí promluvy postav na hranici mezi naivitou a trapným vtipem. Jindy vrší věty jako by odposlouchané ze seriálové tvorby nebo intelektuálních rozhovorů ve sledu, který přináší absurdní souvislosti.
Výsledkem jsou příběhy karikující živočišnou výrobu, sport nebo školství. Jako rodák z Havířova, multietnické hornické oblasti na severu Moravy s mnoha sociálními problémy, se projevuje jako kritik povrchních vzdělaneckých diskusí a nerad je zařazován mezi umělce. Mimo silný cynismus je největším darem jeho příběhů i jednoobrazových šlehů schopnost zesměšnit a ironicky rozdrtit naprosto cokoli od hlouposti, přes romantiku až po vědeckou teorii.

Horké sperma na věžích WTC
Tvorba Mike Diany je asi to nejlepší, co za poslední dobu art-brutální tvorba nabídla. Jeho formální rozpětí se pohybuje od hrubé, ale znakově velmi dokonalé kresby až k pastelům při- pomínajícím spíše natrhané kousky barevného papíru. Stát se v tomto žánru nejlepším znamená ale nezabřednout do povrchní obscénnosti. V této oblasti se pohybuje i několik dalších radikálů, ale jejich tvorba už je převážně potravou pro osoby s minoritním druhem slasti, a to nemyslím ošklivě. Mike Diana si i přes těžko stravitelné násilí v příbězích ponechává jako hlavní motiv antimoralistní a proticírkevní osten. Jeho rouhání je tak upřímné, že je nemožné ho seriózně ignorovat. To si myslí samozřejmě i americká policie a soudy, takže se stal jednu dobu nejpronásledovanějším umělcem v západním světě. Příběh této úsměv i mra- zení vzbuzující perzekuce najdete v rozhovoru za tímto článkem.
Zbytek světa si spíše jen myslí, že toho o Americe ví víc než dost. Stala se tak trochu laboratoří dějin a společenských zřízení. V rychlém sledu vystřídala snad všechna a nyní se vydává do budoucnosti, se kterou se zatím nikde jinde moc nepočítá. Filmy Fahrenheit 11/9 ani Supersize Me nemají Evropanům ukázat, jací jsou Američané hlupáci, ale pokoušejí se vývoj usměrnit a zabránit překotnému přerodu demokracie v plutokracii. Po shlédnutí obou dokumentů se nástupu tak svérázných autorů, jako je Mike Diana, nelze divit a je třeba říci, že Evropa by potřebovala totéž. Není už ani o moc tolerantnější, ani otevřenější než Amerika a většina vysmívaných problémů ji čeká v brzké době. Mike Diana obrací národní tragédii ve frašku topící se ve výkalech a spermatu. Lidské vztahy jsou omezeny na pár vět a pak první zabije druhého poté, co druhý znásilní třetího, a tak pořád dokola. Většina příběhů končí a některé i začínají smrtí všech antihrdinů, to znamená všech, neboť pozitivní postavy Diana do děje neobsazuje. Pokud ano, tak pouze jako terče posměchu a jedny z prvních obětí. Esence reality.

Umělci proti šíření svobody
a demokracie
Asi nikde už nemůže americká vláda argumentovat, že její armáda přišla přinést do Iráku svobodu a demokracii. Dokumentace z iráckých věznic a hlavně slavné fotografie by jistě zaujaly i markýze De Sada. Především smysl pro kompozici hromad i jednotlivých těl mučených vězňů. Asi největším hitem byl muž stojící na vratkém podstavci, připojený k elektrickému vedení tak, že s kápí na hlavě svíral dráty v dlaních rozpažených rukou. Také triumfálně se smějící se vojačky v gumových rukavicích nad zkrvavenými mrtvolami. Nebo ještě ty živé tahající za přirození. Alegorie vítězství hodná výmalby v Bílém domě. Chce to jen odvahu současného umělce.
Ve výtvarném světě je Guma Guar známá svými aktivistickými kolážemi a počítačovou manipulací. Jako především hudební formace je ukázkou aktivistického myšlení hnutí pohybujícího se kolem žánrů techno. Zástupci a příznivci tohoto hnutí jsou většinou považováni za apolitickou a laxní skupinu obyvatelstva, která nemá o dění ve společnosti zájem a žije aktivitami uvnitř své taneční komunity. Ale už z vizuality propagačních materiálů a dekorací je jasné, že tomu tak není. Většina teoretiků zabývajících se současnou společností ještě není ochotna k tomu, aby vedle cizího jazyka, který umožňuje komunikaci a pochopení jiných regionů, přistoupila také k poznání znaků generačních a sociálních skupin, což by jim pomohlo pochopit bez předsudků mnohé subkultury. Pro pochopení jevů napříč vývojem i v tak krátkém období, jako je život, je to nevyhnutné. Ne pro každého je sova znamením moudrosti, droga jedem a nic- nedělání leností.
A Guma Guar si neuvědomila, že v tomhle má současná společnost ještě co dohánět, a nebo že spíš už má demokracii a svobodu za sebou. Teď už jde všechno mnohem rychleji – ještě jste si to neužili, a už je to pryč. Vystavit vlastní remake fotografií týrání zajatých civilistů v Iráku, to už je politické gesto. A poslat ho na výstavu do Berlína je bláhovost. Politické názory a radikální kritika společnosti se tam teď nenosí. Ne že by to nebylo in, ale peníze to žádné galerii nepřinese. Spíše naopak. Mnohé korporace podporující kulturu a doplňující své sbírky moderního umění jsou s problematikou Iráku investičně i jinak spojeny a na podobné legrace jsou velmi citlivé. Mohly by si do budoucna pamatovat, který galerista nebo kurátor zlobil.
V Berlíně Gumu Guar nikdo neuvidí, ale tady vám ji na truc ukážeme. Ale možná že už vám doma visí válečné originály.

01.03.2004