Časopis Umělec 2000/4 >> Bondage de Luxe. Několik poznámek k jednomu tabu v moderní kultuře | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Bondage de Luxe. Několik poznámek k jednomu tabu v moderní kultuřeČasopis Umělec 2000/401.04.2000 Otto M. Urban | tabu | en cs |
|||||||||||||
Veronice Bromové
“A podal mu silný, šedesát metrů dlouhý provaz, smotaný do klubka.” Comte de Lautréamont I. Spoutání vždy pojednává o omezení. Člověk poutal lidská těla odnepaměti. Vždy se v dějinách objevil někdo, koho bylo potřeba pevně spoutat. Poutali se muži, ženy i děti, vrazi, světci, kacíři, blázni i hrdinové. Stejné množství také existuje způsobů a dokonce “škol”, jak poutat a svazovat. Spoutaný byl Prometeus, Ježíš Kristus, svatý Šebestián, Jan Hus, Gilles de Rais, Giordano Bruno, markýz de Sade a nespočet dalších. Na pranýřích po celé Evropě byly také nejdříve spoutány, a pak upáleny, miliony žen označovaných jako čarodějnice. V literatuře jsou popsány stovky případů, kdy čarodějnice prý pevné svázání dokonce vyžadovaly a bolest označovaly za rozkoš, prý dokázaly svázané tělo opustit a účastnit se orgiastických sabatů i v průběhu procesů. Moderní doba změnila i postoj k poutání, postupně se upustilo od veřejného pranýřování na náměstích a návsích, spoutaný člověk přestal být ukazován na veřejných prostranstvích, jako ulovená zvěř, ale vše se skrylo za nepropustnými zdmi věznic, káznic, škol, psychiatrických ústavů, armádních kasáren, kostelů a nejrůznějších modliteben, ale i do intimity ložnic a budoárů. Téma a moment spoutání se objevuje i v celé řadě výtvarných děl. Od Květů zla Charlesa Baudelaira, respektive děl Markýze de Sade, se bolest spojená se sexualitou stala i důležitou součástí evropského myšlení. II. Poutání bylo těžkým trestem, protože spoutaný člověk se nalézá v totálním ponížení a absolutní nemožnosti přirozené existence. Často se však může jednat, a také jedná, o omezení dobrovolné, respektive dobrovolně přijaté. Spoutání, v souvislosti se sexualitou, je tak i významným tématem moderní psychologie a psychoanalýzy. Psychoanalýza formulovala již ve Freudových textech 1 základní teorie spojené s masochismem a sadismem, které jsou zde s poutáním dávány do přímé souvislosti. Rozdělení však není zdaleka tak jednoznačné. Masochismus také není vnímán pouze jako výraz slabosti a submisivní podřízenosti, ale i jako možný projev vnitřní síly a odhodlanosti. Gilles Deleuze v rozsáhlé eseji Le Froid et le Cruel z roku 1967 podrobně analyzuje knihu Venuše v kožichu Leopolda von Sacher-Masoch, téma masochismu se stalo součástí celé řady dalších úvah. 2 Masochismus je interpretován i jako schopnost mít sílu ukázat svou slabost či jako jakési fyzické vykoupení mentálního nutkavého pocitu provinění. Spojení síly a slabosti se v úvahách o poutání neustále objevuje. III. Název tohoto textu je inspirován časopisem vydávaným v Tokiu. Jak explicitně napovídá jeho název, Japan Bondage de Luxe, je časopis věnován praktikám bodage, tedy oblasti, která je na poutání a svazování přímo založena. Bondage je dávána do souvislosti s fetišismem a samozřejmě i se sadismem a masochismem. Jak ale ukazuje japonský časopis, má bondage i rozměr vizuální a estetický. Preciznost uzlů a smyček, přesné kladení provazu na konkrétní místo, řád a systém jehož složitost a širší vazby zdaleka přesahují pouhou sexualitu. V celém časopise není žádný text a chybí i jakékoli kredity či tiráž. Fotografie nejsou doprovázeny žádnými primitivně vulgárními povídkami, ale divák s nimi musí komunikovat přímo prostřednictvím tradiční symboliky. Jejich autor sice není uveden, ale fotografie daleko přesahují běžnou pornografickou rutinu a jsou blíže tvorbě autorů, jako jsou například Eric Kroll, Doris Kloster nebo manželská dvojice Gary & Pierre Dilva. Přesnost linií přímo připomene jednoduchost japonské kresby, která v druhé polovině 19. století fascinovala Evropu a byla jednou z nejvlivnějších inspirací secesního tvarosloví. Linie také spoutává svobodomyslný přelom století v nejrůznějších formách: vrcholící móda šněrovaček, stejně jako rozvinutá železniční síť, plakáty Alfonse Muchy nebo Carlos Schwabe, obrazy Jan Tooropa a Johanna Thorna Prikkera, kresby Aubreye V. Beardsleye, šperky René Laliquea, architekturu Antoni Gaudího i bezdrátové telefonní spojení. IV. Bondage v průběhu posledních desetiletí vytvořila svébytnou subkulturu spojující velice pestrou skupinu lidí. Internet nabízí stovky adres, na kterých je toto téma probíráno. 3 Ukazuje to i měsíčník Submissive Sluts, který patří mezi hard core bondage produkce. Také zde ale nejsou fotografie doprovázeny textem. Polygraficky se také jedná o podprůměrnou kvalitu s většinou černobílých fotografií. Děj se ale odehrává ve výtvarně pojatém interiéru. Záznamy z časopisu Submissive Sluts jsou více o násilí a bolesti a téměř nevěnují pozornost výtvarné hodnotě a ornamentice uzlů, liniím provazu. O to větší pozornost je věnována atmosféře prostředí, ve kterém se bondage odehrává. Velké černé nepravidelné kruhy, které asi mají zobrazovat obvody kamenů, na šedém pozadí přímo evokují atmosféru stísněnosti, jakési rafinované středověké mučírny. Podobně přímočarou a syrovou atmosféru mají i některé kresby Otto Dixe z počátku 20. let. Akvarel Sen sadistky II. z roku 1922 ukazuje celou řadu motivů, které se svazováním, respektive bondage, bezprostředně souvisejí a záběry z Submissive Sluts ještě překonávají. Dix je agresivnější, lidské tělo je objekt, je hmota, je také o jasném rozdělení rolí, toho kdo váže a toho, kdo je svazován. Je také přímočařeji a otevřeněji o sexualitě. V tomto smyslu bondage vypovídá i o určitém mentálním a sociálním stavu společnosti. Jen o několik dříve vznikl obraz Maxe Beckmanna Noc, symbolicky ilustrující atmosféru násilí a zvrácenosti v poválečném Berlíně. V. Praktiky bondage jsou vlastně určitým druhem hry nebo performance, které mají svá pevná pravidla. Celá řada příkladů performance art i body art s tématem spoutání a omezení pracují. Jedním z průkopníků body art byl také Fakir Musafar, který svou tvorbu s masochismem spojoval. V jeho interpretaci však nebyl masochismus vnímán negativně jako slabost. Musafar v rozhovoru s Kristine Ambrosia a Josephem Lanzem 4 interpretoval masochismus jako pozitivní termín, “jenž je naší kulturou vnímán negativně”. Projekt Suspension z roku 1964 dobře ukazuje ambivalenci ve vnímání submisivity. Suspension se dá přeložit nejen jako zavěšení, ale slovník udává i další možné významy, jako je například vyřazení, vyloučení, napětí, vzrušení, úpadek a další. Musafar své akce objasnil jako přirozenou vnější prezentaci své osobnosti. Sterlaca například kritizoval pro jeho “přílišnou víru v nové technologie”. Pro Musafara znamenalo stahování a pearcing určitý mystický náboženský akt, jenž nebyl primárně založený na sexualitě. Motiv stahovaní těla koženými pásky připomene stahování průsvitnou lepenkou v nedávném projektu Veroniky Bromové Zemzooz roku 1998. Jako v cyklu Pohledy Bromová sleduje vlastní identitu, neodkrývá však vnitřní realitu těla, ale deformuje jej stahováním. Zobrazení je vizuálně zvýrazněno i odrazem těla ve stříbrné folii. Lesklá plocha deformuje již deformované. Musafar ani Bromová své tělo neničí, ale poznávají a analyzují fyzickou zkušenost. Projekt Zemzoo pojednával o izolaci, podobně jako druhý projekt vzniklý v New Yorku, Parts of me, Parts of NYC. Významově jiné jsou fotografie z cyklu Moji rukojmí od Jiřího Davida. Jsou komponované jako obrazy, respektive portréty. Spoutání bylo pro Davida zajímavé a lehce provokativní téma, které skýtá celou řadu otázek a možných interpretací. V tomto smyslu spadá cyklus do konceptu dalšího Davidova díla celkem přirozeně. VI. Spoutání omezuje a odděluje. Fotografický portrét Davida Wojnarowicze z projektu Silence=Death z roku 1990 ukazuje jeho tvář s ústy, která jsou zašita režnou nití. Wojnarowicz se stal určitou ikonou, nejen jeho výtvarné dílo, ale i samotná existence, byly vnímány jako neoddělitelné hodnoty. Jeden z nejradikálnějších kritiků americké společnosti v 80. letech upřeně hledí do naší tváře – Wojnarowicz nemůže mluvit, má zašitá ústa, co se děje? Je to jeden z nejpůsobivějších portrétů moderního umění. Fyzické spoutání je důležitým mentálním symbolem, jenž často přesahuje sexuelní oblast. Spoutání, jako výraz sebezničujícího pocitu úzkosti z vlastní identity se objevil i v středoevropském umění na přelomu 19. a 20. století. Často se umělec symbolicky ztotožnil zejména s náboženskými postavami, zejména Krista a mučedníků. K výmluvným příkladům patří sebeidentifikace Jana Zrzavého s ukřižovaným na obraze Antikrist z roku 1910. Obraz vznikl v době, kdy Zrzavý procházel řadou úvah a pochybností o vlastní tvorbě, ale i o sobě samém. Zrzavý odsoudil symbolicky sám sebe k otřesným fyzickým mukám. Nepochopený malíř, odmítaný rodinou, řešil i otázky spojené s vlastní homosexuální orientací. Bylo to zejména zásluhou Bohumila Kubišty, že Zrzavý krizi překonal. Podobně působivý je i autoportrét Bohumila Kubišty Svatý Šebestián z roku 1912. Kubišta symbolicky přejal vinu za ostatní modernisty v jejich konfliktu s uměleckým světem. Symbolicky se nechal spoutat a drásat tělo, aby dokázal sílu své víry v modernismus. Z pohledu intelektuální katolické ortodoxie byl Šebestiánův čin krásný. Pozoruhodný je v této souvislosti obraz Guida Reniho stejného námětu. Tento obraz fascinoval například Oscara Wilda svým kontrastem mezi surovostí a hrůzností námětu a půvabným nahým tělem mladého muže. Bolest jako předpoklad pochopení krásy. VII. Příbuzný názor představuje i tvorba dvojice Pierre et Gilles. Také jejich spoutaní jsou krásní. Svatý Šebestián je dokonce spoutaný stonky popínavé růže a na dvojportrétu Totem nejsou dokonce vidět ani pouta. Kontrast krásné formy, která cituje tradiční barvotiskovou produkcí pouťových kýčů, s dramatičností námětu vyvolala celou řadu kritik a odmítnutí. Zobrazení smrti a bolesti má být expresivní, pozdně goticky drastické a syrově emotivní. Bezstarostnost kýče je pokládána za nepatřičnou. Jak ale ukazuje příklad Reniho obrazu, nebyl (nebo není) takový způsob zobrazování spoutaného těla pouze záležitostí moderního umění. VIII. Od 20. let se také rozšířila sféra erotické knižní a časopisecké produkce. Jakkoli explicitní fotografie získala drtivou převahu, poměrně populární byla i výtvarná díla. Například kresby Angličana Johna Willie, který spolupracoval se slavným americkým časopisem Bizzare, jsou ceněnými sběratelskými položkami. Willieho žena byla krásná, svůdná a spoutaná. Představovala neexistující ideál. Samostatnou kapitolou jsou také comics specializované na bondage. Spoutaná žena pronikla i do Hollywoodu a měla vždy erotický podtext. Divák, který se ztotožnil s hlavním hrdinou chtěl vždy spoutanou hrdinku zachránit z nebezpečné situace. Již v roce 1932 natočil Cecil B. De Mille film The Sign of The Cross, kde se objevuje scéna spoutané nahé křesťanky, čekající v aréně na svou smrt. Motiv spoutání se ve objevil ve stovkách filmů. Také mediální konec tisíciletí má tak své slavné spoutané. Globální komunikace stírá hranice mezi realitou a fikcí, vedle sebe se pak ocitají Guzmán, James Bond, Carlos, Hannibal Lecter, Carlos nebo Lara Croft.5 Jedním z prvních zobrazení bondage byla helenistická socha Laokoona. Laokoon byl trojský kněz, jenž varoval město před vpuštěním řeckého dřevěného koně, oběti bohyně Minervě, do města. Výrazem hněvu bohyně se stali dva obrovští hadi, kteří svými těly spoutali Laokoona a jeho dva syny. Trójané poté vystrašeni vpustili koně do města. Poznámky: 1) Sigmund Freud, A Child as being beaten. in: Standart Edition of the Complete Psychological Works of Sigmund Freud. London 1953 – 1974, s. 179-204. The Economic problem of Masochism. in: Standart Edition of the Complete Psychological Works of Sigmund Freud. London 1953 – 1974, s. 159-170. 2) Vlivné jsou zejména texty Georgesa Bataille, například kniha L´Erotisme, Paris 1957. V poslední době pak patří mezi nejzajímavější tituly kniha Suzanne R. Stewart, Sublime Surrender, Male Masochism at the Fin-de-Siecle, Ithaca and London, 1998. 3) Řada odkazů je zaměřena poměrně intelektuálně, například: www.notype.com/press/bondage/, www.bondage-sex-stories.cx/ nebo www.bdsm-spanking-stories.com/. 4) Fakir Musafar Interview. in: Apocalypse Culture (Adam Parfrey ed.) New York 1987, s. 105-114. 5) Jeden z mála textů v češtině, který byl v souvislosti s popkulturou a praktikami bondage v nedávné době publikován: Jiří “Maus” Šimáček, Síťové speciality. Živel 10, 1998, s. 78 – 79. Obrázky 1) Fotografie z časopisu Japan Bondage de Luxe 2, Tokio. 2) Pierre et Gilles, Svatý Šebestián (Bouabddallah Benkamla), 1987. 3) Veronika Bromová, Fotografie z cyklu Zemzoo, 1998. 4) Fotografie z časopisu Submissive Sluts # 1, New York. 5) John Willie, Bondage, 1947. 6) Rosa von Praunheim ve spolupráci s Philem Zwicklerem, Portrét Davida Wojnarowicze z videa Silence=Death, 1990. 7) Otto Dix, Sen sadistky II., 1922 8) Záběr z filmu The Sign of the Cross, režie Cecil B. De Mille, 1932. 9) Fakir Musafar, Zavěšení, 1964. 10) Johann Thorn-Prikker, Plakát pro Revue Bimestrielle pour L´Art Applique, 1896. 11) Max Beckmann, Noc. 1918-19. 12) Jiří David, Z cyklu Moji rukojmí,
01.04.2000
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář