Krutost a něha

V několika londýnských galeriích se v létě objevila fotografie, a tak došlo k zajímavým paralelám a souvislostem.

Tate Britain
Wolfgang Tillmans, vítěz Turnerovy ceny 2000, umístil na své retrospektivní výstavě v Tate Britain nezarámované fotografie přímo na stěnu. Překvapivě nenuceným dojmem působily ranné práce, ve kterých zachycoval přátele v neobvyklých situacích (Alex & Lutz sedící ve větvích – nazí). Naopak v sérii Chemistry Square, která sestává z detailních záběrů návštěvníků stejnojmenného klubu, nejde o jednotlivé osoby, ale spíše o atmosféru prostředí. Ovšem premiéra snímků ze všedního života (váza s květinami, řada konkordů, krysa vylézající z odpadků, pohledy z okna nebo na zmačkané tričko) ztížila vnímání jednotlivých prací.
Až později, v letech 1999– 2000, se Tillmans začal soustředit na experimenty s negativem. Následovaly Blushes – abstraktní barevné “řasy” na bílém pozadí, vytvořené pohybem světelného zdroje při vyvolávání filmu. V kombinaci s konkrétní fotografií vznikly rušené, vrstvené a téměř snové snímky (Icestorm).

Tate Modern
Z Tate Britain do Tate Modern převáží migrující návštěvníky loď dekorovaná podle Damiena Hirsta. A právě v Tate Modern pod názvem Kruté a něžné vystavovalo 23 mezinárodních fotografů. Podle kurátorky Emmy Dexterové je jim společné “zkoumání současné existence z perspektivy bez emocí” a také “zaměření na druh realismu, který se vyhýbá romantice, sentimentu a nostalgii, a naopak prosazuje jasný, nezaujatý pohled”. Takové distance ze strany fotografa ovšem není snadné dosáhnout a skutečně, výstava působí spíše opačně, probouzejíc celou škálu emocí. Matadoři Rineke Dijkstriové zachycení po zápase, s natrženým kabátem a krvavými skvrnami na něm, stejně jako prvovorodičky (hodinu, den a měsíc po porodu) naprosto hypnotizují. Ani Walker Evans nezapře ve svém typicky dokumentárním stylu empatii a zájem o vlastní modely. Nicholas Nixon zase od roku 1975 každoročně fotografuje svou ženu a její tři sestry. Zatímco na prvním snímku jde o mladé dívky, postupně se před našima očina proměňují. Není vidět žádné rekvizity, pouze postavy, a přesto skrze tento intimní popis stárnutí máme pocit účasti na jejich životních osudech. Stephen Shore, průkopník barevné fotografie, se proslavil svými fotodeníky z cest po Spojených státech. Zobrazoval osoby, které potkával, a často i jídlo, kterým se sytil, jakoby mu denní rytmus jídla definoval čas. Krušné životní podmínky a chudoba bezdomovců ve velkoformátových snímcích Borise Mikhailova kontrastovaly s nechutným excesem přímořské turistiky od Martina Parra. William Eggleston považuje své fotografie za “součást novely, kterou píše” a opravdu, jakoby popisoval pouze určitý moment příběhu, naznačující předchozí dění a probouzející zvědavost vůči následnému. Například v Morton, Mississippi drží starší muž v ruce střelnou zbraň a přesto nepůsobí agresivně – spíše vyrovnaně a asertivně.
Značná část výstavy se zabývala industrializací míst. Berndt a Hilla Becherovi se zaměřili na estetickou kvalitu průmyslových staveb, plynových nádrží a vodáren, zatímco ulice měst Leea Fiedlandera zahaluje pesimistický kouř. Popis “mega konzumace” současnosti od Andrease Gurského doplňuje Robert Adams, kterého v 70. letech zajímala mohutnost a funkční design nově vzniklých supermarketů.

The Photographers Gallery
Mexický fotožurnalista Enrique Metinides by do rámce výstavy Kruté a něžné zcela zapadl, ale špičku ledovce jeho více než padesátileté práce u novin představila The Photographers Gallery. Metinidesovy dokumentární snímky dopravních nehod, sebevražd a úmrtí informují o událostech, ale především ilustrují lidské vlastnosti: statečnost záchranáře, nezodpovědnost muže, který zemřel, když se pokusil o pirátské připojení na telekomunikační sítě, lehkomyslnost při pokusu o sebevraždu a v neposlední řadě zvědavost všudypřítomného přihlížejícího davu. Metinides bez váhání fotografuje dívku oplakávající svého mrtvého přítele, vnitřek nabouraného auta nebo muže nořícího se do vody, aby vytáhl utonulého. Přestože zobrazuje neštěstí, smrt a šok zúčastněných v té nejsurovější podobě, těží z těchto momentů “poté” jakýsi klid na hranici krásy.

Serpentine Gallery
Příznivci fotografie zamířili také do Serpentine Gallery na výstavu Cindy Shermanové, jejíž současné práce však postrádaly napětí předchozích děl. Těžiště jinak veskrze retrospektivní výstavy tvořil projekt pro časopis Vogue. Shermanová – vybavena kolekcí oblečení od známých i alternativních módních návrhářů a s použitím silného make-upu – dala vzniknout fiktivním postavám klaunů na počítačově upraveném pozadí. Schopnost dřívějších originálů recyklovat svoji obchodní značku – použití sebe sama jako modelu v různých převlecích a kulisách – tentokrát v tragikomických grimasách a maškarádě klaunů neopakovala.

michaela@deepdisc.com

01.02.2003