Prachy

Rozvíjející se kapitalismus nám přinesl mnoho nového. Jednou z novinek je i zcela jiné vnímání peněz. Jako kdyby najednou měly větší hodnotu, jejich moc i magie v našich peněženkách i na našich kontech stoupá. Pokud dříve kultura bojovala s politickým útlakem, nyní si hlavně stěžuje na nedostatek financí. Spojitost mezi uměním a penězi tu vždycky byla a je. Na peníze či na jejich nedostatek se ale můžeme podívat nejen jako na něco, co nás brzdí. Peníze mohou být také skvělý umělecký námět i materiál. Pro celou řadu umělců jsou peníze nikoliv předmětem traumat a depresí, ale jsou naopak základem, na kterém vytvářejí své umění. Je to způsob, jak se nenechat penězi ovládat, ale jak si naopak peníze podřídit.
Transformace avantgardního umění v peníze, změna hodnot tvůrčích v hodnoty finanční fascinovala již surrealisty a k dokonalosti ji přivedl už na přelomu padesátých let Yves Klein. Pro umění dvacátého století a jeho vztahu k penězům asi zůstane základní práce Andyho Warhola. Peníze patřily nejenom k oblíbeným námětům jeho malířských či grafických prací, ale i jeho vztah k zpeněžování vlastní práce i osoby se stal zdrojem pro mnohé napodobitele. Na Warholovu přístupu je sympatické, že přese všechno dokázal peníze vnímat i jako hezké obrázky, jako malá dílka grafického umění, která jsou všem svobodně přístupná.
Grafická podoba peněž je bezesporu fascinující a lákající k imitování. Kamerunský umělec Jean-Baptiste Ngnetchopa vyřezává bankovky různých exotických států do dřeva a proměňuje je tak v rozměrné reliéfy. Původně se zabýval tradiční africkou skulpturou a renomé si získal i jako tvůrce realistických portrétů Mitteranda, Mao Ce Tunga a lokálních afrických papalášů. Jeho první třídimenzionální bankovkou se stal roku 1983 dolar a od té doby se Ngnetchopa propracovává bohatou zásobárnou světových měn. Podobným plastickým způsobem s penězi naložil i David Černý, který pro svou instalaci pro Muzeum Andy Warhola v Medzilaborcích vytvořil několik poletujících stříbrných dolarů. Jsou jakousi kombinací oblíbeného Warholova dvourozměrného námětu i jeho legendární instalace s poletujícími aluminiovými balónky naplněných lehkým plynem.
Ale není to zdaleka jenom samotná podoba peněz, která je pro umělce přitažlivá. Tajemná a nevysvětlitelná směnná moc peněz je známá již celé věky. Ať chudí či bohatí, peníze zná každý, každý den se jich dotýkáme, myslíme na ně. Peníze svou každodenností i metafyzičností tvoří ideální objekt pro konceptuální umění. Pro řadu umělců i politicko-společenských skupin je také velice přitažlivý fakt masového oběhu peněz. Drobné zprávy a značky na penězích se dostanou přirozeným tokem do všech vrstev společnosti po celé zemi. Již v šedesátých letech homosexuálové ve Spojených státech umisťovali na své bankovky nenápadný nápis „teplé peníze“. Chtěli tím upozornit na svou existenci a v neposlední míře na svou nezanedbatelnou ekonomickou a kupní sílu. V Brazílii konceptuální umělec Cildo Meireles na bankovkách s pomocí razítka bezplatně a účinně šířil otázky týkající se politických represí v jeho zemi.
Většina vlád světa je na napodobování své měny velice citlivá. Mohl se o tom na vlastní kůži přesvědčit i Japonský umělec Akasegawa Genpei. V roce 1963 si nechal u tiskaře vytisknout kopie 1000 jenových bankovek, které potom použil jako pozvánky na svou výstavu i jako materiál pro svá další díla a performance. V následujícím roce začal být stíhán pro padělání peněz. Samotný soudní spor měl rozměr filozofické disputace na téma podstaty a vztahů mezi padělkem, imitací a modelu. Jednou dokonce umělec proměnil soudní síň v místo své performance, na které demonstroval způsob, jakým s penězi nakládal. Akasegawa Genpei se hájil tím, že bankovky, které pro své umění používal, byly pouhé modely peněz, které se od skutečných lišily právě v tom, že nenesly finanční hodnotu oběživa, ale měly hodnotu umění. Po několikaletém soudním sporu byl nakonec Akasegawa Genpei shledán vinným. Po svém odsouzení nechal vytisknout sérii bankovek s vytištěnou hodnotou 0 jenů, kterou chtěl upozornit na absurditu celého sporu.
Padělání se v druhé polovině dvacátého století stalo jednou z oblíbených praktik. Má ale i své předchůdce. Svým způsobem můžeme za podobného umělce považovat i legendárního ruského anarchistu Machna, který se po říjnové revoluci stal pánem jisté části Ukrajiny. Na tomto území začal vydávat vlastní peníze, jejichž hodnota pochopitelně nebyla ničím kryta. Byly to jen potištěné papírky s udanou hodnotou, v čemž se příliš nelišily od tehdejší měny ve zbytku revolucí zmítaného Ruska nebo poválečného Německa. Machnovy peníze ale měly svou zvláštnost. Místo varování před paděláním Machno na svých bankovkách každého vyzýval, aby si podle logiky revoluce a anarchismu natiskl libovolné množství dalších peněz. Podle této logiky mělo dojít k uspíšení kolapsu peněžního hospodářství a nástupu komunismu. Machno byl záhy poražen Rudou armádou a posléze popraven.
Přístup amerického umělce J.S.G. Boggse k penězům a jejich napodobování, nebo chcete-li padělání, je více než komplexní. Je fascinován nejen podobou bankovek, ale také vlastní definicí peněz a jejich fungováním ve společnosti. V jistém bodě své kariéry zjistil, že je schopen tužkou věrně reprodukovat bankovky. Tyto své kresby ale používá pouze jako úvodní prostředek pro performance. Přijde kupříkladu do restaurace a udělá v ní velkou útratu, když se schyluje k placení, vytáhne téměř dokončenou kresbu bankovky a začne na ní dodělávat několik posledních tahů. Personál restaurace si podobné aktivity všimne a většinou ji se zájmem sleduje. „Jsem rád že se vám moje práce líbí,“ reaguje Boggs, „protože mám v úmyslu touto bankovkou zaplatit“. Většinou následuje hádka, která může, ale také nemusí skončit dohodou. Boggs totiž také vyžaduje, aby za své bankovky vysokých hodnot dostal zpět drobné. Podobným způsobem se pokouší platit i v hotelích nebo kupovat zaoceánské letenky. Výstavním artefaktem potom pro Boggse jsou nejenom kreslené bankovky, ale také dokumentace celé akce v podobě účtů a drobných peněz, které dostal nazpátek.
Absurditu peněz a peněžních machinací se pokusil ukázat i známý americký vtipálek a mystifikátor Joe Skaggs. Z galerie newyorské burzy vysypal do davu burziánů pytel jednodolarových bankovek. K jeho radosti se provoz burzy zcela zastavil, neboť burziáni opustili své obchody a dali se do chytání poletujících bankovek. Skaggsova akce svému autorovi přinesla nejenom soudní popotahování, ale jejím výsledkem bylo i to, že je nyní pro veřejnost přístupná galerie od hlavního prostoru burzy oddělena tlustým plexisklem.
Neměli bychom se ale dostat do polohy, podle které by byl největším současným českým umělcem Viktor Kožený. Hranice mezi peněžní spekulací a spekulací uměleckou může být nejasná, ale určitě existuje. Tyto ukázky různých uměleckých přístupů k penězům měly být jen malým připomenutím, že peníze není nutné brát smrtelně vážně. Není to středobod světa, můžeme se k nim stavět hravě a neotřele. O peníze jde přece až v první řadě.

01.07.1999