Editoriál

Česká umělecká scéna má svá pravidla, za něž se ještě nepouští, pouštět nechce nebo neumí. Nejlépe to zjistíte, když vyrazíte za hranice a domácí kulturu reprezentujete alespoň tím způsobem, že ti, co vás tam na ni ptají, si myslí, že o ní víte víc než oni. Ke konci listopadu jsem odjel do Berlína, abych mohl napsat o výstavě Things You Don´t Know (str. ) Její vernisáž by proběhla poklidně, kdyby mě nepřepadl drobný, rtuťovitý chlapík s bradkou. Jmenoval se Dmitry Vilensky, pocházel z Petrohradu a po čertech vyzvídal. V každém druhém anglickém slově vyslovil krásný měkký znak, ale přesto vyšlo najevo, že stojí na straně tvrdého jádra levicového umění. Do rukou mi vtiskl dva exempláře novin, v nichž on a jeho komplicové tepou do nesociální světové umělecké praxe a vyzývají k jadrnější akci. Jeho otázkami na Čechy prosakovala chuť navázat spolupráci s těmi, kdo by jejich úsilí rozuměli. S každou odpovědí se však dočkával zklamání. Nejenže české angažované umění zůstává v plenkách, navíc si po politických pozicích nadále spíše efektně bruslí, pyšníc se emblémem individualismu na dresu. Přejdeme-li zapšklou třešničkovou agitku pohrobků normalizace, stěží najdeme někoho, kdo by napříč všemi uměleckými obory obstál v kategorii „levicového umění“.
Jenže Vilensky nebyl první, kdo se mě na české angažované umění ptal. Vlastně se nedivím otázkám na Balkáně, ale na podobné věci se mě v poslední době ptají i rodilí Němci, Rakušané, Maďaři atd. Jakoby se na jedné straně od nás sociální kritika očekávala, jenže jakoby taková očekávání ukazovala, že se umění v Čechách nemá potřebu těchto dimenzích formovat. Ale pro jistotu se ptám: nevíte o někom?
Časopis Umělec má být místem konfrontace. Snad k tomu povedou krátké komentáře k Ceně Jindřicha Chalupeckého (str. ), reakce Jana Šerýcha na „obrodnou“ snůšku české malby Perfect Tense (str. ) nebo pro tentokrát ostřeji laděná Společenská rubrika (str. ). Jana Kalinová se v ní ještě jednou vrací k Pražskému bienále, s nímž jsme se už jednou vypořádali v předminulém čísle. Podobně nesouhlasně jako řada dalších masmédií, to nechme být. Ale když jsem nedávno otevřel slovenský Profil a přečetl si další dva sniperské odstřely, jak na Bienále, tak na paralelní Nejmladší, začala mi z bohorovného mlčení a z neprůstřelnosti kurátorů v čele s generálním ředitelem NG Milanem Knížákem naskakovat husí kůže. Kdy už se zodpovědná místa přiznají, že „vrchol sezóny 2003“ byl ze všeho nejvíc organizačním debaklem?
Jádrem časopisu se ovšem stala dvojí pohádka. Jednak ta, co má znovu nastolit harmonii skrze subjektivní vypravěčství hraničící s vizionářstvím, třebaže někdy ostentativnějším než autentickým (str. - ). A potom ta druhá, která může vznikat a skomírat jako společenská nutnost i konstrukce uprostřed všech dějinných iluzí a osobních zážitků. Dali jsme tentokrát prostor Kosovu (str. ), jež se jako samostatná umělecká entita pro okolní svět teprve nedávno ustavila. Má svůj entuziasmus i radikalitu. Hodně nám pomohl autor této sekce Sezgin Boynik. Doplnil ho kosovský žurnalista Petrit Hoxha a zcela jinak zase americký, pro-romský aktivista Paul Polansky. A my do toho zamotali srbské umění, ne proto, že by mělo nadále stát na druhé straně barikády, ale kvůli tomu, že umění obou Srbska a Kosova se potýká s podobnou zkušeností a je ve své vyhrocené historii sešité těžko viditelnými, ale pevnými stehy. Určitě jsme zase neudělali nic korektního, ale důležitější nám přijde, vynést na stůl karty, o nichž se ví méně, než by se při férové hře vědět mělo.

01.03.2003