Divadelní Landschulheim aneb Forum při divadelním festivalu Theatertreffen v Berlíně

4. května 2003 , první den, příjezd do komerční části Berlína, v blízkosti Kurfürstendammu.
Neznámé tváře v lobby hotelu Willmersdorf. Hned ve výtahu potkávám slečnu a muže z Litvy, muž se jmenuje Aistis Mickevičius a žena Ruta Papartyté, a maďarku Emese Szakacs. Na pokoji v hotelu si pročítám životopisy a texty těchto tří účastníků. Z textů mě zaujala slova Emese Szakacs: "... život je plný překvapení, my jsme se jenom nenaučili je vnímat. Každodenně procházíme kolem hořících vajglů od cigaret v metru, kolem sesychajících plátků citrónů, rozbitých skleniček a zatoulaných psů, beztoho, že bychom oči opravdu otevřeli. Divadlo se pokouší naše oči pro to otevřít. Staví nás do zvláštních situací, abychom se naučili nad nimi pozastavit a ne tyto věci přecházet. Abychom zachytili ticho a sílu tohoto okamžiku." Pročítám to poprvé a za pobytu v Berlíně naposledy, protože v dalších dnech už to nestíhám a poznávám jeho účastníky osobně. Desky se životopisy účastníků prostě zapadly za postel.
První den jsem se na představení v rámci programu Fora ani nešla podívat. Šla jsem si zaběhat do parku při stanici Bahnhof ZOO nedaleko hotelu. Čekaly mě tři příjemné týdny pouhého přihlížení různým představením, diskuzí o nich i o současném divadle vůbec, a účast na každodenní pohybové dílně. Běžím kolem Tiergarten podél laviček v parku a později zjišťuji že pan Seděl a paní Sedělka vysedávají pokaždé na stejné lavičce, jakoby to byl jejich dům. Mě ještě neznají, ale protože v dalších dnech běhám pravidelně ve stejný čas, již na sebe máváme, skandují mi do rytmu a nabízejí mi pivo. Turci, penneři a punkeři, obklopeni smečkou svých psů, kteří se koupají v jezírkách parku. Ke konci své trasy běžím přes proslulý trávník, kde se téměř za každého počasí sluní pro Berlín tak typičtí gayové. S potěšením kličkuji mezi mnoha obnaženými a nahými mužskými těly. Těly mladými, starými, plešatými, s dredy, těmi nejnemožnějšími, jaká si lze představit. Potom vybíhám z parku a zahýbám za roh…

5. května, druhý den , bylo oficiální zahájení Fora. Manfred Linke, zakladatel celé této akce, shrbený, kulhající stařec se stálým úsměvem na rtech, měl nepřiměřeně dlouhý projev.
Mluví velmi pomalu a já uvažuji o tom, jestli jenom proto, že jsou jeho projevu přítomní hlavně cizinci, ale později se ukáže, že to pravděpodobně souvisí jenom se samolibým zaposloucháváním se do vlastních přednášených slov. Současně s tím Manfred Linke představuje leadry workshopu; korejského režiséra Youn Taek Lee a švýcarského režiséra Eliase Perriga, německého dramatika Falka Richtera, který je hitem tohoto roku (ale zde nepřítomný) a brazilského choreografa Rodolpha Leoniho. V něm se setkávám se svým učitelem na tři týdny a jsem ráda, že jsem zvolila zrovna jeho. Moc toho nenamluví, ale hned na začátku se představí několika tanečními kroky a pohybovou kvalitou, které bychom pod jeho vedením měli dosáhnout "očištováním těla od takzvaného klišé a pravdivostí k vlastnímu tělu" (viz Rodolpho Leoni).
Manfred Linke nás na konci svého proslovu vybízí, abychom udržovali klid, vážili si toho, že jsme k účasti na Foru byli vybráni zrovna my, na všechny akce se dostavovali včas, a to nejméně deset minut před jejich začátkem. Později se dokonce ukázalo, že si naši docházku a včasné příchody chodí ověřovat a na opozdilce se i mračí. Velmi německý přístup a pocit, že jsem na začátku třítýdenního Landschulheimu, …přesto jsem si uvědomovala a vážila toho, že jenom díky němu se Forum již po čtyřicáté uskutečnilo.
Na představení Nory od Henrika Ibsena v režii Thomase Ostermeiera v divadle Schaubühne na Lehniner Platz mě na první pohled šokovala nákladná výprava scénografa Jana Pappelbauma. Na scéně byl realisticky vybudovaný moderní interiér členitého dvoupatrového rodinného domu, ve kterém se představení odehrávalo. Rodinný dům se otáčel na točně aktuálními scénami směrem k divákovi, který sledoval děj buď v předsíni, v obývacím pokoji s obrovským akváriem se živými rybami, nebo v pracovně. Představení mne svou dokonalostí příliš neoslovilo. Zdánlivě jakoby nemělo jedinou chybičku. A už to jsem vnímala jako jeho základní chybu. "Proto se zabývám divadlem, které upomíná na to malé, na to bezprostřední, na to nedokonalé, na to chybující, na to smrtelné… na to lidské. Jako alternativa k tomu spektakulárnímu, k tomu uhlazenému, virtuálnímu a předpřipravenému prefabrikátu, který nabízí Holly-wood a televizní program" (režisér a herec Juan Cordido).
Reklamní dokonalost herců a jejich herecký projev na mně zapůsobili asi tak, jako kdybych přihlížela některému z mnoha dílů německého televizního seriálu. Přesto musím přiznat, že jsem se při tomto neobvyklém chápání Ibsenovy Nory situované do současnosti, do rodiny High Society, nenudila.

7. května, pátý den
Diskuze na téma: "Nutkání k inovaci versus zapomínání na tradice." Jakoby mluvení bylo to, čím si člověk nejvíce potvrzuje svou osobnost, intelekt a hlavně zbytečné zamotávání se do vlastních výroků a vzápětí do protiargumentů, a jimi raději předem napadá sám sebe, dříve, než by mohl být napaden svým diskutujícím okolím…
Dvě diskuze z toho byly vedeny moderátorem profesorem Hajo Kurzenbergerem, který při svém sebevědomí měl hlavně u zahraničních účastníků tendenci z jejich někdy složitě formulovaných výroků vytvářet své vlastní verbální extrakty a potom je prohlašovat za jejich výroky. I z tohoto důvodu cizinci přestávali na diskuze úplně docházet, nebo usínali na zadních sedadlech přednáškového sálu. Aktivně se zapojovali jenom stále ti samí Němci, kteří si libovali v této možnosti veřejně diskutovat a střídavě prosazovat a zaměňovat své politické postoje se svými názory na divadlo.
Večer jsme se byli podívat na představení Mistr a Markétka, dramatizaci románu Bulgakova. Režisér Frank Castorf a scénograf Bert Neumann jsou známou dvojicí divadla až nebezpečně hýbající současnou německou divadelní scénou.
K vyjádření používají na scéně skoro nemožných prostředků, kterých by se někdo jiný asi neodvážil. Dlouhé detailní záběry na herce snímané kamerou a promítané rovnou na reklamní poutač nad scénou, nám pomáhají k celému příběhu přistupovat jako k vlastnímu snu. Detaily dlaní, obličejů, vrásek v obličeji, okousaných nehtů ztotožňují herce s divadelní postavou jednoho z diváků. Do Volksbühne a do jejich vedlejší scény v Prater chodí na představení také nejvíce mladých diváků z okolí.
Režisér René Pollesch, jehož představení je na programu v některém z dalších dnů, a režisér Frank Castorf se stali jakýmsi kultem mladých lidí se smyslem pro alternativní formy života a v jejich představeních tito diváci nacházejí otázky a nedořečené odpovědi o svém vlastním životě. Na scéně hry Mistr a Markétka stojí v popředí prosklenný bar, ponejvíce připomínající levný nádražní bufet. Nad ním visí obrovský reklamní poutač, na který se kamerou snímají již zmíněné vybrané dramatické detaily. Vpravo nahoru vystupuje po kovových schůdkách Markétka do svého pokojíčku, a divák ho vidí částečně okénkem, částečně zvětšenými detaily promítanými na poutač. Mihotáním siluet, světel a stínů, úryvky rozhovorů návštěvníků baru, se dosahuje až snového vnímání. Tento sen jakoby byl vnímáním syrovosti každodenního života, studeného, bleděmodrého světla z lednice, nepříjemného pravidelného blikání reklamního poutače…Co toto představení povyšuje na výjimečné? Způsob, jakým lze snovou iluzi navodit pravdivostí herců, materiály běžného života a záměrnou ignorancí umělecké estetiky. Herci procházejí labyrintem jeviště, místy se zcela ztrácejí z dohledu diváka, v některých situacích jsou dokonce nazí v koupelně a snímáni kamerou umístěnou ve sprše. Obnažení ve své fyzické realitě, aby ještě důrazněji potvrdili svou lidskost.

13. května, sedmý den
Představení Lilly in Putgarten v Sophiensaele, konečně netradiční prostor, bezprostředně komunikujeme. Jediné festivalové představení vzniklé na neoficiální půdě organickým seskupením umělců Nico and the Navigators.
Prezentace života a práce Rimy Raminfar z Teheránu.
Íránská režisérka Rima Raminfar je nesmírně zajímavá žena, velmi veselá, korpulentní, celá zahalená do černého oblečení, ale pod sukní, jak mi ukázala ve výtahu, stejně nosí džíny. Celkově bylo kolem ní dost rušno, protože oplývala nepochopitelnými historkami. Již třeba jenom to, že s sebou, jako jediná z účastníků, měla nedobrovolnou ostrahu vyslanou Íránem. Šátek si sundavala jenom občas a v soukromí, třeba když jsme byli všichni na mejdanu u někoho z nás v hotelovém pokoji. Na její prezentaci se znenadání zjevil Íránský emigrant, taky režisér, žijící trvale v Berlíně. Pravděpodobně si ho tajně pozvala, ale nesměla to veřejně přiznat. Některé konfliktní otázky, na které by sama podle pravdy nemohla odpovídat, protože by později mohla mít ve své vlasti problémy, přenechávala s úsměvem tomuto režisérovi, který se již do Íránu pravděpodobně nemůže a ani nemíní vrátit. Jak nám vyprávěla, prochází Íránské divadlo neuvěřitelným počtem cenzurních procedur. Nejprve každoroční cenzura napsaných textů, ještě dříve než se vůbec smí nabízet dramaturgovi. Potom se schválený text divadelní hry zkouší s herci a dokonce i během zkoušek přichází dvakrát cenzor, oprávněný přípravu představení kdykoliv zrušit. V žádném případě se nesmí ničím odlišovat od zcenzurovaného textu. Před premiérou se ještě jednou hraje pouze pro cenzory a nehodnotí se pouze text, ale rovněž kostýmy a celkové provedení. V Íránu se v divadle dokonce nesmí ani tančit, ani zpívat, ani se vzájemně dotýkat, ani projevovat city a vyslovit slovo "láska" nebo "miluji tě".
I v případě hostování některého zahraničního divadla v Íránu musí toto představení projít stejnou cenzurou a buď upravit kostýmy, přepsat celé scény divadelní hry, vypustit tanec a zpěv, nebo se musí zkrátka smířit s tím, že představení nebude cenzurou schváleno a že v této zemi hrát nemohou.
Rima je i autorkou několika divadelních her a musí si složitě nacházet cestu, aby všechna tato nařízení a zákazy obešla. Například na scéně je povoleno ženě česat vlasy muži a proto milostný vztah naznačí česáním vlasů. Vyjádření emocí často řeší hercovou manipulací se scénickými objekty. A vyprávěla nám obsah své divadelní hry: manžel a otec rodiny se na půl roku zamkne v koupelně a rodina tuto situaci řeší. Někdo z účastníků prezentace se zeptal, jestli je v Íránu běžné se na tak dlouhou dobu zamykat do koupelny. S úsměvem odpověděla, že ano. A pozvaný režisér pokračoval a odpovídal dál za ní, a rozhovořil se o tom, že se v Iránu kdekdo a poměrně často zavírá nejenom do koupelny, a rodiny mají bohužel stále co řešit. Hodně německých účastníků se v množství diskuzí přehnaně zabývalo politikou, vyvolávalo tím dokonce neoprávněný dojem, že jejich umění má v jejich zemi nesnadné politické postavení. Oproti tomu usměvavá a optimistická Rima, ze země s tolika skutečnými problémy s přísnou cenzurou a zákazy, působila daleko svobodněji.

15. května, devátý den
Leonce a Léna od Georga Büchnera v režii Roberta Wilsona.
Prezentace Jiny Sohn ze Soulu v Koreji.
Herečka Jina Sohn se mnou trénovala na praktických hodinách výuky Rodolpha Leoniho. Byly jsme obě stejně prťavé a jenom my dvě jsme si face to face viděly přímo do očí, proto jsme na všech pohybových cvičeních ve dvojici pracovaly spolu.
Jina je milá, otevřená a všemi oblíbená a na její prezentaci přišlo mnoho lidí. Ale nakonec jsme byli zklamaní, protože Manfred Linke místo přizval ještě korejskou divadelní úřednici, která měla zdlouhavý půlhodinový referát na téma Dějiny korejského divadla. A Jina, na níž jsme se všichni těšili a od které jsme očekávali bezprostřední otevřený dialog a prezentaci její osobní tvorby a zkušeností, se náhle vedle této divadelní teoretičky stala k průběhu své vlastní prezentace úplně bezmocnou.

16 května
Prezentace šestadvacetiletého režiséra a herce Juana Cordido z Caracasu, Venezuela. Velmi zajímavé, mně blízké. Nedá se určit hranice oddělující jeho samotného od jeho práce.
Jdu si zaběhat. Zase běžím kolem Tiergarten podél laviček v parku. Pan Seděl na mně zamává a paní Sedělka na své lavičce spí. Když běhám, přemýšlím, a jako bych běžela i hlavou a svými myšlenkami. Imprese, běžím a podléhám toku asociací: …točit se, nemohu se dostat dovnitř, chodit okolo, nepouštět se ještě, netrpělivé měnění pozice, obcházení sama sebe, jestli jsme dva, nebo jeden, … přebíhám nějakou ulici, …předmluva, cesta, silnice, pár aut, člověka ty světla děsí, entreé, hájek, zvířata kolem sebe chodí, vršky stébel se klátí, za přechodem silnice začínám stoupat, zdolávám výšku, hlína vlhká, hlína je živá, hrabu rukama v zemi,…
vybíhám z parku a zahýbám za roh…

18. května
Groundings, varianta naděje od Christopha Marthalera, v režii samotného autora.
Závěrečná párty. Komická příhoda ke konci párty: nějaký opilý Němec ve čtyři ráno neomaleně přemlouvá drobounkou, usměvavou a se vším souhlasící japonskou režisérku Hatsumi Abe k tomu, aby se ním šla vyspat:
"Pojď se mnou domů…!", "Domů?, Ja, ja, domů.", vychovaně přitakává Hatsumi Abe. "Komm mit mir nach Hause, zusammen schlafen..!". "Ja, ja, ano, spát spolu, ja!" "No tak pojď už." Pobaveně jí vysvětluji: "Hatsumi, on se s tebou chce jít domů jenom vyspat. Jako spát spolu. Sex. Chceš s ním opravdu spát? Ty s ním nemusíš spát! Nein, nicht zusammen schlafen." Poradila jsem jí. A Hatsumi Abe, která z nás všech umí nejméně německy, ale je po japonsku přehnaně slušná a z toho důvodu s každým a se vším souhlasí, zase po mně honem opakuje: "Nein, nicht zusammen schlafen, nein…"

19. května
Poslední den Fora. Loučíme se a slibujeme si, že se znovu setkáme, přesto se rozcházíme snad navždy. Sami nevíme. Ale duchem jsme již každý jinde, na tom svém kousku naší planety. Jenom Rumunka Daniela Török v lobby hotelu pláče, protože zmeškala odlet svého letadla a nemá na další letenku…
Já zatím zůstávám v Berlíně a jdu si zaběhat.

01.02.2003