Film

červenec 1999

Tmavěmodrá tma, pruh světla rozsvětluje pokoj o velikosti 8x6 metru. Není jasné, co je to vlastně za prostor. Ložnice - skladiště - pracovna? Kamera je umístěna na pohyblivém jeřábovém rameni 3 metry nad podlahou.
/zvuková stopa - Anton Bruckner, Adagio, 9. symfonie /
Detail - rozsypané diskety 3,5 palce, bezejmenné CD disky, malé kulaté zrcátko, telefonní karta, bankovky smotané do ruličky. Polocelek - křeslo, oblečení, nájezd na plochu stolu. Detail - popelník, zmačkané balení žvýkaček Orbit, několik nedopalků ručně balených cigaret. Chipsy. Kamera snímá lupínek po lupínku až narazí na počítačovou myš. Sledujeme jízdu kamery po přívodním kabelu. Kamera plynule transfokuje do polocelku. Před námi stojí 19ti palcový barevný monitor. Je temně modrý.
Tytulky : DIGITÁLNÍ DANDY 99
Souběžne na modrém pozadí monitoru : Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho, co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho. Hlaváček Karel / ENTER.
/střih/
Ruce nad počítačovou klávesnicí si zapálí cigaretu.
/střih/
Detail - obrazovka monitoru, kouř z cigarety. Modř monitoru se projasňuje.
Prolínačka - exteriér, náměstí Jana Palacha, den.
Celkový záběr - obloha, kamera vertikálně klesá až se zastaví na větracím poklopu uprostřed náměstí.
/zvuková stopa - reálný zvuk města/
/střih/
Kamera sleduje asi tak 25ti letého muže, je to lovec zvuků, na uších má velká masivní sluchátka a v ruce drží dlouhé bidlo s mikrofonem.
/střih/
Tramvajový ostrůvek plný lidí.
/zvuková stopa : z nekonkrétního šumu města se oddělí ženský hlas : Proč nemají Japonci astronauty? Jsou přeci o tolik napřed. Menší auta, menší mobily, menší počítače...
Druhý hlas (kamera v davu konečně našla hovořící dvojici) - Menší rakety, menší skafandry, menší...( Smích.) Dívky se podívají do kamery jako by byly přistiženy při něčem nepřístojném.
/střih/
Stále tentýž exteriér, náměstí Jana Palacha, lavička, starší muž a nezletilá baletka.
Muž hovoří, baletka poslouchá, její nohy nemohou vydržet v klidu.
/zvuková stopa - zvuk rozhovoru se pomalu zesílí, až zřetelně vystoupí nad hladinu šumu města./
Hrála sis někdy na schovávanou?
Ano.
I s chlapci?
Ano.
Kolik vás bylo?
(Dívka přemýšlí, v duchu počítá.)
Víc než deset?
Ne, to ne.
Představ si plnej dům dětí, třeba jako tuhle školu.
Padesát?
Třeba i ještě víc.
/střih/
exteriér, náměstí Jana Palacha, chodník, dva studenti umělecké školy.
/zvukova stopa : začátek rozhovoru zaslechneme dříve než chlapci vstoupí do záběru./
A : Umění je vlastně určitej druh hříchu, nebezpečně se podobá marnivosti.
B : A co móda, to je u tebe taky hřích?
A : Ne, to je dávno už jen byznys.
B : Celej život můžeš pojmenovat jako lépe nebo hůře provedenej byznys.
A : Ne, všechno okolo nás je především chaos. Nepochopitelnej dynamickej proces.
B : Pokud bez problémů můžeš přijmout fakt, že výrazem lidského snažení a inteligence je dynamickej chaos, tak prosím.
A : Je to jen hra.
B : Ne, je to matematika.
/střih/
ext. lavička, muž a baletka
Představ si, že ten dům má tři patra.
Ale tenhle jich má nejmíň pět.
Tři úplně stačí. V každém tom patře si hrajou děti na schovávanou. Odpočítají, jdou se schovat a pak se hledají.
Jo, tak to taky děláme.
Ale občas se stane, že trochu zlobivější děti napadne taková zlomyslnost...
/střih/
interiér, budova, široké schodiště; kamera sleduje běžící dítě po stoupajících schodech
/střih/
polostín, polodetail; vidíme jak velká ruka chytne dítě za rameno, tak jak to známe z laciných hororů, rychle, nečekaně. Dítě se klidně otočí do kamery a sebejistě se usměje.
/střih/
ext., lavička, muž a baletka
Prostě se jen schoval v jiném patře, mezi cizí dětí.
Takže ho vlastně našli ti, co ho nehledali.
Ano, ale oni si v ten okamžik neuvědomili že někoho našli, řekli jen - Co ten se tady plete?
Aha, a co ty děti z prvního patra?
Nic, pro ně se stal perfektním ztracencem.
Perfektní ztracenec?
/střih/
interiér, internetová kavárna; kamera sleduje pohyb servírky v úrovni jejího pasu až dojde k dvěma mladým mužům, co sedí vedle sebe u počítače.
C : Mohl jsem jim to všechno komplet shodit, stačilo jen stisknout ENTER.
D : A co jsi teda udělal?
C : Nic.
D : Cože? Půl roku makáš na tom se tam dostat...
C : Klid, sámošku ti taky nevypálej dřív, než ti nabídnou ochranu...
D : (smích)...Jasně, počítačovej čas je drahej.
C : (smích)... A pro někoho bude ještě dražší.
/střih/
ext., internetová kavárna; servírka projde okolo smějících se mužů, ti zmlknou a otočí se čelem k počítači. Kamera jim stojí za zády.
/zvuková stopa - vzdálená střelba a klávesové rejstříky bojové počítačové hry.
C : Investice do ochrany těch svejch beden stejně odepíšou z daní.
/střih/
kamera se vnoří do temné modři počítačového monitoru /zatmívačka/
interiér, pokoj 8x6 metrů jako na začátku, pruh světla osvětluje jen malý výsek z toho, co bychom rádi viděli. Kamera se snáší od stropu dolů, rozeznáme postel, knihy, umělé květiny, nepořádek. Kamera se zastaví u bosých nohou na pestrém koberci. Postava sedí v křesle, my však během celého monologu potupně neuvidíme víc, než tyto dvě nohy. Scéna je zalita modrým světlem, které jako by vycházelo z mužova rozkroku.
monolog:
Měl jsem pocit, že televize přestala vysílat už v půl čtvrté ráno. Zkontroloval jsem svůj e-mail a poslechl si záznamník. Samé zprávy, které jsem zapomněl smazat. Je pravda, že shromažďuju mnoho informací, ale proč, to vám rozumně vysvětlit nedokážu, k ničemu je nevyužívám. Takhle dvě tyčky kokosu a trochu kalcia, to můžu doporučit, ale proč tady sedím a poslouchám dialog herců za protější stěnou? Žena - střední věk, muž mlčí, ale je tam, cejtim ho. Žena mluví, protahuje konce slov. Trochu výčitek, řekl bych. Muž mlčí, nebo má hlas posazen tak hluboko, že ho už nelze vnímat. Nerozumím jedinému slovu. Občas také sleduji modré chryzantémy na protějším okně. Zalévají je modrou skalicí. Umírají, nebo kvetou?

01.05.1999