Zapomenutý génius českého umění

Zdeněk Burian je pozoruhodný umělec, který nebyl doposud uspokojivě zhodnocen a nebylo poukázáno na všechny aspekty jeho mnohovrstevnaté tvorby. Přitom snad žádný jiný umělec neformoval představu hned několika generací Čechů o tom, jak vypadá výtvarné umění. Seriózní historici umění nad autorem dobrodružných ilustrací ohrnují nos, Burianovým skalním fanouškům zase chybí potřebný odstup a schopnost zařadit jeho práci do širších uměnovědných i kulturněhistorických souvislostí. Teprve budoucnost ukáže, že Burian je možná poněkud kuriózní, přesto však jeden z nejzajímavějších českých tvůrců dvacátého století. Jeho práce je ideálním průnikem tvorby tak rozdílných uměleckých osobností, jakými byli Max Švabinský, Josef Lada a Jan Čumpelík, a pozoruhodně ilustruje osud realistické malby ve světě moderního umění.
Zdeněk Burian, díky svému neobvyklému talentu zachycovat okolní svět záhy považovaný za zázračné dítě, krátce studoval ve Švabinského ateliéru na AVU. Když vyšlo najevo, že si při studiích přivydělává komerční ilustrací, byl ze studia vyloučen. Mezi tvorbou M. Švabinského a Z. Buriana přesto najdeme mnohé paralely způsobené žákovou snahou vyrovnat se s dílem svého učitele, zejména porovnáme-li Švabinského dřevořezy nebo malby s exotickými náměty a s Burianovými
vrcholnými ilustracemi ke Kiplingově Knize džunglí nebo k Příběhům tygřího mláděte D. G. Mukerdžího.
Zdeněk Burian měl fenomenální fotografickou paměť a schopnost pomocí techniky kvaše a olejové malby fotorealisticky zachytit nikdy neviděné výjevy. Mnohé své dobrodružné ilustrace nebo pravěké výjevy úmyslně obohacoval o elementy typické pro malbu podle fotografie, a zvyšoval tak jejich autentičnost. Je s podivem, že tento naturalismus či superrealismus v padesátých letech tolik dráždil teoretiky socialistického realismu. (Zaníceným kritikem Zdeňka Buriana byl ovšem i Ondřej Sekora). Schopnost zachytit z literární předlohy ten nejdůležitější moment, který synekdochou účinně poukazuje k textu, ale i předurčenost většiny jeho tvorby pro účely mechanické reprodukce v knihách a časopisech ho přibližuje k sovětským mistrům socialistického realismu i k americkému ilustrátorovi Normanu Rockwellovi.
Zvláštní kapitolu potom představují Burianovy prehistorické rekonstrukce, k dokonalosti dovedený ideál “vědecké” malby, ve které se umění prolíná s paleontologií, biologií a dalšími obory. Burian na jedné straně dokázal dokonale napodobit vzhled a strukturu materiálů, na druhé své dramatické scény aranžoval do poněkud prkenných kompozic, do jakýchsi scénografických modelů skutečných dějů. Prehistorické rekonstrukce vytvářené pro účely výuky pak přímo připomínají oživlou tabulku živočišných druhů, kde vymřelá zvířata vytvářejí harmonická seskupení dávno zaniklých ekosystémů.

01.03.2002