Časopis Umělec 2010/2 >> Zapomenutá utopie | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Zapomenutá utopieČasopis Umělec 2010/201.02.2010 Darja Kostina | in transition | en cs de ru |
|||||||||||||
Vznik výrazného architektonického stylu, sovětského konstruktivismu, ve dvacátých letech je spojen s celou řadou určujících podmínek, které rozhodně nebyly náhodné. Na začátku 20. století byla v Rusku patrná nutnost sblížení formy a obsahu architektonické výstavby. Chybějící spolupráce mezi technickou a uměleckou sférou vedla ke krizi, jež vyústila v očividnou degradaci architektury. Hledání možností, jak překonat tento stav, se časově krylo se zrodem nových stylotvorných koncepcí, které vznikaly z tvůrčích experimentů ruských avantgardních umělců Kazimira Maleviče, Vasilije Kandinského, Alexandra Rodčenka a Vladimira Tatlina. Tyto koncepce se odrazily a byly dále rozvinuty v rané sovětské architektuře, což umožnilo zejména zvládnutí používání železobetonových konstrukcí. Tento materiál otevřel architektům zcela nové možnosti projektování budov. Beztrámové železobetonové stropy rozpracované v roce 1905 ruským inženýrem a vynálezcem Arturem Ferdinandovičem Lolejtem byly základem konstrukčního systému, který zásadně změnil tektoniku průčelí. Nosné konstrukce byly přemístěny dovnitř budov a průčelí mohlo být projektováno s větší volností, například z velkých skleněných ploch. Tak se zrodily nové, funkčně jasné architektonické formy s účelným půdorysem. Geometrická kompoziční řešení, lakonická průčelí, absence ozdob, prostorová asymetrie, pásová okna, arkýře, nelineární balkony a niky, to vše byly charakteristické rysy nového stylu.
Ačkoliv sovětský akademik Selim Chan-Magomedov tvrdí, že se sovětský raný konstruktivismus vyvíjel prakticky bez kontaktu s novými západoevropskými tendencemi, vydala se západní architektura v tomto období stejnou cestou. Hlavní rozdíl mezi sovětským konstruktivismem a západní funkcionalistickou architekturou spočívá v tom, že architektura nového sovětského státu měla ovlivnit způsob myšlení jeho občanů. Odraz ideologie, které se měla architektura bezvýhradně podřídit, byl hlavním faktorem formování základních znaků sovětského konstruktivismu. Tak jako se architekti Bauhausu snažili vytvořit beztřídní masovou architekturu, měli sovětští konstruktivisté za úkol dělat architekturu pro konkrétní třídu, pro proletariát. Konstruktivismus, jako tvůrčí metoda, odrážel utopický patos mladého sovětského státu a rozvíjel se kolem myšlenky vytvoření nové ideální společnosti. Je ironií osudu, že sám název „konstruktivismus“ odkazuje nejen k ideji odkrytí podstaty budov, ale i k vyššímu poslání konstruovat lidské vědomí. Idea kolektivismu jako nejpřirozenějšího a nejlepšího způsobu soužití lidí se odrazila v principu zespolečenštění života. Spolu se snahou o osvobození ženy a vytvářením podmínek pro aktivní společenský život a užitečnou práci se tento princip stal impulsem ke stavbě nového typu budov a pro nová urbanistická řešení. V sovětských městech se objevily kolektivní domy, sídliště, ale také vývařovny, prádelny, kluby a další zařízení zajišťující pro pracující potřebné služby. Na světě nebylo tehdy nic, co by se jen podobalo tomuto typu budov, Le Corbusierův kolektivní dům Unité d‘habitation v Marseille vznikl až v roce 1951. Ve Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburg) netrvala éra konstruktivismu ani deset let, přesto za tak krátkou dobu vyrostlo ve městě více než sto čtyřicet konstruktivistických budov. To, že se nový styl tak mocně rozvinul právě tady, bylo spojeno s novým postavením města: v roce 1923 se Jekatěrinburg stal administrativním centrem ohromné Uralské oblasti, která zahrnovala dnešní Sverdlovskou, Čeljabinskou, Permskou, Ťumeňskou a Kurganskou oblast, a o rok později byl přejmenován na Sverdlovsk. Neútulné a ošklivé město bez kanalizace a vodovodu se muselo přizpůsobit svému novému statutu. Už v roce 1926 začala práce na generálním plánu rekonstrukce Sverdlovska pod vedením petrohradských architektů Dombrovského a Bojno-Radzeviče, která skončila na začátku roku 1930. Nebylo žádným překvapením, že bylo za dané situace nutné území města rozšířit. Na proměně provinciálního městečka v experimentální laboratoř avantgardní architektury pracovali představitelé tří architektonických škol — moskevské, petrohradské (tehdy leningradské) a tomské. Právě třetí jmenovaní, mezi něž patřili Smirnov, Rejšer, Balakšin nebo Zacharov, měli hlavní podíl na ustavení Uralského oddělení moderní architektury. Svůj podíl na vytvoření nové tváře mladé metropole Uralu měly přední osobnosti sovětské avantgardní architektury bratři Vesninové, jejichž rané návrhy pro Moskvu (např. Palác práce, budova moskevské pobočky Leningradské pravdy atd.) se staly doslova čítankovými ukázkami a prakticky předurčily směr vývoje sovětského konstruktivismu. Uralští architekti Tumbasov, Valenkov, Babykin, Gluškov a další velmi rychle přebírali zkušenosti přijíždějících kolegů. Ideu výkonného průmyslu životního způsobu a kvalitativně nových životních podmínek sovětských pracujících ztělesňovaly velké obytné komplexy (Sídliště milice, domy sverdlovské městské rady, dva koldomy NKVD) postavené ve druhé polovině dvacátých let. Byty v těchto domech měly kvalitní osvětlení a uzavřené dvorky s dětskými a sportovními hřišti. Nejznámější z těchto komplexů je tak zvané Sídliště čekistů (1929-1936), jeden z koldomů NKVD. Je to jeden z prvních příkladů komplexní zástavby čtvrti. Leningradští architekti Antonov a Sokolov spolu s uralským architektem Tumbasovem tu využili nové urbanistické metody. Komplex má půdorys mnohoúhelníku orientovaného od severu k jihu, po jehož obvodu jsou rozestaveny bloky obytných domů. Dominantou celé kompozice komplexu je desetipatrová budova ubytovny pro menší rodiny, jejíž půdorys připomíná srp. Přední průčelí je orientováno na roh hlavních ulic (Lunačarského a Prospekt Lenina), čímž vymezuje prostorové řešení jedné z centrálních křižovatek. Rytmičnost vzájemného působení celé zástavby komplexu ještě umocňuje fakt, že jsou všechny stavby natočené k hlavní linii zástavby v úhlu deseti stupňů. Uvnitř parku se nacházela školka, obchodní dům a zdravotní středisko, které rozdělovaly celý polouzavřený dvůr na sportovní zónu, zónu pro hry a zónu klidného odpočinku. Byty ve třech obytných budovách byly stejné, většinu plochy zaujímaly ložnice průměrně o dvaceti metrech čtverečních. Kuchyň nebyla samostatnou místností, protože vaření doma nebylo v souladu s utopickou vizí o novém socialistickém způsobu života. Za kuchyň se považovaly asi dva čtvereční metry chodby, kde byl sporák — předpokládalo se, že obědy připravené ve vývařovně nebo polotovary koupené v obchodním domě se budou jen ohřívat. Dalším specifikem těchto bytů bylo okno v koupelně. Arkýřová okna a balkony umožňují optimální koncentraci slunečního světla v obytných místnostech a jsou spojovacím architektonickým prvkem. V přízemí polocylindrické budovy ubytovny byla jídelna a na úrovni prvního patra byla budova propojena galeriovým průchodem s klubem, kde měli obyvatelé sídliště trávit volný čas. Spirálovité schodiště klubu mělo plné železobetonové zábradlí a demonstrovalo nové možnosti plastického využití tohoto materiálu. Velké množství památníků konstruktivismu najdeme na Prospektu Lenina, což v mnohém určilo vzhled této ulice. Naproti ubytovně Sídliště čekistů, na rohu s ulicí Lunačarského, stojí budova Klubu budovatelů, kterou navrhl moskevský architekt Kronfeld v duchu charakteristického konstruktivistického pavilónového typu. Svým podélným průčelím je na Prospekt otočena budova Domu tisku, která byla postavena v letech 1929-1930 z celistvého železobetonu podle návrhu Golubjova, vytvořená pro vydavatelství a tiskárnu Uralskij rabočij. Výrazný Dům spojů (dnešní hlavní pošta) architekta Salomonova z roku 1934 stojí také na Prospektu Lenina. Sídlila v něm pošta, telegraf, telefonní ústředna a mezinárodní telefonní stanice. Na druhé straně magistrály, na náměstí Práce se nachází budova oblastní správy, postavená podle návrhu Zacharova na začátku třicátých let. Stranická vyhláška o tělovýchově z roku 1929 rozhýbala výstavbu sportovních komplexů, hřišť a stadionů po celé zemi. Ani Sverdlovsk nebyl výjimkou: v roce 1931 tu architekt Sokolov, který spolupracoval už na návrhu Sídliště čekistů, vytvořil projekt sportovního klubu Dynamo, který byl brzy postaven. Komplex klubu tvoří dvě různě vysoké budovy propojené uzavřeným galeriovým průchodem vyvýšeným na úroveň prvního poschodí. Jižní pavilon orientovaný k pohledu ze strany městského rybníka má dvě nadzemní podlaží a je zakončen vyvýšenou půlkruhovou čtyřpatrovou nástavbou s vyhlídkou, jakousi horní palubou. Vyčnívající prosklený trojúhelníkový arkýř zase připomíná lodní příď. I severní pavilon sestává ze dvou částí různé výšky. Část, která je blíže hlavní jižní budově a je s ní propojena, má dvě patra a byla určena k uložení sportovního náčiní a pro ošetřovnu. Delší druhá část pavilonu je snížená a má jen jedno podlaží. Je zakončena půlkruhovým čelem přepásaným na úrovni obou podlaží i střechy pásovými balkony, což připomíná záď lodi se třemi palubami. Obraz budovy-lodi dotvářejí ještě světlíky a balkony s plnými zábradlími na bočních fasádách podobné záchranným člunům. V roce 1928 se začala stavět továrna Uralmaš a pro potřeby pracujících bylo nutné zajistit dostatek vody a tedy postavit vodárnu. V týdenním konkurzu zvítězil návrh architekta Rejšera, který předvedl skicu vodárenské věže navržené v duchu konstruktivismu. Věž vysoká 29 metrů byla tvořena dvěma geometrickými železobetonovými prostory: válcem vodní nádrže a rovnoběžnostěnem žebříkové klece. Nádrž ještě drží čtyři opěrné sloupy a po obvodu má zářezy pásových oken a světlíků. Žebřík vede ke dvěma vyhlídkovým terasám, jedna z nich je na střeše nádrže a druhá je umístěna v malém krytém pavilonu nad ní. Jednoduchost a nápaditost plastického prostorového řešení a jeho jasné sepětí s funkcí učinily toto malé průmyslové zařízení světově proslulým. Analogické stavby se objevily v továrně Krasnyj gvozdiľščik v Leningradu a dokonce v jedné mlékárně na severu Číny. V době své stavby byla nádrž „bílé věže“, jak je podle barvy nátěru nazývána, největší nádrží na světě. Její objem činil 700 kubických metrů, blížila se jí jen nádrž v Chicagu, která měla objem o 40 kubíků menší. Věž byla vystavěna na nejvyšším místě terénu a stala se hlavní panoramatickou dominantou čtvrti, vidět byla z celého prostoru továrny i okolního sídliště. Rozkvět sverdlovského konstruktivismu byl ve druhé polovině dvacátých let ostře přerušen změnou ideologické objednávky: iluzi budování ideální společnosti budoucnosti bylo potřeba nahradit iluzí vítězství socialismu. Do architektury se začaly vracet pompézní a velkolepé klasicistní prvky, monumentálnost a těžkopádnost, architektura znovu přestala být úměrná člověku. Nový styl sovětské architektury byl nazván stalinským empírem. Konstruktivismus byl nejen zapomenut, ale sám pojem se na dlouho ztratil dokonce i z odborné literatury. V roce 1930 byl zakázán časopis Moderní literatura, kde byly tištěny články avantgardních architektů, a v roce 1934 byla zrušena Uralská oblast. Mnohé budovy ve Sverdlovsku, které byly navrženy v duchu avantgardy, byly dostavěny s využitím neoklasicistních prvků, což v podstatě vedlo ke vzniku nové vlny eklekticismu v architektuře. Toto období se dnes označuje za postkonstruktivismus. Tento osud stihl i budovu Klubu zaměstnanců ve vzdělávání (později Místní důstojnický klub), jehož stavba začala v roce 1932. K jedné z hlavních původně hladkých a lakonických budov byl připojen ochoz se sousoším rudoarmějců. Do návrhu byly kromě ochozů dodělány opěrné pilíře, balkony s balustrádami a dekorativní reliéfní kompozice, jedno křídlo pak bylo ozdobeno věží s hvězdou. Avantgardní architektura byla tabu, a tak ležel konstruktivismus ladem po mnoho let. Umělecká a historická cennost jeho staveb byla pochopena až v poslední třetině 20. století a v poslední době se také mezi osvícenci začaly vést diskuse o významu konstruktivistického odkazu. Během sovětské éry nebyly o tomto směru prakticky žádné informace, a proto je dodnes pro většinu obyvatel Jekatěrinburgu (historický název se městu vrátil v roce 1991) konstruktivismus jen prázdným pojmem. Utopie, která inspirovala sovětské avantgardní architekty, se zdá se nevyplnila a byla zapomenuta. Dnešní obyvatelé Sídliště čekistů si užívají život v samém centru města, ale každý z nich se musí nějak vypořádat s tím, že nemá kuchyň. Budova ubytovny prakticky nezměnila svou funkci, dnes je z ní hotel Iseť, ale změnila ideový základ své existence: socialistický princip kolektivismu nahradil zdravý princip tržních vztahů. Tak jako se v šedesátých letech skvělo na střeše budovy rudé heslo Vpřed ke komunismu, jsou dnes okna nejvyšších pater Isetije nejžádanějším místem pro reklamu. Sídliště Uralmaš se spojením s novější zástavbou proměnilo v jednou z největších čtvrtí města — Ordžonikidzeho. V budově sportovního klubu Dynamo dál sídlí sportovní organizace, ale většina jejích zaměstnanců nemá ani ponětí o tom, že pracují uvnitř unikátní architektonické památky, a těžko jim to vyčítat. Všechny tyto procesy jsou vinou historických podmínek přirozené a nevyhnutelné. Sovětský konstruktivismus jako idea je mrtev, ale konstruktivismus jako avantgardní architektonický styl zůstal a mohl by se stát novou značkou města, kterou jeho vedení tak zoufale a neúspěšně hledá, zatímco pořád upíná své naděje k tragické události zastřelení rodiny posledního ruského cara. Jekatěrinburg je bez nadsázky jednou ze světových metropolí konstruktivismu a právě to by se mohlo stát novým začátkem ve formování věhlasné identity, které se hlavnímu městu Uralu dnes tak výrazně nedostává. Výhodou takové chlouby je to, že není nutné ji opřádat mýty a legendami, fakta bohatě stačí. Bude však třeba nemalé úsilí, aby dali kvalifikovaní restaurátoři architektonické památky do pořádku, v první řadě potřebuje jejich péči „bílá věž“, které si kromě místních vyznavačů graffiti už dávno nikdo nevšímá. Z ruštiny přeložila Anna Černá. Foto: Zoya Sergejeva Použitá literatura: S. O. Chan-Magomedov. Konstruktivizm: Koncepcii formoobrazovanija. Moskva : 2003. Jekatěrinburg: Nasljedije konstruktivizma. Jekatěrinburg : 2009. Materiály ze serveru http:/www.1723.ru/
01.02.2010
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář