Časopis Umělec 2005/3 >> Od bílé skvrny k exotické marginálii | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Od bílé skvrny k exotické margináliiČasopis Umělec 2005/301.03.2005 Natalia Filonenko | ukrajina | en cs de es |
|||||||||||||
Kulturní politika porevoluční Ukrajiny
Umění dnes, podle Borise Groyse, operuje v tomtéž prostoru jako politika. Žijeme ve světě, kde každý významný politik generuje mnohem více obrazů než jakýkoli umělec. Dokonce i teroristé a politici střední úrovně jsou daleko efektivnější než ti nejznámější umělci – ti první zároveň s bombou nechávají explodovat i celosvětovou mediální scénu, druzí zase disponují všemi mechanismy tvorby mediálních obrazů. Terorismus naštěstí není problém ukrajinské reality. Ale pokud jde o politiky, nabývají Groysova slova na Ukrajině většího významu, než vůbec mohl předpokládat. K tomu, abychom posoudili vliv ukrajinských masmédií v porevolučním období, stačí zaměřit pozornost na to, jak se nová kulturní politika profiluje doslova podle osobního prezidentova vkusu. Všechny jeho mediální výroky jsou kulturním establishmentem bez zpochybnění přijímány. Estetické preference jedné osobnosti se bez zvláštního úsilí z její strany (a často bez jejího vědomí) transformují ve státní kulturní program. Tento efekt ukrajinských médií lze v prvé řadě vysvětlit tím, že zvláště v době změny režimu nabývají prakticky jakékoli události a veřejná prohlášení významu znaku nebo symbolu. Za druhé pak platí, že vzájemný vztah kultury a politiky je nejviditelnější v zemi, která se zatím ne zcela úspěšně oděla do demokratického hávu. Umění tradičně plnilo funkci dekorace a ornamentálního doplňku režimu, a směr jeho vývoje také režim vždy určoval. To platí i pro soudobé ukrajinské umění. Po přestavbě mu bylo pouze dovoleno vyjít z undergroundu a dalších dvacet let pak existovat jako alternativa Svazu umělců. Program rozvoje nové Ukrajiny byl naznačen už při prezidentské inauguraci. Rekvizitami ceremonie byla vlajka a žezlo hetmana1 Bohdana Chmelnického a prezidentovy děti se pro tuto příležitost oblékly do ukrajinských krojů. Tato „kozácko-hetmanská“ demonstrace se blížila oficiálnímu vyhlášení národního kulturního programu. Ve skutečnosti tak byla společnosti v podobě mediálního poselství předložena taková varianta rozvoje kultury, která je založená na konzervatismu a kulturním regresu. Po revoluci (přes možné pochybnosti to byla revoluce) působí taková vyhlášení podivně – logičtější by bylo očekávat kulturní obnovu. Za Viktora Juščenka se kulturní atmosféra obohatila o nové pojmy – tradiční rodinné hodnoty, religiozita, patriarchálnost. Novému režimu je vlastní tíhnutí k historismu. Už v průběhu revoluce připomínal Juščenko tisícileté ukrajinské mohyly a Tripolskou kulturu.2 Starosta Kyjeva dostal za úkol obnovit Děsjatinný kostel,3 který zničili ještě Tataři, bez ohledu na to, že žádný historik nemá ponětí o tom, jak vypadal. Vedení města, které se již proslavilo tím, že společnosti upřelo právo mít vlastní ruiny, pokračuje ve falsifikaci a nahrazuje zničené památky kýčovitými kulisami. Už se objevilo nové „historické“ malířství, které zpracovává tematiku z dějin ukrajinského kozáctva nebo produkuje monumentální plátna s výjevy z oranžového náměstí. Takové výstavy někdy navštěvuje samotný prezident. Je to možná upřímný trend, připomíná nicméně konjunkturalismus ve stylu sovětské éry. Plánuje se vybudování památníku obětem ukrajinského hladomoru z roku 1933. Součástí toho je i záměr osázet svah keři kaliny, jedním za každou hladovějící vesnici, takže celý les se pak bude červenat plody, připomínaje tak krev národa. V zahraničí prezentuje Ukrajinu i nadále výlučně dekorativní umění a soubory lidových tanců. Písně a tance Ruslany4 jsou taktéž ve folklórním stylu. V konkurzu Eurovize reprezentovala Ukrajinu skupina „GreenJolly“, jejíž písnička „Nas bahato, nas ne podolaty“ (Jsme jednotní, jsme neporazitelní) zněla v ulicích během revoluce. Jenže i po mnoha pokusech o vylepšení působil jejich klip jen jako prů- měrná „oranžová“ propaganda – pokřik vhodný na mítinky. Poměry vládnoucí v ukrajinské kulturní sféře nebylo nikdy možné označit za civilizované – při rozhodování záleželo vždy v prvé řadě na osobních preferencích ministrů a úředníků. Kultura ve společnosti plní funkci indikátoru pluralismu; naše kulturní „matérie“ se čím dál více barví do oranžova a hraje jasnými barvami lidových výšivek. Nastal čas „pravých hodnot“ a „národních svatyní“, čas návratu k „lidovým kořenům“ a „vlastním zdrojům“. Ukrajina se z bílé skvrny na kulturní mapě mění v exotickou marginálii. Objevuje se snaha vecpat současnou ukrajinskou kulturu do rámce ukrajinské vsi 19. století. Nejen že se kritický a analytický přístup charakteristický pro soudobou kulturu nesetkává s nadšením – to je přirozené u kteréhokoli režimu –, ale navíc je pod vlajkou duchovnosti prohlašován za pobuřující a obviňován z urážky výše zmíněných „hodnot“ a „kořenů“. Muzeum ukrajinské duchovnosti místo muzea současného umění Zdálo by se, že vykročení po cestě demokratického a proevropského rozvoje vytvoří také nový prostor pro umění a zprostředkuje mu západní zkušenost nezbytnou pro případnou korekci vývoje. Revoluční změny probíhají v ekonomice i politice, ne však v kultuře. Bez ohledu na neustále opakovaná prohlášení o návratu do Evropy se projevují snahy zlikvidovat současné aktuální umění; to se již stává tradiční praxí. Žádné současné umění dodnes oficiálně neexistuje. Existuje zato funkce parlamentního poradce pro otázky kultury a duchovnosti. Hned po nástupu do funkce oznámil prezident vytvoření „Ukrajinské Ermitáže“, kterou má být Muzeum ukrajinské duchovnosti. Tato instituce má být umístěna v objektu bývalého Arzenálu, který byl za Kučmy vyčleněn pro muzeum současného umění. Dnes už víme, že zde bude „Arzenál umění“, jinými slovy muzejní komplex věnovaný kulturnímu a historickému dědictví. Projekt se realizuje pod patronátem samotného prezidenta. Fond Viktora Pinčuka5 měl na základě smlouvy v dlouhodobém pronájmu části Arzenálu, které využíval pro své soukromé muzeum. Záměrem fondu bylo vybudovat v dlouho opuštěném objektu v průběhu dvou let fungující instituci. V roce 2004 proběhly v rámci programu fondu nazvaného „Ukrajinské muzeum soudobého umění“ dvě velké výstavy nazvané „První sbírka“ a „Sbohem armádo!“. Význam tohoto záměru lze těžko plně docenit – na Ukrajině dosud neexistuje ani jedno muzeum současného umění. Umění vzniklému v polovině 80. let se dodnes nedostalo muzejního zpracování – existuje pouze několik soukromých sbírek, ani v jedné však nenajdeme všechny přední umělce a jejich programová díla. A tak by bylo na místě radovat se z toho, že se konečně našel někdo ochotný vložit do projektu tohoto druhu velké peníze. Nový režim však neprojevoval v této souvislosti žádné velké nadšení a ihned anuloval dohodu s magistrátem ve věci objektu Arzenálu. Fond se obrátil na Ministerstvo kultury s prosbou, aby byla v Arzenálu povolena alespoň realizace velké multimediální výstavy „Zkouška reality“, která se začala připravovat už před rokem. Na projekt již byly vynaloženy značné prostředky a koncepce i výběr prací byly přizpůsobeny tomuto konkrétnímu místu. Ministerstvo však odpovědělo zamítavě, což vynalézavě zdůvodnilo zahájením archeologického průzkumu podzemí a připravovanými restaurátorskými pracemi. Poté přišlo ještě oznámení o likvidaci plísní na stěnách, což prý znemožňuje pobyt lidí v objektu. V danou dobu tam skutečně práce probíhaly, souvisely však s výstavou chystanou Fondem V. Pinčuka. K tomu, aby se mohlo začít s ministerstvem ohlášenými opatřeními, chyběly prostředky (v katastrofálním stavu jsou dokonce i existující muzea). Nicméně kvůli ukončení nejistoty nechal měsíc před zahájením starosta Omelčenko Arsenál oplotit a na místo přivezli jeřáb. Za plotem se dosud nic neděje, dekorace ale působí velmi přesvědčivě. Výstava byla narychlo přesunuta do Ukrajinského domu, což samozřejmě znamenalo nedostatek prostoru a času na instalaci všech plánovaných prací. Existence muzeí současného umění v určité zemi vypovídá o úrovni tamní demokracie. Ukončení činnosti uměleckého centra v Arzenálu je útokem především proti umění, proti tvůrcům i divákům. Na neurčitou dobu opět pomine možnost alespoň čas od času se podílet nebo vidět velké ukrajinské projekty, jejichž počet se ostatně po ukončení ukrajinského kulturního programu Sorosovy nadace blíží nule. Dnes však bohužel platí Ukrajincům známá zásada – jen ať sousedovi shoří dům, i kdybych tím měl utrpět já sám: Kučmovu zeti, který upadl do nemilosti, se rozhodli vzít vedle Krivorižstali6 i Arzenál, ať to stojí, co to stojí. Výstava „Zkouška reality“, která představuje videofilmy, instalace, fotografii i malbu, byla přes uvedené komplikace zahájena v Kyjevě 21. května. Fond Viktora Pinčuka nadále pracuje na ukrajinské části sbírky. Na Benátském bienále v paláci Papadopoli byla letos uvedena mezinárodní výstava „Nové přírůstky“ pod kurátorským vedením Nicolase Bourriarda; tento projekt znamená počátek vytváření mezinárodní části sbírek Muzea. Konkurz na ukrajinskou reprezentaci na 51. benátském bienále. Obvyklý skandál. Benátské bienále je v povědomí veřejnosti bohužel spojeno nikoli s úspěchy, nýbrž se skandály, které poznamenaly účast Ukrajiny na dvou předchozích ročnících. O prezentaci Ukrajiny rozhodovali namísto odborníků na současné umění úředníci v pseudo-konkurzním řízení. Nové ministerstvo kultury v čele s novou ministryní – estrádní zpěvačkou Oksanou Bilozir – zdůvodnilo rozhodnutí o ukrajinské účasti na 51. benátském bienále tím, že „po oranžové revoluci jsme neměli právo ignorovat takovou mezinárodní událost“. Už to svědčí o naprostém nepochopení podstaty mezinárodních přehlídek tohoto druhu a úrovně. Aniž by se pracovníci ministerstva snažili zjistit, o co se vlastně jedná (nikdo z nich ani koutkem oka nezahlédl jediný katalog či výstavu současného umění), pověřili organizací konkurzu Svaz umělců. Předsedou komise jmenovali prezidenta Akademie umění Andreje Čebykina z té samé organizace. Kurátor pak je tentýž jako v případě minulého Bienále – akademický umělec Viktor Sidorenko, který působí jako ředitel Institutu pro otázky současného umění, vzniklého opět na základě Svazu umělců. Na minulé 50. bienále tento Institut pochopitelně nominoval právě Viktora Sidorenka. Bylo zveřejněno složení komise, o němž rozhodoval neznámo kdo. Z mnoha členů jich bylo jen několik odborníky na současné umění. Ti z komise odešli, neboť podle vlastního prohlášení pochybují o kompetentnosti předsedy i většiny členů a celý konkurz považují za frašku; účast umělců pak považují za nepřípustnou. Organizátoři tomu však nevěnovali pozornost a vyhlásili konkurs na projekty, aniž by zadali jakákoli kritéria pro výběr. Hlásil se každý, kdo jen trochu nebyl líný. Komise pracovala bez jakýchkoli procedurálních zásad a 11. března vybrala z nějakého důvodu současně dva projekty, které spolu vůbec nijak nesouvisejí: umělecké sklo Andreje Bokoteje, rektora lvovské Umělecké akademie, a akční výstavu skupiny mladých umělců „Revolučně experimentální prostor“ (R.E.P.). Zápis z jednání je v rozporu se zdravým rozumem a vyvolává pochybnosti o profesionální způsobilosti většiny členů komise. Citáty pak bez ohledu na vážnost tohoto „úředního“ dokumentu připomínají anekdoty. Ministerstvo kultury, nespokojené s rozhodnutím komise, její výrok následně zrušilo, odvolávaje se na údajné hlasy veřejnosti. Skupina R.E.P. v reakci na to svolala společně s politickou organizací „Pora“ (Je čas) na 17. března tiskovou konferenci v Ukrajinské nezávislé informační a tiskové agentuře, kde zaznělo přiznání pracovníků ministerstva, že „neznali materiály“. Následujícího dne nicméně proběhlo další zasedání a členy komise, která byla o den dříve veřejně označena za zcela nekompetentní, se stávají samotní ministerští úředníci. Ti si dovolili veřejně hodnotit uměleckou hodnotu jednotlivých projektů a vyjádřili i přesvědčení o celkové méněcennosti moderního umění. Do komise navíc přizvali ještě dalších sedm členů, kteří rovněž nemají k současnému vizuálnímu umění vůbec žádný vztah. Podporou většiny hlasů „hladce“ zvítězil projekt Nikolaje Babaka „Tvé děti, Ukrajino“. Stavem nouze se dá ospravedlnit všechno, účel světí ne-demokratické prostředky. Ministerstvo v tomto případě opět vystupuje nikoli jako regulující činitel v kulturní oblasti, nýbrž kulturní život přímo řídí. Dodatečně bylo vydáno nařízení o konkurzu, které legalizuje přítomnost zástupců ministerstva v komisi. Náměstek ministra teď bude působit jako její předseda. Uvedený dokument opravňuje úředníky vydávat „doporučení za účelem zdokonalení projektu“ a rozhodnutí komise prohlašuje za konečné a neměnné. Záležitost s reprezentací na Bienále je jen konkrétním dokladem způsobu, jakým se dnes rozhoduje v kulturní sféře. A problém přitom nespočívá v ignorování samotné existence soudobého umění, ale v zásadní absenci profesionálního přístupu a vědomé neochotě aplikovat v kulturní sféře efektivní způsoby práce. Revoluce přinesla naději, že nová demokratická a nezkorumpovaná moc bude respektovat zákon, tzn. že omezí zneužívání a vytvoří prostředí rovných možností, dále že úředníkům bude svěřena regulativní, nikoli expertní role a že rozhodovat budou profesionálové. Opět však došlo k totálnímu popření smyslu otevřeného konkurzu: předem určený účastník byl natolik zvýhodňován, že ke konci této frašky se už dokonce přestala předstírat demokratičnost výběrové procedury. To kompromituje nejen nové Ministerstvo kultury, ale nový režim jako celek, včetně prezidenta Juščenka, jehož slabost pro filosofii půdy7 a zavrhování současného umění vnímají mnozí jako ideologické posvěcení kroků ministerstva. „Tvé děti, Ukrajino“ Pod tímto patetickým názvem představil Nikolaj Babak melancholický soubor zvětšenin rodinných fotografií a loutek v národních krojích. Fotografie pocházejí z autorovy rodné vesnice a přibližují celkový obraz života jeho předků a sousedů, tzn. ukrajinského rolnictva za sovětského režimu. Koncepce spočívá v „nepo- míjivé velikosti lidského bytí v lůně Paměti“ a „v otázce Kdo jsme?”. Kdo z nás se někdy v životě nenudil nad cizími rodinnými alby? Epigraf zvolený autorem – slova Miloše Formana „Nekřič o celém světě, pověz o své vesnici, ale tak, aby to uslyšel celý svět“ – zní přesvědčivě, ovšem pouze v tom případě, kdy se jedná o využití uměleckého potenciálu filmu. I zakomponování „mediálního elementu“ – na obrazovce předčítá autor historii své vesnice – mohlo stěží udělat projekt „moderním“. Někteří členové komise zjevně cítili, že projektu v tomto směru něco chybí. V zápisu z prvního zasedání se objevily požadavky doplnit projekt „současnými prvky“. Na poslední chvíli k takovému přiblížení se současnosti také došlo – vesnická historie byla na obrazovce nahrazena dokumentárním materiálem o oranžové revoluci. V jednom sále minulost, ve druhém přítomnost. Ministryně kultury výstavu zahajovala pochopitelně v národním kroji a všem při té příležitosti pověděla o týrané Ukrajině, která přese všechno... Návštěvník připravený k recepci silného uměleckého sdělení nejspíš odešel v rozpacích, v lepším případě mu přišlo škoda, že Ukrajina, podobně jako další zaostalé země, zatím není schopná přijít se skutečně aktuální kulturní produkcí. Zahájení výstavy „Nové přírůstky“ připravené Pinčukem, které se těšilo velkému zájmu veřejnosti, ministryně svojí návštěvou nepoctila. Nejsmutnější na tom je upřímná víra ukrajinského establishmentu, že Benátské bienále je událost určená k prezentaci státní ideologie a historie. A je nemožné je přesvědčit, že v Benátkách není třeba doslovně převyprávět minulost a přítomnost země a veřejně otevírat duši, abychom předvedli to nejsvatější. Bienále není akcí, kde má být světu předložen důkaz o tom, jak milujeme nezávislou Ukrajinu a vážíme si svých předků a tradic. To samozřejmě důkazy nepotřebuje. Náměstkyně ministryně kultury Olga Benč pateticky prohlásila, že „Ukrajina má svoji vlastní představu o současném umění. Umění má být nositelem harmonie a duchovnosti.“ Současným umělcům dala chruščovovskou radu, aby vystavovali v gay klubech. Popravdě řečeno, hodně věcí v zemi připomíná období uvolnění za Chruščova v první polovině 60. let – jsou vidět změny k lepšímu a zároveň také hodně absurdit a diletantství. A něčím naše situace zřetelně připomíná i 20. léta, kdy zásadní rozhodnutí dělali komisaři v kožených kabátech – teď je u nás přece také lidová moc. Nynější komisaři pro kulturu (teď už v pravých kožešinách) jsou stejně jako jejich předchůdci pověřeni dohledem nad ideologickou stránkou a nikoho nezneklidňuje, že neznají materiál. Stačí, když vědí, co je to duchovnost. „Revolučně experimentální prostor“ Původní volba komise, kdy byla vybrána donedávna neznámá mladá skupina R.E.P., přišla pro mnohé nečekaně – pro benátskou přehlídku by se našly projekty již etablovaných umělců. Ve světle konečného rozhodnutí však už první varianta působí mnohem rozumněji. Přinejmenším, řada mladých členů skupiny v posledních letech potvrdila, že je lze počítat k soudobé umělecké scéně, a jejich vyslání na mezinárodní fórum by se dalo vnímat jako investice do další generace. Mohli bychom to chápat jako náhradu za absenci jakéhokoli systému vzdělávání v současném umění. Lze s potěšením konstatovat, že se dvacet let od první vlny spojené s přestavbou objevila druhá, zrozená Oranžovou revolucí. Z vlastní zkušenosti víme, jak revoluce dokáže kvalitativně proměnit komunikaci a sblížit lidi. Díky oranžové revoluci se Náměstí nezávislosti a Kreščatik staly jedinečnými místy, kde se „svoboda“, umělci pojímaná jako jejich výsostný majetek, stala statkem všeho lidu. Mladí umělci vyšli z ateliérů do ulic a na náměstí. Přes mráz, který snášeli spolu s ostatními, malovali na plátna stanového městečka, tvořili obrazy a plakáty a vylepovali je po Kreščatiku. Tak se živelně zformovala skupina R.E.P., v níž se sešli hlavně studenti a čerství absolventi Národní akademie umění a architektury. Vznikající expresivní plátna vystavovali na Kreščatiku a naproti sídlu vlády. Členové skupiny začali pracovat přímo na náměstí, ještě v době revolučních událostí jim však ředitel Centra současného umění G. Soros nabídl výstavní sály jako experimentální prostor. Počínaje 4. prosincem pracovali tři týdny v otevřených dílnách a poté zorganizovali výstavy jakožto spontánní reflexi událostí. Své práce pravidelně umísťovali v kyjevských ulicích; návštěvníci Centra se mohli na procesu podílet a vyjádřit prostředky současného umění své občanské stanovisko. Nikdo tenkrát nemohl tušit, že tatáž skupina bude za tři měsíce protestovat proti politice nového Ministerstva kultury. 28. března se shromáždili v Bankovní ulici spolu s příznivci organizace „Pora“. Protestní akce směřovala proti korupci na ministerstvu, které zformulovalo a mechanicky opakuje mantru o otevřenosti, transparentnosti a účasti veřejnosti na rozhodování, nehodlá však tyto principy uplatnit v praxi. Vyzbrojeni plakáty a reproduktory provedli členové skupiny několik performancí před úřadem prezidenta. Jeden z demonstrujících zobrazoval intrikování, další se omotali průhledným filmem a křičeli do reproduktorů „Neprůhledné!“. Na rozdíl od jiných protestujících skupin se tato ukázala jako příliš hlučná a už po hodině za nimi přišel zástupce prezidentské kanceláře, převzal balík materiálů a nechal demonstrujícím kontaktní telefon. Na tomto čísle však nikdy nikdo neodpověděl a oficiální odpověď doposud nedostali. Jaké vyhlídky čekají tuto novou generaci? A kolik let budou potřebovat k tomu, aby prosadili právo současného umění na existenci a zbavili se znevolňujícího a zhoubného poručnictví ministerstva a Svazu umělců? Oranžová revoluce ještě neznamená kulturní revoluci V jiných zemích, jimž se Ukrajina chce přiblížit, není láska k národním tradicím nijak v rozporu s rozvojem současného umění. U nás začíná mezi národními hodnotami a soudobou kulturou vznikat paradoxní napětí, jako by bylo nevyhnutelné z těchto dvou možností zvolit jen jednu. Nový režim vnímá právě nacionální exotiku jako hlavní nástroj vnější PR strategie. Na konci dubna proto prezident z Ministerstva kultury udělal Ministerstvo kultury a turismu (lidmi označované jako Ministerstvo kulturismu). Za svůj hlavní cíl označilo ministerstvo efektivní využití kulturního a historického dědictví jako účinného prostředku rozvoje všech regionů při využití turistické a zábavní infrastruktury. Je evidentní, že dokud bude existovat funkce prezidenta, kulturní establishment bude vždy do určité míry ovlivňován charakteristickými rysy člověka, který ji zastává. Kučmova éra se ve vztahu k současnému umění vyznačovala lhostejností a nezasahováním ze strany režimu, neboť prezidentovi lidé se nestarali o nic kromě svých finančních zájmů. Dnes nám bohužel připadá, že takový stav byl pro kulturu zdravější. Vnucuje se nám kulturní fundamentalismus a svérázná „ideologie půdy“. Jako kterýkoli fundamentalismus usilující o obrození „věčných“ identit a hodnot však i tento vyrůstá z nových kořenů – přízrak archaismu je vyvolán současnými okolnostmi a fundamentalistický návrat k tradicím je ve skutečnosti výmyslem naší doby. Představitelé nového režimu se snaží vštípit společnosti „morální hodnoty“ a zjevně přitom zapomínají, že právě díky přítomnosti těchto hodnot ve společnosti o nich lze dnes mluvit jako o představitelích režimu. Potýká-li se společnost s takovými tendencemi k regresi a reakci majícími systémový původ, je jí třeba revoluce. Revoluce je vždy činem v tom smyslu, jak jej chápal francouzský psychoanalytik Jacques Lacan; čin je gestem přerušení symbolických svazků a přestrukturování dosavadního symbolického kódu. Ukrajinská společnost se rozhodla k činu, nedovedla jej ale do konce: neproběhla nová strukturace systému symbolů. Liberalizace se kultuře vyhnula, události na Náměstí nezávislosti nemohou rozvoj v kulturní sféře nijak nahradit. Nutným pokračováním oranžové revoluce se proto musí stát revoluce kulturní. V jejím případě pak bude nezbytné rozšířit zápas ze společenské roviny na rovinu osobní. Umělci jsou dnes ve stejné nebo dokonce horší situaci než za Kučmy. Nadále zůstávají v opozici, na což si už zvykli – tentokrát v opozici vůči oficiální archaizující kultuře a nové, již „oranžové“ popkultuře. I nadále zůstává intelektuálním úkolem uvědomovat si a potvrzovat vlastní odlišnou kulturní identitu. Poznámky: 1. V 17.–18. století titul vládce Ukrajiny a velitele kozáckého vojska. 2. Tripolská kultura – kultura pozdní doby kamenné nazvaná podle archeologického naleziště u vesnice Tripolje nedaleko Kyjeva. Byla rozšířená na území pravobřežní Ukrajiny a Moldávie v 4. a 3.tisíciletí před naším letopočtem. 3. Jeden z prvních křesťanských chrámů v Kyjevě, zasvěcený Nejsvětější Bohorodičce, který nechal postavil kníže Vladimír r. 996 nedlouho po christianizaci (r. 988). Na jeho vydržování určil desetinu svých příjmů, odtud název. Později byl chrám vypálen Tatary. 4. Ruslana Lyžičko – ukrajinská zpěvačka, tanečnice a hudební producentka. 5. Ukrajinský podnikatel a zeť bývalého prezidenta L. Kučmy. 6. Krivorižstal – největší ukrajinský metalurgický kombinát. Jeho privatizace se uskutečnila v loňském roce, 93 % akcií získal Investiční a metalurgický svaz ovládaný doněckými podnikateli Rinatem Achmetovem a Viktorem Pinčukem, zetěm bývalého prezidenta Kučmy. Svaz za podíl zaplatil 804 mil. dolarů, ač jiní zájemci nabízeli podstatně víc. Letos soud rozhodl o tom, že privatizace byla nezákonná. 7. Vnímání půdy, resp. života s půdou spojeného jako jediného zdroje morálních, zvláště rodinných hodnot. Slovo „ďî÷âĺííč÷ĺńňâî“ (od ďî÷âa – půda) použité v ruském textu označuje kulturně společenské hnutí v Rusku v 60. letech 19. století. Bývá spojováno s osobou F. M. Dostojevského. Myšlenkově je příbuzné slavjanofilství, uznává nicméně i některé teze zapadniků. Považuje za nezbytný návrat k lidovým a národním kořenům, odmítá úpadkovou buržoazní kulturu Západu stejně jako socialistické a revoluční ideologie, proti tomu staví křesťanské hodnoty a duchovnost. Počvenici ale zároveň vystupovali proti nevolnictví a kladně hodnotili rozvoj průmyslu a rozšiřování občanských svobod.
01.03.2005
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář