Časopis Umělec 2006/2 >> Od Heidi, děvčátka z hor, ke zlatému věku současného umění ve Švýcarsku... a zpět? | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Od Heidi, děvčátka z hor, ke zlatému věku současného umění ve Švýcarsku... a zpět?Časopis Umělec 2006/201.02.2006 Kunstfly | u-sobé | en cs |
|||||||||||||
Kvůli nízkému počtu aristokratů, silných měst a silné obrazoborecké protestantské církvi bylo Švýcarsko po stovky let venkovskou zemí. Co se týče výtvarného umění, bylo spíše periferií. Švýcarsko minulosti i přítomnosti je malou, ale krásnou zemi s pohlednicovou krajinou sněhem pokrytých hor ze sýra a čokolády, odkud pochází Heidi, děvčátko z hor. A jako takové bylo důležitou inspirací pro mnoho místních a projíždějících umělců. Pro místní umělce tu ale bohužel nebylo v minulých staletích příliš práce, a proto mnozí z nich, například Johann Heinrich Füssli, Arnold Boecklin či Ferdinand Hodler a dokonce i architekti jako Le Corbusier a další, vydali po prvním úspěších jinam a kariéru udělali v zahraničí. Někteří odešli dokonce ještě dřív, aby studovali na zahraničních akademiích, protože Švýcarsko v té době nenabízelo řádné umělecké vzdělání, ačkoli bylo známé svými kvalitami v užitém umění a dobrými školami v této oblasti.
Samozřejmě vždy existovala malá skupina švýcarských průmyslových magnátů, kteří sbírali umění, a od druhé poloviny 19. století podporovali také švýcarské umělce, ale široká veřejnost do těchto exkluzivních kruhů samozřejmě neměla přístup. A sběratelé nejčastěji smýšleli o umění měšťácky a více se zajímali o věčné hodnoty než o mladé současné umělce. Poté, co švýcarský autor Paul Nizon napsal v sedmdesátých letech esej „Diskurz in der Enge“ („Diskurz v úzkých“), v níž analyzoval úzkoprsost Švýcarska, všechno se náhle obrátilo k lepšímu a otevřela se cesta nové umělecké scéně osmdesátých let. Stalo se tak v okamžiku, kdy sběratelé, ale také velké mezinárodní švýcarské společnosti a banky konečně pochopili, že umění může přispět k jejich image, začali se napojovat na současnou scénu a systematicky sbírat mladé umění. A protože Švýcaři jsou drsní a vytrvalí ve všem, co dělají, projevil se nyní opačný extrém: síla švýcarských peněz se zničehonic odrazila ve „zlatém věku“ současného umění. Naštěstí se ve správnou dobu dostavila i hrstka velmi dobrých umělců s mezinárodním potenciálem: například Fischli a Weiss, Urs Lüthi, Roman Singer, a o něco později také Pipilotti Rist a další. Umělci byli skvěle vedeni skupinkou vynikajících kurátorů, jako byli Harald Szeeman, Bice Curinger a někteří velmi profesionální galeristé a kurátoři muzeí. Začalo vzrušující umělecké období, které umístilo Švýcarsko na kulturní mapu jako evropskou líheň současného umění a umělců. Švýcarské umění se stalo žádaným vývozním artiklem a Curych se domovem uměleckých galerií jako jsou Peter Kilchman, Eva Presenhuber, Bob van Orsouw, Hauser&Wirth a vzrušujících prostorů, jako je Migros Museum, vedení Reinem Wolfsem, či zdejší Kunsthalle. A dokonce i mimo tyto velké hráče se v Curychu vynořila mladá a dynamická umělecká scéna, v níž mnohé z „off-spaces“, jako Message salon Esther Eppsteinové, později Les Complices, White Space a K3 Project Space, a také mladé galerie jako StaubKohler, Ausstellungsraum 25, Galleria Laurin a Hubert Bächler. I když město Curych utrácí méně peněz na kulturu než Basilej a zhruba stejné množství jako Ženeva, v oblasti výtvarného umění rozhodně zaujímá vedoucí pozici v celém Švýcarsku. Když dnes současní švýcarští umělci cestují do zahraničí, není to jen proto, že myslí více globálně a chtějí se dozvědět něco o dalších uměleckých scénách, ale také proto, že silný švýcarský frank jim umožňuje žít na těchto místech s menšími náklady. K nejoblíbenějším destinacím patří Berlín spolu s New Yorkem, Istanbulem a Káhirou. Je všeobecně známo, že Švýcarsko je drahé místo k životu, a někdy stále ještě postrádá stimulující a inspirující aktivity. Ale i když mnoho švýcarských umělců hledá novou inspiraci v zahraničí, pečlivě se drží své existenční základny ve Švýcarsku tím, že se rádi zúčastní ročního rozdílení grantů a zároveň udržují kontakty s důležitými osobami. Rovnováha mezi silnými, mezinárodními uměleckými centry v Curychu, Basileji (s jejím uměleckým veletrhem), Ženevě a zbytkem země s menšími městy je méně nevyrovnaná než zhruba před patnácti lety. V mnoha ohledech se instituce současného umění rozšířily z hlavního centra v Curychu na více oblastí: Kunsthaus Glarus byl po mnoho let vynikajícím odrazovým můstkem pro mladé, ambiciózní kurátory, jako byli Annette Schindler, Nadia Schneider a Beatrix Ruf. Ruf vytěžila z této platformy výhodu a stala se kontroverzní ředitelkou vysoce uznávané Kunsthalle Zurich. Neue Kunsthalle v St. Gallen byla úspěšně znovuzprovozněna kurátorem Gianni Jetzer. V současné době se o něm píše nejvíce článků v novinách a právě se chystá opustit Švýcarsko kvůli novým nabídkám z New Yorku. Kunstmuseum v Thunu s Madeleine Schuppli láká hodně návštěvníků díky pozoruhodnému programu, a také je tu Kunsthalle Winterthur s novým kurátorem Oliverem Kielmayerem. Jeho globální kurátorské myšlení a nadšení pro umělce ze zahraničí, jak jsou Folker de Jong z Nizozemí, dokáže pohnout městečkem o 80 tisících obyvatel, tak že se stane nejvyhledávanějším místem pro mladé umělce. Nový vzhled Kunsthalle Winterthur se snaží nabídnout naprosto odlišnou kulturní platformu stranou vysoce uznávaných lokací pod curyšským Löwenbrau, silnou zavedenou značkou, která je ale někdy jen zaprášeným pomníkem toho, čeho bylo v Curychu dosaženo v osmdesátých letech. Jelikož švýcarská federální vláda podporuje umění jen třemi promile svého rozpočtu, většina úspěchu závisí na místních autoritách. Stále je vedena živá diskuze ohledně plánovaného nového federálního zákonu o kultuře. Kolik a na co by se měly peníze investovat a co znamená umělecká svoboda, kritizujeme-li ty, kdo ji platí? K tomuto vývoji dochází jen rok po velkém skandálu státem financované výstav Thomase Hirschhorna v Paříži. Umělec kritizoval (v jednom malém detailu) pravicového národního poradce Christopha Blochera, a v celé zemi bylo okamžitě možné pozorovat starý švýcarský reflex „znečištění hnízda“. Po velmi nemoudrém parlamentním rozhodnutí následovala silná odezva v tisku: Prostředky státem vedené nadace Pro Helvetia, jednoho z hlavních podporovatelů umění, byly sníženy na 1 milion švýcarských franků. Mimochodem Blocher je jedním z důležitých sběratelů umění, ale specializuje se na díla malíře Alberta Ankera z devatenáctého století, který idealizoval prostý švýcarský život na venkově. Nešťastné chování mnoha státníků v této věci a nápady některých neoliberálních politiků začlenit kulturní instituce pod švýcarskou radu pro turismus, která propaguje zároveň i turistické kvality Alp a slavný švýcarský sýr, jsou poněkud znervózňující. Otevřená umělecká scéna se obává návratu starých časů vesnického Švýcarska a zdá se, že aktivuje své politické vědomí: během nedávné performance (červený koberec pro umění) předala švýcarská unie výtvarných umělců Visarte parlamentu v Bernu petici proti snížení fondů na výtvarné umění. O pár měsíců později založili umělci stínové ministerstvo kultury a zvolili ministra kultury – obsadili pozici, která dodnes v politických grémiích Švýcarska neexistuje!
01.02.2006
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář