Z deníku M. P.

3. června 2002
…rozkoš, jarní nálada, děkující stav. Málem bych tomu nevěřil, ale je to realita: stojím před novým rozhodnutím, před novým zlomem. A to jsem si myslel, že je konec a jen bloudím.
Úžasný, slastný pocit, že stojím před novou obtíží, je tu znovu, je zase tady. A díky čemu?
Přišla mi zpráva, že všechno bude O.K. Musím zavolat A.K. a zítra se s ní sejít.

4. června 2002
Nebe se znovu otevřelo. Byl jsem tak konvenční. Teď ale přijde očista /ne, ona musí přijít/
– čistá forma, spojení obou částí. Musí se to podařit, podaří se to, pokud seženu ještě nějaké igelitky a pokud se nedám strhnout opojením a zmatkem, jež mne vzdalují od mého já.
A.K. mi řekla, že také nemá konkrétní vizi, ale zatím musí čekat, až myšlenky dozrají. Byla nadšena mými igelitkami a měla snad na mysli to samé – nedělat nic záměrně krásného !
5. června 2002
Den tichého soustředění, četby, klidu a pohrouženosti do sebe sama.

6. června 2002
Dostal jsem se z těžké nervozity pomalu zpět do svého klidného rytmu.
Zítra tedy odjíždíme do Stuttgartu.
Vyrovnanost mysli – ne lhostejnost.

7. června 2002
Je 9 hodin ráno. Stojím před galerií Display, kde máme sraz.
Ještě tu nikdo není. Mám ještě na poslední chvíli utéct ? Nikomu nic neříct?
Snad ani A.K.? Bylo by to šílenství, řekli by si kluci z Displaye. Jenomže oni jsou rozhodnutí. Co tedy chci? Výhody, nevýhody, umění ?
Je 10 hodin ráno a všichni už sedíme v autě. Snad se blížíme k Plzni. Nevím.
Musím se vzdát /a jen za cenu obětí/ fotorománů, pro které mám talent, a stát se malířem.
Jsme skoro u hranic.
Co vlastně A.K. bude vystavovat?
Už nějakou dobu si hraje s videokamerou a s lahví fernetu. Ještě v Praze říkala, že je “vnitřně plná” fotografických momentek a nepije tvrdý alkohol.
Co je takovým umělcům po kinematografii? Máme se znovu oddat dionýské extázi? Co nám chybí? Skutečné hodnoty, osobnosti, originály.
Zastavili jsme na několika benzínkách. Fantastické igelitky ! Pročištění ! Německá povaha pomalu vnáší řád do chaosu. A.K. dopila láhev a tvrdě spí. Všechno je osud. Tvorba je také osud!

8. června 2002
Je půl hodiny před vernisáží. Zákeřná, krutá, omamující kocovina. Včera večer jsem nestihl psát deník. Absolutní umění, čistá forma. Tak tedy, co se stalo? Zázrak! Vlídné přijetí, německá pohostinnost. A.K. i přes mé varování tuto pohostinnost využila dosyta. Málem zkolabovala, ale za chvíli se jí ulevilo. Dlouho zvracela. A nemít u sebe mé igelitky, můj pracně sbíraný materiál, uklízeli bychom v galerii doteď.
Ale zpět k výstavě.
Přichází první návštěvníci. A.K. je naprosto v pořádku a v plynné angličtině všechny vítá. Uvádí naši společnou videopovídku, kterou jsme natočili včera. Jmenuje se Prager Friedhof a odehrává se na nedalekém hřbitově. Německá pořádkumilovnost! Když se A.K. včera večer vzpamatovala, museli jsme ty igelitky někam vynést. Žádné vysvětlování. A teď se všichni dívají, jak igelitky s něčím, s nějakým tajemným obsahem, A.K. rozhazuje mezi hroby. Německá trpělivost! Někdo se ptá – co je v těch igelitkách? Tady už teče do bot i mně.
A co umění? Mám se ho vzdát? ne – ještě se nebudu vzdávat.
Protože umění žije, dokud je ovládáno principem vnitřní nutnosti!!!

9. června
Odjíždíme zpátky do Prahy. Výsledek jedné výstavy: nesmírná propast mezi uměním a publikem. Pokus o smích nad smutným faktem.

01.04.2002