ZABIJU TĚ

Zápisky nemrtvého

Travis Jeppesen

svět je mršinou světa
ale co teď jaké budou následky
Tomaz Salamun

Rozluštění kódu: „Myšlovství krve“
James Joyce

„Horor“ hovoří svým vlastním jazykem, co ale přesně říká? Zaprvé hororový film musí prezentovat sám sebe jako horor. Zadruhé nás musí vyděsit natolik, abychom věřili, že ten fantastický scénář se doopravdy stal, či alespoň že je možný. Stejně jako u každé fikce hororový film předpokládá možný svět – a pro tuto předpokládanou realitu je charakteristické, že se divák musí rozhodnout, že na okamžik pře-stane věřit v objektivní realitu (pakliže taková existuje) a naplno se odevzdá pseudonáboženské symbolice pohyb-livých obrázků.
Nechci na tomto místě redukovat žánr na nějakou primitivní formulku, nicméně je třeba říci, že i tak je možné jej definovat. Podobně jako u všech žánrů, které mají nějaký kultovní význam (i když horor byl oblíbený v konkrétních časových obdobích, například v osmdesátých letech), horor je v zásadě definován svými hranicemi. Existuje pořád spousta věcí, které si v hororu nemůžete dovolit. I v radikálnějších exemplářích žánru musí být každý okamžik děje v souladu se stanovenými ideály, jimiž jsou smrt, onen svět a všeobecný úpadek společnosti.
Normalizace a krvák
Abychom získali ponětí o tom, jak se žilo v Americe osmdesát let, stačí se podívat na krváky natočené během onoho desetiletí. Holywoodský filmový průmysl nás sytil takovými velkorozpočtovými lahůdkami jako Halloween, Pátek třináctého a Noční můra z Elm Street, nesčetné „další díly“ nepočítaje. Hororová horečka dosáhla svého vrcholu v posledních letech Studené války, a pak upadla do relativního zapomnění jako relikvie desetiletí, jež nám dalo hair metal a AIDS.
Vedle hrůzy vyvolávající infarkty a kaluží krve tyto krváky nabízejí také alegorický obraz stavu národa. Často se odehrávají na předměstí a v hlavních rolích se objevují teenageři (nebo herci hrající teenagery). Mimo jiné se v těchto filmech často projevuje typicky americká interpretace starověkých řeckých tragédií. Nezapomínejte, že v Americe tvoří teenageři nejopovrhovanější část populace. Američané na své milované děti plýtvají láskou a náklonností, a začnou je brát vážně, jakmile dospějí. Klackovská léta mezi tím jsou pravděpodobně nejtěžší dobou v životě většiny Američanů. Je to doba, kdy ještě nejste dospělí, ale dospělí kolem s vámi stále zacházejí jako s dětmi. Neberou vážně vaše názory a jejich zásadní úlohou je střežit vaše chování a vaši sexualitu. V Americe se považuje za nemorální, pokud souložíte před svatbou. To vás učí ve škole. Jste-li dívka a máte předmanželský sex, automaticky se z vás stává kurva a pravděpodobně skončíte s pohlavním onemocněním a nebo těhotná. Jste-li chlapec, a máte předmanželský sex, počítejte s tím, že vám váš frantík upadne. Teenagerovi v Americe nelze důvěřovat, že by byl schopen učinit nějaká závažnější rozhodnutí, protože veškerá jeho rozhodnutí budou vycházet z nějaké iracionální síly, která se nachází mimo a za chápáním světa dospělých. Je to vlastně velmi podivné, uvědomíme-li si, že všichni dospělí jednou dospívali. Jak to, že tak rychle zapomněli, jaké to bylo. Místo vcítění okamžitě zaujímají roli soudce a odsuzovatele, tedy stejný neoprávněně autoritářský postoj, který sami tolik nenáviděli v onom věku rané zralosti.
Původně jsem se nechtěl zmiňovat o Ronaldu Reaganovi, ale když jsem ho během psaní tohoto článku zahlédl ve zprávách, tentokrát jako mrtvolu, najednou mi došlo, jak neodlučitelně spjatý byl s tímto desetiletím. V době, kdy byl Reagan prezidentem, Amerika zažila vzestup nakažlivého konzervativismu, který, slovy politického komentátora Toma Carsona, definitivně „zničil smysl Ameriky pro realitu“. „Fakta jsou nesmysly,“ řekl kdysi prezident Reagan, i když si nikdo není jistý, jestli to bylo před, nebo poté, co se u něj projevila Alzheimerova choroba. V začátcích Reaganovy vlády se na ulicích amerických měst znovu začalo objevovat více a více bezdomovců, což byl první příznak pozvolného předávání funkcí federální vlády velkým společnostem během privatizačníchprocesů. Reagan prakticky zahájil koncept přeměny státní sociální péče na charitativní fondy. Toho všeho dosáhl díky tomu, že anti-komunismem sklížil dohromady jinak nesmiřitelné frakce – volnomyšlenkářské republikány, bojovníky proti fe-minismu, křesťanské fundamentalisty. Právě během této dekády se zvětšily rozdíly mezi chudými a bohatými, bílými a černými, heterosexuálními a homosexuálními. V chudých černošských ghettech se objevil kokainový crack. Začal řádit nový virus – AIDS. Zničil mnoho životů a prezident Reagan o tomto tématu mlčel během celé doby svého prezidentství. Začalo se mluvit o „rodinných hodnotách“. Děti navštěvovaly ve škole povinné hodiny „vzdělávání v drogové tematice“, kde je učili o zlech a nebezpečích kouření marihuany, pití alkoholu a předmanželského sexu (o homosexualitě nepadlo ani slovo). To vše svědčí o Reaganově velikosti a jeho morální převaze, jež ovšem stvořily současnou bushovskou administrativu.
Za Reaganova úřadování došlo k oživení morálky padesátých let. Patrně proto se hororový žánr musel objevit právě v této formě – v hlavních rolích se objevují teenageři zachycení v moderních moralitě, jež pak byla prodávána mladistvé populaci s lákavým označením „R rating“. (V Americe musí všechny filmy posoudit asociace Motion Picture Association a posoudit, pro jakou věkovou kategorii jsou vhodné a to ještě než filmy přijdou do distribuce. „R rating“ znamená, že do sedmnácti let musí nedospělce doprovázet dospělý.)
I příležitostný divák si krváků z osmdesátých let si povšimne několika konstant, které přecházejí z filmu do filmu. Například nepříčetný zabiják, který má obvykle nadpřirozené vlastnosti, je vždy muž, zatímco hlavní protagonistkou je obvykle mladá žena. Obklopena pokušeními, kterými se vyznačují léta dospívání (sex, drogy, alkohol), se odvrátí od lákadel své party a věnuje se studiu a rodině. (Tyto filmy tudíž předpokládají, že existují pouze dva typy žen: panna a kurva.) Pokaždé jsou to její přátelé, kdo není schopen odolat hříchům a koho potká děsivý konec. (Ve filmu Kočičí lidé Paula Schradera je první obětí prostitutka, které ukousnou nohu. Hlavní hrdinka filmu je panna.) Dříve než se postaví vrahovi a nakonec ho zničí, hrdinka je nejen vystavena celé řadě „testů morálky“, ale musí také přestát scény drsných předzvěstí, než je nucena čelit zabijákovi tváří v tvář. (Například ve slavné scéně z Halloweenu hrdinka, kterou hraje Jamie Lee Curtis, sedí ve škole a poslouchá přednášku o osudu, když v tom se za oknem objeví postava Michaela Myerse.)
Je těžké nepovažovat tyto filmy za propagandistický prostředek většiny mající morální převahu, jež v Americe nebyla nikdy silnější než v osmdesátých letech. Právě během této dekády se Amerika začala projevovat jako kultura strachu a horory přemostily symbolickou vzdálenost mezi Hollywoodem a Washingtonem D.C. . Stejně jako sám prezident Reagan – někdejší hollywoodský herec. Tím, že děsily americké dospívající a nutily je, aby se chovali slušně a přijali puritánskou etiku, přispěly krváky z osmdesátých let ke konstrukci represivní verze normality, která snese srovnání s normalizačními taktikami, s nimiž ve stejnou dobu praco-val Sovětský svaz.

Shiny happy zombies
Ve filmu George Romera z roku 1978 Úsvit mrtvých (Dawn of the Dead) napadnou Spojené státy... a možná celý svět, i když to nikdy není jisté, ale dávalo by to smysl, protože podle americké mentality Amerika je celý svět. Tedy: Spojené státy napadnou zombie, kteří žerou maso živých. Můžete je zahubit, když je střelíte do hlavy nebo když jim odříznete hlavu od těla. Pokud je nezabijete, sežerou vám mozek; pokud vás některý z nich kousne, zanedlouho zemřete a pak se stanete jedním z nich – masožravou obludou.
Než budeme v naší analýze tohoto velmi důležitého filmu pokračovat, je třeba říci, že Úsvit mrtvých je vlastně seriál. O seriálech se toho dá namluvit hodně – vlastně tolik, že by to vydalo na celý další článek. Z chronologického hlediska ale Úsvit mrtvých pokračuje Nocí oživlých mrtvol (Night of the Living Dead), která byla natočena o deset let dříve, ale byla dlouho uložena v šuplíku. Deset let rozdílu je však do jisté míry znát; Amerika vypadala dost jinak na konci sedmdesátých a na konci šedesátých let. Nevyhnutelně si povšimneme materiálu filmů; první byl natočen černobíle, druhý barevně. Nejpozoruhodnějším aspektem Úsvitu mrtvých je ale scéna. Většina děje se odehrává v osamoceném obchodním domě, v němž se ukryli přeživší lidé, dva policisté a manželský pár. Když hledali bezpečné místo, spatřili ho z helikoptéry.
První obchodní dům byl otevřen poblíž Kansas City v Missouri v roce 1922. Teprve na konci sedmdesátých a počátkem osmdesátých let ale vznikly současné obrovské hypermarkety, jaké dnes máme po celé Americe a stále častěji i v Evropě. V tomto ohledu byl obrovský obchoďák, který vidíme v Úsvitu mrtvých, v tehdejší době jedinečný. V roce 1978 to rozhodně byla novinka. Jak se vrtulník blíží k obří budově, jedna z postav se ptá: „Co to ksakru je?“ Odpověď: „Vypadá to jako nákupní centrum. Jeden z těch velkých obchodních domů.“
Jeden z fanoušků na webu poznamenal: „Na tomhle filmu, který začal v obchoďáku, se mi líbilo hodně věcí. Kdyby zombie chodili po zemi dnes, obchoďák u nás by mi rozhodně posloužil jako druhý domov. Je to perfektní místo, kam se můžete schovat, a všechno, co potřebujete, máte na dosah ruky.“
Jakmile se lidem podaří zničit všechny zombie, kteří napadli obchoďák, zabarikádují dveře, aby se už žádné obludy nedostaly do jejich bezpečné zóny konzumního ráje. Není to snadný úkol... Zombie chtějí nejvíc ze všeho být uvnitř obchodního domu.
„Co dělají?“ ptá se jedna z obyvatelek obchoďáku. „Proč sem přišli?“
„To je nějaký instinkt, vzpomínky na to, co dělali předtím,“ říká její manžel. „Bylo to pro ně zaživa důležité místo.“
I když Romero popírá, že Úsvit měl sloužit jako společenský komentář, měli bychom si uvědomit, že tato část dialogu se ve filmu později téměř doslova opakuje. Bez ohledu na Romerovy záměry zůstává skutečností, že jeho Úsvit bude vždy prorockou kritikou toho, čím se Amerika stane v následujícím desetiletí – totiž kultury shopping center. „V pekle už není místo,“ vtipkuje jeden z hrdinů, „mrtví budou chodit po zemi.“ Úsvit mrtvých ztělesňuje jakýsi post-apokalyptický okamžik v „blízké“ (nyní minulé) budoucnosti, kdy se konzumní ideologie rozbují až k extrémnímu logickému vyústění: vznikne národ zombies.
Po 11. září informoval prezident Bush Američany, že nejlepší způsob, jak pomoci své zemi po této hrozné tragédii, je jít nakupovat.
Když už není místo v pekle...

Těla, která se počítají: studie čtyř případů o umění, přírodě a brutalitě

Rekviem za upíra (Requiem for a Vampire, Requiem pour un Vampire, Jean Rollin, 1973)
Film je pozoruhodný svým neskutečným, snovým řazením sekvencí a malým množstvím dialogů. Je to jedno z mála mistrovských děl tohoto žánru. Režisér v něm přehlíží tradiční po-stupy vyprávění a proto se jedná o jakési cvičení v čisté vizuální ušlechtilosti.
Dvě lesbické teenagerky jsou na útěku. Příběh začíná honičkou v autě. Když natáčíte film a nevíte, co dál, vždycky můžete zkusit honičku v autě, je to nejjednodušší a přitom velmi přitažlivá záležitost. Dívky a jejich partner jsou z nějakého důvodu oblečeni jako klauni. Později se převléknou do modernějších oblečků. Následuje bizarní, neskutečný sled událostí a téměř-událostí, málem dojde k předčasnému pohřbu a několika znásilněním, hodně se utíká, tolik, že to připomíná dlouhou báseň Johna Ashberyho Girls on the Run (Dívky na útěku), jež je inspirována dílem Henryho Dargera, který by vlastně mohl sám natočit takový film, kdyby byl býval filmařem. Dívky narazí na opuštěný zámeček uprostřed lesů. Tady potkají posledního upíra na zemi a kult jeho mladých následovníků, kteří se snaží zachránit svou vymírající rasu tím, že na seznam čekatelů připíšou pár pannen...
V tomto bodě pokaždé přestanu chápat zápletku, která, jak jsem již řekl, je pro celkové estetické vyznění nepodstatná. Možná na to přijde někdo jiný.
Kanibalové (Cannibal Holocaust, Ruggero Deodato, 1979)
Zřejmě jeden z nejvíce šokujících a nechutně podrobných filmů všech dob. Kanibalové se vyrovnají Passoliniho Saló ve scénách mučení, znásilňování, brutality a (uhodli jste) kanibalismu. Film Ruggera Deodata je také jakýmsi předchůdcem filmu Záhada Blair Witch a celé řady dalších pseudo-dokumentů, které získaly oblibu v posledním desetiletí.
Píše se rok 1979 a skupinka mladých čerstvě oceněných filmařů-dokumentaristů se vydává na expedici hluboko do Amazonie. Doufají, že natočí dva kanibalské kmeny, Yamamomo (Stromové lidi) a Shamatari (Lid bažin), jež bílá tvář nikdy dříve neviděla. Přestože dvě předchozí expedice se nevrátily, filmaři se ničeho neobávají. Zasvětili svůj život nebezpečí a nic je nezastaví. Zmizí v zeleném pekle a už je nikdo nikdy nespatří.
O dva měsíce později je antropolog Harold Monroe z newyorské univerzity požádán, aby se pokusil o záchrannou akci. Sledujeme jej a jeho skupinku na cestě džunglí, jak se živí ondatrami, zvrací, šňupou morfium a jsou svědky rituálních trestů za cizoložství, než dorazí do vesničky kmene Yacumo, nelidožravého kmene divochů. Podaří se jim získat důvěru kmene Yacumo, a později i Yamamomo. Poté, co jim Monroe ukáže svůj magnetofon, pozvou jej na večeři. Spolu s kolegy pojí lidské maso a divoši jim vrátí plechovky s filmy mladých filmařů.
Druhá polovina filmu se odehrává opět v New Yorku a obsahuje film ve filmu – tedy nalezený materiál. Po několika vystoupeních v televizi požádá televizní společnost Monroea, aby jim pomohl upravit materiál pro film, který bude určitě největší senzací všech dob. Monroe materiál prohlédne a znechuceně odmítne mít s projektem cokoli společného. Ale proč, říkají ředitelé televize. On záběry viděl, oni ne...
A pak se oni a my podíváme, co se opravdu stalo s mladými filmaři v džungli, bez střihu a bez cenzury: (víření bubnů) Když kultura napadne přírodu.
Po několika dalších scénách mučení zvířat – když filmaři zabijí obří želvu pro obživu, a po dalším zvracení, se celá skupinka vydává na cestu deštným pralesem pod vedením průvodce Felipeho. Pak Felipeho kousne jedovatý had, takže mu musejí uříznout nohu. Snaží se ohněm zastavit krvácení pahýlu, ale nedaří se jim to, a Felipe vykrvácí. „Felipe byl skvělý chlapík,“ říká režisér Alan Yates neupřímně, „a bude nám všem chybět, ale rozhodli jsme se jít dál sami...“
Většina záběrů je hodně světských, Yates a jeho přítelkyně, skriptka Faye Daniels, spolu souloží, kouří, mluví, posloucháme tlachání kameramanů Jacka Anderse a Marka Tomasa. Budou bohatí a slavní, to je jisté; jen musí nejdřív najít ty zatracené kanibaly.
Během promítání vyjde najevo pravda o Yatesově pracovním postupu. Proslavil se nebezpečnými průniky do zemí zničených válkou a do válečných polí, a tady je vidět, že Yates velké množství materiálu inscenuje, především krvavé a brutální obrazy. Televizní děti Ameriky vědí, co by mohlo zvednout a udržet sledovanost televize. Co to asi bude?
Není tedy velkým překvapením, že když filmaři dorazí do vesnice kmene Yacumo, začnou střílet do lidí. Chtějí zinscenovat masakr příslušníků Yacumo kmenem Yamamomo. Vypálí vesnici, zatímco Yacumové utečou vyděšení a ječící do džungle. V džungli jde o přežití nejsilnějšího, vysvětluje Yates dramaticky na kameru.
Chování amerických filmařů se neustále zhoršuje, až jsme nakonec nuceni se ptát – kdo jsou tady skuteční divoši? Co mě děsí nejvíce, není hojné znásilňování a rabování, ale neupřímnost filmařů, když například narazí na mrtvolu mladé dívky naraženou na kůl, jeden po druhém ji znásilní, a potom předstírají šok a komentují hlubokou úctu domorodců k panenství.
„Toč dál! Za tohle dostaneme Oskara!“ volá Yates později, když se ukáže, že je na závěr konečně napadli Stromoví lidé. A kamery natáčejí dál a my se stáváme svědky kastrace, znásilnění, rituální vraždy a kanibalismu provedených na filmařích.
Při sledování filmu Kanibalové nelze než si vzpomenout na turistiku. Alespoň já jsem se té myšlenky nemohl zbavit, sedím a píšu v turistickém hlavním městě střední Evropy. Turisté jezdí na exotická místa, aby zkonzumovali a zničili místní prostředí. Co se ale stane, když se místní pomstí a začnou konzumovat turisty? Možná je to jedna z chytřejších metafor, již najdeme v Kanibalech, a také důvod, proč si zaslouží svůj status klasiky.

Plivu na tvůj hrob (I Spit On Your Grave, Meir Zarchi, 1978)
Jakmile opustíte město, začnou se dít se hrozné věci. S tím řada hororů počítá. Na to, že jde o jeden z nejkontroverznějších počinů všech dob, trpí tento film o brutální pomstě únavným množstvím zbytečných záběrů, kde se toho moc neděje. Na hony vzdálen Tarkovského prázdnotě, jež by jinak mohla z filmu učinit dílo skutečného umění, film Plivu na tvůj hrob (v Evropě pod názvem Day of the Woman, Den ženy) obzvlášť znepokojuje, protože už neumělost, jíž je naplněn, způsobuje divákovi skličující nedostatek kritického odstupu při sledování brutálnějších scén znásilnění, mučení a vražd.
Děj začíná na newyorské ulici, brzy ráno, kde Jennifer Hill (Camille Keaton, praneteř Bustera Keatona) nasedá do auta. Cestou zastaví u benzinky, kde sdělí pomocníkovi, že si na léto pronajala chatu u vody. V pozadí vidíme jeho kamarády, jak si pohrávají s noži. „Hezké léto,“ řekne pomocník, když dívka odjíždí.
Ihned po příjezdu do svého letního bydliště se svlékne a skočí do vody. Když si později ukládá oblečení, objeví v šuplíku pistoli. Přemýšlí, proč tam je, a v tomtéž okamžiku zazvoní zvonek. Podivínskému pomocníkovi v obchodě Matthewovi (Richard Pace) poví, že tu chce pracovat na románu. „Máš přítele?“ ptá se jí. „Mám hodně přátel,“ zamrká svobodomyslná dívka z města.
Příštího dne sedí v bikinách v síti u jezera a píše. Dva z křupanů z benzinky jedou kolem na motorovém člunu. Ona píše dál, člun se potají přiblíží, balíci na ni zírají...
Tu noc ji ze spánku probudí podivné, lidské zvuky zvenčí. Obtěžování pokračuje další den, kdy se opaluje na lodi. Křupani přijedou na člunu, chvíli kolem ní krouží, a pak „unesou“ její bezmotorovou loďku a za lano ji odtáhnou na opuštěnou paseku. Honí dívku po lese jako lovci, kteří jdou za obzvlášť cennou kořistí. Chytí ji, a pak ji jeden z nich znásilní. V tomto okamžiku se stávají nerozlišitelnými, kromě retardovaného pani-ce Matthewa, který se je vlažně snaží zastavit, protože se „zamiloval“ do velké spisovatelky z města. Jennifer mezitím uteče do lesa jako divoká Amazonka. Několik hodinách se potácí ztracená v lese. Z dálky uslyší harmoniku, a tak zvuk sleduje a znovu naráží na své trýznitele. Ti ji chytí a brutálně znásilní zezadu a nechají ji ležet na kamenech. Vrátí se ke člunu a odjíždějí i s loďkou, která je stále přivázaná ke člunu.
Dívce se nakonec podaří dostat se k domu, kde zkolabuje na trávníku. Jakmile se dostane dovnitř, doplazí se k telefonu, zvedne jej a začne vytáčet číslo, když jí náhle někdo vykopne telefon z ruky. Vykřikne a zjistí, že všichni jsou v domě. Zmlátí ji pěstmi a, když se snaží bojovat, zkopou ji. „Pojď, Matthewe,“ podporují svého kamaráda. „Teď máš šanci!“ Matt je další křupan, co to téměř bezvládné tělo znásilní, a jeho kámoši mu při tom fandí. „Nemůžu se udělat,“ kničí. „Rušíte mě v soustředění!“
Potom burani objeví rukopis a dělají si legraci z její tvorby, a pak jej roztrhají na kusy. Dívka se zazmítá, krvavý, špinavý kus masa na podlaze. Jeden z buranů ji hrubě zmlátí a znásilní lahví.
Venku je během loučení napadne, že ji tam nemohou takhle nechat. Jeden z nich se musí vrátit a zabít ji. Samo-zřejmě to nechají na Matthewovi, největším smolaři. „Já ne,“ protestuje retard, „já jsem se ani neudělal!“ Neboj se, budou další holky, slibují mu. Dají mu nůž a instrukce, jak ji bodnout do srdce. Váhavě se chopí nože a jde dovnitř, ale samozřejmě není schopen dívku zabít. Vrátí se do člunu a řekne svým přátelům, že je mrtvá.
Jenny stráví poměrně velké množství času vzpamatováváním se z utrpěných traumat. Její člun se nakonec sám vrátí na břeh, dívka slepí dohromady kousky rukopisu i svůj život a vrátí se k psaní, přičemž vymýšlí pomstu zlým, buranským pachatelům.
V městečku viníci pokračují ve svých každodenních životech, trochu znepokojeni tím, co se stane, až bude mrtvola dívky objevena. V bufetu diskutují o svých hrůzných činech. Mají z toho podobné potěšení, jaké můžeme obvykle nalézt v homoerotickém šprýmování antických autorů. Matthew dále lže svým přátelům a tvrdí, že dívka je mrtvá.
Pravda ale vyjde najevo, když dva z nich jedou na člunu kolem chaty a najdou dívku sedět venku, živou a zdravou, v mnohem lepším stavu, než ji zanechali. Zbijí Matthewa.
Než rozpoutá působivou sérii odvetných činů, zajde Jenny do kostela, pomodlí se a požádá Boha o odpuštění za činy, k nimž se chystá.
Její pomsta se co do odpornosti vyrovná zločinům křupanů. Je to velmi matoucí, jako diváci si nejsme jisti, co máme cítit. První je na řadě Matthew, patetický zaostalec. Jenny zavolá do obchodu, kde pracuje, a objedná si donášku potravin. Když Matthew přijede na kole, vláká ho do křoví, svlékne a nabídne mu soulož. Tentokrát se mu podaří dosáhnout vrcholu, a právě v tom okamžiku mu Jenny hodí kolem krku smyčku a přitáhne konec, který omotala kolem větve stromu. Bez kalhot visí Matthew nad jezerem, dokud nezemře, a pak Jenny odřízne oprátku. Mrtvé tělo spadne do jezera.
Další je na řadě pomocník z pumpy. Jedné neděle zastaví Jenny před benzinkou. Máme zavřeno, madam, řekne jí. Pak ji pozná. Ona po něm svůdně pokukuje. „Já jsem věděl, že se ti to bude líbit,“ vtipkuje a usedá na sedadlo spolujezdce.
Ona si jej odveze domů, kde mu připraví horkou lázeň. Vleze do vany, a ona mu to začne dělat rukou. On zvrátí hlavu, zavírá oči v orgasmickém potěšení. Ano, udělej mi to... Dívka vytáhne řeznický nůž, který schovala pod rohožkou, a odřízne mu penis. On řve v agónii. Nemůže zastavit krvácení. Ona jej zamkne v koupelně. V obýváku pustí nahlas Pucciniho, aby neslyšela jeho křik, než vykrvácí.
Poslední dva najdou svou smrt ve vodě. Jeden dostane ránu sekerou do hlavy. Druhého rozseká na kousky šroub motorového člunu. Voda zrudne hochovou krví. Nakonec dívka triumfálně odjíždí do západu slunce. Přetrpěla nejhorší možné mučení a porazila své mučitele. Co se s Jenny Hill stane, až skončí titulky filmu? Bude z ní skutečná spisovatelka? Zotaví se někdy z hlubokého fyzického a psychického traumatu, které protrpěla? Dokáže pomsta vyléčit všechny nemoci? I Spit On Your Grave nechává otázky nezodpovězené, můžeme jen přemýšlet, zda máme film považovat za feministickou klasiku, či kýčovité misogynní plýtvání celuloidem.

Zabiják s vrtačkou (The Driller Killer, Abel Ferrara, 1979)
První film Abela Ferrary se odehrává v New Yorku v sedmdesátých letech v období No Wave. Malíř Reno Miller žije na Lower East Side v mizerném bytě se svou přítelkyní a její lesbickou milenkou. Dokončuje umělecké dílo, malbu obrovského buvola, který k němu v noci promlouvá, když u toho nikdo není. Potíž je v tom, že obraz nemůže domalovat, protože vedle se nastěhovala velmi netalentovaná punková kapela, která bez přestání ve dne v noci cvičí. Reno je úplně bez peněz a ocitá se pod obrovským tlakem jak ze strany svého agenta, tak od obou dívek, s nimiž žije. Když se jednou pozdě v noci dívá na televizi, náhodou uvidí reklamu na novou vrtačku, která provrtá všechno. Jde, jednu si koupí a v noci začne vycházet z bytu a zabíjet vrtačkou bezdomovce, aby ulevil svému přetlaku.
Nakonec se mu podaří obraz dokončit. Když se ale na mistrovské dílo přijde podívat jeho agent, odsoudí jej jako brak, který nikdo nebude chtít koupit. Rena opustí jeho přítelkyně a odstěhuje se ke svému bývalému příteli. Reno zavolá homosexuálnímu agentovi a svůdně ho pozve k sobě domů. Když přijede, Reno jej zabije vrtačkou.
Pro syrové zobrazení městské psychózy je Driller Killer srovnáván s filmem Taxi Driver (Taxikář) Martina Scorseseho. Mě ale Driller Killer fascinuje nejen svým nekonvenčním kouzlem, nadsazenými hodnotami a skvělým trashrockovým doprovodem. Je to poctivý portrét rané umělecké scény manhattanské Lower East Side, která v následujícím desetiletí explodovala takovými supermalíři, jako byl Basquiat a Julian Schnabel, kteří se dostali na přední pozice amerického neoexpresionismu.

Filologie výkřiku
V hororech se hodně křičí. Slavné hororové herečky jsou známé jako „královny ječení“. Výkřiky tvoří jazyk sám o sobě. Existuje mnoho druhů jekotu. Téměř polovina Texaského masakru motorovou pilou (Texas Chainsaw Massacre, Tobe Hooper) sestává z ječení. Je to určitě nejlepší soundtrack jekotu všech dob. Především když hlavní hrdinku, která vypadá tak neuvěřitelně vyčerpaně, celá potřísněná krví a špínou, pronásleduje lesem Leatherface, psychomaniak s motorovou pilou. V dokumentárním filmu o natáčení nechvalně známé bezrozpočtové klasiky herečka řekla, že ji celou dobu bodaly trny stromů, mezi nimiž běžela. Fantastický řev, který vydává během této slavné pasáže, je tedy skutečný bolestný křik, a možná právě proto zní tak opravdově, tak přesvědčivě.
Poté, co je žena donucena vytrpět různé útrapy a mučení od šílené rodiny kanibalů, konečně uprchne přes pole, kde ji honí zabiják s motorovou pilou. Jeden z jeho bratrů, rodově zatížený imbecilní stopař se zaječím pyskem, skončí pod koly náklaďáku. Zabiják s motorovou pilou spadne, pila mu uřízne nohu. Vzduchem letí krvavé maso. Dívka se ukryje do náklaďáku. Záběr detailu její zakrvácené tváře, jak křičí do větru, zatímco se zabiják s motorovou pilou svíjí a převrací.
Výkřik strachu. Nejtypičtější, alespoň v hororech. Existuje ale i výkřik nenávisti a nudy. Ten se často objevuje v death metalu, grindcore a noiseové hudbě. Stejně jako ve vesmíru Edvarda Muncha, výkřik je nejčistší formou exprese. Jednou z mých nejoblíbenějších činností v pubertě bylo řvaní. Od té doby, co jsem začal hledět na dlouhé chvíle do prázdna, rozhodl jsem se, že bych přitom měl dělat něco produktivního, a tak jsem trénoval ječení. Zjistil jsem, že je to zneuznaná umělecká forma. Je to zvukový ekvivalent suché ejakulace. Suchá ejakulace je jako suché dávení, jako hlt hořkých žaludečních kyselin, které se vám vrátí do úst... Jako při operním zpěvu, kdy se musíte naučit, kdy se nadechovat a kdy vydechovat. Křik je proto velmi náročný pro kuřáky. Ale protože mají tak zhrublá hrdla, křičí nejkrásněji ze všech. Dívka běží lesem. Vrah, v těsném závěsu, drží svou zbraň jako dementní maniak, kterým doopravdy je jeNezní žádná hudba, jež by zesilovala v napětí. Jen drsné, zmučené výkřiky nastávající oběti, které čekají na ticho, jež by je ohraničilo.

01.02.2004