Média se předhánějí se stále novými senzačními zprávami o aukčních rekordech. Všude se zakládají nové galerie. Existuje nesčetné množství uměleckých veletrhů. Rádci a agentury jsou nápomocni začínajícím sběratelům. Není pochyb, že trh s uměním je na vzestupu. Přesto – je umění skutečně tak stabilní investicí, jak nám všichni neustále slibují, nebo je to jeden z největších strojů na ničení peněz posledních desetiletí? Jistě, na jednu stranu známe úspěšné příběhy takových, jako jsou Neo Rauch nebo Matthias Weischer, jejichž díla získala během několika málo let několiksetkrát větší hodnotu. To je rozpětí zisku, které jiné hospodářské sektory považují za utopické a jehož zákonnými prostředky nelze dosáhnout. Získává ale automaticky na ceně každý obraz? Není trh s uměním nakonec jen jednostranná hra několika málo obchodníků s uměním? Protože když se na trh s uměním podíváme jen o něco pečlivěji, ukáže se, že je tu více ztrát než zisků. A převažují ti, kdo investovali do umění a už své peníze nikdy neviděli. O tom se ale všeobecně mlčí, protože nikdo samozřejmě nechce získat ima g e č l ov ě k a , k te r ý vsadil na špatného koně a sbíral nesprávné umělce. A tak se také dozvídáme neustále jen příběhy o úspěchu, protože z toho žijí nejen obchodníci, ale také umělci, a v neposlední řadě i kritikové. Když se ale pokusíte to či ono umělecké dílo, které před deseti lety koupila nějaká galerie od mladých umělců, znovu prodat, zjistíte, že po nich není vůbec žádná poptávka. Jako byste prodávali shnilé brambory. A přitom nejde o umělce, kteří by patřili do galerií třetí třídy, měli za sebou jen několik málo výstav a pak se věnovali jiné činnosti, ale o umělce, kteří byli zastoupeni na známých výstavách a jejich díla jsou v muzeích nejen udržována ve sbírkách, ale také vystavována – jen to nikdy nedotáhli na mezinárodní superstar. Mnozí sběratelé je dlouho rádi kupovali, protože jejich umělecké dílo zlepšovalo image jejich sbírky, dodávalo jí mládí a dynamiku. Platili za budoucí hvězdy. Vyplácelo se do nich investovat, protože riziko bylo vypočitatelné a šance na nesmírné navýšení hodnoty byly velké. Přesto časem tento zájem ochladl a investovat do nových mladých umělců už se nevyplácí. Mezi dva známé příklady, a také ty z mála, které se přiznávají ke svému krachu na trhu v Německu, jsou Gerhard Merz a Ullrich Meister. Druhý z nich byl znám svou účastí na Documenta 1992 a četnými dalšími výstavami v důležitých muzeích, první vystavil svou zářící světelnou instalaci v německém pavilonu na Benátském bienále v roce 1997. Tedy veskrze prominentní umělci, jejichž práce si lze vybavit a jsou obecně uznávány. Přesto se jejich práce ukázaly jako příliš rozměrné, jako by odpovídaly opravdu velké poptávce. Sběratelé, kteří nakoupili jejich díla v době jejich vzestupu, dnes nemohou najít nikoho, kdo by je odkoupil. Aukční domy unaveně přikyvují, galerie, které je dříve zastupovaly, buď neexistují, nebo se od umělců distancují, či se prostě brání zpětně odkoupit „raná díla“ svých umělců. Co zbývá? Internetové aukce? To není místo pro opravdu drahé umění, a už vůbec ne, když jde „jen“ o dílo v ceně 10 000 eur. Inzerát v novinách? Kdo bude cpát peníze do umění, do umělců, na které si sotva kdy kdo vzpomene? Možná že to jejich pravnuci koupí za sto let jako starožitnost. Ale i pak to bude těžké, protože lze po sto letech zhodnotit hromadu neonových trubek jako cenné umělecké dílo? Umělecký trh je jako lotynka. Koupíte pokud možno co nejvíce za co nejmenší cenu a doufáte, že hodnota nějakého díla naroste natolik, že to vyrovná zbytek ztrát v ostatních dílech. Na trhu s akciemi a rentami, a také u nemovitostí, je riziko obvykle menší. Sběrateli tedy zbývá jen jediné – doufat, že jednoho den dojde ke znovuobjevení umělce a v opačném případě si umění buď skladovat na půdě, či pokud je pěkné na podívání, pověsit si je v obýváku. Zůstává tu vědomí, že na zdi visí teoretických 20 000, ale kromě daně to nikoho nezajímá. Ano, s těmi penězi se dalo udělat pár pěkných věcí. Ale to je přízemní myšlenka, jaká se uměleckých kruzích nevyslovuje. Závěr pro budoucnost? Investujte jen do jistých hodnot. Většina velkých sběratelů už to dělá a vede to k známé monotónnosti uměleckého trhu i velkých sbírek, u velkých uměleckých jmen si však můžeme být jisti, že se toho krámu jednou budeme moci zbavit. A nebo zapomeňte na všechny ty řeči o penězích a na všechen povyk kolem trhu, a kupujte, co se vám líbí. To je pro umění možná ta nejlepší volba.
Doporučené články
|
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
|
|
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
|
|
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
|
|
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář