Časopis Umělec 2003/3 >> UMĚNÍ KOSOVSKÝCH CIKÁNŮ: PROSTŘEDEK PŘEŽITÍ | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
UMĚNÍ KOSOVSKÝCH CIKÁNŮ: PROSTŘEDEK PŘEŽITÍČasopis Umělec 2003/301.03.2003 Paul Polansky | focus | en cs |
|||||||||||||
Paul Polansky je autorem čtrnácti knih, z nichž osm je o cikánech. Od roku 1991 pobývá s Romy v České republice a v Kosovu. Je spoluzakladatelem Kosovo Roma Refugee Foundation (Kosovské nadace pro romské uprchlíky) a v současné době žije v Laplje Selo (Priština) v Kosovu. Jeho poslední kniha o kosovských cikánech, TO UNHCR, WITH LOVE, byla vydána nakladatelstvím Divus a Jejune Ultima v září 2003.
Dvanáct týdnů minulého léta jsem pracoval pro Society for Threatened Peoples, německou organizaci za práva lidí, a zaznamenával utrpení téměř sedmi set romských uprchlíků, kteří zůstali v oblasti na makedonsko-řecké hranici. Před čtyřmi lety uprchli z Kosova, poté, co se albánští extremisté vrátili, se silami NATO vydrancovali a vypálili více než 14 500 romských domovů. Sto tisíc lidí bylo donuceno prchnout. Znal jsem těchto sedm set lidí celkem dobře, protože jsem s nimi žil v prvním IDP (internal displacement) táboře v Kosovu od června do září 1999, než prchli do Makedonie. I když byla komunikace složitá (neuměli anglicky, já jsem neuměl albánsky, ani srbsky, jen trochu romsky), ukazovali mi naivní kresbičky toho, co se jim stalo. Nikdo z nich nebyl umělcem. Většina z nich byli dělníci jen se základním vzděláním. A všichni cítili potřebu vysvětlit svou tragédii. Někteří dokonce našli vodové barvy, aby namalovali živější obrazy. Byl jsem 24 hodin denně jediným neromským obyvatelem jejich tábora. Protože jsem napsal několik knih o českých Romech, byl jsem požádán, abych poradil UNHCR, Úřadu hlavního komisaře pro uprchlíky, jak zvládnout tyto nechtěné obyvatele internačních cikánských táborů. Jako spisovatele mě více zajímaly jejich příběhy, jejich vyprávění a láska k poezii. Ale po celé tři měsíce mi jen chtěli ukazovat, proč jsou tady, v internačním táboře. Na ubrousky, na papírky zachráněné z balíčků první pomoci, na odtržené kusy lepenky kreslili své obrázky mužů v černých uniformách, s černými maskami, s puškami, noži a sekerami, jak je vyhánějí z jejich domovů, v plamenech. Pěti-šestileté děti kreslily nejživější obrázky, mrtvé pejsky na ulicích, zakrvácené. Starší děti se zobrazovaly, jak utíkají v pyžamu, s přecpanými kufry, na malých vozíčcích tažených hubeným koníčkem. Dospělí obvykle do obrázků přidávali letadla NATO, jak na ně svrhávají bomby. Nevím, co se s těmi obrázky stalo. Snažil jsem se je koupit, ale všichni si je chtěli nechat jako připomínku toho, co se jim stalo. Myslím, že se všechny ztratily, když tito lidé museli odejít z prvního tábora do Makedonie při hledání většího bezpečí. I když britský velitel KFOR osobně slíbil, že budou pod ochranou, anglický plukovník odvolal jedné noci své vojáky, když všichni Romové spali. Vojáci se už nikdy nevrátili. UNHCR mi nechtělo dovolit přespávat s cikány1, protože policie OSN obdržela informace, že albánští extremisté ve snaze etnicky očistit Kosovo ode všech minorit plánovali útok na tábor. Přemluvil jsem ale řídící orgány, aby mi dovolily zůstat, a byl jsem svědkem několika útoků Albánců, kteří se vplížili do tábora v noci a rozřezali stěny stanů dlouhými noži. Následujícího dne kreslili lidé obrázky jako “důkaz” toho, co se v noci dělo. Bohužel policie OSN tyto obrázky jako důkaz nikdy nepřijala a došla k názoru, že cikáni si museli stany rozřezat sami, aby vyděsili své děti! Když cikáni odešli, šel jsem s nimi. Po několika útocích na téže dálnici, po níž Albánci prchali před Srby, opustili cikáni vyčerpaní horkem a žízní většinu svých zavazadel (plných oblečení a obrázků). Po čtyřech letech v Makedonii bez statutu uprchlíků, protože se je UNHCR a makedonská vláda stále snaží přinutit k návratu do Kosova, kde už dávno nemají domov, cikáni opustili tábor (poté, co jim UNHCR zavřel vodu, zastavil přívod elektřiny a přísun potravinové pomoci), najali si autobusy a zamířili do Evropy. Jakmile dorazili na hranici, obklopila je makedonská hraniční policie, která se je snažila přimět znovu nastoupit do autobusů. Na druhé straně se proslechlo, že řecká armáda mobilizovala tanky a speciální komanda pro případ, že by se cikáni pokusili dostat do země násilím. Tak začalo dvanáct týdnů na mrtvém bodě. I když jsem byl s těmito cikány v kontaktu i poté, nevěděl jsem o jejich úmyslu uprchnout do Řecka, než jsem se o tom doslechl v rádiu. Během 48 hodin jsem dojel ze své kanceláře v Kosovu na řecké hranice, abych se podíval, co se děje. Uvítal mě jeden z nejvíce skličujících pohledů, jaký si lze představit. Cikáni byli “odstaveni” na parkovišti na makedonské straně hranice. Neměli žádné jídlo, vodu, stany. Věděli ale, že tu budou muset tábořit, než dostanou povolení, aby mohli uniknout jako váleční uprchlíci, a tak si našli igelitové pytle a deky, které upevnili klacíky a větvemi na čerstvě ořezaných stromech podél cesty vedoucí na hranici. Po dvanáct týdnů to byl jejich jediný úkryt před sluncem, chladem noci a častými bouřkami. Jediné obydlí, které UNHCR poskytl, bylo pro makedonského doktora, který přicházel každý den a předepisoval aspirin proti úpalu. I když bylo jejich utrpení zaznamenáno v národním tisku (BBC o nich dokonce natočilo krátký reportážní film), jen málokdo jim přišel na pomoc. UNHCR se je stále snažil dostat zpět do Kosova a povolil pouze jedné nevládní organizaci, aby jim poskytla potraviny: jeden litr vody a bochník chleba na osobu a den. Všechny další nezbytnosti, které cikáni žádali (jako hygienické potřeby pro ženy), byly odmítnuty. Jednou týdně jsem přijel z Kosova a strávil s těmito vyhnanci víkend. Nejprve jsem si myslel, že tu zůstanou jen několik dní, nejvýše pár týdnů. Nebyl tu žádný stín, kam by se mohli schovat před horkým letním sluncem, a v noci měli jen málo dek, které je mohly zahřát před chladným větrem z okolních hor. Mnohé z žen přes den zvracely z horka. Na hranicích se narodilo několik dětí, ale UNHCR stále odmítal poskytnout zvláštní pomoc. Když jsem viděl, že cikáni jsou rozhodnutí na hranicích zemřít, pokud nebude jejich čtyři roky trvající problém uprchlíků vyřešen, tak jsem začal psát básně o jejich utrpení. Pak jsem požádal o svolení šéfa makedonské policie, abych mohl na hranicích fotit. Odmítl. Vlastně mě varoval, že pokud mě policie uvidí s fotoaparátem, bude mi zabaven. A tak jsem si vzpomněl, jak tito cikáni dokumentovali svou neutěšenou situaci před čtyřmi lety v Kosovu, zajel jsem do nejbližšího města a koupil několik bloků papíru, tužky, štětce, vodovky a rozdal jsem je každému, kdo měl pocit, že umí malovat. Po týdnu jsem se vrátil a zjistil jsem, že šest nebo sedm cikánů (od patnáctiletého chlapce až po osmačtyřicetiletého vůdce tábora) nakreslilo několik obrázků. Dokonce jedna z žen, dvaadvacetiletá Ashkali2, namalovala dva obrázky vodovkami. Na obrázcích byly jak satiricko-politické karikatury o nelidských podmínkách, v nichž žijí, tak krajinky, zobrazující malebné hory poblíž. Všechny obrázky byly naivní až hrubé, ale měly silný obsah. Byl to jejich příběh, který vyprávěli (malovali) s velkým citem. Protože měli všichni v táboře pořád hlad, koupil jsem tyto jejich obrázky, a pak jsem vzal “umělce” v autě na místní trh, aby mohli koupit jídlo pro své rodiny. A protože každý z nich byl členem klanu o 20 až 30 členech, mohli tak nakrmit všechny, ať už to byli Romové, Ashkaliové či Egypťané. Následujících deset týdnů jsem jezdil za svými cikánskými umělci každý týden, a bral s sebou cokoliv, co jim mohlo pomoci, ale hlavně jsem kupoval jejich “umělecká díla” za 20 eur kus. Koupil jsem, cokoliv nakreslili, abych je podpořil ve vyprávění jejich příběhů tím jediným způsobem, jaký znají. Několik malých dětí se také pokusilo nakreslit a namalovat své zkušenosti ze života na hranici. Jejich pokusy ale obvykle byly traumatickými vzpomínkami na to, jak byly vyhnány z domovů před čtyřmi lety. Jedna z mých básní, později vydaná v knize, kterou jsem napsal o jejich “letním táboře”, odráží jejich poválečné traumatické stavy: MALOVÁNÍ NA HRANICI Požádal jsem několik dětí a dospělých aby mi namalovali obrázky o svém životě na hranici. Policie nikomu nedovolí fotografovat, a tak jsem chtěl zachytit scény z jejich tábora pomocí obrázků. Když jsem ale vybral akvarely od dětí nebyly na nich scény z tábora. Žádné zasněžené hory. Žádné děti, jak si hrají starou cikánskou hru na koně a jezdce. Ani scény cikánských matek jak věší vyprané prádlo na policejní zátarasy. Jediné obrázky, které děti malovaly, byly jejich domy v plamenech před čtyřmi lety. Černí uniformovaní vojáci v maskách jak honí cikány po ulici domy v plamenech, auta v ohni mrtví psi leží na trávě jejich krev teče potokem. Když jsem se zeptal patnáctiletého Artona proč nenamaloval jejich tábor na hranici zíral na svůj obrázek několik sekund a řekl: Myslel jsem, že jsem to udělal. I když boj cikánů o únik z Makedonie selhal (po dvanácti týdnech byli převezeni zpět do Shutky a nacpáni do rodinných domů v průměru po osmi do jedné místnosti), nebyl to ztracený případ. Jejich umění, které bylo otištěno v mé knize, TO UNHCR, WITH LOVE, přilákalo velkou pozornost jako výstava při čtení mé poezie v Makedonii, Německu, České republice a Švýcarsku. Jeden švýcarský diplomat nyní kupuje jejich práce každý týden a jisté muzeum v Německu připravilo výstavu jejich obrázků na rok 2004. Bez práce a jen s malou humanitární pomocí tito cikáni - Musa Shakiri (48), Sebahate Brahimi (27) a Driton Berishe (19), jejichž práce můžete vidět zde, a další romští umělci, kteří pro nás tvoří dále a budou k vidění na výstavě ve Švýcarsku - Besim Berisha (27), Ilir Brahimi (20) a Veton Brahimi (21) - jsou nyní poloprofesionální skupinkou šesti umělců, která stále s pomocí svého uměleckého protestu podporuje své rodiny. I když UNHCR ukázal jen nízké mínění a malou míru tolerance vůči “cikánským uprchlíkům”, veřejnost nyní chápe, že kosovští Romové, Ashkaliové a Egypťané mají svůj příběh. A vyprávějí jej uměleckou formou, která získává jejich lidu více uznání a sympatií s každou další výstavou. Zítra mohou být umělci současnosti. Poznámky: 1. I když je termín “cikán” možná politicky nekorektní či dokonce urážlivý, používám jej zde, protože v Kosovu je mnoho “cikánů”, kteří by se s vámi prali, když je nazvete Romy, například Ashkaliové, Egypťané a srbští Romové. Pro mnohé z lidí v dnešním Kosovu znamená termín “Rom” někoho, kdo kolaboroval se Srby. 2. Ashkaliové jsou cikáni, jejichž romští předkové se přestěhovali do albánských vesnic a převzali albánské zvyky, tradice a jazyk, ale nikdy se neintegrovali či nemísili sňatkem s albánskou společností. Dnes většina Ashkaliů mluví jen albánsky, ale někteří si pamatují, že jejich prarodiče mluvili také romsky. V Kosovu je dnes asi čtrnáct různých romských klanů. Běžně neuzavírají smíšená manželství.
01.03.2003
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář