Časopis Umělec 2003/3 >> UMĚNÍ KOSOVSKÝCH CIKÁNŮ: PROSTŘEDEK PŘEŽITÍ Přehled všech čísel
UMĚNÍ KOSOVSKÝCH CIKÁNŮ: PROSTŘEDEK PŘEŽITÍ
Časopis Umělec
Ročník 2003, 3
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

UMĚNÍ KOSOVSKÝCH CIKÁNŮ: PROSTŘEDEK PŘEŽITÍ

Časopis Umělec 2003/3

01.03.2003

Paul Polansky | focus | en cs

Paul Polansky je autorem čtrnácti knih, z nichž osm je o cikánech. Od roku 1991 pobývá s Romy v České republice a v Kosovu. Je spoluzakladatelem Kosovo Roma Refugee Foundation (Kosovské nadace pro romské uprchlíky) a v současné době žije v Laplje Selo (Priština) v Kosovu. Jeho poslední kniha o kosovských cikánech, TO UNHCR, WITH LOVE, byla vydána nakladatelstvím Divus a Jejune Ultima v září 2003.

Dvanáct týdnů minulého léta jsem pracoval pro Society for Threatened Peoples, německou organizaci za práva lidí, a zaznamenával utrpení téměř sedmi set romských uprchlíků, kteří zůstali v oblasti na makedonsko-řecké hranici. Před čtyřmi lety uprchli z Kosova, poté, co se albánští extremisté vrátili, se silami NATO vydrancovali a vypálili více než 14 500 romských domovů. Sto tisíc lidí bylo donuceno prchnout.
Znal jsem těchto sedm set lidí celkem dobře, protože jsem s nimi žil v prvním IDP (internal displacement) táboře v Kosovu od června do září 1999, než prchli do Makedonie. I když byla komunikace složitá (neuměli anglicky, já jsem neuměl albánsky, ani srbsky, jen trochu romsky), ukazovali mi naivní kresbičky toho, co se jim stalo. Nikdo z nich nebyl umělcem. Většina z nich byli dělníci jen se základním vzděláním. A všichni cítili potřebu vysvětlit svou tragédii. Někteří dokonce našli vodové barvy, aby namalovali živější obrazy.
Byl jsem 24 hodin denně jediným neromským obyvatelem jejich tábora. Protože jsem napsal několik knih o českých Romech, byl jsem požádán, abych poradil UNHCR, Úřadu hlavního komisaře pro uprchlíky, jak zvládnout tyto nechtěné obyvatele internačních cikánských táborů.
Jako spisovatele mě více zajímaly jejich příběhy, jejich vyprávění a láska k poezii. Ale po celé tři měsíce mi jen chtěli ukazovat, proč jsou tady, v internačním táboře.
Na ubrousky, na papírky zachráněné z balíčků první pomoci, na odtržené kusy lepenky kreslili své obrázky mužů v černých uniformách, s černými maskami, s puškami, noži a sekerami, jak je vyhánějí z jejich domovů, v plamenech. Pěti-šestileté děti kreslily nejživější obrázky, mrtvé pejsky na ulicích, zakrvácené. Starší děti se zobrazovaly, jak utíkají v pyžamu, s přecpanými kufry, na malých vozíčcích tažených hubeným koníčkem. Dospělí obvykle do obrázků přidávali letadla NATO, jak na ně svrhávají bomby.
Nevím, co se s těmi obrázky stalo. Snažil jsem se je koupit, ale všichni si je chtěli nechat jako připomínku toho, co se jim stalo. Myslím, že se všechny ztratily, když tito lidé museli odejít z prvního tábora do Makedonie při hledání většího bezpečí. I když britský velitel KFOR osobně slíbil, že budou pod ochranou, anglický plukovník odvolal jedné noci své vojáky, když všichni Romové spali. Vojáci se už nikdy nevrátili.

UNHCR mi nechtělo dovolit přespávat s cikány1, protože policie OSN obdržela informace, že albánští extremisté ve snaze etnicky očistit Kosovo ode všech minorit plánovali útok na tábor. Přemluvil jsem ale řídící orgány, aby mi dovolily zůstat, a byl jsem svědkem několika útoků Albánců, kteří se vplížili do tábora v noci a rozřezali stěny stanů dlouhými noži. Následujícího dne kreslili lidé obrázky jako “důkaz” toho, co se v noci dělo. Bohužel policie OSN tyto obrázky jako důkaz nikdy nepřijala a došla k názoru, že cikáni si museli stany rozřezat sami, aby vyděsili své děti!
Když cikáni odešli, šel jsem s nimi. Po několika útocích na téže dálnici, po níž Albánci prchali před Srby, opustili cikáni vyčerpaní horkem a žízní většinu svých zavazadel (plných oblečení a obrázků).

Po čtyřech letech v Makedonii bez statutu uprchlíků, protože se je UNHCR a makedonská vláda stále snaží přinutit k návratu do Kosova, kde už dávno nemají domov, cikáni opustili tábor (poté, co jim UNHCR zavřel vodu, zastavil přívod elektřiny a přísun potravinové pomoci), najali si autobusy a zamířili do Evropy.
Jakmile dorazili na hranici, obklopila je makedonská hraniční policie, která se je snažila přimět znovu nastoupit do autobusů. Na druhé straně se proslechlo, že řecká armáda mobilizovala tanky a speciální komanda pro případ, že by se cikáni pokusili dostat do země násilím. Tak začalo dvanáct týdnů na mrtvém bodě.
I když jsem byl s těmito cikány v kontaktu i poté, nevěděl jsem o jejich úmyslu uprchnout do Řecka, než jsem se o tom doslechl v rádiu. Během 48 hodin jsem dojel ze své kanceláře v Kosovu na řecké hranice, abych se podíval, co se děje. Uvítal mě jeden z nejvíce skličujících pohledů, jaký si lze představit.
Cikáni byli “odstaveni” na parkovišti na makedonské straně hranice. Neměli žádné jídlo, vodu, stany. Věděli ale, že tu budou muset tábořit, než dostanou povolení, aby mohli uniknout jako váleční uprchlíci, a tak si našli igelitové pytle a deky, které upevnili klacíky a větvemi na čerstvě ořezaných stromech podél cesty vedoucí na hranici. Po dvanáct týdnů to byl jejich jediný úkryt před sluncem, chladem noci a častými bouřkami. Jediné obydlí, které UNHCR poskytl, bylo pro makedonského doktora, který přicházel každý den a předepisoval aspirin proti úpalu.
I když bylo jejich utrpení zaznamenáno v národním tisku (BBC o nich dokonce natočilo krátký reportážní film), jen málokdo jim přišel na pomoc. UNHCR se je stále snažil dostat zpět do Kosova a povolil pouze jedné nevládní organizaci, aby jim poskytla potraviny: jeden litr vody a bochník chleba na osobu a den. Všechny další nezbytnosti, které cikáni žádali (jako hygienické potřeby pro ženy), byly odmítnuty.
Jednou týdně jsem přijel z Kosova a strávil s těmito vyhnanci víkend.
Nejprve jsem si myslel, že tu zůstanou jen několik dní, nejvýše pár týdnů. Nebyl tu žádný stín, kam by se mohli schovat před horkým letním sluncem, a v noci měli jen málo dek, které je mohly zahřát před chladným větrem z okolních hor. Mnohé z žen přes den zvracely z horka. Na hranicích se narodilo několik dětí, ale UNHCR stále odmítal poskytnout zvláštní pomoc.
Když jsem viděl, že cikáni jsou rozhodnutí na hranicích zemřít, pokud nebude jejich čtyři roky trvající problém uprchlíků vyřešen, tak jsem začal psát básně o jejich utrpení. Pak jsem požádal o svolení šéfa makedonské policie, abych mohl na hranicích fotit. Odmítl. Vlastně mě varoval, že pokud mě policie uvidí s fotoaparátem, bude mi zabaven.
A tak jsem si vzpomněl, jak tito cikáni dokumentovali svou neutěšenou situaci před čtyřmi lety v Kosovu, zajel jsem do nejbližšího města a koupil několik bloků papíru, tužky, štětce, vodovky a rozdal jsem je každému, kdo měl pocit, že umí malovat.
Po týdnu jsem se vrátil a zjistil jsem, že šest nebo sedm cikánů (od patnáctiletého chlapce až po osmačtyřicetiletého vůdce tábora) nakreslilo několik obrázků. Dokonce jedna z žen, dvaadvacetiletá Ashkali2, namalovala dva obrázky vodovkami.
Na obrázcích byly jak satiricko-politické karikatury o nelidských podmínkách, v nichž žijí, tak krajinky, zobrazující malebné hory poblíž. Všechny obrázky byly naivní až hrubé, ale měly silný obsah. Byl to jejich příběh, který vyprávěli (malovali) s velkým citem.
Protože měli všichni v táboře pořád hlad, koupil jsem tyto jejich obrázky, a pak jsem vzal “umělce” v autě na místní trh, aby mohli koupit jídlo pro své rodiny. A protože každý z nich byl členem klanu o 20 až 30 členech, mohli tak nakrmit všechny, ať už to byli Romové, Ashkaliové či Egypťané.

Následujících deset týdnů jsem jezdil za svými cikánskými umělci každý týden, a bral s sebou cokoliv, co jim mohlo pomoci, ale hlavně jsem kupoval jejich “umělecká díla” za 20 eur kus. Koupil jsem, cokoliv nakreslili, abych je podpořil ve vyprávění jejich příběhů tím jediným způsobem, jaký znají.
Několik malých dětí se také pokusilo nakreslit a namalovat své zkušenosti ze života na hranici. Jejich pokusy ale obvykle byly traumatickými vzpomínkami na to, jak byly vyhnány z domovů před čtyřmi lety. Jedna z mých básní, později vydaná v knize, kterou jsem napsal o jejich “letním táboře”, odráží jejich poválečné traumatické stavy:

MALOVÁNÍ NA HRANICI
Požádal jsem několik dětí
a dospělých
aby mi namalovali obrázky
o svém životě na hranici.

Policie nikomu nedovolí
fotografovat, a tak
jsem chtěl zachytit
scény z jejich tábora
pomocí obrázků.

Když jsem ale vybral akvarely
od dětí
nebyly na nich scény z tábora.
Žádné zasněžené hory.
Žádné děti, jak si hrají
starou cikánskou hru
na koně a jezdce.

Ani scény
cikánských matek
jak věší vyprané prádlo
na policejní zátarasy.

Jediné obrázky, které děti
malovaly, byly jejich domy
v plamenech
před čtyřmi lety.

Černí uniformovaní vojáci v maskách
jak honí cikány po ulici
domy v plamenech, auta v ohni
mrtví psi leží na trávě
jejich krev teče potokem.

Když jsem se zeptal patnáctiletého Artona
proč nenamaloval jejich tábor
na hranici
zíral na svůj obrázek
několik sekund
a řekl:
Myslel jsem, že jsem to udělal.

I když boj cikánů o únik z Makedonie selhal (po dvanácti týdnech byli převezeni zpět do Shutky a nacpáni do rodinných domů v průměru po osmi do jedné místnosti), nebyl to ztracený případ. Jejich umění, které bylo otištěno v mé knize, TO UNHCR, WITH LOVE, přilákalo velkou pozornost jako výstava při čtení mé poezie v Makedonii, Německu, České republice a Švýcarsku. Jeden švýcarský diplomat nyní kupuje jejich práce každý týden a jisté muzeum v Německu připravilo výstavu jejich obrázků na rok 2004.
Bez práce a jen s malou humanitární pomocí tito cikáni - Musa Shakiri (48), Sebahate Brahimi (27) a Driton Berishe (19), jejichž práce můžete vidět zde, a další romští umělci, kteří pro nás tvoří dále a budou k vidění na výstavě ve Švýcarsku - Besim Berisha (27), Ilir Brahimi (20) a Veton Brahimi (21) - jsou nyní poloprofesionální skupinkou šesti umělců, která stále s pomocí svého uměleckého protestu podporuje své rodiny.
I když UNHCR ukázal jen nízké mínění a malou míru tolerance vůči “cikánským uprchlíkům”, veřejnost nyní chápe, že kosovští Romové, Ashkaliové a Egypťané mají svůj příběh. A vyprávějí jej uměleckou formou, která získává jejich lidu více uznání a sympatií s každou další výstavou. Zítra mohou být umělci současnosti.

Poznámky:
1. I když je termín “cikán” možná politicky nekorektní či dokonce urážlivý, používám jej zde, protože v Kosovu je mnoho “cikánů”, kteří by se s vámi prali, když je nazvete Romy, například Ashkaliové, Egypťané a srbští Romové. Pro mnohé z lidí v dnešním Kosovu znamená termín “Rom” někoho, kdo kolaboroval se Srby.
2. Ashkaliové jsou cikáni, jejichž romští předkové se přestěhovali do albánských vesnic a převzali albánské zvyky, tradice a jazyk, ale nikdy se neintegrovali či nemísili sňatkem s albánskou společností. Dnes většina Ashkaliů mluví jen albánsky, ale někteří si pamatují, že jejich prarodiče mluvili také romsky. V Kosovu je dnes asi čtrnáct různých romských klanů. Běžně neuzavírají smíšená manželství.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
Bride, 2004, etching,39,5 x 27 cm
Více informací...
160 EUR
174 USD
Nové rozšířené vydání |||| 400 str. || Doslov a grafická úprava: Ivan Mečl || Redakce a ediční poznámka: Lenka Vítková ...
Více informací...
8,80 EUR
10 USD
Limited edition of 10. Size 100 x 70 cm. Black print on durable white foil.
Více informací...
75 EUR
82 USD
Společný projekt české umělkyně Markéty Othové a francouzského umělce Pierre Daguina. Publikace je prezentací výstavního cyklu...
Více informací...
6,04 EUR
7 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS BERLIN
v ZWITSCHERMASCHINE
Potsdamer Str. 161
10783 Berlin, Germany
berlin@divus.cz

 

Otevřeno od středy do neděle mezi 14:00 a 19:00
 

Ivan Mečl
ivan@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150

DIVUS LONDON
Enclave 5, 50 Resolution Way
London SE8 4AL, United Kingdom
news@divus.org.uk, +44 (0)7583 392144
Open Wednesday to Saturday 12 – 6 pm.

 

DIVUS PRAHA
Bubenská 1, 170 00 Praha 7, Czech Republic
divus@divus.cz, +420 245 006 420

Open daily except Sundays from 11am to 10pm

 

DIVUS WIEN
wien@divus.cz

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSCOW & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS