Marek Pokorný: Kdo odkud kam a kdo koho vypíná

Kurátor a teoretik Marek Pokorný se po několikaletém pobytu v Římě vrátil do Čech a stal se kurátorem Domu pánů z Kunštátu v Brně. Po roce však tuto pozici opustil kvůli místu ředitele Moravské galerie. Je tato změna příslibem nových příležitostí současnému umění nebo odchodem od kvalitně započaté práce?

Začal jsi profilovat DpzK jako flexibilní instituci s mezinárodními kontakty. Trochu překvapila tvoje kandidatura na ředitele Moravské galerie.
Ve hře byla dva nebo tři aspekty. Jednak osobní ambice a to bych nechtěl zapírat. Na druhé straně DpzK je součástí Domu umění a já tam působil jako externí kurátor. Spolupráce s vedením nebyla špatná, ale člověk nebyl úplně svým pánem. Vzhledem k tomu, že jsem dojížděl z Prahy a ze Říma, neměl jsem dohled na běžným provozem, nebyl jsem bodem, ke kterému se to vztahuje. Do budoucna jsem neviděl možnost udělat víc. Třetí aspekt je osobní. Vracel jsem se z Říma do České republiky a hledal jsem své nové místo na scéně. Najednou tady byla výzva, abych si o takové místo řekl. To byla souhra okolností, která mě vedla k tomu, abych o výběrovém řízení pro Moravskou galerii začal uvažovat. Už koncem minulého roku, kdy bylo vyhlášeno první výběrové řízení, mě několik lidí oslovilo, jestli bych se do něj nepřihlásil. Tehdy jsem o tom neuvažoval.
Moravská galerie je druhá nejvýznamnější kulturní instituce a to člověka láká, protože z toho vyplývá velká odpovědnost, ale také celá řada příležitostí pro výtvarné umění v celorepublikovém měřítku.

Budeš v DpzK dál externě působit. Mohlo by to v Brně působit jako střet zájmů…
V tuhle chvíli to není možné technicky oddělit. Program na letošní rok vznikal z velké části na mé podněty a tak tam budu mít do konce roku nějakou supervizi. Běží tam cykly doprovodných programů, které jsem inicioval a v řadě věcí jsem zainteresován. Ne, že bych byl kurátorem všech výstav, vlastně mám letos jenom jednu, další velký projekt, Jiřího Kovandu, připravuje Vít Havránek, ale já jsem to toho nějakým způsobem namočený.
Tuhle kapitolu definitivně uzavřu koncem roku 2004. Co bude s DpzK dál, nevím, nabízí se několik variant. Zatím se mi žádná nezdá úplně šťastná, ale tahle otázka se vyvíjí a zůstane v kompetenci Domu umění. Koncepce externího kurátora by, podle mého názoru, měla zůstat, aby se DPzK nestal nějakým odkladištěm méně povedených výstav. Mezinárodní zaměření, spolupráce s kurátory odjinud na náročnějších projektech, to by mělo přetrvat. A například videosuterén je, myslím, unikát a byla by škoda, kdyby zanikl.

V Moravské galerii budeš asi muset potlačit své zaměření na aktuální scénu…
Moravská galerie má v popisu práce sledovat umění do takového 9. století do současnosti. Mám představy, jakým způsobem by současné umění do toho mělo vstupovat. Myslím, že současné umění by se nemělo omezovat na projekty v uzavřených výstavních prostorách, ale že je možnost pomocí současného umění nově vnímat staré umění. Příklady jsou nasnadě všude ve světě. Nemyslím, že to bude s takovým luxusem jako jinde, ale lze zajistit dnešním umění prostředí pro staré umění a obráceně.

Už dříve jsi mi řekl, že bys také rád v Brně inicioval centrum pro současné umění.
Do budoucna bych chtěl, aby „při“ Moravské galerii, neříkám „v“, vzniklo personálně štíhlé funkční centrum současného umění se zaměřením na historii i teorii umění. Takové centrum u nás víceméně neexistuje, pomineme-li to, co dělal Soros a co dělá Jiří Ševčík na AVU, ale vysloveně akademická báze chybí. Ale jako to bude vypadat a odkud budou peníze, to bych nechtěl předjímat. Nejde mi například o financování ze soukromých zdrojů, protože by to skutečně primárně být akademická instituce se zaměřením na archivaci, výzkum a na teorii.

A tvé samostatné projekty. Teď jsi například by vyzván, abys koncipoval výstavu pro EXPO 2005 v Japonsku.
Z kurátorů v konkurzu jsem byl nakonec vybrán já. Výstava se pracovně jmenuje Zrcadlo přírody, čímž měním základní téma Moudrost přírody, což je pro mě téměř neakceptovatelný pojem, slovní konstrukt, který je součásti nějakého klišé. Je to prázdná floskule, pokud ji nenaplníme nějakým kontextuálním významem. Vlastně se mi nabízí otázka, co to je příroda v našem českém kontextu, jestliže nás obklopuje kulturní krajina, a jak se k takové krajině můžeme vztahovat. Kulturní krajina už není příroda, je něco za tím, pod tím, ale příroda to není. Zajímá mě hledání, jak se vztáhnout k něčemu, co je téměř nepředstavitelné… Moudrost přírody, která si poradí se vším i s člověkem, to je nesmysl. Proto jsem si vybral jako leitmotiv fotografii Jany Kalinové, kde dálkovým ovládáním vypíná město, ale ono není tak úplně jasné kdo koho vypíná… jde mi o hladinu iluzí.

01.01.2004