Časopis Umělec 2002/3 >> Octobriana a ruský underground, část 1. Přehled všech čísel
Octobriana a ruský underground, část  1.
Časopis Umělec
Ročník 2002, 3
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Octobriana a ruský underground, část 1.

Časopis Umělec 2002/3

01.03.2002

Tomáš Pospiszyl | focus | en cs

Nejtajemnější postavu světového komiksu vytvořili před pětatřiceti lety Češi
Senzační mystifikace
— hořký dokument studené války
-žijící legenda
Octobriana je bojovnice s rudou hvězdou na čele a vysoko uvázaným ohonem světlých vlasů. Mohutná prsa jí zakrývá jen drobný šáteček. Má srostlé obočí a jejímu obličeji dominují negroidní či asijské rysy. Možná se však jedná jen o fyzický výraz její animálnosti a smyslnosti. Přišla k nám ze sovětského Ruska a bojuje za svobodu utlačovaných.
Mnozí z českých čtenářů těchto řádků si jistě lámali hlavy nad skutečností, že až na několik výjimek česká kultura postrádá silnou tradici komiksové literatury. Máme Rychlé šípy, Káju Saudka a Vzpouru mozků, ale již to, jak jsou si tyto projevy vzdáleny, naznačuje, že zde nemůžeme jako v americké kulturní tradici hovořit o komiksovém kontinentu, ale jen o několika izolovaných ostrůvcích. Sešitové romány v obrázcích a jejich svět u nás pořádně nikdy nevznikly, částečně díky historickým okolnostem, které neměly s uměním mnoho společného. Čtyřicátá léta s sebou přinesla cenzuru protektorátní, padesátá léta cenzuru socialisticko realistickou. Přitom tu byla celá řada vynikajících ilustrátorů dobrodružné literatury, kteří ovšem vývoj světového komiksu dokonale propásli. Těžko říct, proč se cenzura soustřeďovala právě na zdánlivě nevinný komiks, formu bez vysokých ambicí, která slouží jen k rychlému pobavení. Možná dobře tušila jeho politické možnosti a latentní protitotalitní zaměření.
Komiks v Americe byl čistě komerčním řemeslem, které se však díky schopnostem i ambicím některých svých tvůrců stalo uměleckou disciplínou. Teprve analýzy provedené se zpožděním několika desítek let ukázaly, že zdánlivě apolitický komiks ve skutečnosti přesně reflektoval politickou situaci a často se podivuhodně adresně vyjadřoval k aktuálním společenským problémům. A co více, v době studené války se stal jedním z bojišť mezi dvěma supervelmocemi.
Zábavná literatura byla v poválečném Československu ve zvláštní situaci, protože se neřídila výhradně komerčními ohledy, ale byly na ni kladeny i požadavky ideologické. Takzvaná “úpadková” literatura jako jsou krváky, levné detektivky a dobrodružné příběhy, byla během několika let systematicky vymýcena. Na komiksu vadila i jeho forma. Pokud chtěl někdo vytvořit komiks, musel ho do sdělovacích prostředků víceméně propašovat. Komiks směl být použit, a často i byl, jako ukázka sice dekadentní, ale svým způsobem zábavné západní kultury, jejíž patos a naivita byly u českých tvůrců vždy konfrontovány s nudným a nesupermanským životem domácích hrdinů. Na komiks tak byly v Československu kladeny požadavky, které ve skutečnosti znemožňovaly jeho vznik. Neměl totiž možnost vztahovat se k neexistující masové popkultuře, určitou — ale nedostatečnou — náhradu mohl poskytnout svět nenápaditě vedených dětských časopisů, kam se nakonec český komiks trvale uchýlil.
Jeden z pokusů o vytvoření světového komiksu v Čechách přibližuje i následující příběh. Z mnoha různých důvodů zkrachoval, ale stal se názornou ukázkou možností a rozporů kultury v dobách studené války. Není to příběh vymýšlení vhodných scénářů, stylu kreslení nebo frázování komiksového příběhu do jednotlivých políček. Je spíše důkazem toho, co všechno unese komiksová postava a jak se dokáže podivuhodně transformovat, aby jejím prostřednictvím autor obsáhl absurditu své doby a vyrovnal se i s vlastní napůl geniální a napůl patologickou osobností.

Kniha, která otřásla komiksem
Když byla v londýnském nakladatelství Tom Stacey na konci roku 1971 poprvé vydána kniha Octobriana a ruský underground, způsobila neobvyklou senzaci. Neobvyklou v tom smyslu, že vyvolala zájem nejenom u čtenářů orientovaných na komiksovou literaturu, ale i mezi širokou veřejností po celém světě. Kniha přinášela ukázky z komiksů vytvořených undergroundovou skupinou ruských disidentských umělců, kteří se sdružili do tajemné organizace nazvané Progresivní politická pornografie. Část jejich práce se podařilo téměř zázrakem propašovat ven ze Sovětského svazu, a to zásluhou Petra Sadeckého, československého občana, který s torzem komiksu v roce 1967 emigroval na Západ. Samotný komiks či spíše jeho zlomek tvořil jen část obsahu knihy. Rozsáhlý Sadeckého text začíná exkurzem do sovětské disidentské kultury a obeznamuje čtenáře s tradicí a historií samizdatové literatury. V dlouhých autobiografických pasážích dále Sadecký podrobně popisuje svůj životní příběh i způsob, jak se skupinou Progresivní politické pornografie (krátce pouze PPP) coby student FAMU a hostující přednášející na Kyjevské univerzitě navázal kontakt a jak se podílel na její aktivitě. Sadecký popisuje nejen strukturu PPP a vznik postavy Octobriany, ale seznamuje čtenáře i s vlastními politickými názory a jejich vývojem, dlouhé pasáže věnuje i kinematografii zakarpatských států SSSR, socialistickému realismu, vlastnímu rodinnému zázemí v Praze i dobrodružným cestám po střední Asii ve službách generála sovětské armády Rodimceva.
O senzační knize se psalo v celé řadě novin a časopisů. Ještě před samotným vydáním jí titulní stranu a rozsáhlý článek věnoval The Daily Telegraph Magazine. Následoval článek v nedělních Timesech. Další publikace ve Velké Británii, Francii, Itálii i jinde v Evropě na sebe nenechaly dlouho čekat. Objev východoevropského politického komiksu byl natolik překvapivý, že knize byla věnována pozornost, která většinou patřila jen vážné literatuře nebo politickým zprávám. Octobriana v podstatě představovala obojí. Novinové a časopisecké články o Octobrianě se přitom objevily nejen v tehdejším západním světě, ale díky výbušnému politickému obsahu během krátké doby i ve východní Evropě za zdánlivě neprostupnou Železnou oponou. Stačil však pouhý týden od vydání knihy, aby začalo být zpochybňováno, co o Octobrianě tvrdil Petr Sadecký.
Ukázalo se, že veřejnost má před sebou jednu z nejpozoruhodnějších literárních mystifikací své doby, která z dnešního hlediska dokonale vystihuje absurditu tehdejšího politicky, ideologicky a kulturně rozděleného světa. Autor či přesněji autoři Octobriany nechtěně dokázali jeho rozpory a podivnosti nesmírně úspěšně zachytit.
Brzy bylo odhaleno, co muselo být především čtenáři z východní Evropy zjevné již po zběžném přečtení textu knihy. Sadeckého podíl na vzniku Octobriany byl větší, než by obnášelo pouhé převezení horkého materiálu ze Sovětského svazu na Západ. Za jediného autora tohoto neobvyklého komiksu ho ovšem také nemůžeme označit. Celá aféra byla totiž mimo jiné i případem neobvyklé umělecké loupeže, která nemá v moderních českých dějinách obdoby. Veškeré podrobnosti a celou pravdu o tomto případu se nepodařilo uspokojivě nalézt ani po více než třiceti lety. Zásluhu na tom měla tehdejší paranoidní situace rozděleného světa, důležitý podíl i osoba velkého mystifikátora a neméně paranoidního autora konceptu Octobriany Petra Sadeckého.
Dnes nám zbyla především samotná Octobriana a její legenda, která se ukázala v mnoha ohledech jako dokonale zkonstruovaná a obdivuhodně životaschopná. Paradoxně však tato komiksová postava zůstává v zemi svého vzniku v podstatě téměř neznámá.

178 stran mystifikace a dobrodružství
Původní britské vydání Octobriany je kniha obdélníkovitého formátu v pevných deskách. Na těžko přehlédnutelné obálce vidíme barevnou malbu Octobriany, její postoj připomíná pozici kolchoznice na slavném pomníku sochařky Muchinové ze světové výstavy v Paříži z roku 1937. Knihu otevírá předmluva ruského spisovatele Anatolije Kuzněcova. Ten v roce 1969 využil zájezdu sovětských spisovatelů do Londýna a rozhodl se ve Velké Británii zůstat natrvalo. Jeho text se nevztahuje přímo k samotnému komiksu, ale především popisuje situaci sovětské kultury a politiky na konci šedesátých let. Po lákavé obálce s poloobnaženou Octobrianou nás tak poněkud překvapivě čekají fotografie Borise Pasternaka a ručně přepisovaných textů, které nebyly v Sovětském svazu oficiálně vydávány. Následuje Sadeckého obsáhlý text, bohatě doplněný obrazovým materiálem, a vlastní ukázky z komiksu Octobriana.
Sadecký popisuje, jak na jaře 1961 jako mladý obdivovatel Sovětského svazu poprvé navštívil Kyjev. Byl pozván, aby na místní univerzitě přednesl pojednání o zábavní kultuře západního světa. Díky nečekanému výpadku elektřiny se během svého vystoupení pustil do původně nezamýšleného exkursu do dějin komiksu. Není nutné dodávat, že mladý Sadecký komiks zbožňoval. Nechápal ho jen jako úpadkový žánr, ale uvědomoval si jeho výtvarný potenciál a souvislost s ostatními kulturními formami. V temném sále překvapeným Kyjevanům popisoval tuto uměleckou formu jako typický produkt moderní civilizace, která čtenářům dává možnost psychologické relaxace a překonání kafkovského odcizení, osvětlil paralely mezi komiksovým příběhem a filmem. Po přednášce Sadeckého oslovil tajemný muž, jenž se představil jako Gerasimov. Ten ještě té noci Sadeckého zavedl na utajené setkání skupiny mladých lidí. Sklepní klubovna byla vyzdobena směsicí plakátů s Leninem a hromadami pornografických časopisů. Překvapený a zpočátku pohoršený Sadecký se dostal na schůzi tajné organizace s názvem Progresivní politická pornografie, která, jak zjistil, se zabývala především sexuálními orgiemi a tvorbou kuriózního protistátního komiksu s Octobrianou. PPP Sadeckého kontaktovala, jelikož v něm — vzhledem k jeho znalostem západního komiksu — viděla zdroj informací o tomto uměleckém médiu, v SSSR málo známém. Doufala, že jeho prostřednictvím skoncuje se svou uzavřeností vůči okolnímu světu. Sadecký pochopitelně dlouho neváhal, stal se členem PPP a účastnil se divokých, alkoholem a sexem naplněných schůzek, které jsou v knize ilustrovány několika nejasnými černobílými fotografiemi.
Součástí setkání bylo podle Sadeckého i promítání prvního ilegálního experimentálního filmu v sovětském Rusku. Ve filmu se pod plakátem Lenina za zvuků Internacionály svlékala ošklivá dívka, která se v závěru svého neumělého striptýzu vymočila na podlahu. Od Sadeckého se dozvídáme i některé informace o historii PPP. Organizace vznikla v roce 1957 v souvislosti s nástupem Chruščova k moci a uvolňováním politické situace. Skupina mladých lidí původně věřících v ideály komunismu prošla politickou deziluzí a z jejích členů se stali cyničtí disidenti. PPP měla v šedesátých letech údajně přes 125 členů rozdělených do místních organizací podle svazových republik SSSR. Přes všechno libertinství a latentní anarchismus existoval uvnitř organizace komplikovaný rigidní systém utajení a vzájemné komunikace, přesná klubová pravidla a etický kodex. Jednotlivé místní organizace se vzájemně neznaly, pouze si prostřednictvím zvláštních agentů předávaly samizdatové časopisy vlastní výroby. Kyjevská lóže, ke které patřil i Sadecký, vydávala časopis nazvaný Mcyry. Nejdůležitější činností PPP pak byla týmová či přímo vědecky podložená práce na komiksu o Octobrianě.

Tajemná organizace
PPP se podle Sadeckého skládala z pozoruhodné směsice členů. Byli to většinou mladí univerzitně vzdělaní lidé s podivuhodnými osudy. Petr Sadecký nás mimo jiné seznamuje s Židem Igorem, neuvědomělým existencialistou plným deziluze, dále s Ivasem, tesařem, řidičem náklaďáku a knihovníkem Karelské Akademie věd, nebo bývalým vexlákem zvaným Ropucha. Výsadní postavení v rámci kyjevské organizace PPP měla Lydia Borisovna Gal, údajně adoptivní dcera jednoho ze sovětských vůdců Mikojana. Tato bisexuálka se sadistickými sklony, které tehdy bylo dvacet let, výrazně ovlivnila orientaci PPP a ze snadno pochopitelných důvodů i samotného Sadeckého. Stačí si jen přečíst, co nám o ní prozradil: Chodila prý oblečená celá v kůži, některých zasedání PPP se však účastnila nahá — až na vysoké kožené boty. Vyhledávala perverzi, prohlašovala o sobě, že je markýz de Sade komunistické doby. O sexuálním životě Lydie Borisovny Gal se od Sadeckého dozvíme celou řadu pikantních podrobností. Od devíti let menstruovala a současně začala i masturbovat. To jí však nebránilo v tom, aby se od patnácti let pilně nevěnovala i studiu. Hovořila plynně anglicky, francouzsky, italsky, portugalsky, persky a polsky. Napsala studie o Solženicynovi, o čarodějnických technikách, mezi její oblíbené autory patřil vedle Sada i symbolistní anarchista Octave Mirbeau. Lydie Borisovna Gal také dva roky studovala medicínu, především kvůli tomu, aby získala vědomosti potřebné k provádění co nejúčinnějšího mučení. V rámci PPP organizovala “experimentální orgie”, ze kterých později čerpaly i její pornografické texty, popisující mimo jiné napichování na kůl, mučení těhotných žen, soulože s tygrem a masturbace pomocí rohů vyhynulých praještěrů.
Podle Sadeckého žila Lydia Borisovna Gal od roku 1965 v psychiatrické léčebně a nebyla šance na její propuštění zpět do normálního života. Proto se v knize nezdráhal uvést její pravé jméno. I když je Octobriana kolektivním dílem, Lydia Borisovna Gal je její skutečnou literární matkou.
Postava Octobriany však nebyla pouhou narychlo vymyšlenou postavou. Její manifestace členové PPP nacházeli i v minulosti, v různých kulturách a na různých místech. Genealogie této komiksové postavy vede k divým ženám a čarodějnicím, k ženě– –ďáblu. Byla mayskou bohyní a japonským démonem, bytostí, která se údajně vyskytuje v mytologiích všech národů.
Život Octobriany je cesta za sexuálním uspokojením, která byla v samém počátku přerušena sadistickou vraždou vlastního milence. Hrdinka se poté vydala na cestu násilí a dalšího zabíjení. Podobný život ji však uvrhl do melancholických depresí a pokusila se spáchat sebevraždu skokem do jícnu sopky. V radioaktivních plamenech však místo dobrovolné smrti nalezla znovuzrození a stala se z ní superžena pomáhající lidstvu. Nekontrolovatelná sexuální touha ji ale znovu zradila. Zamilovala se do dalšího muže — celý cyklus se donekonečna opakuje.
Vedle těchto mytologických charakteristik je však Octobriana současně i “pravým duchem Velké říjnové socialistické revoluce”. Tento poněkud překvapivý skok vycházel skutečnosti, že si členové PPP vedle záliby v mytologicky zaobalených sexuálních perverzích v hloubi duše uchovali víru ve správnost komunismu, který byl po Leninově smrti pouze uveden na scestí. Octobriana má také svou politickou rovinu. V mnohých ze svých příběhů se stává agentem Pentagonu nebo pekingských maoistů, spojí se s každým, kdo bojuje proti zkostnatělé a protilidové politice tehdejšího Kremlu.
Z Octobrianiných příhod jsou v knize na ukázku otištěny dva komiksy, příběh “Žijící sfinga z radioaktivní kamčatské sopky” z roku 1934 a “Octobriana a atomová slunce předsedy Maa”.
Petr Sadecký se podle svých slov do Sovětského svazu často vracel a s PPP udržoval pravidelný kontakt. V polovině šedesátých let PPP Petra Sadeckého vyzvala, aby vybrané komiksy s Octobrianou vyvezl na Západ a zveřejnil je. Sadecký několik měsíců cestoval po SSSR, sbíral materiály, ukládal je v Praze a v roce 1967 s plným kufrem obrázků uprchl do tehdejší Spolkové republiky Německo. V krátkém doslovu ke knize Sadecký předpovídá, že se ji KGB bude snažit označit za podvrh a snahu CIA zdiskreditovat Sovětský svaz. To se do jisté míry i stalo, ale o pravdivosti senzační knihy se objevily pochybnosti na více místech než jen v sovětských tajných službách.

První trhliny
Pochybnostem o pravosti Octobriany se nesmíme divit. Při podrobnějším pohledu a s alespoň minimální znalostí poměrů v SSSR v knize objevíme celou řadu prvků, které vůči důkladnější kritice neobstojí. V časopise Newsweek se dokonce objevilo tvrzení, že kniha je skandální podvrh ze strany KGB, jehož účelem je diskreditace disidentské kultury podobně nepravděpodobným výtvorem.
Anatolij Kuzněcov, mezinárodně uznávaný autor knihy Babí jar, se svou předmluvou snažil autenticitu knihy podpořit. Píše sice, že se během svého života v Sovětském svazu s PPP nikdy nesetkal, ale zná mnoho skupin založených na podobných principech. V zemi, kde jsou podle něj města plná prostitutek, homosexuálů, lesbiček a podomácku vyráběné pornografie. Kuzněcov potvrzuje existenci podobně neintelektuálního a v podstatě nepolitického samizdatu určeného pro masovou potřebu. Podle jeho názoru jsou autentické i fotografie údajně pocházející ze schůzek PPP. Při pozorném pohledu však zjistíme, že podobné fotografie mohl s několika přáteli vyrobit kdokoliv a kdekoliv, stačil by k tomu přístup k dostatečnému množství sovětských novin Pravda, které zde kromě kožichů, ruské ikony a obrázku Stalina jako jediné navozují sovětské prostředí.
Průměrně přemýšlivému čtenáři není zcela jasné, proč by se disidentské kruhy v Sovětském svazu věnovaly vytváření nepravděpodobné komiksové hrdinky, jež navíc bojuje za šťastnější zítřky a pravý odkaz Říjnové revoluce. Sadeckého vysvětlení, že Octobriana je ve skutečnosti sublimací všeho, co sovětským občanům chybí, zní poněkud nepřesvědčivě. Podivná komunita okolo Octobriany či příhody Lydie Borisovny Gal pak připomínají nejspíše špatnou pornografickou literaturu nebo fantastické zápletky a černobílé postavy charakteristické pro americký komiks a druhořadou dobrodružnou literaturu.
Navíc cítíme i rozpor mezi proklamativním politickým pozadím Octobrianiných příběhů a skutečnými komiksovými příběhy otištěnými v knize. První je jen sledem obrázků popisujících souboj Octobriany s podivnou obludou kdesi u Kamčatky, kam ji a její přátele donesla létající koule se zázračnými vlastnostmi. Druhý fragment komiksu je v podstatě pouhá dramatická jezdecká scéna odehrávající se kdesi v Mongolsku, kde jsou místní pastevci pomocí titulku vydáváni za tibetské partyzány. Boj s obrovským radioaktivním mrožem nebo jízda na stádě jaků má k politické subverzivní satiře stejně daleko jako k reálnému životu. Veškeré politické nanarážky i údajné hrdinčiny sexuální eskapády obsahují pouze Sadeckého vysvětlující komentáře k nevinným konvenčním obrázkům dobrodružných příhod z exotických krajů. Sadecký popisuje něco, co připomíná nanejvýš špatné zápletky z filmů s Jamesem Bondem a nikoliv autentickou disidentskou literaturu. Skutečně těžko pochopíme politické pozadí a reálnou či metaforickou společenskou nebezpečnost živých tanků vyrobených z obrovitých želv nebo Octobrianu v čele armády yetti. Její příběhy zapadají spíše než do šedivé reality tehdejších brežněvovských totalitních režimů do psychedelické atmosféry počátku sedmdesátých let.
Podivná je i zlomkovitost celého díla, tu je však možno přičíst na vrub tomu, že se nepodařilo vyvézt celé komiksové příběhy, ale jen jejich fragmenty. I tak jsou však publikované části v podivném rozporu s hlavními politickými a sexuálními charakteristikami Octobriany, jak je uvádí Sadecký. Žádný z obrázků také nemá originální ruské texty, ty jim chybí buď úplně, nebo jsou rovnou v angličtině. V několika bublinách s ruštinou je navíc proti běžným pravidlům komiksu text napsaný na psacím stroji, navíc s hrubými gramatickými chybami. Pozornému čtenáři také neujde, že v jednom příběhu je hlavní hrdinka oslovena jako Amazona a nikoliv Octobriana.
Máme-li vyjmenovat všechny pochybnosti, musíme považovat za nepravděpodobné i to, že sotva osmnáctiletý Sadecký byl v roce 1961 pozván jako vědecká autorita k přednáškám na Kyjevské univerzitě, navíc na podobné téma, jako je “Západní populární kultura”. Ani životní příběhy členů PPP nezní příliš pravděpodobně, jejich činnost a zákony naplňují spíše pubertálně romantickou představu o tajném společenství.
Žádná z otištěných kreseb navíc nekombinuje politické reálie či postavy sovětských představitelů s Octobrianou přímo. S Leninem či kremelskými věžemi se objevuje jen na těch nejméně povedených nebo na zjevných kolážích kombinujících kresby s fotografiemi a s výstřižky ze sovětských novin a časopisů.
Čtenáři z Československa pak velice snadno rozpoznali charakteristický rukopis maleb, které údajně sloužily jako obálky k jednotlivým příběhům o Octobrianě. Patřil totiž zcela nepochybně výrazné postavě české dobrodružné ilustrace Zdeňku Burianovi.

Spor o autorství
Jak se stal Zdeněk Burian autorem ruského undergroundového komiksu? Zdá se, že nevědomě a proti své vůli, alespoň to sám důrazně prohlašoval.
Pochybnosti o pravosti Octobriany se záhy vynořily i v tisku, a to v podstatě bezprostředně poté, co kniha ve Velké Británii vyšla. Jako první zareagoval Nick Barkow v západoněmeckém časopisu Stern v článku nazvaném “Politické porno, nahá žena dobývá Kreml”. Podle Barkowa byl časopis telefonicky kontaktován českým ilustrátorem Bohuslavem “Bimbou” Konečným, který knihu prohlásil za padělek a podvod, a sebe a Zdeňka Buriana za podvedené autory kreseb v ní uveřejněných.
Podle Konečného si Sadecký ještě v Praze vyžádal na tisíc jeho kreseb a prací Zdeňka Buriana a odjel s nimi do Německa. Když je umělci chtěli vrátit, dozvěděli se, že by to bylo příliš nebezpečné, protože originální kresby byly mezitím přemalovány politizujícím způsobem. Stern cituje i Zdeňka Buriana: “Již v roce 1969 jsem slyšel, že Sadecký chtěl upravit ukradená díla na antisovětský výplod. A pak jsem u Konečného doma viděl jednu kresbu té superženy, ze které se stala Octobriana.”
V podobném duchu psaly i anglické The Sunday Times v článku Williama Shawcrosse. Tři umělci z Prahy sdělovali světovým sdělovacím prostředkům, že Octobrianu vytvořili oni jako původně zcela nepolitickou hrdinku dobrodružných příběhů nazvanou Amazona. (Ke Konečnému a Burianovi přibyl ještě ilustrátor Miloš Novák.) Sadecký reagoval řadou nepravděpodobných vysvětlení, která obhajovala původní legendu Octobriany jako výtvor ruských disidentů. Původní ostře politické komiksy prý byly v Praze z bezpečnostních důvodů překresleny jeho přáteli, a to bez usvědčujících politických symbolů. Tak je bylo možné bezpečně převézt přes hranice. Obrázky tak pochopitelně získaly jejich osobní rukopis. V Německu byly chybějící části opět dokresleny samotným Sadeckým.
Objevovaly se však i jiné nesrovnalosti. Některé z obrázků známých z Octobriany se již v roce 1968 objevily jako Sadeckého originální kresby v časopise Figaro Litteraire, Octobriana s netopýrem místo hvězdy na čele byla již dříve publikována v komiksovém časopisu Vampirella, opět zaslaná a podepsaná Petrem Sadeckým. Již jsme zmínili, že v jednom z komiksových příběhů je dokonce hlavní hrdinka oslovována jako Amazona. Téměř to vypadá, jako kdyby se Sadecký sám pokoušel zanechat různé stopy, které ho usvědčují z podvodu.
5. prosince 1971 se k celé kauze znovu vrátil časopis Stern a pokusil se celou záležitost definitivně rozuzlit. Autor shromáždil veškeré dostupné informace a i když mu jich stále mnoho chybělo, oficiální verze o vzniku Octobriany podle něj neobstála. Podle Sternu byli jedinými pravými autory komiksu kreslíři Bohumil Konečný a Zdeněk Burian, minipříběhem vrtulníků nad Prahou, jejž Sadecký přetvořil na scénu z okupace Prahy v roce 1968, se díla nedobrovolně zúčastnil i ilustrátor Miloš Novák.

Tajemný Petr Sadecký
Kdo vůbec byl Petr Sadecký, který se zdá být klíčem k celému příběhu? Máme o něm mnoho informací z nejrůznějších zdrojů, je však téměř nemožné kteroukoli ověřit. Pocházejí-li tyto informace přímo od Sadeckého, musíme k nim být vzhledem k jeho schopnosti mystifikace velice opatrní.
Petr Sadecký se narodil 4. ledna 1943 v Praze. Tvrdil, že pocházel z rodiny komunisticky smýšlejícího školního ředitele. Vyrůstal a žil v Dejvicích. Sadecký musel od mládí projevovat velký literární talent. V necelých sedmnácti letech byl přijat na FAMU v Praze na obor filmové teorie a vědy, který studoval v letech 1960 až 1964. FAMU v té době prožívala svou zlatou éru, škola byla plná nejen zajímavých učitelů, ale i studentů. Celá řada bývalých Sadeckého spolužáků je dnes úspěšnými osobnostmi ve světě filmu a televize. Dnešní šedesátníci si na svého dávného spolužáka vzpomínají z odstupu několika desetiletí většinou jen mlhavě. Přesto se zdá, že Sadeckého šlo na FAMU těžko přehlédnout. Již jeho vzhled drobného cholerika s brýlemi, ne nepodobného Jiřímu Menzlovi, upoutával pozornost. Od většiny spolužáků se odlišoval a údajně mezi nimi neměl blízké přátele. Většina ho chápala jako jakousi kafkovskou postavu, která si pečlivě střežila svá tajemství a žila v pečlivě vykonstruovaném světě plném pozoruhodných mystifikací. Již na škole byl totiž znám jako někdo, kdo si až chorobně vymýšlel. Nikdy nešlo zjistit, co myslí vážně a co ne, co je pravda a co je jen jeho vlastní konstrukce.
“Po celou tu dobu jsem ho ani jednou neviděl se usmát”, vzpomíná po letech dokumentarista Milan Pešek. “Nikdo vlastně netušil, jak školou vůbec procházel”.
Mezi bývalé Sadeckého spolužáky patřil i nynější pražský rabín Karol Sidon. Ani on dnes nedokáže rozlišit mezi fámami a skutečností, které doprovázejí Sadeckého legendu. Ještě dnes si však Sidon vzpomíná na promítání gruzínských filmů, jež tehdy Sadecký na FAMU organizoval. Na rozdíl od svých tehdejších spolužáků, kteří milovali absurdní divadlo, existencialismus a francouzskou filmovou novou vlnu, totiž Sadecký zbožňoval sovětskou avantgardní kinematografii a především filmová díla soudobých zakarpatských režisérů. Mnozí z nich dnes patří ke klasikům světového filmu, ale v raných šedesátých letech Sadeckého zájem o tyto exotické kinematografie působil neobvykle. Podle mnohých dokonce těchto málo známých kinematografií využíval, aby lépe proplul studiem. Toto podezření prý několikrát vyslovil i jeden z tehdejších Sadeckého učitelů Milan Kundera. “Ten film jste si vymyslel!” protestoval prý, když Sadecký v rámci školní práce prováděl rozbory jakýchsi fantastických gruzínských filmů, které kromě něj nikdo neviděl.
“Dále jsem už o něm jen slyšel, že kdesi v Africe těžil diamanty,” vzpomíná po letech Sidon.
Svými zájmy se Sadecký společnosti svých spolužáků vymykal. Byl typem člověka, který nikdy zcela nedospěje a snadno se nechá pohltit nejrůznějšími koníčky, jimž pak věnuje veškerý čas a celou svou energii. Byl obdivovatelem a propagátorem zapomenutého díla českého klasika dobrodružné literatury Otakara Batličky. Pomáhal sestavit výbor z jeho povídek, k němuž napsal doslov. Ten ovšem zahltil množstvím dobrodružných detailů z Batličkova života, které, jak objevili badatelé až o několik desetiletí později, byly sice čtenářsky nesmírně efektní, ale naprosto vymyšlené. Kupodivu působily natolik přesvědčivě, že se v průběhu doby dostaly do mnohých literárních slovníků.
Sadeckého spolužáci si také nemohli nevšimnout Sadeckého posedlostí Zdeňkem Burianem, se kterým se v té době již osobně znal. Nosil do školy jeho kresby, během přednášek z dějin umění na něj neustále přiváděl diskusi, organizoval návštěvy v jeho ateliéru a dokonce přesvědčil jednoho z kolegů ze školy, aby o malíři natočil dokumentární film. Jedná se o film Soumrak indiánů, jehož autorem je Jan Moravec, v sedmdesátých letech manžel zpěvačky Marty Kubišové. (Připomeňme zde shodu mezi charakteristickým účesem Octobriany a módním účesem, který v šedesátých letech nosila i Kubišová.)
Ačkoliv si někteří Sadeckého spolužáci nejsou jisti, zda školu vůbec dokončil, archiv FAMU dokazuje, že promoval 24. 6. 1965, tedy v době, kdy měl za sebou již téměř rok dvouleté vojenské služby. Vojnu si Sadecký odbýval v Litoměřicích společně s jedním ze svých spolužáků z FAMU. Sloužili u rádiového odposlechu a přišli zde do styku s představiteli sovětské armády. Krátce se zde mihl generál Rodimcev, hrdina druhé světové války a autor několika memoárových knih, zmiňovaný v Octobrianě jako Sadeckého přítel z lovu sněžných tygrů. Litoměřice krátce navštívil během oslav dvacátého výročí osvobození města. Rodimcev a Sadecký se však nikdy nesetkali osobně. Sadecký nebyl Rodimcevovým tlumočníkem, jak uváděl, ale pouze pomáhal připravit vzpomínkové album fotografií z generálovy návštěvy. Tehdy se mohl dostat i k jeho staršímu snímku, později použitému v Octobrianě. Délka generálových vlasů ani jeho uniforma totiž neodpovídají dalším dokumentárním fotografiím Rodimceva z jeho litoměřické návštěvy z roku 1965.
Na vojně Sadecký svému okolí naznačoval, že ho sledují západní špioni i domácí kontrarozvědka, nikdo to však vzhledem k jeho sklonům k mystifikaci a paranoidnímu jednání nebral příliš vážně. Navíc jeho služba u odposlechu podobné kontakty dokonce předpokládala.
Během vojenské služby se Sadecký také prokazatelně zabýval komiksem. Svým kolegům v kasárnách vypravoval o připravovaných dobrodružných příbězích a neustále s sebou nosil kresby, které vydával za svá díla. Nikdo ho však nikdy neviděl kreslit. Tvrdil, že na nich pracoval v noci, když měl službu jako písař. Z vojny se Sadecký vrátil v létě roku 1966, pravděpodobně již s hotovým plánem emigrovat z Československa. Odjet chtěl původně v květnu 1967, ale věci se rychle komplikovaly. Jak v doslovu k Octobrianě sám přiznává, i po odchodu do civilu pokračoval jeho kontakt s československou kontrarozvědkou a pouto se zřejmě utužovalo. Sadecký se proto rozhodl utéct již v prvních dnech roku 1967.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
Cyklus 28 digitálních fotografií autorkou okouzlenou pozorováním studené anonymní krajiny i pokusem vnutit snímacímu mechanismu...
Více informací...
2,01 EUR
2 USD
Černický je performer i malíř, vystavuje fotografie, objekty a video. Na jeho výstavách můžeme často objevit trojrozměrné dílo,...
Více informací...
9 EUR
10 USD
tisk na banerovou folii, 250 x 139 cm, 2011 / ze série deseti číslovaných exemlářů signovaných autorem
Více informací...
799,20 EUR
870 USD
Print on art paper from serie prepared for "Exhibition of enlarged prints from Moses Reisenauer’s pocket Ten Commandments"....
Více informací...
290 EUR
316 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS BERLIN
v ZWITSCHERMASCHINE
Potsdamer Str. 161
10783 Berlin, Germany
berlin@divus.cz

 

Otevřeno od středy do neděle mezi 14:00 a 19:00
 

Ivan Mečl
ivan@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150

DIVUS LONDON
Enclave 5, 50 Resolution Way
London SE8 4AL, United Kingdom
news@divus.org.uk, +44 (0)7583 392144
Open Wednesday to Saturday 12 – 6 pm.

 

DIVUS PRAHA
Bubenská 1, 170 00 Praha 7, Czech Republic
divus@divus.cz, +420 245 006 420

Open daily except Sundays from 11am to 10pm

 

DIVUS WIEN
wien@divus.cz

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSCOW & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS