Zpráva o stavu českého umění podle Matouška / (František Matoušek v MXM)

Nikdo dnes neví, co je to umění, nikdo neví, co je to evropské umění. Kdo by tedy mohl říci, co je to české umění? Je svobodné? Je světové?
Zatímco tvorba většiny mladších autorů se zabývá většinou zcela autonomními problémy a jejich díla jsou postavena na subjektivních pocitech a příbězích, které se málokdy proklamativně staví ke společenské realitě, druhá samostatná výstava Františka Matouška se pokouší přesně pojmenovat některá typicky česká traumata výtvarné obce. Autor to ovšem dělá upřímně, možná s dávkou naivity, což je ale na této cynické scéně vnímáno jako sebeironizující pokus. Samozřejmě, že v Matouškově projektu má hyperbola své jasné místo, přesto je jeho pokus o pojmenování některých jevů myšlen vážně.
Je třeba podotknout, že předchozí Matouškova tvorba využívala oblíbených popových témat ve stylu retro: portréty modelek, zpěváci v džínovině, objekty z korálků. Kromě výběru aktuálních módních témat se ovšem Matoušek zavedl jako skvělý malíř (jeho megabillboard na brněnské dálnici dopadl vedle čtveřice děl zavedených bardů nejlépe).
Asi nejprovokativnějším dílem poslední „závažné“ Matouškovy výstavy je Přestřelka, obraz namalovaný jen pro české publikum a právě proto, že mluví o české touze po světovosti. Nad pražskými střechami se odehrává bitva kritiků, v jejichž středu stojí krásná domina s hlavou Jany Ševčíkové, přední teoretičky a kurátorky, jejíž vliv považují především mladí umělci za slávotvorný. Nevadí, že kolem do sebe řežou znalci s velmi podobnými názory, malíř si v podstatě vybral své nejoblíbenější. Posunul význam malicherných válek českého prostředí do osobní roviny, ale zároveň demonstroval brilantním malířským stylem myšlenku světovosti, kterou jeho typicky český obraz předem vylučuje. Podobně ambivalentní jsou fotbalové jedenáctky - česká a německá: jedné rozumí celý západní svět, té druhé jen okruh galerie MXM. Není jasné, zda tato diskvalifikace byla jednoznačně záměrná, protože ostatní obrazy se tematicky na světové pódium už vehementně tlačí.
Kdo by se nechtěl dostat pod křídla firmy Saatchi&Saatchi, která vlastní prestižní sbírku současného umění? Matoušek vymaloval její poslední katalogy a přidal i svůj. Poskládal na obraze pozvánky na výstavy top výtvarných hvězd. Zbožštil si Pipilotti Rist. Namaloval si portréty svých oblíbených britpopistů. Vymaloval sebe a svou sestru podle Balkenhola.
I když se budeme tvářit, nebo spíš umělci se budou tvářit, že jde o ironickou nadsázku, pojmenoval Matoušek zdejší atmosféru zakomplexovanosti a ublíženosti, nepřiznané touhy být na stránkách Flash Artu (střední generace) a Freeze (mladší generace). Tyto pocity nejsou nijak nelegitimní a k roli bohémského skromného umělce, který těží v hlubině své duše, se už nikdo nehlásí.
Póly lehkosti a závažnosti zdůraznil autor na sumarizujícím plátně, kde virtuózně převedl všechny obrazy do jakéhosi vlastního malovaného ceníku.
Jestliže Matouškův učitel, Jiří David, objel světové hvězdy, aby je zařadil do svého projektu rozpůlených tváří, on sám volí jinou cestu. Otevřeně zařazuje české neznámé umělce do světového kontextu a sebevědomě se k vítězné jedenátce připojí. Ano, jinak se to řešit nedá.
František Matoušek. Galerie MXM, Nosticova 6, Praha 1. Od 6.4. do 2.5. 1999.

01.03.1999