Časopis Umělec 2011/1 >> Riga: Life is Life | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Riga: Life is LifeČasopis Umělec 2011/101.01.2011 Alena Boika | in transition | en cs de |
|||||||||||||
Během sovětské éry byla oblast Pobaltí vždy svébytným teritoriem, jedinečným kouskem Západu na Východě, s nevhodnou vůní a záblesky kapitalismu, v podmínkách sovětského zřízení samozřejmě značně utlumenými. Co jsme o nich tehdy věděli? Jako dřív ani dnes se tři pobaltské republiky příliš nerozlišují — Litva, Lotyšsko, Estonsko — nějak se ví, co mají za hlavní města, ale ostatní památky a kulturní velikáni se všem pletou. Čím je zajímavé Lotyšsko? Nerozdělitelnými souslovími: rižským pobřežím, se studeným sluncem bez poskvrny, s dunami, s dlouhými stíny, s tisíckrát opěvovanými borovicemi, rižským likérem (Rigas Balzams) a festivalem v Jurmale. Tři pobaltské státy vyhlásily jako první nezávislost po rozpadu Sovětského svazu a jako první, a zatím jediné z bývalých sovětských republik, vstoupily, nebo spíš byly pohlceny Evropskou unií.
Když jsem se dozvěděla, že Ivars Gravlejs a Petra Pětiletá odjíždí do Rigy, bylo mi trošku smutno — v Praze je lidí spousta a občas se nad ní objeví duha, ale duhových lidí, jako jsou oni dva, je tu málo. Ptala jsem se Petry, co bude dělat v té daleké zemi, kde lidi mluví pomalým zpěvným jazykem a na obzoru je místo kopců vidět jenom nebe. A Petra mi tehdy odpověděla: „Já se tam doopravdy hrozně těším, cítím tam takový neskutečný klid, že bych tam nejradši byla už teď a ponořila se do meditativního prožitku na novém místě.“ Meditativní prožitek začal tak zhurta a silně, že se brzy dostal až na hranici apatie a deprese. Všechno kolem tomu nahrávalo. Lidi tu toho moc nenamluví a ještě méně se usmívají. Vezmou si vhodné páčidlo a vyrazí z venkova do města „za prací“ — krádeže za bílého dne nejsou nic mimořádného, samozřejmě ne přímo v centru, ale kousek stranou. Chodit s foťákem se nevyplácí, není dobré telefonovat dražším mobilem, už vůbec není vhodné dělat nějaká zvláštní gestaa vrhat podivné pohledy — a samozřejmě nedávat nikomu adresu, kde bydlíte! Jenže to stejně není žádná záruka. To takhle vyrazili Petra s Ivarsem a jedním kamarádem z Česka, který za nimi přijel na návštěvu, do příjemného baru, kde se jim stala podivná věc. Po několika pivech Petra najednou zmizela a nezvedala telefon. Až za několik hodin ji úplně náhodou objevili, jak se vesele prochází po silnici, aniž by si uvědomovala, co se s ní dělo. Bylo zcela zjevné, že má v sobě nějakou látku, která výrazně napomohla tomu, že ji bylo možné bez problémů naložit do auta a zavést daleko od příjemného baru. Kreditku, telefon ani peníze už u sebe neměla. Vlastně byli ale všichni rádi, že to tak dobře dopadlo. Když už byli Petra i Ivars z místního surrealismu trochu unavení, rozhodli se přijmout pozvání na konferenci a přesídlit na několik dní do Berlína. Měli ale oba divné tušení, a tak Ivars speciálně kvůli odjezdu koupil zámek a nový a nablýskaný ho připevnil na dveře. Ale copak proti surrealismu pomáhá zámek? Už den po odjezdu, přímo uprostřed konference, zazvonil Ivarsovi telefon. Dozvěděl se, že jejich byt hoří a že je nutné okamžitě vyrazit dveře. Co asi může udělat člověk, který sedí na konferenci v Berlíně, když mu v Rize hoří byt? Moc ne. Řekli si, že mají štěstí, že vzali notebook s sebou, a zavolali známým. Po návratu zjistili, že sousedi, kteří bydlí o patro níž, si k jejich prohořelé podlaze přistavili žebřík a bez skrupulí si k nim chodí tu pro to, tu pro ono. Tvrdili, že tím byt hlídají. Majitel domu Žeňa jim dokonce ze soucitu donesl pár čokoládových bonbonů. Když mu Ivars tiskl ruku, nemohl odtrhnout oči od jeho bot a v duchu si říkal: „Jako moje, dokonce i velikost je stejná…“ Dokud mu nedošlo, že jsou to jeho boty, a ruku pustil. Nějak bylo, nějak bude. A navíc v Rize je víc opuštěných bytů než lidí, a tak jim majitel s radostí nabídl, ať se přestěhují. Jenže v novém bytě nebyl plyn, a tak museli chodit vařit do vedlejšího. A taky pracovat museli chodit jinam, protože internet byl zase v dalším, třetím bytě. Takže žili ve třech bytech. A vlastně jim to přišlo náramně vhod, když jednou nastala příležitost ke grandiózní (opulentní) oslavě. Ta začala focením před černým cadillacem, což je podle Petry nezbytná součást každé lotyšské svatby. V mezidobích mezi pády do deprese a do prohořelé díry v kuchyni se Ivars věnoval umění, samozřejmě, čemu taky jinému, než největšímu opiu národů. Jako vždycky, i tentokrát začali společensky prospěšnou prací. Když si všimli prázdných bílých billboardů, na kterých „může být i vaše reklama“, museli se prostě pustit do díla. V rámci boje s všeobecným marasmem se Ivars s Petrou oblékli do žlutých montérek, jaké nosí opraváři silnic, a jeden z billboardů „vylepšili“ nápisem „Life Is Life“. Jak mi později vysvětlila Petra, byla to svým způsobem útěcha pro čtenáře, bodré heslo ze známé písničky, i deklarace obecné absurdity. Nikdo se nezajímal o to, co je kde napsáno, a tak billboard s energickou životní výzvou stojí do dneška. Druhé „vylepšení“ proběhlo stejně hladce, ale bez povšimnutí vydrželo jen krátce a bylo rychle odstraněno. Obrovská písmena u vjezdu do města nějakou dobu místo nápisu Riga nestydatě tvořila slovo „Píča“. Tím jejich zásahy do životního prostoru Rigy neskončily, ale začaly mít viditelně demonstrativní charakter. Z Prahy byla přivezena miniaturní výstava Co je české umění?, do níž od každého ze čtyřiceti účastníků vybrali to dílo, které se dalo nejsnadněji převézt v tašce nebo které bylo možno podle instrukcí na místě vytvořit. Návštěvníci sice všechno nepochopili, ale výstavu s radostí přivítali. Celý pobyt skončil zjištěním, že Beautiful Time je lepší si vychutnávat jen čas od času a místní vynucené meditativnosti a depresivitě se vystavovat jen v krátkých intervalech. Potom nebude heslo „Life Is Life“ znít tak tragicky. Z ruštiny přeložila Anna Černá.
01.01.2011
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář