Časopis Umělec 2004/1 >> Somnambulismus v Berlíně | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Somnambulismus v BerlíněČasopis Umělec 2004/101.01.2004 Travis Jeppesen | Berlínské bienále | en cs |
|||||||||||||
Po propité noci jsem se vyplazil z nepohodlné postele v hostelu a připravil se na cestu do blízkého Kunstwerke, jednoho ze dvou hlavních dějišť letošního Berlínského bienále. Nad snídaní jsme si prošli obsah tiskového propagačního balíčku. Unikátní koncepce letošní umělecké ředitelky Ute Meta Bauerové chce organizovat Berlínské bienále (dozvídám se z materiálů v tiskovém balíčku, že z jakéhosi podivného důvodu se má psát s malými písmeny) kolem pěti takzvaných „hubs.“ „Hub“, vysvětluje příručka, je termín používaný pro distribuční systém digitální sítě či na letištích jako centrála pro letecký provoz.
„Takže bienále je jako počítač,“ dumal jsem nad míchanými vajíčky. „Ne,“ opravil mě kolega. „Je to počítač pro japíky. Copak to nechápeš?“ „Nerozumím,“ přiznal jsem. „Poslední bienále bylo v roce 2001. Předtím v roce 1998. Proč tomu říkají bienále, a ne trienále?“ Jak jsme měli brzy zjistit, „hubs“ trienále, tedy bienále, jsou používány jako metafory pro pět hlavních témat, která prostupují výstavou, témat, která se pojí s Bauerové zájmem o umění, architekturu a zvuk a jejich vztahem k feministické a socio-politické diskuzi. Tématy jsou Migrace, Zvukové krajiny, Móda a jeviště, Jiné biografy a Městské prostředí. Veškeré umění se bolestivě přizpůsobuje tématům jednoho či více těchto „hubs“ ke škodě věci, protože umělecké dílo přebírá druhořadou roli až po ideologickém rámci samotného bienále. Bienále mělo být přehledem mnoha trendů současného umění celého světa. S jeho rozsahem a rozpočtovými restrikcemi se Bauerová musela soustředit na Berlín samotný a nabídnout nám opakování tématu prvního Berlínského bienále. Podobně jako většina západních městských kulturních center i Berlín je soustředěný sám na sebe. I přes znepokojující futuristickou architekturu, která jako by se tyčila nad každým horizontem, je město až příliš pohlcené svou vlastní minulostí, svou jedinečnou geografickou pozicí, která zahrnuje dříve rozdělený Východ a Západ, stejně tak jako nedávnou přeměnou města v epicentrum umění, hudby, socio-kulturních experimentů, klubové scény a všeobecné módnosti. Tento sebestředný pohled ho v současné době uvrhl do stavu kulturní stáze, bezmyšlenkovitosti jeho obyvatel, a to včetně organizátorů letošního bienále. Jinak řečeno, organizátoři a většina umělců zahrnutých do letošního bienále se nezajímá, jak bude Berlín vypadat v budoucnosti; jsou spokojení, když mohou sedět a pokračovat ve stejné diskuzi, která probíhá již od pádu zdi a která je nyní naplněna tolika klišé a pošetilostmi, kolik jich ukazují vystavená díla spjatá s Berlínem. Nabízí se nevyhnutelná otázka: Pro koho je bienále určeno? Má svým mohutným didaktickým tlakem utišit touhy Berlíňanů po sebepoznání, či mají „hubs“ sloužit jako informativní výstavy pro turisty, jejichž znalosti o Berlíně končí druhou světovou válkou? Na tyto otázky jsem se zeptal sám sebe, když jsem dorazil ke skleněné výstavní skříni, která obsahovala články o Berlíně z módních západních časopisů. Není nic trapnějšího než stárnoucí profesionálka uměleckého světa, jež se zoufale snaží dokázat, jak je „in“. Bohužel, právě tohle se zdá být opravdovým motivem programu Bauerové a jejích spolupracovníků. Není opravdu jiné oprávně- né vysvětlení, proč by na výstavě takového formátu mělo být žalostné video dvou žen v sukních, do jejichž látky jsou vyšita feministická prohlášení a které tančí na song feministické postpunkové skupiny Le Tigre. Vlastně všechna díla letošního bienále zavání bídnou hantýrkou okořeněnou politickou korektností, k jejíž propagaci si umělecký svět gratuluje. Všechna vystavená díla byla pečlivě vybrána v souladu s liberálními utopickými ideály výstavy a všechna jsou založena na předpokladu, že umění pro- pagované tradičními institučními pro- středky lze používat jako nástroj vzdělávání mas – což je samo o sobě už vyzkoušený a neúspěšný utopický ideál. Na letošním bienále se nám nenabízí estetický prožitek; máme se něco naučit. To očividně zodpovídá za mizernou kvalitu většiny vystavených děl. Když selže kreativita, vždy to můžeme bez rozpaků prohlásit za záměr. Jak kdysi napsala Gertruda Steinová, literatura nejsou vysvětlivky. Rád bych k tomu dodal: umění není informace. Návštěvníci letošního bienále stráví více času čtením než díváním se. Na každém rohu jsme bombardováni propagandou, kterou většinou už známe či bychom si ji snadno mohli najít na internetu. V souladu s levicovou agendou organizátorů a jejich nezdolnou potřebou přehánět zřejmé, není na celé výstavě jediné provokativní dílo. Očividně je při takové politické zaujatosti naprosto zakázán smysl pro humor. Organizátoři vysílají kódovanou zprávu všem rádoby umělcům na světě: „Myslete jako my a budete bohatě odměněni. Jen se nepokoušejte urážet naše ideály či nás rozesmát; už jsme beztak zapomněli, jak se to dělá.“ Samozřejmě je tu spousta současných východoevropských umělců, kterým se daří kombinovat humor a politickou kritiku. I když má člověk pocit, že velmi dvojsmyslná ironie, s níž pracují skupiny jako IRWIN a Rafani, by Bauerové zřejmě způsobila žaludeční vředy. Bohužel počet východoevropských umělců na letošním bienále by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Většina z přítomných se přistěhovala na Západ. Je to obzvláště matoucí, vezmeme-li v potaz celkovou orientaci výstavy. Každý, kdo Berlín zná, si je vědom obrovské pýchy občanů na východoevropský původ města, stejně tak jako utichajících hádek mezi Ossies a Wessies. Východ ale není jedinou oblastí, již tito rádoby trendoidé pominuli. Berlín je známý mimo jiné také tím, že je hlavním evropským městem street artu. Je to jasné každému, kdo má oči a strávil nějaký čas procházkou po ulicích města. Proč na této na Berlín zaměřené výstavě nejsou žádní tvůrci graffiti? A co podivínští malíři a sochaři a ztracené existence, jež pracují mimo institucionalizovaný berlínský systém galerií? Asi museli ustoupit módním designérům, kteří se přestěhovali do Mitte, a někdejšímu centru východního Berlína, kde je pohodlně usazena Kunstwerke, účinně napomohli změnit se v novoberlínský ekvivalent newyorské Soho. Podle katalogu výstavy je móda „složitou oblastí, která překračuje hranice oděvní tvorby, posouvající trendy či přejímající styly z minulosti… Hraje ústřední roli ve vytváření identity a v procesu sebedramatizace“. Katalog zapomíná v této definici zmínit, že móda je především finančním kapitálem. Propojování světa módy a umění, které začalo v osmdesátých letech a pokračuje až dodnes, je nejhorší věcí, která mohla současnost potkat; podobně jako současná fúze hudby a módy, jak ji vidíme v electroclashovém působení FischerSpooner, je nejidiotičtější věcí, jež se mohla stát v dějinách populární hudby. Nic z módy, umění či spisů, z nichž sestává tato výstava, nenabízí jediný pokus zapojit se do této závažné diskuze. Odpověď je tedy prostá: Umění a móda jsou jedno a to samé. Změníme svět naším příšerným uměním. A budeme při tom vypadat skvěle! Jedním ze zajímavějších segmentů (už mě nebaví pořád užívat slova „hub“) jsou Zvukové krajiny. Bauerová moudře zahr- nula umělce, kteří tvoří zajímavá díla, ale často jsou přehlížení na velkých výstavách jen proto, že používají zvukové médium. Film Mika Taanila The Future Is Not What It Used To Be poskytuje pozoruhodný portrét finského pionýra elektronické hudby Erkkiho Kurenniemiho, jehož hluboké filozofické úvahy naznačují slučování umění a vědy v budoucnu. Hned vedle využívá Mika Vainio v Sound Chamber Berlin zvuky města, aby vytvořil burácející, a přesto meditativní ostrůvek stranou od zbytku výstavy. Poněkud dvojznačné téma zvuku pokračuje kakofonními počítačově generovanými zvukovými ruchy Floriana Heckera Acid Phase Inversions 1&2. Méně účinné je další hlavní téma Zvukových krajin, ženy v rocku a elektronické hudbě. Navíc k výše zmiňovanému videu skupiny známé jako A Room Of One’s Own (Vlastní pokoj) jste donuceni potýkat se s optimistickým Girl Band Project Marie Bustnesové, který je tak roztomilý, že mě překvapilo, že Kunstwerke nenajalo někoho, kdo by u vchodu rozdával sáčky na zvracení. Po zhlédnutí klipu této překvapivě netalentované skupinky švédských teenagerů začneme přemýšlet, co má být vrcholem tohoto konkrétního „středu“, který sestává z videí, časopiseckých článků a desek, které má doma každý berlínský frajer (Peaches, Yoko Ono, Chicks on Speed, atd.). Předpokládám, že nás to má naučit, že ženské rockové hvězdy jsou stejně silné a talentované jako mužské rockové hvězdy. Pokud jste si této skutečnosti nebyli vědomi, ještě než jste přišli na tuto výstavu, pak máte zřejmě velmi malý penis. Největším problémem letošního Berlínského bienále bylo nakonec to, že až příliš dobře drží pohromadě. Každičký z umělců přichází s podobně nudnými utopickými projekty; základní myšlenkou se zdá být „jednota ve stejnorodosti“, jak dokazují nekonečné fotografie prázdných industriálních krajin, neodlišitelných od sebe, jež nám neříkají nic jiného, než že krajina je prázdná a industriální. Kvalitní bienále by mělo být širokým přehledem současného umění, mělo by spojovat jak dobře známé, tak mladší umělce. Na tomto bienále je jen málo mladých umělců, o nichž jsem ale před výstavou nikdy neslyšel. Jediné povolené umění se musí podvolit přísné ideologii, o níž klíčoví aktéři nevědí, že je přežitá. Nicméně tolik umění je skryto pod přívaly módy, popu, filmových projekcí a propagandy, že jsem byl nucen přemýšlet, proč se vůbec snažili zařadit sem umění.
01.01.2004
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář