Časopis Umělec 2011/1 >> Teflon Project aneb Jak jsem prováděla po Rudolfinu Přehled všech čísel
Teflon Project aneb Jak jsem prováděla po Rudolfinu
Časopis Umělec
Ročník 2011, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Teflon Project aneb Jak jsem prováděla po Rudolfinu

Časopis Umělec 2011/1

01.01.2011

Alena Boika | děti kapitána granta | en cs de

Jednou v sobotu, když už se ručičky povážlivě přiblížily k pětce a já se s pocitem dobře vykonané práce chystala vyrazit z Karlín Studios, kde kromě galerie současného umění sídlí také vydavatelství Divus a redakce časopisu Umělec, ozval se zvonek. Náš domovní zvonek je výjimečný tím, že chcete-li příchozímu otevřít, čeká vás dlouhá cesta po schodech dolů, a tak jsem se rozhodla, že ho budu ignorovat. Vždyť žádná zajímavá výstava v tu dobu v Karlíně neprobíhala, tak co. Nakonec mi to ale nedalo a šla jsem se podívat, kdo že se to k nám tak vytrvale dobývá.
Otevřela jsem a za dveřmi na mě čekala skupina mladých lidí, kteří se trochu opatrně ale vesele drali dovnitř. Na první pohled bylo jasné, že se jedná o cizince. Mluvili anglicky a ukazovali mi Art Map, která je zavedla do Karlín Studios. Vysvětlila jsem jim, že se zrovna trefili do jakéhosi bezčasí mezi výstavami a není tu nic k vidění, a nabídla jim alespoň exkurzi po našem „útulném“ postindustrialním prostoru. Cizinci se s radostí vydali všechno si pořádně prohlédnout a nasbírali si všemožné materiály a katalogy, až vyšlo najevo, že do Prahy přijeli na rezidenční program a že už zítra odjíždí domů, aniž by cokoliv pořádného
viděli, protože celý pobyt strávili prací nad svým projektem. Protože se mi zalíbili a bylo mi jich líto, nabídla jsem se, že je ještě vezmu do města, kde snad stihneme nějakou zajímavou akci. Zašli jsme tedy do Trafačky a do Meet Factory. Během cesty mi vyprávěli střípky příběhu, který je zavedl do Prahy, ale vše se zdálo tak zmatené, že jsem nebyla schopná pochopit, jak to celé vlastně bylo. Až když už jsme měli za sebou i návštěvu Meet Factory a směřovali „k nim“, kam mě pozvali na večeři
a šampaňské, porozuměla jsem celé té pohádkové historii.
Ukázalo se, že umělci přijeli ze skotského Edinburghu na pozvání českého kurátora. Jeho jméno mi však s patrnými rozpaky odmítli prozradit, vymlouvali se, že se mu třeba „něco“ stalo. Přesně tak. Něco se stalo. Člověk, který je do Prahy pozval, se nikdy ani neukázal.
Co by v takové situaci udělali normální, třeba čeští nebo ruští, umělci? To je jasné, prošli by se po Praze a nejspíš by rychle zamířili zpátky domů. Jenže tihle nebyli tak úplně normální,
a tak se rozhodli, že si všichni čtyři dohromady pronajmou velký byt a zrealizují projekt, který už půl roku připravovali.
Měla bych vám tyhle „divné“, ale skvělé lidi představit. Darren Farquhar a Petra Pennington jsou mladí výtvarníci, kteří se vydali na dráhu nebo spíš „výpravu“ profesionálních současných umělců a do Prahy přiletěli přímo z Austrálie, kde se zúčastnili jiného rezidenčního programu. Mirja Koponen se narodila ve Finsku, studovala v Petrohradu a v Kansasu a po několika letech, které prožila jako umělecká kritička a aktivní performerka v Americe, přesídlila do Edinburghu. Tam, aniž by ztratila své nadšení pro věc, pokračuje ve stejném duchu a zároveň bez ustání a do hloubky zkoumá všechna zákoutí fyzického i metafyzického prostoru. Sara Sinclair se mě za pomoci svých veselých šatů, jako vystřižených ze sedmdesátých let ve stylu „Útulný byt, v rodině klid“, snažila přesvědčit, že je jen obyčejná máma od dvou dětí a hospodyňka, která se zmůže leda tak na „performance v kuchyni“. Na její vizitce se však schovával malý domeček v trávě, který mě hned zaujal, a tak jsem rychle prokoukla, že právě ona vymyslela a zorganizovala Back Garden Biennale, které se od roku 2006 už třikrát uskutečnilo na její zahradě (2008, 2010)1.
S člověkem, který pro ně „zorganizoval“ návštěvu Prahy, se seznámili celkem náhodou. Když za nimi přijel do dalekého Skotska, připravili mu příjemný pobyt, exkurze a dokonce pár dárků. Nicméně už tehdy je zarazilo jisté náhodné nedorozumění, ten člověk najednou mluvil o jakémsi sociologickém výzkumu,
evropském grantu, cílových skupinách a vůbec operoval s pojmy, jež jsou umění na hony vzdálené. Ale na to si vzpomněli až teď, když se ukázalo, že lidově řečeno „kde nic, tu nic“
a že cílovou skupinu i to všechno ostatní si budou muset najít a zařídit sami.
A jak řekli, tak i udělali.
Hlavním bodem programu měla být výstava v Neratovicích, průmyslovém městě nedaleko Prahy. Aby neztráceli čas, rozhodli se v mezičase ještě provést sérii pouličních performancí, připravit „bytové muzeum“ s exkurzemi a vytvořit maximum dokumentačního materiálu o celém projektu.
Problém byl ale v tom, že neznali nikoho v Praze ani v celé České republice. To jim však nezabránilo dojet do Neratovic, vypravit se do místní školy, kam také jinam v takové situaci,
a zorganizovat výstavu. Umím si živě představit, jak vyjeveně se asi místní tvářili — žádná předchozí komunikace, podivní usměvaví výtvarníci z ciziny a „umění“. Je třeba připomenout, že ten jejich vykutálený kurátor jim předtím vysvětlil, že právě tady čeká jejich cílové publikum, a proto s ním musí pracovat. A tak s ním pracovali. Sara Sinclair, máma a hospodyňka, prostudovala všechnu dostupnou literaturu a vytvořila projekt spojený s „odkazem minulosti“ a těžkými následky socialismu právě v této oblasti. Zdálo se to velmi jasné, příhodné a srozumitelné, bez násilných konceptuálních průzkumů. Ostatní pracovali v podobném duchu. Petra Pennington, která zjistila, že má české předky, se pro tuto příležitost dokonce naučila trochu česky, aby se pokusila vysvětlit místním, že nejsou žádní nepřátelé ze stroje času, ale že jsou na umělecké misi. Na vernisáži se moc lidí neobjevilo, což umělce trochu zklamalo, ale sami nevěděli, koho a jak by měli pozvat.
Když pečlivě posbírali své nechtěné exponáty a vrátili se do Prahy, rozhodli se uskutečnit svůj plán, tedy navázat kontakt s nějakou přístupnější komunitou a vytvořit bytové muzeum. Všechno bylo promyšleno nejlepším možným způsobem, objekty byly rozestaveny na příslušná místa, Mirja Koponen se proměnila v průvodkyni a Sara Sinclair, v souladu se svou image domácí hospodyňky, začala svou performanci na kuchyňském stole. Otevřeli dveře svého obrovského bytu všem návštěvníkům a — co? Řekněte sami, znáte hodně Čechů, kteří bydlí v Revoluční ulici? No právě, ani oni na ně nenarazili. Až během celého toho rozpačitého pokusu vyšlo najevo, že kolem jsou jen kanceláře
a jim podobní cizinci ze všech koutů světa.
Umělci však nepropadli zoufalství a nefňukali. Jejich život se už dávno proměnil v nekonečný happening. Mirja prováděla po galerii alespoň ostatní kolegy, kteří se mohli smíchy potrhat, ale na videu vypadalo všechno dokonale seriózně a přesvědčivě. V přestávkách pak dělali performace na Staroměstském náměstí a v přilehlém okolí, kde mohli ještě pořád doufat v malý zázrak, že by totiž mohli konečně narazit na nějaké místní umělecké prostředí, které znali z internetu. Ptáte se, proč radši nešli do nějakého kulturního centra nebo galerie? A proč? Vždyť oni už dělali umění. A chtěli, aby galerie nebo umělecké prostředí, ať už v jakékoli podobě, přišlo za nimi.
…Byl to zajímavý večírek. Nemluvím teď o tom, že skotská angličtina nemá s britskou nic společného. Po všem tom vyprávění a „muzejní“ exkurzi, kterou připravili speciálně pro mě, začala Mirja „opěvovat“ pražské panorama. Seděli jsme na rozlehlém balkónu, nebo spíš terase, a Praha se před námi otvírala do šířky celých sto osmdesáti stupňů a ještě dál, když se člověk trochu vyklonil přes zábradlí. Mirja zpívala, dívala se při tom na pražské věže a stoupala a klesala hlasem podle výšky jednotlivých střech. Bylo to tak prostě úchvatné!...
Odcházela jsem až pozdě v noci, když už šampaňského nezbývala ani kapka a probrali jsme všechno možné. Ale tím to ještě neskončilo. Trvala jsem na tom, že se druhý den musíme, ještě na hodinku sejít, dřív než odletí, protože jim musím něco ukázat, že je to naprosto nutné a že prostě nemůžou odletět, dokud TO neuvidí. Slunce ostře svítilo a byl krásný den, když jsme došli k veliké majestátní budově a já řekla: „Dívejte se, tohle je Rudolfinum!“ Vešli jsme dovnitř a oni jakoby oněměli a jen se zmateně dívali kolem sebe. Jejich vykutálený „kurátor“ jim totiž kromě cílové skupiny v Neratovicích, slíbil jen tak mimochodem i výstavu v Rudolfinu.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec…

P.S. Mirja mě poprosila, abych jejich dobrodružství nazvala Teflon Project, jak ho sami mezi sebou pojmenovali. „Ať jsme se snažili sebevíc a dělali všechno možné, naše úsilí jakoby pořád sklouzávalo někam do neznáma a ztrácelo se, jako na teflonové pánvi,“ smála se. Já sama mám teď takový sen — pozvat je znovu a v tom samém bytě v Revoluční, kde Mirja opěvovala Prahu, připravit rozšířenou verzi jejich muzea s exkurzemi a performancemi a dát jim tak možnost poznat, že mimo Rudolfinum je
u nás zajímavá umělecká komunita, se kterou stojí za to navázat kontakt. (Doufám, že se to povede i bez evropského grantu.)




1 www.back-garden-biennale.co.uk

Z ruštiny přeložila Anna Černá.


Popis celé příhody očima Mirji Koponen Krátká PITVA jedné "SPOLUPRÁCE" aneb Když se jedno oko dívá doleva a druhé do pravého horního rohu…




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
2003, 21.5 x 28cm, Colour Drawing
Více informací...
334,80 EUR
345 USD
Elephant, 2009, silkscreen print, 50 x 35 cm
Více informací...
65 EUR
67 USD
On Top, 2002, coloured photocopy, 29,7 x 21 cm
Více informací...
260 EUR
268 USD
Limited edition of 10. Size 100 x 70 cm. Black print on durable white foil.
Více informací...
75 EUR
77 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS BERLIN
v ZWITSCHERMASCHINE
Potsdamer Str. 161
10783 Berlin, Germany
berlin@divus.cz

 

Otevřeno od středy do neděle mezi 14:00 a 19:00
 

Ivan Mečl
ivan@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150

DIVUS LONDON
Enclave 5, 50 Resolution Way
London SE8 4AL, United Kingdom
news@divus.org.uk, +44 (0)7583 392144
Open Wednesday to Saturday 12 – 6 pm.

 

DIVUS PRAHA
Bubenská 1, 170 00 Praha 7, Czech Republic
divus@divus.cz, +420 245 006 420

Open daily except Sundays from 11am to 10pm

 

DIVUS WIEN
wien@divus.cz

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSCOW & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS