Poslední kejklíř na památku B. U. Kaškina

Ruský fluxus a avantgarda v ústním podání
Provinčním géniům je souzeno umírat, aniž by vešli ve známost. Právě proto dnes i v rodném Sverdlovsku (Jekatěrinburgu) jen málo lidí ví, kdo byl B. U. Kaškin (1938 – 2005), abstraktní fotograf, konceptuální básník, performer a mnoho dalšího. Dokázal obalamutit několik generací a během života se stal známým minimálně v půlce Ruska (samozřejmě ne v hlavním městě a jen na jedné straně Uralu). Všechna jeho díla si odnesli náhodní kolemjdoucí, pouliční malby se smyly a zbytek zůstal v ateliéru, na jehož místě se dnes tyčí budova s nápisem Gubernskij bank.
Začneme však trochou etnografie. Čím se liší zapadákov od metropole? Michail Grobman rozděluje ve svých Dějinách druhé ruské avantgardy moskevské umělce tohoto období do několika přesně definovaných skupin: oficiální umění, levicový MOSCH (Moskevský svaz umělců), avantgarda a ostatní svébytné neoficiální umění. Spravedlivě k tomu podotýká: „Někdy se význam určitého umělce omezil na pouhých několik let.“ Abychom pochopili, čím je významný jeden nebo druhý umělec, musíme se ponořit téměř do archeologických vykopávek.
Nicméně zmiňované dělení se ve Sverd- lovsku použít nedá. Izolacionismus hlavního města tu zcela chybí. Naopak je tu všechno promícháno jako v prvobytně pospolné společnosti. Všichni se navzájem podporují. Všichni se navzájem ovlivňují. Scházeli se po ateliérech, sjížděli se na chaty a neustále malovali portréty jeden druhého.
Ta veledíla ale nevznikla pro výstavní síně. Kromě Svazu umělců (SCH) a pobočky Institutu technické estetiky (VNIITE) tu žádné výstavní plochy ani galerie neexistovaly, nebyl tu „umělecký trh“ a s perestrojkou sem nezavítala ani nadace Georga Sorose. Je tedy prakticky nemožné oddělovat tehdejší umění od ostatního života. Když jsem byl v Moskvě, hrozně jsem se divil a přemýšlel, proč je tam všechno tak skutečné. Proč člověkopes Kulik (performer Oleg Kulik) neběhá doma po čtyřech a nekouše svou užvaněnou ženu Lidušku (kritička a kurátorka Ludmila Bredichina)?
„Všechno, co jsme vytvořili, sloužilo jako argumentace pro naše sklepní rozepře,“ říká sverdlovský rodák Žukov, o kterém si povíme později. „A k čemu jinému? Na výstavy to nebrali! Proto jsme většinu materiálu získávali na skládce a pak ho zase na skládku vraceli. Žádné skladovací prostory jsme totiž neměli a žádnou „cenu“ naše výtvory stejně neměly! Nebo se to dělalo tak, že jste prostě vzali kus papíru, naplivali na něj, zmačkali, pojmenovali a bylo to! Co teď s tím? K čemu je to dobré?“
B. U. Kaškin dokonce vytvořil celou „teorii skládky“, základ byl v tom, že jakákoliv část náhodné neestetizované reality je harmoničtější sama o sobě, než když ji znásilní autorský záměr.
Své vyprávění o sverdlovských avantgardistech začneme pochopitelně od B. U. Kaškina. Hned se nám tu na povrch dere celá náruč metodologických zádrhelů. Vyznavačem abstrakce, konceptualismu a performance jsem B. U. Kaškina nazval jen pro zjednodušení. Popsat to, čím se zabýval, je totiž opravdu složité. Zaprvé neexistovala v tu dobu žádná zažitá terminologie, která by vyjadřovala sféru jeho umění. Říkat tomu zastarale performance se mi nechce. Zadruhé B. U. Kaškin dělal všechno najednou. Bylo to mísení žánrů a naprosté porušení hranic (jako to žádá Fluxus). Sám říkal: „Musíte dělat něco jiného, svého — aspoň krok vlevo nebo vpravo!“ Zatřetí nedělal nic vlastníma rukama. Jeho veselé nápady realizovaly dočasné skupiny náhodných pomocníků, anonymních amatérů. Proto je to tak různorodé a neprezentovatelné. Provinční konceptualismus v hávu neoprimitivismu. Antielitářské anonymní kolektivní umění. S tanci a písněmi. A navíc, jak už bylo řečeno, se nedochovalo. Právě proto je třeba ho zachovat alespoň v ústním podání.

Veselé historky ze života B. U. Kaškina
Bukaška je maličký brouk a kakaška je exkrement stejné velikosti. V minulosti se říkávalo: „Bez dokladů jsi kakaška (nebo bukaška) a s doklady člověk…“ B. U. Kaškin (do roku 1989 si říkal K. Kaškin, vlastním jménem Jevgenij Malachin) pracoval polovinu života jako energetický inženýr v úřadu Uraltechenergo (oddělení ORGRES — Organizace pro racionalizaci státních oblastních elektrostanic a elektrických sítí) a zřizoval různá elektrická zařízení. Jako všichni „fyzici“ byl lyrik, amatérský fotograf a veršotepec.
Po dokončení studií na univerzitě nazval budoucí inženýr lidských duší svou první samostatnou tvorbu Panel ředitelství pro korekce (PUK — 1). Ostatní potom fiktivní instituci začali opěvovat ve svých básních, oslavovali její vedení a tvořili její nástěnku.
V sedmdesátých letech začal experimentovat s fotografiemi. Fotografoval na svou dobu velmi odvážné akty a ještě před vyvoláním poléval filmy kyselinou nebo je ponořil do vroucí vody. Z té doby je i následující historka. Malachin si k sobě do sklepa přivedl velmi nestoudný pár. Dvojice se tak zabrala do svého konání, že na fotografa zcela zapomněla. Až za chvíli ho modelka koutkem oka zahlédla a povídá svému milému: „No tak, nespěchej tolik, ten člověk se tu snaží pracovat!“
Malachin vyzkoušel i další věci kromě kyseliny. V módě byl tehdy americký dripping (od slova drip — kapat), malba v pohybu, nebo jinak abstraktní expresionismus, jehož pomocí měl být přidušen zkostnatělý socialistický realismus. Malachin si přál propojit zahraniční formu s domácími tradicemi a začal vyrábět ikony. Poléval plátna emailovými barvami a zároveň z kuchyňských desek vyřezával tvary podobné ikonám, na něž maloval suprematistické moderní tvary.
Bylo to pro toto období typické. Přes den maloval umělec Leniny na zakázku a po večerech pro vlastní duši zachycoval v ateliéru biblické výjevy. O svých fotkách Malachin říkával: „Obecně se soudí, že by klasická fotografie měla být jasná, lesklá a jemnozrnná. Tak zvaný „fotograf“ potom musí jen vybrat námět, zaostřit, vybrat záběr a při vyvolání znovu vybrat obraz tak, aby odpovídal jeho vkusu, a pak to stačí už jen nazvat „umělecká fotografie“… Mnohem umělečtější by ale bylo zavázat si oči a cvakat, co se namane bez jakéhokoliv výběru. Když umělec vybírá záběr, vlastně z nekonečného ideálně organizovaného okolí vytrhne kousek, který se mu jediný zdá povedený. Tohle vybírání je zcela antiumělecké. Musí se fotit naslepo! Chodil jsem po ateliérech svých přátel, a aniž bych se díval do hledáčku, fotil jsem celé filmy a pak jednotlivé obrázky slepoval dohromady jako skládačku… Nebo jsem exponoval všechno na jeden list, abych vytvořil „černý fotografický čtverec“… Pak jsem začal film vařit a doufal, že sama podstata odpracuje všechno za mě. Myslel jsem si, že se dá skloubit technická a umělecká metoda! Ale mýlil jsem se… Umělec Žukov může své drátky mačkat, jak chce, stejně je to pořád jen technická záležitost! Tyhle své „uvařence“ jsem pojmenoval Náhody. Birjukov je bez mého vědomí nazval Případy. Dost jsem mu za to vynadal. Po skládačkách jsem začal dělat fotoknihy…“
Rozdával negramotným dětem malé tiskařské stroje a pak jejich výtvory tiskl a rozmnožoval. Od fotoknih přešel Malachin k vlastním veršíkům. Během osmdesátých let vydalo nakladatelství Kaškinská kniha založené K. Kaškinem více než dvacet knížek (především osvětového a ekologického obsahu):

Vezmeme-li číslo Pět
a Dvěma ho vydělíme.
Hned tu máme Dvojku zpět
a tu Pětkou doplníme!

Později byly knihy Kaškinův počátek, Kaškinova slova, Kaškinova podobenství a mnohé další spojeny do titulu Systém obrody dle Kaškina, se souhlasnými schématy rozvoje (SOK SSSR).
Nikde ho však nechtěli vydat. Malachin ležel na divanu, škrábal se ve vlasech a říkával: „Copak oni můžou něco pochopit?!“
Nesmíme zapomínat, že v těch dávných časech bylo nezávislé vydávání textů složité. Samozřejmě ne tolik, jak se dneska říká. Ale třeba písně určené pro veřejná vystoupení musely být schváleny speciálních státním úřadem Glavlitem. Kopírky byly jen na vědecko-výzkumných pracovištích a směly se užívat jen na zvláštní povolení ke kopírování technické dokumentace a nákresů.
Z počátku Kaškin své knížky sám přepisoval na stroji (po šesti kusech přes kopírák). Potom však ohlas na jeho tvorbu přinesl umělci originální naplnění. Jednoho dne už měl dost toho, jak u něj každodenní hosté vysedávají a nic nedělají, dal jim tedy k pokreslení kuchyňské desky, které měl ve sklepě a které používal pro vyřezávání suprematistických ikon. Tak začali ostatní ilustrovat jeho verše:

Se zvířaty jsem kamarád,
ježkovi dám hrušku rád.
Ježek si sedne do stráně,
Kousek dá sobě, kousek mně.

Právě tehdy dorazila do města perestrojka a Sovětský svaz se rozpadl. Nový svět nabízel sovětským občanům nové role: bandita, makléř, rocker, undergroundový umělec, vyznavač Hare Krišna nebo homosexuál. Ženy mohly být podomními obchodnicemi (vozit bundy z Číny), nebo se staly InterKočkami (po téhle kariéře toužila jistě většina školaček). Nicméně moji spoluobčané si nemohli vybírat, jaká role jim připadne… Život se vyvalil do ulic. Obyvatelé místo do muzeí chodili na mítinky, kde přetřásali stranické rychlokvašky, a když si užili bezcílného poflakování, vydali se do sklepa k B. U. Kaškinovi.
Když se ve sklepě nahromadil pokreslených desek nadbytek, přišly první pozvánky na „levicové“ výstavy, kde obvykle autoři také přednášeli vlastní verše. Hlasivky, které odvykly mluvit až do glastnosti nahlas, se musely naučit alespoň spolupracovat s nejjednodušším hudebním doprovodem, a tak se kolem B. U. Kaškina rychle vytvořila mocná hrstka milovníku kakofonie. Prostoduchému publiku se obrázky zalíbily a toužilo si je odnést domů. Tím začalo jejich rozdávání.
„Moje oblíbené říkadlo zní: ‚Peníze jsem neměl, nemám a mít nebudu! A taky je nepotřebuju!‘ Tohle nejsou žádné skutečné obrazy, nemá smysl rozdělovat je na kvalitní a nekvalitní, krásné a ošklivé. Všechny jsou stejně nepovedené, stejně jako texty k nim. Tak například: ‚Nad Puškina není poety, co by pěl o nožkách sonety…‘ Každé dílko tohohle Puškina je milionkrát lepší!. Hlavní je v nich ta hra — rozdáváme je, místo abychom za „umění“ sdírali z lidí kůži. Naopak, my jim je nezištně dáváme jako dárky. Nikoho přitom do ničeho nenutíme. Obrázek dáváme jen tomu, komu se doopravdy zalíbil…,“ říkal Kaškin.
Pravidelné obdarovávání vymyslel Kaškin zčásti, aby názorně deklaroval svůj postoj, a zčásti kvůli svému kamarádovi houslistovi Lysjakovovi, se kterým chodíval každý čtvrtek do sauny. Dokud se jednou kvůli umění nerozhádali. Tehdy vznikla první „družstva“, Lysjakovův houslový byznys vzkvétal a nechal se slyšet: „Umění je to, co vynáší. To, co je pevné a co vydrží po staletí. Materiální dílo, které se dá prodat!“ B. U. Kaškin to popřel slovy: „Umění není věc, ale idea! Komunikační akt, za který se neplatí, ale který má konkrétnímu člověku pomoci přijmout svět, nejvyšší umění pochopení.“
V roce 1988 zorganizoval B. U. Kaškin uměleckou skupinu Malovci, která však neměla trvalé členy. Přihodilo se to vlastně náhodou. Když psal Kaškin text na desku pro jednoho ze svých přátel, nechtělo se mu hledat rým ke slovu „jmenovec“, a tak si vymyslel nový výraz:

La la la (začátek si už nepamatuji),
na jmeniny jmenovci,
dali dárky malovci!

Anonymní členové skupiny Malovců, kteří vystupovali pod různými pseudonymy, se scházeli ve sklepě u B. U. Kaškina a malovali primitivní obrázky k jeho veršíkům. O víkendech pak své výtvory rozdávaly nejvstřícnějším kolemjdoucím, tedy těm, kteří reagovali na Kaškinovy písně a tanečky.
Za tímto účelem vznikaly Postupy pro maximální komunikativnost (1989) — univerzální texty, u kterých stačilo znát první verš a každý kolemjdoucí se mohl přidat, pobrukovat si s ostatními a měnit třeba jen poslední slovo: „Otevřu pusu a říkám si: na na na! (nebo třeba la la la, jo jo jo, ho ho ho atd.)“
B. U. Kaškin neustále nosil svůj širák s rolničkami a na hrudi nápis I am the great Russian poet. Když se ho někdo zeptal, proč nedává světu najevo, že je Rus, rusky, Kaškin odpověděl: „Jinak by to nepochopili!“
Rozdávání obrazů probíhalo následovně: B. U. Kaškin prozpěvoval za doprovodu balalajky a tuby texty z destiček a ostatní Malovci se sborem přidali. Texty byly různé, třeba:

Má ten krokodýl ale zvláštní oči,
jedno k druhému se pořád točí.

„Máme tu nějakého krokodýla?“ zeptal se Kaškin, když dozpíval. Destičku pak dostal ten, kdo první vykřikl: „Já, já jsem krokodýl!“
Nebo jiný příklad:

„Divoké kalby nejsou pro mládež zdrávy, často pak prospí i televizní zprávy! Máme tu nějakého mládežníka?... Pankáči, dlouho nechlastejte, na pořad Móda se podívejte! Máme tu pankáče?“

A ještě jeden:

Nahnilé jablko upadlo ze stromu zrána
Nebyla to však žádná velká rána.
Dávno skončit už mělo mé bytí,
Že by se zubatá zdržela při pití?

„Je tu někdo, koho už měla zubatá skolit? Tak tu máš, vezmi si to a umírej ve zdraví!“

B. U. Kaškin vyprávěl: „Vzpomínám si, že jednou v dobách perestrojky se diváci hrozně uvolnili a všude se ozývalo: ‚Já, to jsem já!‘ Jen jsem vytáhl destičku z tašky, už mi ji brali z rukou. Říkám si, čím bych na ně mohl zapůsobit. Pak vytáhnu další a křičím: Jestli jsi udával čekistům, dozpívej, máš s tím utrum! A ptám se: Máme tu nějakého čekistu? Najednou zavládlo nepříjemné ticho. Ale no tak, povídám, udavači nebo někdo u KGB — nebyli by tu? Nakonec se jeden přihlásil: ‚Já!‘ No a za měsíc už to nikomu ani nepřišlo a všichni to brali jako hroznou legraci.“
Pro putovní představení byl připraven rozkládací stan, v němž byly obrázky pověšeny. Od roku 1989 do roku 1991 Malovci navštívili mnoho měst bývalého Sovětského svazu (Moskvu, Leningrad, Oděsu, Tallinn, Omsk, Novosibirsk, Kras- nojarsk, Barnaul, Čeljabinsk, Perm, Ťumeň,
Rostov na Donu) a do skupiny se přidalo téměř 500 lidí. Rozdáno bylo za tu dobu více než 5000 pomalovaných destiček. Skupina vystupovala na festivalech „neoficiální alternativní kultury“ a sjezdech „mladých komsomolských tvůrců“, pořádala pouliční představení a biograf bez herců.
Jednou na Arbatu mezi dvěma punkovými festivaly přistoupil k B. U. Kaškinovi spokojený americký turista a radostně řekl: „Uhodl jsem, kdo jste! Jste sko-mo-roch!“ Od té doby Kaškin sám sebe nazývá „punk-skomorochem“ a své vystoupení „folkovo-punková kalící show“.
Na konci osmdesátých let probíhaly festivaly po celém SSSR téměř každý víkend, až do 2. ledna 1992, kdy proběhla liberalizace cen. Zboží se ztratilo z pultů a ceny letenek se vznesly do nedosažitelných výšek. K vystoupením na rockových festivalech už zvali jen ty, kdo plnili stadiony. B. U. Kaškinovi zbyla nedělní představení v parčíku u sverdlovského obchodního domu (v létě) a na „neoficiální“ výstavě Leninova 11 (v zimě). Revoluční umělecký kvas perestrojky ale brzy skončil, všichni kdo byli dřív bez práce, pracovali jako diví. O nedělích už do Kaškinova sklepa nikdo nechodil a představení skončila.
V září roku 1992 byl první sklep, v němž našel B. U. Kaškin své útočiště, srovnán se zemí a on sám se ve snaze podpořit mytologizovaný typ umělce perestrojky překvalifikoval z inženýra na domovníka. Ale ani tady nenašel klid. Začal pracovat ve svěřené oblasti, kam spadala i výstava „pro ptáčky“. Náhle se kolem vynořili noví bezejmenní pomocníci, kteří se sešli u příležitosti vzniku nového Kaškinova hnutí Národní domovníci Ruska. Začali na kontejnery na odpadky, ploty a garáže malovat příkazy o nutnosti dodržování zásad vnitřní i vnější čistoty:

Nemlaskej dcerko, nemlaskej synku,
přece nemáte prasnici za maminku.

Kaškinův syn vyprávěl: „Psal se rok 1992 a co dělal můj otec? Napsal do práce (dělal pořád v podniku Uraltechenergo) žádost, aby byl převeden na místo domovníka. Z pozice hlavního inženýra! Úplně nepředstavitelná věc, nikdo to nechápal. Pomáhal jsem mu, než jsem musel do školy, od sedmi do osmi a pak ještě po večerech. Odklízíme sníh, ale ne jako ostatní chytráci, kteří dělají jenom cestičku k ředitelovu autu. My začneme tam, kudy chodí lidé na skládku. Přirozeně nám každý, kdo nás má rád a pracuje ve stejném podniku, varuje: ‚Myslete přece hlavou! Normální lidi uklidí nejdřív ředitelovu cestu a na zadním dvoře, ať třeba všechno zamrzne!...‘ Právě tehdy proběhla hrozná devalvace rublu kvůli propojení se zahraniční ekonomikou a všichni začali přemýšlet jen a jen o penězích. Jednotlivé úseky musely začít šetřit a otec už kvůli zdraví nemohl jezdit na služební cesty. Nikoho to ale nezajímalo, každý se staral jen sám o sebe… Tak proto utekl! Dokázal snést komunismus, ale kapitalismus nesnesl. Tak jako se dřív pořád snažil vybočit z řady a nosil křiklavé oblečky, tehdy se z něj stal úplný asketa. Rozhodl se, že se svým oblékáním tomu zpropadenému kapitalismu vzepře, i všem těm „novým Rusům“ ve značkových oblecích… Naše skládka byla děsivá, válely se tam prakticky celé dílny — kusy železa, nářadí i nábytek… Ale během tří dnů jsme všechno roztřídili a udělali tam dokonalý pořádek. Tehdy jsme ji začali zdobit, vlastně nejdřív jen přikrašlovat. Kaškin dostal nápad, sesbírali jsme rezavé plechy, donesli je domů, pomalovali, přinesli zpátky a rozvěsili. Pak jsme začali malovat i po kontejnerech. Samozřejmě všichni z podniku se začali vyptávat, co to má znamenat. Tak otec zašel ještě dál. Každé ráno lákal na skládku svoje kamarády. Nakoupili jsme za vlastní peníze vepřové nebo kuřecí maso, naložili ho do třílitrové sklenice, kterou jsme tam předtím našli, umyli a pokreslili. Pak to teprve začne — pečeme pro pozvané maso. Přímo na skládce! No a tak se stalo, že všichni ti hlavní inženýři začali postupně chodit na skládku za Malachinem (žádného Kaškina totiž neznali). Popovídali si s ním, najedli se — prostě všechno úplně naopak… Už ne podnik, který myslí jenom na „miliony“ a domovníci, kteří zametají cestičky jenom pro vedení…“
„Od dnešní postmoderní avantgardy se lišíme jednoduše tím, že oni chtějí z muzea udělat skládku, ale my dělali ze skládky muzeum! Skládka je indikátor sociálních změn ve státě a ukazatel úrovně civilizovanosti! Umění má patřit lidem, proto zdobíme skládky, abychom to ‚umění‘ lidem přiblížili, aby tam každý mohl něco přihodit a něco si odnést,“ vysvětluje B. U. Kaškin.
Všichni, kdo po městě sbírali odpadky a byli pod Kaškinovým vlivem, si namalovali patetické transparenty jako třeba: NA SKLÁDKU S ČISTÝM SVĚDOMÍM!
„Hodně lidí vyhazovalo to, co už nepotřebovali, mimo kontejnery, a proto jsem vymyslel škálu D-O-D. Uprostřed je O a po stranách DO a OD a pak ještě stupně OD-DO a DO-DO. Podle téhle škály neexistují jenom OD-padky, ale i DO-bradky. Vznikla tak i nová slova „dobrad“ a „odbro“. V praxi to funguje následovně: máš něco, co je „dobro“, třeba chléb. Najíš se a to, co ti zbylo, vyhodíš – už je to pro tebe „odbro“. Někdo, kdo má hlad, to najde, vezme si to a už je to zase „dobro“. Tehdy už kontejnery nejsou na odpadky, ale na dobradky, protože se v nich shromažďuje dobro.“
Ke všem „dobradkům“, jež Kaškin našel, skládal jedinečné darovací nápisy a Malovci k nim malovali obrázky, aby se mohl „dobrad“ někomu darovat. Třeba na víčko od krému Kaškin napsal:

S víčkem barvy červené,
bude tvé léto nádherné.

Na „dobradní“ mističku zase:

Dávej do téhle mističky,
co posílí tvé kostičky.

Jednou přišel do Kaškinova sklepa další z jeho hlavních oponentů, nestydatý „umělec“ Žukov, který si někde poslechl Kaškinovy tirády, a povídá: „Cos mi to zas nasadil do hlavy za slova! Už jsem skoro zapomněl, jak se píšou některá písmenka, tak jak mám asi pochopit ty tvé nesmysly!“
Není divu, že od té doby začal B. U. Kaškin popularizovat azbuku a všechny své další projekty uspořádal v abecedním pořadí. Bručel jako ostatní staří lidé: „Ruská literatura se vždycky pyšnila svou skromností. Teď když se dívám na televizi nebo poslouchám rozhlas, je to samá uřvaná neskromnost, třeba skupina Kupé zpívá: ‚Žiju a vzpomínám si/ na ty domýšlivý časy…‘, nebo Na na: ‚Nesmíme, nesmíme/ myslet si, že nesmíme…‘ Současná tvorba je plná naparování, naparuje se. Tak jsem jako protiváhu vydal Skromnou knihu, abych propagoval obyčejná písmenka!“
Později vznikla ještě Dětská kniha (náklady se přesně rovnaly Kaškinově penzi). Potom Der BUK. B. U. Kaškin pak začal vydávat knihy z březové kůry, tak jako první učenci. Například kniha Kůrovci vyšla ve tvaru brouka a na obálce je vyryto KŮRa a uvnitř je obrázek pasáčka se stádem a u toho stojí: pase OVCI. Nebo jiná kniha z březové kůry: na čelní straně je babka — B, na ořezu ŘEZOVÁ KNI a na zadní straně klaun — HA. Nebo Svíčka, která taky vyšla v odpovídajícím tvaru. Nahoře je nakreslený had — S a na druhé stránce zavřené oči — VÍČKA. Nebo bylo nahoře nakreslené MOŘE a dole PLAVEC.
A to měl ještě v hlavě spoustu dalších knížek, které ale nikdy nevyšly. Třeba měl v plánu jednu z jedlové kůry. Na první straně by byla krabička s lebkou se zkříženými hnáty a na druhé lýko, na třetí by tak vznikl JEDLÍK a tam by byl obrázek Kaškina, jak se cpe dobrotami. Nebo další knížka o třech stranách, tentokrát rýmovaná:

Tahle knížka přečíst se prostě nedá,
je zmačkaná (první strana je zmačkaná),
potrhaná (druhá strana je potrhaná)
a bledá (třetí je vybledlá).

„Musí se na to jít jinak. Žádný rozumný člověk vám například neřekne, že pít je správné. Obyčejně ale plakáty proti alkoholu říkají: ‚Budeš-li pít, srazí tě vlak!‘ Jenže oslavovat by se mělo naopak to, co se stane, když se pít přestane. Třeba jako v knížce pro každý den:

TEN, KDO VČERA PŘESTAL PÍT,
v pondělí si přečte DO,
v úterý TÝ,
ve středu DNE,
ve čtvrtek MÁ,
v pátek V HLA,
v sobotu VĚ,
nakonec v neděli to má pěkně celé: DO TÝDNE MÁ V HLAVĚ KLID!
Takhle se člověk, který přestal pít, za týden úplně promění!“

B. U. Kaškin taky říkal: „Dlouho jsem byl avantgardní antisovětský buřič, dokud mi nedošlo, že nemůžu jenom bourat, musím taky vymyslet, jak stavět. Každá teze si žádá antitezi a potom syntézu: dobro si cestu proráží a zlo je poraženo! Nejde obhajovat novou teorii rozbíjení vajec, když nedodáme (aspoň malým písmem) i nějakou radu, jak je slepit… Za tu rozkladnou činnost jsem sám sebe potrestal. Vždyť řešení je vždycky v přesmyčkách, přesunech a obratech, tak se dá zničit všechno. Někdy stačí jen prohodit pár písmenek:

Báječné rady ze SSSR — báječné zrady ze SSSR,
Vládu sovětům — kládu sovětům,
Polit-byro — bolest-pero.

Pochyboval jsem o tom jen jednou, když jsem se v osmdesátých letech snažil takhle zničit Sovětský svaz. Tady nešlo jen prohodit první písmena, pořád to vycházelo stejně. Říkal jsem si, že ta moje teorie má trhlinu — jsou prostě věci nezničitelné. Tak se nám zdálo, že tahle „vláda hrůzy“ bude existovat navěky… A potom stačilo jenom pár měsíců roku 1991 a sesypala se přímo před našima očima jako domeček z karet… Jednou jsem tak dvě hodiny postával s houslistou Lysjakovem u kina Salut a vykládal mu tu svoji teorii, když mě napadlo, že mi chodidla chřadnou (tehdy jsem ještě chodil bez hole) a tomu se taky nedá zabránit, ať se postavím na paty nebo na špičky, stejně budou chřadnout dál.“
U příležitosti šedesátého výročí Národ-
ního domovníka Ruska se vedle jeho nového sklepa na Tolmačevově ulici objevilo šedesát nástěnných maleb a B. U. Kaškin se rozhodl vytvořit pro milovníky svého umění pěší turistickou trasu: „Každý obraz skrývá své tajemství. Například: …nepiJE ŽE Kůň, cVRček ani volavka, taky přeSTAŇ, nebuď padavka! JEŽEK je napsáno modře a hned vedle koníka je nakreslený modrý ježek. VR je vyvedeno oranžově a u toho je obrázek naštvaného oranžového pejska. Do třetice STAN je červeně a pod tím je červený stan. Všechno dohromady je to O pra vdova Z buk A (rozuměj Opravdová azbuka). Písmena mají představovat morální zákon. Dříve nebo později bude přesmyčkám konec a ruština se nevyhne nánosu různých OK. Pak si lidi vzpomenou na moji abecedu a vrátí se i k mým březovým knížkám.“
Kaškinův život by mohl sloužit jako ilustrace k traktátu Lva Tolstého Co je umění: „Umělec budoucnosti bude žít obyčejným životem prostých lidí a živit se nějakou prací. Plody vyšší duchovní síly, která jím prochází, se bude snažit rozdat mezi co největší počet lidí. Umělec budoucnosti pochopí, že napsat povídku nebo písničku, co lidi dojme, vymyslet hádanku, říkadlo nebo žertík, který pobaví, či nakreslit obraz, jenž potěší děti i dospělé — to je nesrovnatelně důležitější a užitečnější, než napsat román nebo symfonii.“ (1897-98)

Ale to ještě není všechno
Jak se ví, uralská zem plodí nejrůznější samorosty a sverdlovský avantgardní příběh B. U. Kaškina ještě není vyčerpán.
V letech 1964-1974, na stejném místě, ve čtvrti Uktus existovala Uktusská škola (Anna Ry-Nikonovová Taršisová, Valerij Ďačenko, Sergej Sigej, Jevgenij Arbeněv a Alexandr Galamaga), která sama vytvořila konceptualismus. První konceptuální obraz v SSSR byl Ďačenkův obraz Čí je ten mrak? (1965), na němž byl namalován obraz a nad ním napsán daný text. Podle Anny Taršisové to byl „druhý příchod konceptualismu do ruské země“ (prvním byl básník Čičerin na začátku století a třetím moskevský konceptualismus konce sedmdesátých let). Podle místní legendy právě Anna Taršisová po příjezdu do Moskvy řekla Iljovi Kabakovovi o tomhle tehdy tolik podivném termínu, aby jím mohl označit své dosud nijak nenazvané výtvory. Později se Taršisová a Sigej přestěhovali do lázeňského města Ejsk a nakonec do Německa. Zabývali se vizuální poezií a vydávali časopisy Noměr a Transponans.
Jevgenij Arbeněv v květnu roku 1973 zjistil, že jeho nemocné matce nezbývá víc než rok života, a začal zaznamenávat zbytek jejich společného života. Nakonec se ukázalo, že diagnóza byla chybná, ale Arbeněv si svůj deník vede minutu po minutě už pětadvacet let. Přesně zaznamenává každý příjem léků nebo potravin, každý nákup, výměnu povlečení, návštěvy, sny a všechny změny organismu:

13:54 — 14:12
Opečené brambory — 4 ks
Opečený salám — 4 kol.
Smažená vajíčka — 2 ks
Chléb — 2 kr.
Veka — 2 kr.
Mléko — 2 šál.
Mrkev — 1

Nevěří, že by to mělo estetickou hodnotu, ale chápe vzrůstající vědecký zájem. Z jeho zápisů lze vyčíst, jak žil člověk ve 20. století.
Na Experimentální uměleckou výstavu v roce 1987 přinesl Arbeněv Příklady nepřijatelných nádob. Byly to skleněné zavařovačky od bulharské nakládané zeleniny. Vysvětlil, že když už je neberou ve sběrných surovinách, tak je tady vystaví.
Zmiňovaný otec ruského konceptualismu Valerij Ďačenko zorganizoval v roce 1987 ve Sverdlovsku první výstavu, která neproběhla pod hlavičkou tehdejších orgánů KSSS, a přizval k účasti všechny „neformální“ umělce, kteří pak vytvořili hnutí Surikovova čp. 31. V letech 1992-93 se Ďačenko stejně jako mnoho dalších nezaměstnaných umělců rekvalifikoval na tvůrce ikon, ale byl z obnovovaného Věrchoturského kláštera vyhnán, protože interpretoval ikonopisný kánon příliš svobodně. Nevydržel to a ze svého novátorského přístupu vytvořil novou školu… Tehdy se odchýlil ještě víc a v posledních letech maloval jen jediný námět — do kosočtverce (byzantské madorly, tedy svatozáře kolem celé postavy, jež měla tvar vertikální elipsy) kreslil velmi realisticky vagínu (lidově mandu) z pornočasopisů a tento výtvor obklopil tetragramy. Hašteřiví důchodci byli tehdy příliš zaneprázdněni starostí o vlastní živobytí, a tak ho zatím nikdo neudal na policii za útok na city věřících.
Nikolaj Fedorejev (1943-1996) byl umělecký aranžér a tvůrce obrovských soc-artových objektů a prostorových konstrukcí z natřených latěk. Vyčítal společnosti nacionalismus, a tak zasypával podlahy nacistickými svastikami nebo věšel na stěny gigantické ženistické lopatky (po událostech v roce 1990 v Tbilisi). V roce 1988, tedy už během tzv. demokratizace, rozhodlo kulturní oddělení v čele s předsedou „Demokratické“ tribuny Genadijem Burbulisem (budoucím státním tajemníkem) o odstranění Fedorejevovy nástěnné dvoumetrové překližkové krabice, jež nesla název Komunista Boris Jelcin a představovala zdiskreditovaného prvního tajemníka moskevské KSSS, z pravidelné výstavy Surikovců. Fedorejev na to řekl: „Narodil jsem se v SSSR, učil se v sovětské škole a pracoval na výstavbě socialistického společenství, a proto je obvinění, že moje díla jsou antisovětská, zcela absurdní!“
Nikolaj byl člověk zdravého rozumu, proto jsem se hodně divil, když během jednoho z našich posledních setkání začal mluvit o nedostatku městských veřejných záchodků (v „odvážných“ devadesátých letech). Žádný z jeho objektů se nezachoval.
Vladimir Žukov, můj krajan z Berezovského, odléval sochy podle nákresů a samozřejmě toužil po tom, aby byl samostatným sochařem. Už předem si naplánoval celý svůj život a měl napilno snad do sta let, ale pak při návštěvě Moskvy zašel do ateliéru sochaře Ernsta Něizvěstného a uviděl sochu, kterou měl podle svých plánů vytvořit, až mu bude šedesát. Otočil se a všiml si další, kterou měl naplánovanou na osmdesátku. Tehdy se rozhodl, že se sochařstvím přestane, protože Ernst Něizvěstnyj už vytvořil vše, co chtěl sám udělat.
Vrátil se domů a přemýšlel, co bude dál dělat. Rozdělil všechno známé umění na „emocionální“ a „spekulativní“ a vrhl se na druhý typ. Prvních úspěchů dosáhl s minimalistickými objekty z tenkých plíšků, které prošly jen nejjednoduššími procedurami — řezáním, ohýbáním, propichováním, kroucením a šněrováním (Metalloplastika, 1985). Později následovaly objekty ze skla, jež měly zdůrazňovat průzračnost materiálu (Nevidimki, 1985). Potom se Žukov rozhodl, že ještě jednodušší je rozkládat po podlaze hotové cihly obarvené pro pochopitelnost na černo a na bílo (1986). Tehdy se to vystavovalo v Moskvě Na Kaširkje a něco zůstalo v kolekci muzea v Caricynu. Ostatně vzhledem k tomu, že Žukova v metropoli nikdo neznal, je docela dobře možné, že Jerofejev to prostě ztratil.
Následně Žukov svá díla ještě zjednodušil. Cestou do dílny našel pletivo z pancéřové postele, přivařil k ní kus kovové mříže a ještě něco kovového. Jako to teď dělá Dmitrij Gutov. Další série, to byly kousky překližky, k nimž byly přidrátovány nebo ocelovým lanem přivázány tyče, a celé to bylo opatřeno humornou popiskou (3 493 8577 m na pouti k Slunci, 1993). Žukov tomu říkal okazionální umění (z latinského occasionalis — náhodný).
Žukov se snaží dělat všechno vlastníma rukama. Když chtěla jeho manželka koupit skříňku do kuchyně, dlouho nepřemýšlel a sám ji stloukl a dokonce i natřel na bílo.
„Ještě je potřeba dole vyříznout otvor a je z toho hotovej klozet,“ stěžovala si žena.
Rozvedla se s ním a hned se znovu provdala za švédského důchodce, kterého našla na internetu. A co myslíte? Přijedu do Sverdlovsku a ptám se: „Kde je Žukov?“ Odpověděli mi, že ve Švédsku, u své bývalé ženy. Ona cestuje s novým manželem a Žukov u nich půl roku bydlí a hlídá jim dům. Oba manželé, bývalý i současný, spolu rybaří: „Já neumím švédsky ani ň a on zase rusky!“ směje se Žukov.

Ale ani to ještě není všechno
I sverdlovská „perestrojková“ omladina má spoustu vrtochů. Třeba překladatel Alexandr Věrnikov, který chodil v zimě bez kožichu a v létě v něm, aby udělal zimu teplejší a léto studenější.
Nebo jeho kamarád Vadim Mesjac, který s podobným záměrem vytvořil kolekci sklenic s dešti z různého období a ty pak míchal, aby nastaly nečekané klimatické změny (1986). Mesjacův otec byl šéfem ruské Akademie věd, a tak měl synek spoustu času a možností a mohl se zabývat „míšením sakrální půdy“. Převezl vodu z Bílého moře do Černého a skončila studená válka. Květiny z Čadajevova hrobu přenesl na hrob Brodského (oba jsou v Benátkách) a v Moskvě začal padat sníh. Vzal kamení na hoře Sinaj (kde dal Jahve Mojžíšovi Desky zákona), nejdříve ho převezl na Stonehenge a potom do kláštera Namo Buddha (místo v Nepálu, kde Buddha obětoval své tělo hladové tygřici s pěti tygřaty) — a přesně v tentýž den hodil výtržník botu na amerického prezidenta Bushe!
Pak je tu ještě jeden básník, Sandro Mokša (vlastním jménem Alexandr Šmakov, 1952-1997). Jeho verše jsou jakýmsi schizofrenickým shlukem slov. Ale když se objevily „neformální“ výstavy, zařadil se Mokša mezi umělce — začal rozebírat domácí spotřebiče z vlastního bytu na jednotlivé součástky a pomocí „hermetického“ suchého zipu z nich vytvářel bizarní kombinace. Jednou kamarádi básníka Mokšu někde zapomněli a nemohli se mu dovolat. Lekli se a vypravili se k němu domů. Nakonec se ukázalo, že ve snaze najít nový materiál pro svou tvorbu rozebral i vlastní telefon! Za půl roku na to Mokša doopravdy zmizel… Potom se ukázalo, že ho někdo odvezl do lesa a zabil, asi kvůli bytu.
Pak je tu ještě přednášející z Institutu architektury Saša Golizdrin, který se na cizí výstavě v galerii institutu svlékl do naha a byl propuštěn! Tehdy pozval všechny obdivovatele svého umění k výkopům na periferii, znovu se svlékl a prohlásil, že je „rybočlověk“. Vylil na dno jámy bandasku s polomrtvými cejny, jednoho z nich chytil do zubů a potom se pokusil s ním splynout v jedno (připomeňme si s úctou moskevského performera Kulika). Televizní zprávy, v nichž ukazovali nahého Golizdrina, poslali před soud pro pornografii, ale experti případ uzavřeli s tím, že pornografie slouží k sexuálnímu vzrušení, ale imitování pohlavního styku s rybou nic takového způsobit nemůže (1998).

Mravní ponaučení
neboli Co z toho plyne?
Jednou jsem byl pozván do metropole Kyrgyzstánu Biškeku. Měl jsem se zúčastnit výstavy Maslov a jiní. Maslov je „otec zakladatel“ celé středoasijské avantgardy, který dokonce i vlastní smrt proměnil v projekt. Představitelé samosprávy Biškeku na nás dotírali: „Co máme dělat? Pro nás je Maslov všechno, ale dějiny světového umění ho vůbec neznají. Jak ho tam dostat? Dají se nějak sjednotit naše představy s jejich?“ Nijak! Žádné jediné dějiny umění neexistují. Kdo měl rád Maslova, ať ho má rád i dál. A nenechá se nachytat na módní značku, třeba na Damiena Hirsta. Ať má jakoukoliv cenu.

A toho se my, jak se říká, držíme.





Z ruštiny přeložila Anna Černá.

01.02.2010