Časopis Umělec 2007/4 >> Militantní estetika Mihaila Milunoviće | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Militantní estetika Mihaila MilunovićeČasopis Umělec 2007/401.04.2007 Sasa Janić | serbia | en cs de es |
|||||||||||||
Současná umělecká scéna v Srbsku se nachází v nezáviděníhodné, avšak zajímavé situaci. Ponechána na pospas neúprosnému systému umění a víru kapitalistické logiky, zbavena balastu minulosti a válkou poznamenaných devadesátých let nyní začíná pomalu sama sobě pohlížet do očí, řešit své základní existenciální problémy, objevovat nové metody vyjádření v širším smyslu evropského a mezinárodního prostoru. Skutečnost, že se naše společnost v současné chvíli nachází ve fázi přerodu, se nevyhnutelně odráží i ve fungování umělecké scény. Řadě uměleckých institucí, jež fungovaly v předcházejícím období, se prostě nepodařilo transformovat se do podoby konkurenceschopných podniků, které by přitáhly jak veřejnost, tak i umělce. Na druhou stranu, nová místa a organizace podněcují důvěru a přinášejí naději v sílu a potenciál mladých generací, které se snaží tuto polomrtvou uměleckou scénu oživit novými nápady.
V posledních několika letech jsme byli svědky debaty o tom, zda v Srbsku vůbec existuje scéna současného umění? Ať už tuto otázku interpretujeme jakkoli, v odpovědi je nutno konstatovat, že očividně existuje. Mnohem adekvátnější by asi bylo ptát se, jak je tato scéna rozsáhlá a jaká je její kvalita? Zanalyzujeme-li situaci v Bělehradu, největším uměleckém centru Srbska, budou výsledky katastrofální. Pouhá hrstka seriózních výstavních prostor a institucí, pár soukromých galerií a několik neformálních a alternativních skupin k vytvoření pozitivního dojmu koherentní a seriózní umělecké scény prostě nestačí. Nedostatek kvalitních výstavních prostor do velké míry brzdí práci jak umělců, tak i kurátorů. V ostatních oblastech Srbska je situace ještě tragičtější. Kromě uvedených nedokonalostí a nedostatků ovlivňuje kvalitu a fungování umělecké scény špatný produkční potenciál umělců i galerií a téměř naprostý nedostatek zájmu ze strany státu a ministerstva kultury investovat do současného výtvarného umění větší prostředky. Nedostatek tržních možností, kvalitních galerií a moderních právních úprav, které by stimulovaly investice do umění, zapřičiňuje, že nemůžeme hovořit o pokroku, ale o pouhém přežívání. Příležitostné výstavy děl národního umění, které jsou organizovány v zahraničí, nenacházejí u oficiálních úřadů téměř žádnou podporu a existují pouze díky osobnímu nasazení organizátorů a umělců. Jelikož je počet těchto výstav tak nízký, nedokáží vytvořit pozitivní obrázek srbské umělecké scény a překonat již desetiletí trvající bezvýchodnost. Není se tedy co divit, že tato situace postupně přiměla řadu významných umělců, jako jsou Uros Djurić, Biljana Djurdjević, Miodrag Krkobabić, Tanja Ostojić, Dejan Kaludjerović a mnoho dalších, aby hledali inspiraci téměř výhradně v zahraničí. Jedním z těchto umělců je i Mihael Milunović – bělehradský umělec, který žije a pracuje střídavě ve Francii a v Srbsku a jehož díla lze nalézt v některých z nejvýznačnějších sbírek a muzeí současného umění. Práce tohoto umělce se vyznačují zanícením, přesností, zaujetím pro detail a rozmanitostí prostředků, které ve své tvorbě využívá. Milunovićovy kresby, olejomalby, instalace, objekty a fotografie dokládají jeho fantastickou schopnost přesně a jasně vyjádřit své nápady a koncepce. Výzvy, které přináší nová éra, obrněné pevnosti, reklamy, zbraně, vyobrazení nadvlády, vlajky, emblémy, symboly a erby jednoznačně poukazují k širokému, ale specifickému spektru jeho zájmů. Kdybychom měli definovat nějaký společný rys nebo znak, mohli bychom zmínit reference odkazující k politice, ideologii, penězům, a snad i touze ovládat nebo k reflexi této touhy. Neúprosný proces destrukce moderní lidské bytosti inspiroval Milunoviće k tomu, aby své objekty/sochy metafyzicky transformoval do téměř bezčasých stavebnicových jednotek. Konfrontuje nás s neklidem a s naším strachem, že přijdeme byť o jediný moment iluze, že jsme v bezpečí a že víme, co se kolem nás děje. Potřeba ovládat bývá ve složité kartografii státu a národních sociopolitických vztahů často uspokojena prostřednictvím násilí. Neúprosný princip, že silnější a mocnější vítězí a panují, nutí lidské bytosti neustále vyvíjet a vylepšovat ničivé zbraně. A právě tuto obsesi zkoumá Milunović v některých svých dílech. V pracích nazvaných Zázraky a Relikviář zbraní se projevuje staronová maskulinita, idea síly, která vyvěrá z ovládání nástrojů jako mytických objektů, které v sobě skrývají magickou moc. Posvátné zbraně vyráběné na montážních linkách po milionech se staly předmětem uctívání. Prostřednictvím pseudo-náboženského procesu získávají absolutní, spasitelskou, zázračnou podobu. Milunović tvoří nové modely a typy, mění funkci, účel a význam zbraní tím, že je přetváří do takřka svatých předmětů, redukuje je na estetické objekty. Ať jde o meč, pušku, moc příslušející politikům nebo moc reklamní kampaně – Milunović se vždy snaží pomocí jistých symbolických a metaforických významů naplnit svůj etický záměr, přičemž nikdy nepřehlíží vizuální efekt. Kultura násilí v moderní společnosti, bez ohledu na to, jaké médium či aspekt nám ji zprostředkovává, fascinuje kvůli jedinému příznačnému rysu – své všudypřítomnosti. Násilí je všude kolem nás, v televizi, ve filmech a seriálech, na internetu, v novinách, ale také v každodenním životě. Od vysílání nepřetržitého přímého přenosu první války v zálivu se fascinace kulturou násilí a možnost sledovat živě události změnila v nenapodobitelné a zvrácené voyeurství. Tato strašlivá vizuální představení nového kybersvěta mají tak brutální sílu, že jednoduše přesahují zážitky z vnímání uměleckého díla. Hovoříme- li o Milunovićových dílech, nesmíme zapomínat, že nepředstavují glorifikaci nebo relativismus, ale jsou čirým vyjádřením reality. V průběhu minulých století byla historie lidstva interpretována mimo jiné na základě střetů, dobyvatelských činů, válek a konfliktů. Skoro každý kluk se v dětství chtěl stát vojákem. V průběhu dospívání se velká většina hochů i děvčat účastní ne zcela nevinných her, ve kterých je přítomno násilí. Výchova využívající praktiky boje a bojových her je hluboce zakořeněna v dávných dobách, kdy muži bývali drsnými válečníky, bránícími vlastní domovy nebo okupující domovy jiných. Kultura násilí a války vychází z kolektivního vědomí lidstva a cestu jí dláždí nespočet historických událostí a civilizačních procesů. Popírat její význam a vliv by bylo stejně paradoxní a špatné, jako ničit klukovské fantazie o ušlechtilých bojovnících, hrdinech a rytířích bojujících se zlem. Romantická představa hrdiny, kterou si společnost vytvořila pomocí románů, komiksů a filmů, je jen dalším důkazem toho, jak křehká je naše společnost a její systém hodnot. Vojenské estetika Milunovićových děl neustále přezkoumává pozice moci a její extrémní kritiky, která vychází z elitářských modelů, jež vznikly v moderních zemích. To vše by pravděpodobně nebylo tak důležité, kdybychom jako společnost (Srbsko) nebyli uzavřeni ve velmi omezeném prostředí, pro něž je charakteristické extrémně destruktivní chování a znehodnocení materialismem s úplně narušenými hodnotami. Tato společnost téměř nedokázala rozlišit mezi kolektivním a individuálním. Mihael využívá historické a kulturní dědictví, aniž by si dělal iluze o skutečné moci těchto faktorů a jejich důležitosti pro současný vývoj. Vezmeme-li v potaz neuvěřitelné množství prostředků, energie a myšlenek, které vůdčí mocnosti světa vynaložily, aby vyhrály závody ve zbrojení, lidstvo přežilo 20. století pouze čirou náhodou. Rovnováha mezi supermocnostmi vlastnícími za studené války jaderné zbraně a neustálé balancování na okraji propasti vražedného ničení, jež by způsobila jaderná apokalypsa, vyvolalo skutečný strach z tohoto nástroje zkázy. Jako v hollywoodských filmech se mohla chyba systému nebo selhání lidského faktoru (v tomto případě generálů), strojů a vojenské technologie, vyvinuté, aby nás „ochránila“, snadno postarat o kolektivní eutanazii lidské rasy. Milunovićovy performance, jako třeba Líbání vlajky nebo Pochod vlajek, zpochybňují spektakulární masovou identifikaci s ideologickými a politickými symboly, panovníky a politiky, oslavy války a vojenské estetiky. Tyto společenské rituály mají neuvěřitelnou schopnost mobilizovat společenské tkáně skrývající se za utopickými ideologiemi. Performance, které byly prováděny v reálném čase na veřejných místech, jsou cenné už jen z toho důvodu, že byly koncipovány jako přímá provokace občanské společnosti, jež zabředla do demokratických stereotypů, které jsou diktovány na bázi teritoriální příslušnosti. Snaha jednotlivce identifikovat se s mocí masy a iluzí sounáležitosti prostřednictvím určitých symbolů, pojmů nebo činů již nepředstavuje odkaz k „něčemu jinému“ nebo „někomu jinému“, ale nutkání, které se skrývá v nás samotných. Obrovské intelektuální úsilí, které vyvinul Habermas, aby filozoficky ustavil společnost založenou na komunikaci, dnes působí naprosto zbytečně, protože jsme svědky toho, že se tento problém již pomalu ale jistě vymyká oblasti filozofie či jakékoli jiné humanistické vědy. Znalosti a komunikace jsou ve stále menší míře předávány prostřednictvím řeči nebo psaného slova, narozdíl od narůstající komunikace pomocí symbolů, reklam a televizních programů. V sérii prací nazvané Záplaty pro nové milénium představuje Mihael Milunović nové emblémy, novou ironickou sociopolitickou galerii symbolů, které nejlepším možným způsobem odrážejí globální geopolitické procesy. Sarkastickým využitím komických prvků vytváří umělec nové kódy, přičemž si symbolicky pohrává se stereotypy moderní reklamy. Ve velmi širokém a různorodém kontextu není jejich vizualizace nikdy zpochybňována, i když je zkoumána samotná změna významu, a to sice ne na rovině objektu, ale na rovině porozumění objektu. Pomocí marketingových strategií a symbolů vytváří Milunović nové emblémy, které do velké míry vypovídají o aspiracích a způsobech chápání určitých zájmových skupin, jež v rámci nového rozdělení moci přejaly role státu. Monumentální instalace Pevnost F pracuje s vizuálním jazykem a s prvky, které využívaly ozbrojené síly v 18. století. Francie se uzavřela do obranného opevnění, nekonečné, absurdní sítě hradeb s řadou bašt a zákopů, propojené zbytečnými chodbami a průchody, které velmi dobře ilustrují současný stav evropské společnosti a její neschopnost prokazatelně se zasadit o demokracii, otevřenost a multikulturalismus. Tato fantastická vizuální konstrukce představuje zároveň kritiku i varování. Nakolik jsme jako společnost (Evropa) skutečně otevření? Potřebujeme stále hranice a kde se fakticky nacházejí? V naší hlavě nebo na nějaké neexistující mapě? Jak přistupujeme, ale také, jak budeme nadále přistupovat k vlivům jiných kultur a národů? Náčrty Milunovićových soch jsou často založeny na principu nekonečných čar, konceptu neúčinných, zbytečných a nefunkčních strojů, které jsou soběstačné. Opakované procesy jim umožňují dosáhnout své funkce podobně jako v případě reklamních kampaní. V cyklu erbů nazvaném Následnictví zkoumá umělec paralelní existenci a využití symbolů na erbech a vlajkách u různých národů. Velmi důkladně a s velkou precizností vyzdvihuje samotný námět a materiální řešení svých objektů – portrétů orlů, zároveň se však soustředí na specifickou smyslovou zkušenost, stejně jako na dilemata a zmatek, které může vyvolat. Ve svých posledních dílech dosahuje Milunović jisté syntézy zcela nového způsobu vyjádření a prezentace. Zkoumá hranice iluze a reality, tj. schopnosti normálně vnímat poselství v rámci specifického systému zahlceného penězi, reklamou, informacemi a vlivnými značkami. Značka znamená všechno; jsme sestaveni ze značek, jíme značky, oblékáme si značky, sníme o značkách. Diskurz o možnosti překonat limity porozumění a podstaty uměleckého díla radikálně mění vnímání umění, jež se zakládá nejen na logice estetického prosazení moderního designu, ale rovněž – díky schopnosti smazávat hranice mezi fikcí a realitou – na samotném životě. Tyto objekty- instalace nyní nabízejí nový náhled na realitu a kritické vnímání vzájemných vztahů mezi lidskými bytostmi a společností založené na moci nadnárodních korporací. Jednoduchá pyramida představuje universum v malém, metaforu moderní společnosti v nejzazším existenciálním smyslu, simulakrum našich kolektivních osudů a sociopolitických vztahů. Na základě této kritické prozíravosti ohledně využití a aplikace různých symbolů a znaků vytváří Mihael fantastický svět objektů. Provádí inverzi postupů výstavního prostoru Deshan tím, že umísťuje své výtvory na přesně definovaná místa v přesně definovaných systémech a připisuje jim nové funkce a významy, které ještě více zdůrazňují jejich křehkou pozici. Tento cyklus je ideologicko-společenskou kritikou konzumní společnosti, primárně nahlížené skrze strukturu dobře známých emblémů, ale zároveň kritikou adresovanou nám všem. Umělec tady neklade řečnické otázky. Jeho postřehy vycházejí především z empiricky a jasně definovaných úhlů pohledu. V žádném případě neřeší dilema, komu se máme klanět nebo jaký máme zaujmout postoj. Milunovićova díla jsou pronikavými studiemi poučenými jak evropskou historií, tak i kolektivní psychózou, která panovala v Jugoslávii v devadesátých letech minulého století. Díky nutnému odstupu si umělec mohl dovolit zaujmout normální, objektivní postoj, oproštěný od banálních každodenností. Díky tomu reflektuje procesy, které dalece přesahují události regionálního významu. Nanejvýš nepřímým způsobem zobrazuje společnost a jednotlivce, kteří jsou chyceni ve spleti utopických ideologií a hnutí, jimiž bylo poznamenáno minulé století. Milunović přehodnocuje roli umělce a roli současné lidské bytosti v procesu stanovování občanských norem, které se podílejí na přežití a funkci každé komunity. Jeho díla nejsou dokumentární ani historická. Jsou estetickými objekty, které vyjadřují význam a smysl, syntézami zachycujícími realitu momentu, krásu a zároveň ničení, dva opačné předpoklady jedné teze, antinomii, protiklady, které vycházejí na povrch, když rozum reaguje na demonstrující se svět. Jeho díla nepředstavují pouze fascinaci charakteristickými motivy. Jsou poselstvím i varováním, že podoba, ale také budoucnost světa záleží především a pouze na nás.
01.04.2007
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář