PROJEKT TIRANA PRIŠTINA 2005

Let z Tirany do Prištiny trvá jen 25 minut. Člověk se tak vyhne dvěma tisícům zatáček „dálnice“ přes město Kukës a nepříliš pěknému zážitku z kulturní krajiny. Pokud se umělec ocitne v zemi, jako je Albánie, pouze na jeden rok, nezbývá mu než reagovat na místní situaci. Záměrem Floriana Agalliu, koordinátora a organizátora TiranaPrishtina Project 2005, bylo vytvořit uměleckou událost, která by čerpala inspiraci z prostoru mezi Albánií a Kosovem. Rozhodl se pro cyklus videoreportáží.

Můj vlastní projekt se stejným názvem, ale bez vazeb na videoreportáž, počítal s účastí několika albánských a zahraničních umělců. Jeho cílem byla retrospektiva albánských umělců z poloviny devadesátých let – z doby, kdy Edi Rama, dnešní starosta Tirany, začal poprvé vytvářet struktury, skrze něž se studenti Akademie umění v Tiraně mohli poprvé setkat se současným výtvarným uměním. To bylo obzvláště důležité pro mladé umělce, jako byl Anri Sala, Adrian Paci, Alban Hajdinaj a Gentian Shkurti, atd. TiranaPrishtina však měla také vybudovat spolupráci mezi mladými a zatím neznámými umělci v Albánii a iniciovat monitorování uměleckých výstav v albánských médiích, různé workshopy a diskuze. Projekt se stal nástrojem, jenž pomohl informovat diváky, kteří ve městě, jakým je Tirana, stále trpí takzvaným hermetickým systémem komunikace. I přes nejrůznější potíže, jaké v Albánii obnáší realizace podobných iniciativ, které bývají často označovány za projev chuligánství a nedostatku studu, se tento projekt nakonec podařilo uskutečnit a dokázal také značně ovlivnit paralyzovaný kulturní život Albánie, zmítající se ve spárech volného trhu. Nyní se podíváme na tři z jedenácti projektů.

TIRANA OVERGROUND

Projekt Tirana Overground měl za cíl integrovat širokou veřejnost do struktury vizuálního umění. Cílem bylo vytáhnout umělce z typických výstavních institucí, aby se jejich práce dostala do městských prostor, od barů až po autobusové zastávky. Umění přišlo za lidmi, a ne naopak. V zemi, jako je Albánie, je výtvarné umění naprosto neznámé a jediným způsobem, jak s ním seznámit veřejnost a diváky, je přenést je do ulic a konfrontovat je se společenskými problémy. Jedna z výstav zmíněných cílů skutečně dosáhla. Armand Lulaj, Ergin Zaloshnja, Arian Risvani, Heldi Pema, Andi Belalla a Fani Zguro společně vytvořili uměleckou intervenci v ústí vodní elektrárny v Komanu. Tento objekt je jedním z nejambicióznějších projektů „pětiletky“ bývalého socialistického systému v Albánii. Vodní elektrárna, která dodává energii celé zemi, dnes už není stavbou budoucnosti, ale ekologickou katastrofou. Armando Lulaj se nechal inspirovat touto rozporuplnou situací (což se v Albánii stává zřídka) a v ústí elektrárny postavil obrovskou hvězdu, kterou na závěr performance zapálil a změnil v „nic“. Ergin Zaloshnja vytvořil virtuální hřbitov s pěti rovy, na něž napsal iniciály nejznámějších albánských umělců. Příběh pokračoval performancí Ariana Risvaniho, během níž skupinka narcisistů diskutovala o nacionalistických východiscích a jejich současné situaci. Paralelně k tomu Andy Belalla organizoval jinou performanci: fotbalový zápas dvou týmů, kteří mají stejné dresy – všichni jsou Maradona. Tím si Belalla pohrál s albánskou mentalitou – každý se cítí být jednička.

OPEN SPACE

Dnes se jen málo lidí snaží vnést do svých profesí nové dimenze. V rozvojových zemích se to ale nevnímá jako základní podmínka vývoje, spíš jako předstírání pro učebnice dějepisu. Představme si pustý ostrov, jako je Sazan, kde sídlí jen vojenské jednotky, které dostávají dokonce i vodu z jiného, vzdáleného místa. V tomto hermetickém prostředí vznikl koncept projektu Open Space. Sestával z prezentace Kino-Forum, kde byly představeny některé z inovativních osobností současného umění prostřednictvím dokumentů a diskuzí. Umělci, kurátoři, hudebníci a filmaři, jako například Harald Szeeman, J. T. Leroy, Mike Patton a Kitano Takeshi, tak otevřeli nový obzor místu, jehož jediným obzorem doposud bylo Iónské moře. První kontakt s vojáky byl poměrně chaotický. Později se však i vojáci sblížili s tím, co sice nemá nic společného s vojenskou disciplínou a odvahou, ale co nabízí umění, když se vymaní z formálního rámce fotografických reprodukcí a začne fungovat jako nejexperimentálnější forma výzkumu.

DAMMI I COLORI

Dammi i Colori (Dej mi barvu) je videodokument, který natočil albánský umělec Anri Sala ve spolupráci se starostou Edi Ramou pro předposlední bienále v Benátkách. Dotýká se základních změn, k nimž došlo v Tiraně poté, co se Rama stal novým starostou. Po natočení tohoto dokumentu umělci Alban Hajdinaj, Gentian Shkurti, Heldi Pema a Fani Zguro každý natočili krátké video založené na stejném tématu a představili tak různé proměny Tirany. Jejich videa Z očí do očí, Barvoslepý v Tiraně nebo Klient mučidla jsou vizemi odehrávajícími se na jevišti „nového“ města za asistence neodmyslitelných „starých“ problémů albánské společnosti. Jediný ochránce práva, jímž je Edi Rama, nestačí na radikální změnu. I přes jeho iniciativy Tirana trpí korupcí uvnitř státního aparátu, zkompromitovanou mentalitou společnosti a bídou. Videa Dammi i Colori pojednávají o těchto dilematech a kromě Galerie umění v Tiraně byla představena na festivalu EXIT v srbském Novém Sadu. Aby se tyto problémy dostaly mimo situaci, která je vytváří, a získaly jinou souvislost v rámci výtvarné scény, promítalo se těchto pět videí spolu s videoklipy Fat Boy Slima, Underworld a White Strike. Projekt Dammi i Colori představuje zároveň dvě albánské osobnosti, jimiž jsou Edi Rama a Anri Sala, jako ztělesnění touhy po změně ve městě, kde je jakýkoli pokrok měřen vývojem směnného kurzu a každá analogie těchto změn v oblasti umění je vnímána jako ztráta času, jak lze vysledovat ve videích zúčastněných umělců.

01.03.2006