Časopis Umělec 2004/1 >> Transmediale 04 – umění jako korektní bláboly a politická selhání | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Transmediale 04 – umění jako korektní bláboly a politická selháníČasopis Umělec 2004/101.01.2004 Denisa Kera | info | en cs |
|||||||||||||
Festival nových médií a umění v Berlíně, Transmediale, již řadu let volí velice aktivistická hesla jako DIY – do it yourself, Play global a letos Fly utopia. Záměrem festivalu a několikadenních konferencí je vždy propagace uměleckých a aktivistických projektů a idejí. Slova ovšem neodpovídají činům a letošní výběr vítězného projektu v kategorii softwarového a interaktivního umění velice zklamal.
Jasně se totiž ukázalo, že vyhrává ten, kdo svojí kritikou nikoho neohrožuje a vlastně nic nemění. Skutečně radikální projekty neměly šanci, nejspíše kvůli strachu porotců ze soudních sporů, ale také proto, že se jedná o velice originální díla, která kladou větší nároky na publikum jak po technické, tak po umělecké stránce. Projekt indické umělkyně Shilpy Gupta Supermarket ledvin sice vyhrál v sekci interaktivního umění, ale vzbuzuje velice nepříjemné podezření, že cenu udělují z jiných důvodů, než je umělecká kvalita nebo politicky či technicky provokativní myšlenka. Poněkud nudná instalace jakéhosi obchodu s lidskými orgány působila svými pastelovými barvami spíše jako psychedelický klub a návštěvník tam marně hledal jakékoli interaktivní prvky. Pouze stránka on line obchodu s orgány na http://www.xeno-bio-lab.com/, která na instalaci nejasným způsobem navazovala, nabízela velice primitivně chápanou interaktivitu – klikání. Obchod s lidskými orgány je zrůdná věc, ale tato zbytečná instalace a on line „obchod“ nepřinášeli nic víc kromě pohoršení, které stejně po čase vyprchá. Projekt zklamal jak po umělecké tak po technické stránce. Je nepochopitelné, že vyhrál nad velice zajímavým dílem německé skupiny Ligna Radioballet, které přináší naprosto novou podobu interakce a aktivismu, a také nad jedním z nejzajímavějších projektů celého festivalu, politickou modifikací počítačové hry „Home dictate“ slovenského umělce Ivora Diosi. Radioballet aktivistické skupiny Ligna, která provozuje vlastní rádio, ukazuje nové podoby interakce a spojení mezi rádiem, internetem a skupinou lidí na veřejném místě. Jejich performance dokazují, že se rádio může stát médiem občanské neposlušnosti. Jako protest proti nesmyslným zákazům různých pohybů, jako je tanec, se rozhodli na nádraží v Hamburgu protestovat právě rádiem. Do sluchátek asi tří set protestujících lidí vysílali pokyny, jaké pohyby mají dělat na nádraží, aby vznikl svérázný skupinový balet. Dalším dílem, které se dostalo do užšího výběru v sekci interaktivní umění, byl Home Dictate Ivora Diosi. Tato umělecká modifikace hry Unreal Tournament mění nejen pojetí interakce mezi uživatelem a hrou, ale přináší i velice zajímavou kritiku politických projevů a jazyka obecně jako nástroje moci. Interakce zde vlastně simuluje ovládání mas skrze politické projevy. Uživatel „komunikuje“ nebo spíše ovládá skupinu avatarů a herní prostředí slovy a hlasem. Když v jeho projevu zazní slova jako národ, válka a krev, jedna skupina avatarů začne nemilosrdně zabíjet druhou. Temný svět Ivora Diosi je vlastně jakýmsi zrcadlem dnešního světa ovládaného médii, v němž lidská společenství velmi podobně reagují na slova jako „terorismus“, „osa zla“ atd. V tomto „diktátu“ zla si rovněž lze vyzkoušet projevy různých politiků, ať George Bushe, Adolfa Hitlera, Martina Luthera Kinga nebo Václava Havla, a zjišťovat, jakou míru dobra nebo zla přinášejí. Celá modifikace má zajímavé i technické parametry, protože umožňuje ovládání skupin avatarů pomocí softwaru na přepisování hlasu na text. Může se zdát, že podobné umělecké a politické projekty kromě ironie nenabízejí nic, co by mohlo měnit běh světa. Jak ovšem dokládají P2P technologie a další softwary, „digitální“ komunismus není jenom utopií. Velice názorným příkladem marxistického převzetí „výrobních prostředků (kódů) dělnickou třídou“ je vynikající a vtipný projekt organizace http://www.Re-Code.com. Část jejich stránky je dočasně mimo provoz kvůli žalobám velkého řetězce Walmart v USA, které celý projekt proslavily. Obsahují totiž návod, jak v supermarketech nakupovat za cenu, kterou si sami určíme. Jednoduše si vytvoříme vlastní čárový kód (bar code) pomocí návodu a aplikace na této stránce, kterým pak přelepíme požadované zboží. Stránka obsahuje databázi s údaji o zboží nutnými k vytvoření těchto „vlastních“ čárových kódů, kterou doplňují samotní uživatelé. Stačí pak zadat, co si chcete koupit a za jakou cenu, a aplikace vytvoří čárový kód, který se jednoduše vytisknete a tajně přilepíte na požadované zboží v supermarketu. Projekt byl tak úspěšný, že si ho všimla nejen různá média, ale také řada obchodních řetězců, které to přirozeně rozzuřilo. Re-code proto v současnosti zvažují vytvoření vlastního P2P softwaru, který bude nabízet celou aplikaci a databázi uživatelům této sítě. Celý nápad a technologie jsou samozřejmě velice problematické, otázkou ovšem je, zda by obchodní řetězce neměly spíše změnit svůj způsob označování a prodej zboží než zakazovat stránky, která odkrývají jejich slabiny. Máme totiž právo zakázat technologie typu P2P aplikace, protože tolik lidí to zneužívá pro nelegální kopírování hudby a filmů? Máme právo zakazovat nože, protože je tolik lidí použilo k vraždám? Samozřejmě to nedává smysl a provokatérské projekty se snaží ukázat, že taková regulace nemá větší význam - „kreativní“ software vždy vyhraje. Když mi někdo vyloupí byt, taky se neobracím na výrobce různých nástrojů, které lupič použil, aby se zastavila distribuci těchto nástrojů, ale snažím se lépe zabezpečit. Zakazování stránek a určitých typů softwaru se stává nebezpečným precedentem, který může mít mnohem horší důsledky na celou společnost než samotné krádeže. Zdá se, že si dnes každá větší obchodní společnost, která zaspala technologický vývoj, snaží zabránit ostatním, aby ji obtěžovala. Jednoduše si postěžuje u soudu, který ji z nepochopitelných důvodů vždy vyhoví. Připomíná to středověké praktiky velkých hansovních společností, které se svojí politickou mocí ve městech podobně bránily nástupu nových technologií. Technologie způsobující rozruch a změnu - jako Re-code.com nebo další projekt Konceptuální krize soukromého vlastnictví jako krize v praxi http://rolux.net/crisis/index.php, jež nabízí další možnosti porušování autorských práv – na Transmediale nedostaly žádnou cenu. Nehledě na to, že naposledy zmíněný projekt má kromě své atakující síly i velice zajímavou konceptuální podobu obyčejného screenshotu – jpeg obrázku a nejenže popisuje vysvětluje problematiku copyrightu a význam open source softwaru, ale navíc nabízí šifrovací kód, pomocí kterého ze screenshotu dostaneme slavný text levicového filosofa Antonia Negri Empire. Vede nejen k tomu, jak ochrannou známku porušovat, ale nabízí přímou zkušenost a navíc text, který nám vysvětlí, proč to máme dělat. Skandální projekty, které umění skutečně posouvají do centra společenských diskusí, vlastně nikdy nevyhrávají ceny, ale stejně se o nich bude mluvit víc než o průměrných - i když dobře míněných - projektech. Jako výjimku bylo ovšem v Berlíně možné přijmout čínský experimentální film Červená vlajka vlaje, který vyhrál cenu v kategorii obrazu. Celý je seskládán z komunistických sloganů a ikon z padesátých a šedesátých let a obrazy současné „kapitalistické“ reality. Děj filmu zakládá zvláštní dialog šeptajícího hlasu, který klade „existenciální“ otázky typu „co je dobro, život atd.?“, na které odpovídá hlasitý sbor svými slogany nebo hesly. Pochybující a hledající individuum vždy překřičí sebejistá ideologie. Slogany vždy přemohou tiché otázky. Čínské umění je pro západní svět stálým zdrojem překvapení. Zdá se, že překonává komunisticko – kapitalistickou dualitu, jež je tak citelná u projektů, jejichž autoři s komunismem většinou nikdy nepřišli do styku. Červená vlajka vlaje ukazovala celému „utopickému“ Transmediale, že otázku lidské svobody neřeší ani kapitalismus ani komunismus a že vše je mnohem složitější než si připouštíme. Podobná otázka a utopie svobody se kladou jedině proti všem ideologiím. Hlavně přitom mají zůstat otázkou, na kterou žádný „sbor“ nenabídne odpověď.
01.01.2004
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář