Umělci za mřížemi

Dříve než ruská umělecká dvojice Komar s Melamidem objevili skutečnost, že opice — přesněji lidoopi — malují, pochopitelně vědci. Kromě lidoopů malují také sloni. Zdálo by se, že zvíře, které udrží štětec, může malovat. Ale ostatní nemají zájem. Je to vůbec zájem? Není to spíš trochu manipulace ze strany člověka? Etologové se ovšem domnívají, že výzkumem výtvarných projevů primátů lze přiblížit počátky vědomé výtvarné tvorby lidí. To, co známe z Altamiry jsou již vyspělé a zkušeností podložené obrazy. Co bylo předtím? Vyvíjely se výtvarné schopnosti člověka v souladu s rozvojem řeči a schopnostmi abstraktního myšlení? Proč někteří lidé mají potřebu se vizuálně vyjadřovat a někteří ne? Každé dítě kreslí, pokud má možnost. Proč člověk později kreslit přestává? Jde o hru, biochemické puzení nebo cílené jednání?
Hodiny výtvarky

Vědecká pracovnice přijela asi po měsíci do liberecké ZOO. Blíží se k pavilonu opic; ještě do něj nevstoupila, ale šimpanzi ji přes sklo otevřenými dveřmi na vzdálenost zhruba třiceti metrů spatřili. Vyskakují na sklo, buší do něj a kvičí jako pominutí. K ostatním návštěvníkům pavilonu jsou zcela neteční. Zřejmě tuší, že z každodenního stereotypu je vytrhne zajímavá činnost. Kreslit bude ale jen čtyřletá šimpanzice Majoránka. Je vyvedena ven z pavilonu a usazena svou ošetřovatelkou a náhradní matkou ke stolu. Ruší ji spousta okolních ruchů, ale nakonec bere do rukou fixy, ochutnává je a začíná kreslit. Dělá krátké a jemné tahy, nejvíc se jí zalíbil roh čtvrtky. Pokud dostane papír s předkreslenými body, většinou se snaží je spojovat. Opice je schopná střídat barvy a v podstatě její výtvor vypadá jako abstrakce Arnulfa Rainera. Šimpanzice se příliš nesoustředí. Je znát, že samotné vyvedení mimo klec je dostatečně vzrušující, a tak ji tvůrčí činnost příliš neláká. Nakonec během půl hodiny sice pokreslí asi devět čtvrtek, ale k výkonu je stále nucená ošetřovatelkou, která jí dokonce vybírá barevné fixy a neustále ji peskuje, když se opice rozhodne raději skákat po stole nebo lézt pod lavici. Chová se stejně jako roční dítě, když mu dáte papír a pastelky: chvíli to zkouší, ale brzy ztrácí pozornost a malovat přestane. Nemaluje jen ve formátu papíru, ale i kolem, po stěně. Američtí vědci sice formulují vznik umění zasazeného do daného rámce (formy), ale je to spíš otázka chtění a úmyslu, co odlišuje lidskou činnost zvanou umění.
Hra náhody

Vědecké výzkumy probíhající paralelně v mnoha zemích potvrzují některé skutečnosti. Pokud nemá opice určitý formát (není to tak ve všech případech), tvorba ji neláká, jelikož má větší množství vzruchů ve svém okolí. Když však dostane čtvrtku, zvítězí chuť “tvořit” a se zaujetím se činnosti věnuje. Americký gorilí samec, který ovládá znakovou řeč, dokonce svou tvorbu komentuje a tvrdí, že namaloval například portrét svého ošetřovatele. To by mohl být důkaz, že nejde jen o rozptýlení formou spontánního čmárání, ale že opice má nějaký úmysl, vizuální představy, nebo že jí obraz něco připomíná. Když je na čtvrtce nějaké další omezení jako kruh, půlkruh či linka rozdělující plochu, je prokázané, že opice se soustředí na vyplnění určitého útvaru, tudíž mají (zřejmě) jakousi představu o vizuálním uspořádání. Nedá se však říci, že by byly schopné nakreslit určitý tvar záměrně; výsledné útvary jsou otázkou náhody — někdy však vznikají i tzv. uzavřené tvary, které mohou být vědomé. Přesto je jasné, že i když opice vnímají výsledný obraz (například šimpanzi také velmi dobře reflektují svůj vlastní obraz v zrcadle), proces samotný je pro ně hra, o jejíž výsledek nejeví zájem.
Šimpanzice Lana z Atlanty ovládající rovněž znakový jazyk uměla barevné rozlišení použít i při emocionálním výlevu. Svého lidského učitele jednou vykázala z místnosti a ukazovala mu: “Jsi zelené hovno!” Takto komunikující primáti přesně rozlišují barvy a podle pokynů je umí použít. Washingtonský šimpanz Tatu uviděl při návštěvě jednoho fotografa v laboratořích jeho štětec na čištění objektivu. Ihned reagoval znaky: “Obraz, obraz!” Bylo jasné, že jeho myšlení si dokáže spojit určité předměty a odhadovat události, nebo projevit přání. Mozky šimpanzů zaujímají třetinu objemu lidské mozkovny. Podle lidských kritérií jsou středně mentálně retardovaní. Detaily svého sociálního života a mentálních vlastností jsou nám však velice blízcí. Z toho vyplývá hypotéza, že lidské sociální chování spočívá na genetických základech, neboli je organizováno geny, které jsou sdíleny s blízce příbuznými druhy.

Samice nemají problém

Zkušenosti z českých zoologických zahrad jsou pouze nonverbální. Zdejší výzkum je však co do počtu zkoumaných zvířat dost rozsáhlý. Etoložka Marina Vančatová sleduje primáty již pět let na čtyřech místech. Výsledky pozorování můžeme jen velmi lapidárně komentovat. Opice někdy odmítají kreslit na papír, který zničí, a pak pokračují na zem nebo zeď. Jeden šimpanz zase odmítl namáčet vlastní prsty do dětských kelímkových barev, štítivě se odvracel a vztekal. Posléze mu to nedalo, ale ke kresbě použil prst své ošetřovatelky, kterým manipuloval. Primáti o malování projevují poměrně dost zájmu a evidentně z něj mají radost. V zoologických zahradách vzniklo i několik výstav, na jejichž vernisáže však autoři neměli přístup.
Charakter maleb se liší druhově i pohlavně. Orangutan maluje jinak než šimpanz a gorila. Mláďata malují, dospělí méně, dospělé samice mají o činnost zájem, dospělí samci málokdy. Jsou známy případy, kdy samec zarputile pozoroval kreslící samici z rohu, ale nepřipojil se. Když samice skončila, samec se na ni vrhl a svým pohlavím ji poučil o tom, kdo je v kleci šéfem. Jiný samec, který vždycky odmítal kreslit a pozoroval ostatní, se zničehonic, když našel nějaké zatoulané pastelky v kleci, rozhodl zkusit si tvůrčí činnost o samotě v noci a počmáral svůj budoár. K lítosti vědců však rozzuřený ošetřovatel zničil dílo proudem vody.

Vzrušení i terapie

Není známo, jak by se k malování stavěly opice v přírodě, protože výzkumy se omezují jen na lidoopy chované v zajetí. Odborníci popisují malování jako vytržení z reality, která se u člověka postupně proměnila v potřebu a stala se součástí kognitivních procesů. Pokud mají primáti hodně zážitků a starostí, necítí tolik potřebu se z reality vytrhovat. Ať už malují, či ne, při své činnosti “myslí” jaksi v přítomnosti. Může jít o hru nebo vynalézání technik, které jsou lidoopi schopni si předat navzájem, stále jde o zkušenost několika fází, která nemá vzdálenější cíl. Něco jiného je naučit se otevírat krabici s potravinami klackem a něco jiného představit si při návštěvě galerie svoje výtvory vystavené.
Postupy počítačové animace (tedy podobná hra či učení se nové technice) pomáhají podle pedagogů rozvíjet dětské myšlení v mnoha oborech. Tvůrčí schopnosti a jejich trénink umožňují rozvíjet abstraktní myšlení a vybrušovat fantazii potřebnou pro chápání složitých jevů. Jako příklad může sloužit pokus žačky čtvrté třídy animovat pohyb Měsíce kolem Země. Uvědomí si, že srpeček zastíněný Zemí v poloze před ní nemůže z našeho pozorovacího bodu vypadat stejně. U člověka se tvorba pokládá za vyšší vědomou duševní činnost, která se rozvíjí s vývojem myšlení a zkušeností. Tvůrčí schopnosti a nutkání malovat jsou známé i u duševně nemocných, například autistů, a rovněž arteterapie se v mnoha psychických poruchách úspěšně aplikuje. Z toho by se dalo laicky dedukovat, že v umění hraje roli i chemie mozku a genetika.
Darwinisté jsou přesvědčeni o tom, že jestliže se lidský mozek vyvíjel na základě přírodního výběru, musely i schopnosti estetického úsudku a náboženské víry vzniknout na základě biologických mechanismů. Z toho by se dalo trochu přes ruku vyvodit, že umění patří k méně viditelným aktivitám, které kdysi byly výhodné v přísnějším biologickém smyslu. Lidská mysl je nástrojem k přežití a rozum je jednou z jejích technik.
Malování evidentní už u lidoopů dovedli lidé — biologicky nutně — až do nynější podoby. Pokud pomineme důvody byznysu, je jasné, že někteří umělci skutečně tvoří, protože musí.

První a poslední malíři

Zobrazovací schopnosti člověka se vytvářely podle renesančního teoretika umění Leona Battisty Albertiho inspirací z pozorování detailů jeho okolí. Výběžek na skále, puklina či skvrna na určitém materiálu prvním malířům něco připomínala a tak si přírodní vzorek dotvořili tak, jak známe například kresby býků v Altamiře. Podle vědců dávní malíři věřili tomu, že co se děje na obraze, děje se i ve skutečnosti. Postupně se člověk naučil vytvářet tvary podle paměti nebo skutečných modelů. Další “příběh umění” je dobře známý. Fascinující oblast lidské činnosti už se skutečností, v čase po příběhu, rázně zametla. Nikdo od umění nečeká, že mu nabídne to, co by chtěl vidět ve “skutečnosti”. Přijmeme-li tezi, že neexistuje umění, ale jen umělci, proč by jimi neměli být i Tatu nebo Majoránka? Z praxe jsou známy “opičí” výstavy, na nichž byly malby lidoopů prodány za neuvěřitelně vysoké ceny.

Červená smrt?

Jestliže lidoopi sdílejí s člověkem mnoho společných myšlenkových schopností, mohou komunikovat znakovou řečí, komentovat své malované výtvory a reflektují sami sebe v zrcadle, je možné jim předat i pojem osobní smrti? Co by tomu řekla například Lana? Měla by pojem i pro barvu smrti?
Nevedl člověka strach ze smrti k vytvoření nejrůznějších rituálů, mýtů a náboženství? Není obraz jen jednou z prvních forem, jak se s tímto strachem vyrovnat? Který umělec by pak raději nebyl lidoopem?

01.02.2001