Časopis Umělec 1999/3 >> Utopické technologie Chrise Burdena | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Utopické technologie Chrise BurdenaČasopis Umělec 1999/301.03.1999 Karel Císař | umělec | en cs |
|||||||||||||
„Během dvou měsíců, od 24. srpna do 16. října, jsem vymyslel, navrhl a zkonstruoval malý jednomístný automobil. Mým cílem bylo navrhnout plně funkční čtyřkolové vozidlo, jež by dosahovalo rychlosti 100 mil za hodinu a k uražení této vzdálenosti by spotřebovalo galon pohonné hmoty. Chtěl jsem, aby mé vozidlo bylo neobyčejně lehké, aerodynamické a svou konstrukcí podobné něčemu mezi bicyklem a letadlem.“1 Tento Burdenův popis, doprovázející jeho B-Car z roku 1975, se ničím neliší od textů, jež dokumentovaly jeho známé performance z první poloviny sedmdesátých let. Jak víme z publikovaných Burdenových záznamů, jako automobilový fanoušek vždy snil o tom, že jednou postaví vlastní vozidlo, a jméno Burden se tak zařadí vedle jmen Ford, Honda, Bugatti či Citroen. Když pak v roce 1974 propukla energetická krize a cena ekonomického automobilu se vlivem inflace vyšplhala na téměř 4000 dolarů, pokusil se Burden získat finanční zdroje pro výrobu prototypu svého vlastního dvousedadlového vozidla Echo-Rotor, jež se mělo při sériové výrobě prodávat za cenu poloviční, tedy za 2000 dolarů. Po dvou měsících marného úsilí byl nucen od svého původního záměru ustoupit a rozhodl se sestrojit originální vozidlo, jež by v rozložené podobě nechal přepravit do Amsterdamu, tam by je v rámci plánované performance sestavil, a pak s ním dojel do 400 mil vzdálené Paříže. Celý projekt přitom chápal jako gesto, jako další v řadě performancí, po nichž - kromě zpravidla pouze jediné, jím samým pečlivě vybrané, fotografie - zbývaly právě jen jejich strohé popisy. Přestože se nakonec po všech technických i výrobních obtížích podařilo Burdenovi vozidlo postavit a dopravit je do Amsterdamu ve stanoveném termínu, k jízdě z Amsterdamu do Paříže nedošlo, neboť úřady nevydaly patřičná povolení nutná k překročení nizozemsko-francouzské hranice. Burden tak své B-Car mohl na silnici otestovat až 24. října, poté, co jej společně se zhruba 130 přípravnými nákresy vystavil v pařížské Galerii Stadler a od starosty města získal ke zkušební jízdě úřední souhlas.
B-Car je dnes možné chápat jako jistý zlom v Burdenově díle. Je totiž prvním krokem, jímž se Chris Burden odvrátil od performancí směrem k tvorbě strojů a prostorových instalací, jež jeho dílu dominují v plné síle až v letech osmdesátých a devadesátých. Na druhé straně však Burdenovo neobyčejně komplexní dílo umožňuje hledat spojitost B-Car s jeho staršími performancemi věnovanými pohybu a mizení: Akce s bicyklem (1971), Burden po stanovené dráze na bicyklu projížděl prostorem galerie, B. C. Mexiko (1973), Burden dopádloval na malém kajaku ze San Filipe v Mexiku na opuštěnou pláž, kde strávil jedenáct dní, a pak se stejným způsobem vrátil zpět, či Zmizení (1971), Burden bez předchozího oznámení na tři dny zmizel, aniž by kdo věděl, kde se po tuto dobu nachází. Již mezi těmito ranými Burdenovými performancemi však rovněž nalezneme takové, v nichž automobil není pouhou rekvizitou, ale spíše samostatnou významotvornou ikonou: Mrtvola (1972), plachtou přikrytý Burden ležel vedle automobilu, dokud jej policie nezatkla pro šíření falešné poplašné zprávy, Přibitý (1974), Burden se nechal hřeby přibít na karoserii Volkswagenu, či dva měsíce po kompletaci B-Car realizovaná performance v podobě vědecké přednášky o projektu automobilu budoucnosti, před jejímž začátkem Burden doporučil těm posluchačům, kteří se nezajímají o automobilismus, aby sál opustili - Vzestup a pád západního industrializmu předvedený na příkladu automobilu (1975). Záměrná nejednoznačnost tohoto díla se naposledy ukázala na podzim roku 1989, kdy B-Car do svých sbírek získal Magasin 3, elitní skandinávská kulturní instituce - největší svého druhu financovaná výhradně ze soukromých zdrojů, jež sídlí v adaptovaných prostorách jednoho ze skladišť dosud fungujícího mezinárodního přístavu na okraji Stockholmu. K věhlasnému dílu totiž ke svému překvapení řiditel Magasin 3 David Neuman od Chrise Burdena dostal rovněž těžkou lepenkovou krabici plnou náhradních dílů, „pro případ, že by chtěl v B-Car jezdit“. A právě B-Car tvoří první část stávající expozice Chrise Burdena, jíž Magasin 3 po výstavách Felixe Gonzalese-Torrese, Jamese Turrella, či Bruce Naumana pokračuje v systematickém představování světově proslulých umělců. Druhou část výstavy tvoří čtyři modely mostů, sestavené Burdenem a jeho spolupracovníky zvláště pro stockholmskou expozici. Za stavební materiál Burdenovi posloužily díly dětských stavebnic Meccano a Erector, a to jak nové, tak i staré, neboť jisté díly nutné ke stavbě modelů se již nevyrábějí a Burdenův tým tak musel vynaložit značné úsilí při jejich získávání a renovaci. Jako první vznikl Mexický most, jehož předobrazem byl projekt dálničního mostu z roku 1860, který však nikdy nebyl realizován a Burdenovi byl znám jen z ilustrace v knize o mexickém dálničním systému. Jako druhý byl postaven model slavného - od roku 1900 používaného - mostu Hell Gate v New Yorku, který svou robustní architekturou tvoří protiklad ke křehkému tříobloukovému Mexickému mostu. Jestliže měřítko prvních dvou modelů umožňuje návštěvníkům oba mosty - byť jen v prvním případě bez shýbání - podejít, druhé dva je možné snadno překročit. První z nich - Starobylý most měl být postaven podle vyobrazení z reklamy na stavebnici Erector z roku 1916. Jak se však ukázalo v průběhu stavby, kresba, jež Burdenovi sloužila jako vzor, byla technicky nepřesná a most podle ní z dané sestavy stavebnice Erector I nebylo možné zkonstruovat. Zůstává tedy otázkou, zdali byl kdy předtím vůbec postaven. Poslední model mostu byl navržen tak, aby při minimálním počtu použitých dílů udržel Burdenovo tělo, a měl se proto původně jmenovat Stoj na mostě. Po jeho dokončení však Burden zjistil, že je schopen unést nejen jeho, ale i Burdenova přítele s jeho osmiletým synem, a proto byl nakonec pojmenován Most 1/4 tuny. Třetí část expozice tvoří Stroj demonstrující rychlost světla (1983) - Burdenova kopie aparátu, jímž byla v devatenáctém století zjišťována rychlost světla. Klíčovou částí jednoduchého optického aparátu je vysokou rychlostí rotující zrcadlo, od nějž se nejdříve vyslaný světelný paprsek odrazí směrem ke vzdálenému stabilnímu zrcadlu, jež jej vrhne zpět na nepatrně pootočené rotující zrcadlo, a to jej nakonec odrazí do optického zařízení, kde pak pozorovatel zaregistruje viditelnou odchylku světelného paprsku, jež nebyla při původní nízké rychlosti rotace zrcadla patrná. Svorníkem všech tří částí expozice je podle samotného Burdena téma důvěry v technologie. B-Car je příkladem technologie, jíž se člověk vydává, aby se rychleji přemístil z bodu A do bodu B po povrchu země. Jestliže bylo původně skutečně zamýšleno jako radikální alternativa expanzivním detroitským produktům, dnes se vedle mnohem masivnějších a rychlejších vozidel jeví jeho užívání jako čirá utopie. Mosty jsou dalším krokem na cestě k důvěře k technologiím. Jsou totiž určeny k přemístění člověka přes prázdno mezi body A a B. Vrcholem, jenž zatím utopií zůstává, je pak technologie, pomocí níž by se lidé dostali do vzdálených galaxií. A právě možnosti realizace takovéto technologie jsou tématem třetí části Burdenovi expozice, neboť rychlost světla je podle Einsteinových teorií tou nejvyšší rychlostí, jakou se hmotná tělesa mohou pohybovat. Burdenova vlastní důvěra v utopické technologie je patrná z interpretativního posunu, který nalezneme, srovnáme-li jeho původní dokumentaci ke Stroji demonstrujícímu rychlost světla z roku 1983, s tou, jíž tutéž instalaci doprovodil v roce 1999. Zatímco v prvé poznamenává, že „pokud by měl člověk někdy doletět ke vzdáleným hvězdám, musel by se pohybovat rychlostí přibližující se rychlosti světla“, v té letošní jde mnohem dále, když tvrdí, že „pokud bychom měli dosáhnout vzdálených galaxií, je nutné dosíci takového řešení, jež by nám umožnilo pohyb rychlejší, než je pohyb světla.“ Jak je vidět, to, co ještě před několika lety i sám Burden považoval za pouhou utopii, jí dnes být nemusí. Snad by bylo možné říci, že Chris Burden nás na tuto situaci připravuje neustálým posouváním jejích hranic.
01.03.1999
Doporučené články
|
04.02.2020 10:17
Letošní 50. ročník Art Basel přilákal celkem 93 000 návštěvníků a sběratelů z 80 zemí světa. 290 prémiových galerií představilo umělecká díla od počátku 20. století až po současnost. Hlavní sektor přehlídky, tradičně v prvním patře výstavního prostoru, představil 232 předních galerií z celého světa nabízející umění nejvyšší kvality. Veletrh ukázal vzestupný trend prodeje prostřednictvím galerií jak soukromým sbírkám, tak i institucím. Kromě hlavního veletrhu stály za návštěvu i ty přidružené: Volta, Liste a Photo Basel, k tomu doprovodné programy a výstavy v místních institucích, které kvalitou daleko přesahují hranice města tj. Kunsthalle Basel, Kunstmuseum, Tinguely muzeum nebo Fondation Beyeler.
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář