Když Taliban koncem roku 2000 v Afgánistánu oznámil, že budou zničeny sochy Buddhů v Bamiyanu, světem šla vlna protestů. Obzláště kulturní scéna ve všech západních zemích byla otřesena a bezmocnými apely na Taliban se pokoušela ničení zabránit. Povážlivé na tom bylo, jak nepatrné byly v kulturní oblasti protesty proti stálému porušování lidských práv Talibanem. Ale osud dvojice Buddhových soch v odhlehlém údolí Afgánistánu, které na vlastní oči vidělo jen pár rozptýlených hippies v 60. a 70. letech na cestě do Indie, uměl pohnout srdcem člověka ze západní kulturní scény víc, než diskriminace, mučení a zabíjení milionů lidí. Toto rozčilení podpořila často velmi povrchní představa o buddhismu. Na pobřeží poloostrova Burrup blízko města Dampier v severozápadní Austrálii se stále ještě nachází jeden z nejstarších známých uměleckých výtvorů lidstva vůbec. Do tisíců žulových bloků byly vytesány obrazy zvířat a mytických postav. Odborníci se domnívají, že nic srovnatelného nikde neexistuje a že význam těchto skalních rytin je na úrovni jeskynních kreseb ve francouzském Lascaux. Teď však musí část těchto děl ustoupit před rozšířením průmyslového komplexu. Konzervativní australský ministr životního prostředí Malcom Turnbull vydal společnosti Woodside Petroleum, gigantu těžícímu ropu a zemní plyn, povolení k odstranění skalních rytin, aby firma mohla rozšířit svá zařízení pro sklad a nakládání zemního plynu. Ve hře jsou miliardy z vývozu zemního plynu do Japonska a Číny. Jedno z největších světových těžišť zemního plynu leží vedle poloostrova. Těžební gigant Rio Tinto k tomu v Dampieru nakládá na lodě železnou rudu. Oranžový kovový prach pokrývá okolí a poškozuje také skalní rytiny, což ovšem jak Rio Tinto, tak vláda Západní Austrálie popírají. Roku 1868 byla velká část původních obyvatel poloostrova Burrup zavražděna. Potomci toho mála, kdo přežili, se teď brání částečnému zničení své „bible“ a jsou na to skoro sami. Kultura a umění původních obyvatel nejsou v Austrálii hodnoceny příliš vysoce. Také v Evropě a v Americe se lidé zajímají maximálně o hudební nástroj didgeridoo praobyvatel tohoto kontinentu. Kompromis, postavit potřebné zařízení v jiném, 40 km jižně ležícím průmyslovém komplexu, a tak skalní vyobrazení domorodců zachránit, byl z důvodu vysokých nákladů pro firmu odmítnut. Firma vydělává mnoho set milionů ročně. Skály budou zřejmě odtrženy a skončí na hromadě odpadu. Stejně jako ty, které byly odstraněny při stavbě prvního komplexu v šedesátých letech. Od té doby leží blízko zařízení pro zpracování plynu, nechráněné před zloději a vandaly, za rozbitým plotem, světem zapomenuté. V tomto stavu a na tomto místě neslouží ani kultovním účelům původních obyvatel, ani vědcům, kteří by z nich mohli získat nějaké poznatky. V Egyptě byl při budování Asuánské přehrady s mezinárodní pomocí, navzdory vysokým technickým a finančním nákladům, mimo jiné přesunut chrám z Abu Simbelu. V Evropě a v Americe se sbírají peníze na rekonstruování zničených Budhových soch v Bamiyanu. V Austrálii bude však v roce 2007 kvůli několika milionům dolarů zničeno jedno z nejvelkolepějších a nejstarších uměleckých děl lidstva a zdá se, že to nikomu kromě původních obyvatel nevadí. Na kulturní scéně západních zemí se neprotestuje. Příklad Buddhových soch ukazuje, že důvodem nemůže být, že Dampier je velice vzdálené místo. Je snad obava z nedostatku surovin i na kulturní scéně větší než starost o umělecká díla? Není tomu prostě tak, že je pro nás umění původních obyvatel něco cizího a že důvod našich protestů je volen vždy velmi subjektivně? Co je už pár skalních rytin v buši proti těmto milým, přátelským obličejům Buddhy. A není lehčí protestovat proti šílenému Talibanu, než proti firmě, která svojí činností koneckonců přispívá k plynulému fungování naší společnosti? Zde je zřejmě důvod, proč tento barbarský akt nikoho na kulturní scéně nezajímá. Mělo by to být pro nás všechny pohnutkou k uvažování o tom, jak se stavíme k umění jiných kultur a jak vážně mohou být brány naše bouře rozhořčení namířené proti Talibanu. Protesty proti australské firmě obchodující s rudou a zemním plynem by v každém případě bývaly měly větší šance na úspěch.
Doporučené články
|
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
|
|
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
|
|
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
|
|
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář