Chlapec s nůší hadů

Vážení přátelé, v této krátké řeči na úvod se mi nechce mluvit všeobecně o celé výstavě, neboť na to je příliš různorodá a těžko by se mi pro ni hledaly nějaké společné charakteristiky. Proto bych rád promluvil pouze o jednom z vystavených obrazů, na kterém si můžeme názorně ukázat proces jeho vzniku.
Jedná se o obraz Chlapec s nůší hadů. Obraz je z jedné části produktem recyklace, z druhé pak produktem imaginace.
Na jeho počátku byla série pohlednic Jaro, Léto, Podzim, Zima, pocházející z doby zhruba před patnácti dvaceti lety. Na pohlednicích je chlapeček, který se věnuje různým činnostem typickým pro dané roční období: na podzim sbírá houby, v létě se opaluje, na jaře si prostě jen tak vykračuje mezi kvetoucími stromy, atd.
Postavička se mi zalíbila z mnoha důvodů, které umím popsat jen částečně. Líbilo se mi, že je tak jednoduchá, silně stylizovaná, ale přitom jakoby důvěrně známá, něčím hrozně typická, snad jakoby měla hrát hlavní roli v nějakém večerníčku. Človíčko-robůtek, svou jednoduchostí se blížící piktogramu. Něco mechanického, co si to šine mírně unylou přírodou. Z obličeje postavičky však čiší bezbřehý optimismus, smíšený s naivním pohledem na svět. Jen na jedné z pohlednic jsem ale našel postavičku v té podobě, která mi intuitivně zapadala do budoucího, ještě nedomyšleného konceptu. Byla to ta poloha, která byla nejvíc neutrální — když si chlapeček jen tak vykračuje, odnikud nikam, jako by se vznášel v nějakém bezproblémovém bezčasí, jde si svou přímou cestou bez překážek ke štěstí. Není to však pohádka; chlapeček jakoby patřil ne snad přímo do současnosti, ale do nějaké poměrně blízké doby — snad do šedesátých nebo sedmdesátých let. Přes úspornou dětskou stylizaci je tak nějak nakažen dospělou realitou. Jeho oblečení, ač pouze naznačené černými liniemi a bleděmodrobílou výplní, má jasný styl své doby. A k tomu ten rolák! Čepice jako módní doplněk dotváří ovoid nepoměrně velké hlavy. Místo očekávané bambule má na vrchu velkou květinu, asi sedmikrásku. Kdyby chlapeček byl holčička, mohl by si klidně vykračovat třeba na molu nějaké posthippiesácké, ale spíš tak trochu socialistické, módní přehlídky. Dost možná, že postavička na pohlednicích ani neměla představovat dítě, ale prostě “člověka jako takového”. Že její “dětskost” nepatřila do konceptu pohlednic, nýbrž vznikla jaksi mimochodem při výtvarném zpracování. Nakonec, ani pohlaví postavičky není úplně vyhraněné.
Tohle všechno dohromady a asi i další aspekty, které si zrovna nevybavuji, tvoří to, co mě na postavě zaujalo a co mě přimělo k tomu, abych si obrázek naskenoval, uložil do počítače a přemýšlel, jak s ním dál naložit. Měl jsem tedy postavu, které jsem postupně ve své hlavě svěřil hlavní roli na budoucím obraze.
Potřeboval jsem vytvořit nějaké napětí; k silnému obrazu “chlapečka” najít stejně silný protipól. Nakonec jsem ho našel ne v rovině stylu, neboli na poli estetiky, nýbrž v rovině dobra a zla, neboli na poli etiky. Napadlo mne, že proti bezelstné dobrotivosti postavičky, proti jejímu až provokativnímu optimismu, bych mohl postavit něco špatného, pesimistického, něco zlého. Prvním nápadem bylo přehodit chlapci přes rameno samopal a udělat z mírumilovné bytosti bezmyšlenkovitě pochodující nástroj války. Byla to docela zábavná představa, která pro mne nabírala další významy, jako např. hippies versus Vietnam, módní přehlídka versus vojenská přehlídka atd. Jenže samopal ještě není “čiré zlo” a možná není ani tak silným obrazem, aby dokázal čelit “naději, lásce a víře” idylicky rázující postavičky. Představil jsem si, že samopal na zádech chlapečka se snadno může stát pouhou hračkou. Nebo se naopak chlapeček stane pouhým vojákem. Ani v jednom případě pak nezůstane kýžené napětí mezi dobrem a zlem. Musel jsem tedy samopaly, kulomety nebo pušky nahradit něčím, co bude obecnější a co dohromady s postavičkou nevytvoří jednoznačný celek, zařaditelný do nějakého jednoduchého myšlenkového schématu. Něčím, co nechá obraz ne snad rozpolcený, ale otevřený různým možnostem náhledu nebo výkladu.
Nemám příliš velkou fantazii, takže mi dalo dost práce na něco takového přijít, ale nakonec se to, myslím, podařilo. Imaginace zvítězila: dospěl jsem k představě klubka hadů, které si chlapeček nese s sebou. A v čem jiném se hadi nosí, než v nůši! Legrační představa, ne? Sám jsem se při ní ve své hlavě docela pobavil. Ale bylo to konečně to pravé! Těžké klubko lstivých zlých hadů jako protiklad k bezelstnému dítěti, křepce kráčejícímu, hledícímu vpřed s naivním optimismem. Teď už zbývalo jen dát hadům tu správnou podobu, prostě je zkomponovat, nastylizovat nebo, chcete-li, prostě namalovat. Po několika nepodařených pokusech, kdy hadi buď vypadali příliš dobrácky, nebo se nevešli do nůše, nebo se stylem příliš lišili od postavičky, jsem pro ně konečně našel definitivní podobu. Hranaté, jakoby mechanické hlavy s lačně se mrskajícími jedovými jazyky, zkroucená těla jako u Laokóona, esovitý ocas převislý přes stěnu nůše, ale všechno v té až ladovsky jednoduché naivní stylizaci autora našeho chlapečka. V kontrastu k dobrácky bledě námořnické barevnosti je nůše s hady vyvedena v jedovaté kombinaci fialové a zelené.
Kompozičně hadi k chlapečkovi patří i nepatří, jakoby ho vyvažovali — nebo spíš tížili — na jeho cestě, jako nechtěné břemeno. Přes všechnu legraci se optimistická figurka ironicky proměnila v tragickou postavu, která vzbuzuje jistý soucit. Kdybychom si však tento soucit odmysleli a podívali se na celou scénu nezúčastněným, chladným pohledem, pak by se nabízel ještě jiný pohled. Chlapečka s hady bychom si mohli představit ne jako trpící dítě, ale jako pouhou symbolickou postavu posla, nesoucího zlé zprávy. Chlapeček by se tak — možná nechtěně — dostal do záporné role bezelstně se usmívajícího, ve skutečnosti však zákeřného, doručitele Pandořiny skříňky. Běda tomu, komu je poselství určeno!
Praha, 13.5. 2001

01.02.2001