Přehodnocování Přehodnocování

Máme za sebou konec desetiletí i náležité mediální ozvěny a přehodnocování. Ačkoli je reflexivita připisována celé moderní době, zdá se, že ohlížení se do minulosti samo o sobě jakoby stupňovalo. Říká se, že 20. století skončilo s událostmi jedenáctého září, ale zdá se, že se s jeho koncem srovnáváme doteď. Mám na mysli atmosféru v globalizovaném světě, jehož otřesy směrem od center sice slábnou, ale třeba ve Východní Evropě rezonují s připomínkou politických změn zpřed dvaceti lety.
Jedním z příznaků globalizace je všudypřítomnost. Tu lze vysvětlovat lecjak a jako určitou vlajku si ji v poslední době osvojují asi nejkřiklavěji technologové. Ve své ambivalentnosti ale představuje nápis na zdi, o němž nevíme, jestli nás úpřímně varuje nebo jenom zbytečně straší. Když už ale mluvíme o rekapitulacích, tak si to shrňme: apolitičnost a politizace každodenního představuje dvě tváře jedné situace; umění již neprodukuje ismy a díky nenasytné estetizaci splynulo se životem; kvanta vznikající a poslouchané hudby souvisí přímo úměrně s dobovými hudebními legendami, které nepřicházejí; fatálně zdiskreditovaná instituce reklamy nachází útočiště v zdánlivě nevinných diskusích přátel; veřejné se kryje se soukromým; multimédia se usadila v posledních mezerách našich dnů a oddělování práce a volného času je prakticky nemožné.
Stejně jako sběratel sbírá pouze pro vášeň sbírání, ani historie, jako sbírka obrazů a ideí, nemá žádný smysl mimo sebe. Tím, že jí v minulosti byl dodáván smysl a cíl, se lidé snažili stavět hráz chaosu, kterým nevyhnutně je, zbavíme-li ji lidského měřítka. Strach z chaosu je strachem z příliš rychlého cyklu vzniku a zániku, který dnes občas cítíme. Ale stejně jako ignorance i akumulace historické paměti musí mít své meze.
Přehodnocování jakéhokoli druhu svádí k dělání tlustých čar, modernistickému nutkání hledat univerzalitu a nový směr, ptát se Chto delat a neuroticky se chápat neosobních ideálů a předžvýkaných kategorií. Nenavrhuji ponechat věci na volnoběh, právě naopak. K tomu svádí jenom autopilot díky svodidlům a šipkám, které za mne vztyčil druhý. Mluvím o návratu k osobní odpovědnosti, k Já jako ke středu společného vesmíru. K odpovědnosti, kterou je třeba zas a znova vytahovat zpod nánosů všudypřítomných obrazů. Pokud odkládáme svůj život doufaje, že k nám jednou sám přijde, odkládáme i svět, ve kterém žijeme, do rukou těch druhých... a zapomínáme, že těmi druhými jsme vždy již i my.

01.01.2010