Umění pro zvířata

Tázal jsem se květin,
kde myšlenky jejich jsou nejzdravější.
Jakub Deml

Na přelom léta sezvali kurátoři Josef Daněk a Tereza Petišková na vlkovskou Sýpku bezmála třicet autorů, aby společně připravili Výstavu pro zvířata. Zadání jistě neobvyklé a vůbec ne jednoduché, ke kterému lze přistupovat z různých úhlů. Když před téměř pětaosmdesáti lety rozmlouval básník Jakub Deml v nedalekém Tasově s květinami, byla ještě příroda přirozenou součástí jeho duchovního i světského života. Dnešní zkušenost je bezesporu odlišná a to nejenom proto, že louky mezi Vlkovem a Tasovem rozřízla čára hučící brněnské dálnice. Pro stále větší část lidí je příroda zvláštní událostí, něčím, co není napořád, nýbrž jen občas, na omezenou dobu.
Tuto situaci záměrně redukovanou na „zvířecí otázku“ přitom kurátoři i autoři konfrontovali s problémem percepce umělecké výpovědi. Výstava byla sice dedikována „všem našim chlupatým, mourovatým, rohatým, šupinatým a pernatým bratrům a sestrám“, ovšem projekty přímo a nezprostředkovaně pro zvířata, byť ve spojení s estetickou formou, připravil jenom málokdo. Například Jiří Valoch sestavil z kostkového cukru a kousků chleba dvě minimální textové realizace, které nabídl přítomným koním ke konzumaci. Sladké obrazy - pasti Zdeny Kolečkové lákaly k smrtelně nebezpečné návštěvě rozličný hmyz. Řada na vernisáži přítomných psů vstoupila do dialogu s lentilkovo-uzeninovou instalací Viktora Pivovarova. Bez ohlasu nezůstala ani venkovní intervence Jiřího Surůvky, který na nápis CEREAL (starší práce z roku 1996 od M. Potaše) nad vchodem do Sýpky rozvěsil věnce buřtů.
Ostatní autoři využili deklarovaného zaměření projektu především jako předlohy nebo jako tématu, které vztahovali k širšímu kontextu. (Spíše než se zvířaty tedy rozmlouvali o zvířatech.) Jan Merta vystavil téměř magické portréty šelem propracovaný do neuvěřitelné hloubky. Zneklidnění vyvolávala lehce rozmlžená černobílá fotografie myši od Michala Kalhouse. Zdenka Ságlová ve svých malbách prolnula zvířecí motivy v podobě struktury i znaku. Pavel Ryška relativizoval jednoznačnost hlasových povelů pro psy jejich převedením do textové podoby (tedy jakýmsi polidštěním). Marian Palla naopak připravil pomocí kresby na cigaretových papírcích nástěnný slovník základních slov a termínů pro „muchy“. Petr Lysáček a Kamera Skura nechali ve svých pracech zaznít pocit industriálního odcizení a představili zmutované mediální odrazy vycházející ze zvířecí říše. V jistém smyslu na ně navázala také Jana Kalinová, která zhotovila sterilní, předvařené a vakuované potraviny do krmelců i misek. V bezprostředním okolí Sýpky nalíčil Roman Ondák imaginární budky z krabic od bot, jejichž relativitu neúprosně odhalil vernisážový déšť.
I když byla Výstava pro zvířata veskrze prázdninová, naplněná lehounkým a osvobozujícím humorem, nebránila se ani občasným hlubším tónům. (Přesto jsem osobně a tedy neobjektivně postrádal větší důraz na ekologický rozměr vymezeného tématu.) Nakonec nejsilněji mi tento globalizující tón zazněl ve videoprojektu Kulturní krmelec (1996), který byl součástí a zároveň jakýmsi neoficiálním mottem výstavy. Jeho autor Josef Daněk v něm medituje nad možností dohnat skrze konzumaci umění „zpoždění“ mezi vývojem lidských bytostí a zvířat. Co si ovšem počít v situaci, kdy množina lidí bez zábran přijímajících současné umění se příliš neliší od množiny kulturně zaměřených zvířátek?

Výstava pro zvířata. Kurátoři Josef Daněk, Tereza Petišková. Galerie Sýpka. Od 7.8. do 22.8. 1999.

01.05.1999