ZDENĚK PERSKÝ - KDE DOMOV MŮJ | knižní vyšetřování

Uvedení druhého rozšířeného vydání knihy Zdeňka Perského, Kde domov můj. Autogramiáda, hudba, zpěv, jídlo, pití, zločinci, oběti, ženy, romové, policisté a soudci. Všechno na jednom místě! Všichni vítáni! Autor zrovna venku z báně!

Doslov Ivana Mečla ke knize Kde domov můj napsanou Zdeňkem Perským...
 

ČINY, PŘEČINY A MYŠLENKY PERSKÉHO KRÁLE MEDIMONA

Asi bych jinak napsal, že jsem ho potkal. Že jsem ho objevil. On ale přišel sám, stejně jako paní Vyhňáková v roce 1995. Stál za dveřmi, v jedné ruce seznam nakladatelství rozevřený u písmene D, kde se o nás již několik let píše, „nakladatelství věnuje pozornost začínajícím a mladým autorům...“, a ve druhé tašku s dí­lem. Paní Vyhňáková to udělala stejně a měla štěstí – byla totiž geniální umělkyní. Od té doby jsme ji nikdy neviděli.
Je to velká odvaha být začínajícím autorem bez konexí, jen se seznamem nakladatelství. A to ještě z obsahu věty v seznamu nevyplývá, že se autorovi dostane něčeho jiného než pozornosti. A i tenhle slib se dá někdy stěží plnit.

Když spolu s Perským sedíme již poněkolikáté nad jeho rozsáhlým kriminálním, performačním a literárním dílem, vy­hrkne: „Teda, vy máte ale kliku.“ S úlekem, jaké katastrofě jsme se zase vyhnuli, se ptám proč. „No, že jsem vás našel...“
Perský je tvůrcem dvou rozsáhlých knih. Jedné životopisné, kterou držíte v rukou, jejímiž žánry jsou dobrodružství a asociální filozofie, a druhé du­chovně naučné, buddhistického rázu. Takový pozitivní Můj boj napsaný Ježíšem, Buddhou, Oshem a Hubbardem. Z ní vychází i Perského koncepce nápravy zločinců a ostatních zlých lidí, kterou si nechal ověřit takovými celebritami, jako jsou kardinál Vlk, žurnalista J. X. Doležal a dalšími špičkami duchovenstva i světstva. Autor je též osnovatelem mnoha neuvěřitelných podvodů a pachatelem ne­méně krkolomných zločinů.
Perský je oprávněně přesvědčen, že po­kud se mu podaří vydat všechna jeho díla, uvést v praxi jeho učení i terapie v ná­prav­ných zařízeních a založit něco na způsob zenového kláštera, sníží kriminalitu na minimum. Má totiž tu vý­hodu mladých adeptů, že tomu upřímně věří. V lecčem připomíná žáka filozofa Ladislava Klímy a extrémního praktika jeho učení. Absolutní smích nad vším. Momentálně zakládá Evropskou vězeňskou unii.

Král Sherwoodu, kapitán Václavské lodi a koho můžete potkat v báni

Zdeněk je Rom rozený v roce 1966. Podvody a krádeže začal páchat již jako nezletilý po příchodu své rodiny do Prahy. Se starším, k ne­ro­zeznání podobným bratrem si tehdy půjčovali občanský průkaz. Když potřeboval být plnoletý, vydával se za bratra. Když byl chycen při činu policií, vydával se sám za sebe, aby byl jako nezletilý propuštěn. Později toto malé zmatení dovedlo Perského k velkým zá­mě­nám. Jednou se celá policejní stanice sázela, kdo je vlastně Perský, tedy spíše, kdo je ten, koho zadrželi, jindy zas byl vězněn pod cizím jménem.
Již od počátku využíval kombinace vý­jimečné fyzické mrštnosti a svérázného intelektu. Ve své knize popisuje způsoby, kterými zdoko­nalil pouliční zlodějnu natolik, že jeho čórky leckdy při­pomínají performační či umělecké postupy. Když vyčerpal možnosti klasických krádeží a podvůdků, začal vymýšlet vlastní, téměř divadelní kousky. Praha je plná zastaváren se zkušeným a drsným perso­nálem, který se v podstatě nedá přelstít. Oloupen bývá téměř vždy klient, takže do zastavárny se vyplatí dát pouze kradené zboží. Nebo něco naprosto bezcenného s umělec­kou přidanou hodnotou. K tomu je potřeba být umělcem jako on. Zakrátko se stal králem všech parků kolem Hlavního nádraží v Praze, kterému se přezdívá „Sherwood“. A podváděl nejlépe ze všech na Václavském náměstí.
Nemůže překvapit, že byl ve svých patnácti letech poprvé osm měsíců za mřížemi a poté do svých čtyřiadvaceti se čtyřmi přestávkami šest let. Tedy více než polovinu období, kdy se chlapec mění v muže, a proto i ve svých textech výsměšně naznačuje, že se mu stal pobyt ve vězení nebo vazbě stejně hodnotným jako venku. Vysmívá se samozřejmě nám, a to  i otevřeností, se kte­rou popisuje všechny nevídané činy, kterých se na nás bílých límečcích či tvarohových ksichtech dopustil.
Od roku 1981 do roku 2003 strávil Perský s přestávkami zhruba polovinu života za mřížemi. Ač se dnes již považuje za na­praveného, nikoli však vězněním, nepovažuje léta strávená za mřížemi za ztracená. Naopak to pro něho byla léta plná inspirativních zážitků v zajímavém kolektivu. Vazba a vězení nejsou žádná nudná místa. Můžete tam prožít spoustu dobrodružství. Je to také skvělé místo pro meditaci. Pro Perského to byla ale především setkání, z nichž později literárně těžil.
V roce 1982 při výkonu trestu pro mladistvé poznal disidenta Václava Bendu, jak ho oficiální prameny neznají. Na pankrácké rozdělovně z vazby do výkonu trestu potkal roku 1994 budoucího prezidenta Václava Havla. Nepěkný zážitek v Perském zanechal pobyt v cele s odsouzeným na smrt v roce 1985.
Na svých cestách mezi vězením, vazbou a soudem se osobně setkal s Jaroslavem Liznerem, spoluautorem kupónové privatizace, originální transakce, při které se měl majetek socialistického státu rozdělit mezi občany, odsouzeným na šest let za korupci. S Ivanem Jonákem, majitelem slavné pražské disko­téky, odsouzeným za organizaci nájemné vraždy své bývalé manželky, i Alimem Karmovem, odsouzeným za několikasetmili­ónové podvody k poměrně krátkému trestu, při jehož výkonu se prý podle Perského slov připravoval na další podobně vypečené kousky.
Devadesátá léta ve vězeňských zařízeních popisuje jako velmi divoká. V té době zde potkal Michala Murajeva, údajně nejsilnějšího vězně současného českého vězeňství. Tohoto smrtelně nebezpečného recidivistu si jednotlivá vězení přehazovala jako horký brambor. Trhal ešusy jako papír a cvičil si bojová umění na vybavení i obyvatelích věznice. Dokázal vyrazit pryčnou dveře cely, obrat dozorce o klíče od ostatních cel a v nich okrást spoluvězně. Při následné rvačce s mnohonásobnou přesilou dozorců byla většina pa­ci­fi­kátorů zraněna. Z důvodu na­prosté nezvladatelnosti byl údajně předčasně pro­puštěn. vzápětí byl najat na zastra­šování a ihned napoprvé vydíraného nešťastníka jednou ranou zabil, což v tomto druhu podnikání není výhodou. Také potkal jakéhosi Lukáška, který se sekerou probil na střechu věznice a prý se úspěšně dožadoval eskortování své milenky, která v tu dobu kroutila trest v jiné věznici, aby s ní strávil radovánky na cele.
Také se setkal s Romem Josefem Šubrtem, který našel ve vězeňské knihovně populární dílo amerického plastického chirurga. Každý den se na cele učil několik slov. S touto znalostí, vystupováním, oděvem a samozřej­mě i vizáží řecko-amerického doktora pak ba­lamutil plnoštíhlé ženy, které mu za pří­slib léčby platily sexem a starostlivostí. Při sexu si nikdy nesvlékal bílou košili, aby si oběti nevšimly jeho zpackaného vězeňského te­tování. Po dopadení se k soudu dostavil v umouněném tílku, roztrhaných olejnatých montérkách a lámaně romsko-česky vysvětloval: „Jak mně hloupá Romák mohla věřila, že ja amerikáno profesor. Já neznat engliš, jen dolar. Já jen chtěla píchat blondyna.“ Celé přelíčení se změnilo na frašku a svědkyně se studem utíkaly ze soudní síně, některé fac­kovány svými manžely. A že si prý nevybíral žádné naivky.
Poseděl si též s vězněm Jaroslavem Šajnem, který neustále dědil. S Františkem Břízou, veteránem vězeňství, který ve vězení  zemřel na stáří a stále nováčky nachytával na průpovídce, že sedí pro víru. Vždycky věřil, že ho nechytí.
Prožil svůj čas náprav ve společnosti výjimečných kriminálních odborníků všech společenských vrstev a vstřebával jejich zku­šenosti, nauky i chyby. Není proto divu, že poté, co zkombinoval tyto znalosti se svým přehnaným sebevědomím, sebevražednou lehkomyslností a neuvěřitelným kombinač­ním smyslem pro lež, se jeho kriminální činnost začala podobat patafyzickým příběhům a dadaistickým performancím.

Romský Céline a třeštící Osho

Král Perský, Medimon, jak se také Zdeněk Perský tituluje, je autorem dvou rozsáhlých rukopisů. V prvním z nich, knize příběhů Kde domov můj, shrnuje svoji kriminální kariéru od dětství až do svého prozření a pokusu o nápravu v roce 2003. Na textu je patrná autorova sečtělost a paměť na ne­konečně mnoho náboženských i filozofických koncepcí, které míchá, obrací naruby, staví vedle sebe v třeskutých sledech a neuvěřitelných textových koexistencích. Některé teologické a filozofické otázky a citace jsou vylepšeny slangovými nebo romskými výrazy nebo přímo přetransformovány v argotická rčení. Tento vizionářský amalgám je talířem, na kterém pak Perský servíruje svá dobrodružství mo­derního bandity.
Autor měl se psaním nejprve elementární potíže. Text diktoval několika vybraným dív­kám z ulice a následně korigoval. Četba rukopisu byla učiněné célinovské peklo v kulisách světa zešílevšího Osha. Z hlediska pravopisu a větné stavby jde téměř o nereformovatelnou záležitost. Po přečtení celého rukopisu jsem měl pocit, že na mne Perský spáchal podobný zločinný fígl jako na nebohé přečurané literární postavy.
Nejprve vznikly ve vazbě a vězení rukou škrábané „svitky“. Jak si ale začínající autor poradí s vytvořením čitelného rukopisu, který by nabídl nakladatelství? Návod naleznete zde: „Postavíte si na stůl splněné přání, psací stroj, úplně rudý IBM, a začnete přepisovat rukopisy svitků. Ale tady už píši já, já. A je tu rozdíl, že jednu stránku píši dvě hodiny. Goar poprvé v životě píše na stroji a je přirozené, že dlouho hledá písmeno CH. Cítí se podveden od prodejce, který mu prodal vadný stroj a jde zpět za ním. Ten mu vysvětlí, že vadný je Goar, který nepochopil, že CH se píše C a H. Pro Goara bylo velmi bolestné psát tak pomalu. Předtím to měl jednoduché. Psal za něho na stroji ten druhý, činný orgán (policista zapisující výpověď zadrženého). Teď ale musel být sám sobě činným orgánem, musel spoléhat na své ruce, ale ty za to nemohly, že ťukaly jak datel, který je ještě napůl slepý. Věděl, že je to jen otázka času a tréninku. Pak bude psát jako blesk. Teď ale nebyl čas na trénování. Vymyslel to po svém. Jednoduše se vydal do světa sbalit nějakou kočku, která umí psát rychle. Nebyla daleko. V Perlové ulici (místo často nabízených sexuálních služeb v Praze) našel jednu. Nic jí nebránilo, aby ji posadil za psací stroj. Konečně jsem jí mohl diktovat. Po mně by to nepřečetla na sto procent. Škrábu, protože jsem Perský kocour".
Za publikovaný stav textu jsme vděčni především trpělivé redakční práci Lenky Vítkové, doprovázené nekonečnými disputacemi s autorem, Perským kocourem.

Perská mise v Cizinecké legii a jiné tajné operace

Stejně jako mnoho ostatních zákonem pro­následovaných mužů se i Perský pokusil vstoupit do Cizinecké legie. Když už byl na­vlečen v přijímacích teplákách, zjistil seržant, že je mu teprve sedmnáct. To ovšem nebyla pravda, protože cestoval pod cizím pasem. Snažil se to seržantovi vysvětlit, ale po odhalení svého pravého jména byl vyhozen. Psal se rok 1991 a vrcholila krize v Perském zálivu. Ocitl se pak sám na Francouzské riviéře. Po chvílích zoufalství však sestavil z dalších ci­zinců lupičské komando, které tamním ne­střeženým objektům notně pustilo žilou. Po nějaké době tak dokonce napomohl zavedení veřejného osvětlení na plážích.
Nepolapen procestoval celou Evropu. Zatčen byl opět až v Čechách, když se do nich kvůli stesku po domově vrátil. Samozřejmě byl vězněn pod cizím jménem.
Perskému se změny identity, život v utajení a temné operace vždy líbily. Prvním takovým kouskem bylo například ztrojení. Představení pro kolem­jdoucí dívku, několikaminutová jednoaktovka na prknech Václavského náměstí.
V roce 1995 uveřejnila Policie České republiky náborový inzerát, ve kterém hledá vhodné adepty do řídicích funkcí útvarů kri­minálky. U kandidátů předpokládala vysoko­škol­­ské vzdělání, absolvování alespoň náhradní vojenské služby, fyzickou a duševní způso­­bilost a manažerské schopnosti. Perský tehdy obratem nabídl své služby státu následujícím dopisem: „Musím Vás potěšit, že nikdo jiný to nemůže být než já, neboť mám veliké zkušenosti a moudro. Sice nikoliv školní, ale vandrem světem, je to škola života, což je reálnější než obyčejné nějaké vysokoškolské vzdělání. Já a ministr Zeman známe velice moudré lidi se základním vzděláním, ale také akademické hajzly! A jestli nevíte, tak i mi­nistr vnitra pan Ruml je jediný, který má středoškolské vzdělání a před touto funkcí házel černé brikety do pece. A přece se mu daří a dokázal udělat pořádek v naší zemi. A já mu žehnám řadu úspěchů a moře štěstí.
Já jsem čalouník vyučený z lapáku a dnes jsem už velitelem cimry číslo 37 EA-1 na Pankráci ve vazbě. Klidně se zeptejte mého vychovatele Čáry, jaký je pořádek na mojí cimře. A co se týká technického zaměření, jsem velice odborný. Vyznám se v této oblasti, neboť mám absolvované daktyloskopické, pachové, planžetové i kapsářské zkoušky. Duševní stav mám vynikající. Nejsem vůbec manipulovatelný okolním vlivem, dovršil jsem bodu asi „satori“. Fyzický stav je ohromný. Zásadní abstinent, jen občas červené víno. Navíc umím bojovat strategii „ninja“. V ma­nažerském oboru mi není cizí §250 – podvod a vše, co k tomu patří. Třináct let se v této oblasti pohybuji jako znalec mudrců. Základní vojenskou službu jsem neabsolvoval, ale dvanáct měsíců jsem měl předvojenskou výchovu v Libkovicích, kde mi byl instruktorem bývalý ministr KDS Václav Benda, politický komplic pana prezidenta Václava Havla. V roce 1991 jsem byl v cizinecké legii asi čtyři hodiny, ale co jsem se tam naučil a pochytil, věřte mi, že by mi nedělalo problém rozpustit zdejší mafii a organizovaný zločin. Pochopte, že nemám rodinu, děti, nikoho blíz­kého než základní rodinnou jednotku. Moje pravá rodina je existence.
Jsem si vědom, že nejsem sice bezúhonný. To je pravda, ale uznejte sami, právě proto mám daleko širší a vyšší vědomosti i schopnosti v oblasti trestné činnosti než netrestaný a neznalý antirecividista.“
Tato nevyslyšená nabídka mu nedala klidu a po propuštění v roce 1995 změnil způsoby své kriminální činnosti. Založil si fiktivní detektivní kancelář a fiktivní útvar tajných policejních a vojenských operací. Tato složka pak odhalovala jeho vlastní kriminalitu. Akce probíhaly asi následovně:
Finančně dobře zajištěné osobě, nejlépe cizinci, odcizil věc, která mohla mít cenu jen pro oběť. Mohlo jít o cestovní pas, cenné papíry či lépe celé manažerské kufříky v nej­lepším ukradené za okolností, které by si dotyčný nepřál šířit, například sex za úplatu. Při odhalení krádeže obětí byl vždy přítomen nějaký Peršákův komplic, který ihned nabídl jeho služby. Byl ujištěn, že zná člověka, který pracuje soukromě pro tajné složky bez­peč­nosti a armády na choulostivých záležitostech a mohl by mu pomoci. Nešťastná oběť se potom na odlehlém místě setkala s imitací Chucka Norrise, včetně ukázek z jeho rolí. Když například klienti přicházeli k místu setkání, tak se Perský, navlečený v maskovací uniformě, divoce plazil ve sněhu s něja­kou imitací kulometu nebo cvičil karate, straš­ně při tom řval a se smyslem pro filmovou dramatiku nechal příchozí chvíli čekat za ne­ustálého provádění nějakých komandos kej­klů. Pak se převlékl do saka, vzal si zápisník a začalo columbovské vyšetřování. To trvalo vždy asi týden a v jeho průběhu Perský ne­šťastníkovi nosil části lupu. Při předávání byly obratem vybírány tučné zálohy a náklady na korupci různých smyšlených mafiánských informátorů, bossů i policistů. Oběť byla vždy obšírně a se smyslem pro konspirační příběhy informována o neuvěřitelných cestách svých drahocenností kriminálním pod­světím. Pos­tupně Perský vrátil vše, vydělal několikanásobek toho, jakou měly věci tržní cenu, oběť byla šťastná, obdivovala ho a odcházela na­plněna filmovým zážitkem.

Perský investiční fond

V roce 1995 začal Perský z vězení podnikat. Sám o tom píše jako o experimentu, kterým si ověřoval, jak věci fungují. Ověřil si, že možné je úplně vše, a to i když otevřeně prezentoval, že je toho času zavřený.
Aby získal základní vklad pro založení účtu v bance, odpověděl na inzerát nabízející tiché společenství ve firmě. Vydával se za dědice obrovské sumy australských dolarů a na­bídl investici rovnající se asi jednomu milionu korun. Perský v korespondenci vy­světlil, že je momentálně v báni, kde ještě nějaký rok pobude, a že rád investuje. Zavřený podílník, který platí, to je sen o podílníkovi. Perský pouze ředitele firmy požádal o pět tisíc korun na administrativu, nemá totiž žádné české peníze. Přání mu bylo splněno. Svět řízený Perským z vězení fungoval.
S účtem v bance už se dalo dělat leccos. Později se zapojil do aukce vozového parku bývalé komunistické vlády a nabídl za vůz Zil 114, který daroval sovětský vůdce Leonid Iljič Brežněv československému prezidentovi Gus­távu Husákovi, osm milionů korun. V do­pise aukční agentuře projevil přání, že vůz chce darovat soudci, který ho má právě na starosti, a kdyby byly ještě nějaké kožichy, beranice či rukavice od ruských potentátů, ať je tam přihodí a auto přistaví před obvodní soud v Ústí nad Orlicí. Všechny náklady navíc při­slíbil bez problémů zaplatit, neboť prý zdědil obrovské lodě v Austrálii. Ať si to klidně ověří. Na zá­kladě nekrytého příkazu k úhradě byl oficiálně zařazen do aukce a nepochybně tím notně zvedl ceny. Kolekci automobilů totiž nakonec vydražil tehdejší ocelářský magnát za ne­uvěřitelnou částku. Ten magnát se jmenoval Vladimír Stehlík a za nějakou dobu ho šoupli na vazbu také s podezřením na obdobně vykutálené kousky ve větším měřítku.
Samozřejmě že těmito a dalšími opera­cemi způsobil spoustu zmatků a legrace. Největší efekt ale mělo toto fiktivní podnikání ve vězení. Spoluvězni, dozorci a i jejich nadřízení, sledujíce tuto neuvěřitelnou obchodní korespondenci, samozřejmě uvěřili, že se jedná o skutečný byznys, a začali si Perského předbíhat. Nabízeli různé úlevy a služby s vírou, že se jim tak bohatý vězeň po návratu do civilu náležitě odvděčí. Tohoto bludu využil Perský náležitě a podle toho si ve vězení žil.

Vysoké hry velkého umělce

V roce 1998 staví ve své cele vesmírný mo­dul a přibližně od této chvíle se některé jeho skutky dají zařadit do žánru absurdního dramatu a science fiction.
Rok nato přišla Perskému na vazbu soudní obsílka, že musí zaplatit tisíc korun za jízdu na černo metrem. Ten se však v zákonné lhůtě odvolal s tvrzením, že je majitelem dopravní linky metra B a žalobce mu zároveň dluží dvě stě osmdesát devět miliónů korun. Dále uvedl, že je majitelem padesáti procent Pražského hradu a ve vazbě je z důvodu ochrany před politickou korupcí. Soud tedy připravený platební rozkaz zrušil a poslal za ním na vazbu státního zástupce. Tomu Perský pro změnu namluvil, že je to celé krycí operace jeho tajného poslání a že jeho řídicí orgán, zástupce šéfa české pobočky Inter­polu, mu všechno vysvětlí. Musí ale jít do jeho sídla v Kongresové ulici a říci mu odtaj­ňovací heslo „chas“. Zmatený oficiál dal Perskému čokoládu a údaj­ně odešel na ředitelství Interpolu. Za čtrnáct dní dorazil jeho nástupce s prohlášením, že není takový idiot jako jeho bývalý kolega a bude nekompromisní. Jemu byla pro změnu se­hrána plačtivá scéna o osudu frustrovaného dítěte bez hraček, které si chce jen hrát. On na ně přece nikdy neměl. Tahle hra nakonec Per­s­kého nestála ani korunu.
Neuvěřitelná je též pětiletá divadelní a korespondenční válka mezi Perským a soudcem Pavlem Sedláčkem, který se na sklonku boje, snad v zoufalství, podepsal jako „předsedkyně senátu". Podle popisu se většina soudních přelíčení, dalších řízení i příslušná spisová dokumentace proměnila v prople­tenec Perského vše kazících fabulací či prohlášení a soudcovu marnou snahu o účinné potrestání. A když například vyprchaly všechny zákonné možnosti pro držení ve vazbě a bylo nutné Perského tak jako tak propustit, sehrál před soudem komedii, že na svobodu nechce. Byl tedy propuštěn násilím.

Proměna ve světce

V rozmezí let 2000 až 2003 se Perský po­koušel zanechat kriminální činnosti, což se mu údajně podařilo, ale ověřit to nelze. Nehřeší prý, nepije, nekouří a u nás v redakci poprosil maximálně o skle­nici vody. Začal psát li­te­raturu a věrouku. Popsal již stovky stran a zalíbilo se mu to natolik, že na každý nápad nebo podnět okolí reaguje písemně. Nevadí mu ne­znalost zákonů jazyka, píše, jak chce, a musí se někdy smířit i s tím, že ně­kterým pasážím rozumí jen on sám. Vzhle­dem k rozsáhlosti díla je to ale zanedbatelný problém. Plánuje šířit svoji nauku o obrá­­­cení kriminálníka ma­sově a skutečně pro to dělá maximum. Pokud je intenzita jeho výpovědí a komentářů na všech oficiálních i ostatních navštívených místech stejná, jakou jsem zažil já, určitě se to někde musí vyvalit. A potom pánbůh s námi, protože pak už bude na světě jenom dobře.
Velkou historickou otázkou vždy bývá důvěryhodnost z hříchu obrácených světců. Když si ale vzpomeneme, jaký byl František z Assisi v mládí padouch a jak pěkně pak vystupoval a kázal i zvířatům, jeví se nám jako jeden z nej­roztomilejších křesťanských fanatiků. I když byl tedy Perský mistrem podvodu a lži, nezbývá mi, než mu důvěřovat. Jinak by tento článek mohl vyjít až po několika letech ověřování uvedených skutečností a vizionářské poctivosti. Musím tedy na závěr čtenáře ubezpečit, že nejsem autorem případné fikce, ale jen její další obětí.
Od roku 2005, kdy tato kniha vyšla poprvé, byl Zdeněk Perský zas pár let v báni, ale první kroky z ní vedly rovnou k nám. Byl tam prý nevinně. S hlavou plnou praštěných nápadů si přinesl zas hromadu neuvěřitelných textů a podivných dokumentů.  

Ivan Mečl

Kniha

Tento text vyšel v původním rozsahu a s obrazovou dokumentací v časopise Umělec 1/2004. Pro toto druhé vydání byl autorem upraven a doplněn v březnu 2014.

Recenze na PČL na první vydání z roku 2006

Recenze v UNI na první vydání z roku 2006

Rozhovor se Zdeňkem Perským