Flash Mob na běloruský způsob

Flash mob je masový umělecký jev, který v roce 2003 veselou a nesmyslnou vlnou zaplavil Ameriku, Evropu a celou Zemi. Na jejím hřebeni se nachází také jedna neveliká šťastná země – Bělorusko, které se do obecného povědomí dostalo díky „poslednímu diktátorovi“ Lukašenkovi a pokusu o revoluci v březnu 2006. Zde se také díky specifickým podmínkám objevila nová, politická forma flash mobu.

Místo předmluvy
…Obyčejný všední den, listopad 2003. Je šedivo a chladno. 14:45 Náměstí Říjnové revoluce, nultý kilometr (místo, které lze v Minsku považovat za maximální střed města; v březnu 2006 se tam odehrál neúspěšný pokus o revoluci).

Přítel: Říkali mi, že tu bude víc lidí. Jak to vypadá, jsme sami. Á, támhleti asi taky čekají.

Já: Vypadá to bledě – i kdyby to byli všichni, co jsou na náměstí, tak je to málo.
14:55
Já: Už je čas. Hele, tamhle už stojí a mají telefony.

…Jakmile jsme se přiblížili, několik lidí se v poklidu rozešlo, aniž by nám věnovali pozornost.

Já: Ne, to určitě nejsou naši agenti…

Přítel: Zatraceně, zdá se že jsme jenom tři…

Já: Nemáš na mobilu hymnu SSSR? Já ne, zkusím něco podobného.

Přítel: To je debilní, ale co naděláme; jedem…

…Poté, co jsme chvíli postávali a dvaapůlkrát si vyslechli hymnu SSSR, vydali jsme se do Centrální samoobsluhy (druhé nejcentrálnější místo v Minsku, odkud v průběhu neuskutečněné revoluce dodávali demonstrantům stravu).

Přítel: Teď víš, jak nemá vypadat flash mob.

Já: Jak jsi vlastně přišel na to, že tady něco bude?

Přítel: Zavolal kolega ze skupiny, prý bude nějaký flash, přijď v 15:00 s telefonem a zahraj hymnu SSSR. Jenomže jak vidíš, kromě nás a ještě jednoho idiota nikdo nepřišel. Přitom správně by tady mělo být padesát, nebo spíš pět set lidí, kteří by dělali současně jednu a tutéž hovadinu.

Obecné dějiny flash mobu
Na první pohled je flash mob živelně vznikající masa cizích lidí, kteří v časovém úseku dvou až čtyř minut provádí synchronizovaně tutéž činnost. Přitom se zpravidla navzájem neznají a scénář nemá žádný konkrétní cíl. Po akci stejně tak znenadání mizí a zanechají přihlížející v dokonalých rozpacích. První flash mob se uskutečnil v New Yorku v červnu 2003. Několik stovek lidí tenkrát přišlo do luxusního obchodu s nábytkem, vyndali telefony, zavolali, přistoupili k nejbližší pohovce, řekli „wow, to je ale pohovka“, a odešli. Záhy na to proběhla série podobných akcí po celém světě.

Některé z nich:
– Řím. Cca tři sta lidí vchází do knihkupectví a žádají knihu, která neexistuje.
– New York. V hale jednoho z manhattanských hotelů stojí dvě stě padesát lidí a aplaudují.
– Berlín. Kolem dvou set lidí se shromáždilo před velvyslanectvím USA, aby tam otevřeli láhve šampaňského.
– Oděsa. V supermarketu účastníci – mobbeři (mobbers) berou každý po jednom preclíku, staví se do fronty k jedné pokladně a aniž by odcházeli, ukusují preclík a říkají „YES“.
– Tamtéž, u McDonalds. Přesně v 17:05 skupina lidí v černém slavnostně klade květiny k nohám Ronalda.
– Denver. Čtyři sta lidí se rozbíhá po budově. Z horního patra křičí „ping“, ze spodního „pong“.
Organizátoři prvního flash mobu Marek a James vyprávěli, že všechno začalo na univerzitě, kde byly neskutečně nudné přednášky z matematiky. Jednou se dohodli s přáteli, že budou profesora důsledně zdravit „Dobrý den, pane Henry!“, ač se jmenoval Tom. Nešťastník z univerzity brzy odešel a přátelé ve vymýšlení absurdních masových akcí pokračovali. Během dalšího vývoje se pojem „flash mob“ rozšiřoval. Fenomén získal v různých zemích rozmanitý národní kolorit, využívají se rozličné způsoby předávání informací. Akce mají buď čistě zábavný charakter, nebo se vyznačují specifickými rysy – jsou pojaté umělecky, společensky atd. Pojem flash mob je neurčitý rovněž díky zájmu médií, politických sil a reklamních producentů – začalo být módní označovat jako flash mob libovolnou akci, které se účastní větší množství lidí a kterou charakterizuje nějakým způsobem výrazný děj.

Dějiny flash mobu v Bělorusku
24. srpna 2003 v Minsku proběhl první běloruský flash mob. Přesně ve tři hodiny spustilo zhruba sto lidí shromážděných u hlavního vchodu na Komarovský trh bouřlivý potlesk přítomnému pomníku – železné postavě báby prodávající slunečnicová semínka (Komarovský rynek je další strategicky významné místu v Minsku; kolem železné dámy obvykle posedávají zcela identické živé a se skutečnými semínky). Po opakovaných aplausech (15 sekund) byly k nohám železné báby položeny milodary v podobě bonbónů Chupa-Chups. O několik dní později se uskutečnil druhý flash mob v Grodně, nejzápadnějším a nejživějším městě Běloruska. Sešlo se pětadvacet účastníků, kteří obdrželi následující instrukce: „Seřiďte si hodinky! Je nezbytné dostavit se 29. srpna přesně v 16:00 ke vchodu do obchodního domu Něman. S sebou vzít dvě tužky (propisky, zvýrazňovače). Ve stanovený čas uchopíte do každé ruky jednu kancelářskou potřebu, skřížíte je a ruce natáhnete před sebe. V této pozici budete stát jednu minutu, přičemž od začátku budete mít vážný obličej. V 16:01 prostranství u vchodu v klidu opustíte. Doporučená odpověď na otázku ,Co tu děláte?‘ je ,Čekám na bratra.‘“ Další flash moby se od popisovaných v zásadě nijak nelišily. Lidé se například setkali na nádraží, ve stanovený čas u nich začali zvonit budíky, po tomto signálu vyňali kefír a začali jej pít, což mělo trvat jednu minutu, a proto museli pít soustředěně a nespěchat (Grodno, flash mob Slunéčko sedmitečné). Podstatou flash mobu Chceme uvěřit (Grodno, 10. 10. 2003) bylo očekávání příletu mimozemšťanů spojené s hromadným pozorováním oblohy. Tehdy v roce 2003 se také objevilo Několik pravidel pro účastníky. Informace se mohla šířit pouze skrytými, ale nanejvýš efektivními kanály: sms, internetová fóra, icq.

Několik pravidel:
– Aby se předešlo provokacím a také zbytečné přítomnosti čumilů, novinářů a policie, předávejte informace o flash mobu pouze lidem, kterým důvěřujete.
– Nemá smysl chodit, jestliže z jakýchkoli důvodů nemůžete splnit všechny podmínky, případně nejste schopni ubránit se v průběhu akce hysterickému smíchu, anebo máte jiné úmysly. Pečlivě si prostudujte všechny instrukce, dostavte se včas a především se vyvarujte všech samostatných kroků.
– Nemluvte s ostatními mobbery, i když jsou to vaši přátelé a přestože jste je třeba pět let neviděli.
– Nechoďte, jste-li příliš opilí.
– Pro všechny případy mějte u sebe doklady prokazující vaši totožnost.
– Mějte na paměti, že flash mob není ani politická, ani reklamní akce, a je proto nežádoucí politickou nebo reklamní akci z něho dělat.
– Mějte na paměti, že flash mob nemá organizátory. Za protiprávní jednání, kterého se během flash mobu dopustíte, proto nesete odpovědnost sami. Stejně jako nesete sami odpovědnost za protiprávní jednání, kterého se dopustíte mimo dobu trvání flash mobu.

Úplně jiný příběh: současnost
Uběhlo několik let. Zdálo se, že náhle propuknuvší zájem o flash mob v tichosti opět utichl na pozadí jiných starostí, kterými země žije. Avšak po potlačení neuskutečněné březnové revoluce v roce 2006 se flash mob nečekaně probudil k novému životu. To vedlo jednak k výskytu politicky zabarvených flash mobů, jednak k tendenci označovat tímto termínem sebemenší politickou akci v Bělorusku – jako například zapalování svíček na památku politických vězňů lidmi nesouhlasícími s režimem 16. dne každého měsíce. Nejrozšířenější scénáře předkládané autory současných flash mobů zahrnují akce, mezi něž patří vázání stužek (modré, bílo-červeno-bílé, na stromech, sloupech a dalších předmětech), vypouštění lodiček a letadélek a čtení nezávislého tisku. Jeden originálnější příklad – dívky si namalují rty výrazně červenou rtěnkou a líbají prostěradlo, dokud v jeho prostředku není výrazný jasně červený pruh (běloruská vlajka je bílo-červeno-bílá). Akce by pochopitelně měly probíhat za účasti co největšího množství lidí, po vizuálně úspěšném flash mobu, který režim předvedl v březnu, lze však v případě splnění tohoto požadavku mluvit o štěstí. Odpůrci Alexandra Lukašenka se tedy nečekaně shromáždí na předem určeném místě a společně provádějí něco neobvyklého, co je pochopitelně na hranici povoleného. Například pečlivě studují text Ústavy Běloruské republiky a stojí přitom u pomníku Felixe Dzeržinského. Nebo nahlas předčítají členům prolukašenkovského Svazu spisovatelů verše v běloruštině. Nebo práskají balónky v blízkosti plakátu „Den jednoty ruského a běloruského lidu“, čímž naznačují, že po ukončení dodávek ruského plynu za výhodnou cenu může prasknout běloruská ekonomika. Účastníci takových akcí zákony formálně neporušují, a pořádkové síly se proto dlouho nemohly rozhodnout, co s nimi mají dělat. Potom se rozhodly postupovat tak, jak mají ve zvyku: všechny sebrat a potom teprve řešit, co dál. Takto byli například 1. června v Brestu zadrženi lidé, kteří na znamení solidarity s politickými vězni seděli na zemi a mlčky četli Bibli. Před soud je postavili na základě obvinění z organizování „nezákonného náboženského shromáždění“. Byl připraven i speciální testovací flash mob zaměřený na příslušníky pořádkových orgánů. Poté, co se sešli na Náměstí Říjnové revoluce, začali flash mobbeři energicky pojídat zmrzlinu. Tato činnost nenesla žádné ideologické poselství, již za několik minut putovala nicméně většina milovníků zmrzliny na nejbližší policejní oddělení.
...Po uvědomění si skutečnosti, že hlava státu se již několik dní neobjevila na obrazovce, rozjaření mobbeři na hlavě se stříbrnými anténkami s hvězdičkami vyšli na náměstí před nádražím. Na otázky překvapených kolemjdoucích odpovídali, že na své planetě chtějí vybudovat stejnou ideální společnost, jako je v Bělorusku, a hledají prezidenta, aby jim poradil, jak na to.
...A co na to společnost? Její valná většina pociťuje naprostou spokojenost, vychutnává si ospalou prosperitu a projevuje totální absenci zájmu o jakékoli flash moby, s výjimkou státních svátků. Na pozadí těchto epických obrazů působí patnáct, dvacet nebo i padesát mobberů žalostně. Zbývají nevěsty, které pravidelně bez ustání třou penis anděla – památníku obětem války v Afghánistánu, a pocit lítosti nad tím, že ideologická mašinerie a její produkty jsou nesrovnatelně působivější než z uměleckého hlediska neelegantní revoluce. Všichni teď víme, jak má vypadat flash mob, ale nadále nemáme moc přesnou představu o tom, jak by měla vypadat revoluce.

Minsk. Prospekt Nezávislosti. Pouliční bar, pod hodinami naproti KGB. Je horko. Poledne. V téměř prázdném baru sedí mladý unaveně vypadající člověk neurčité barvy a řve do prázdna. Ať žije Bělorusko! Všichni na náměstí! Hanba! Jeho řvaní je monotónní, prokládané zhruba rovnoměrnými pauzami. Je opilý. V prázdném baru řve do prázdna. Ať žije Bělorusko! Zařval, zakoulel očima a těžká hlava mu padá na prsa. Pět, deset, patnáct minut. Občasní hosté se s přehnanou ohleduplností snaží nevěnovat mu pozornost. Sedím v baru, kouřím z Moskvy dovezené papirosy Tři bohatýři a čtu chytrý a smutný Jelinekové román „Děti mrtvých“. Objevují se tři policisté. S jejich příchodem mládenec ožívá, výkřiky „Ať žije Bělorusko“ se stupňují. Se značnou ohleduplností mládence odvádějí. Další oběť režimu v boji za svobodu! Je možné, že jej jednou někde začnou podporovat, například v České republice. Novináři napíší o násilí. Na ulici všechno rychle utichá. Dál sedím, pokuřuji a čtu Jelinekové román „Děti mrtvých“. Nobelova cena. Všechno je pravda. (parodie na rubriku Bel Radia Svoboda „Osobní deník“)

01.03.2006