Fenomén taneční hudby

Píše se rok 2000 a většina médií v České republice už vzala na vědomí tzv. taneční scénu. Existují specializované časopisy, pořady v rádiích i televizi, většina periodik vysílá své zvědy na house parties a festivaly. Problém pojmenovat věci pravým jménem však přetrvává. Oč vlastně v této hudbě běží? Jedná se o hudební revoluci, nebo jde jen o módu několika sezón? Jsou DJs opravdu hudebními věrozvěsty budoucnosti, kteří vystřídají na hudebním Olympu rockery, nebo dochází pouze k roz-mělňování všeho, co už hudba dávno obsahovala?
Tento článek si neklade za cíl vylíčit podrobně historii taneční hudby, pouze chce poukázat na různé aspekty tohoto fenoménu a uvést na pravou míru některé zevšeobecňující stereotypy, kterými se články o tomto typu hudby jen hemží. Upozorňuji, že můj pohled je krajně subjektivní, zvláště v místech, kde operuji s termíny jako hudba minulosti a budoucnosti, stejně tak v jejich interpretaci.

1. Oblíbené omyly laické veřejnosti
Většina těch, kteří nahlíží na taneční hudbu z vnějšku, tedy hlavně ortodoxní fanoušci jiných stylů, si neuvědomuje šíři taneční scény. Ta dnes sahá od undergroundového techna a junglu až k čistému popu, který jen těží z postupů a zvuku současného house. Mezi těmito mantinely se toho ale děje opravdu hodně: zvukové novátorství, absorbce jazzu i etnické hudby, veškeré stylové i nadstylové kombinace, jemnější, spíše poslechové formy atd. Zjednodušovat celou tuto subkulturu je potom stejně zavádějící jako hodnotit rockovou hudbu jedině podle tvorby Kelly Family nebo naopak The Clash či dokonce Residets.
Pod vlivem rozrůstající se scény také bere za své názor, že je taneční hudba pouze módou, která pomine a vše se vrátí do vyjetých písničkových kolejí. To se patrně nestane, neboť vyrůstá celá ge-nerace, pro kterou je mixážní pult a pár gramofonů Technics totéž, co byla pro generaci 60-80. let elektrická kytara. Pro generaci rockerů je však hořkou pilulkou fakt, že jejich děti někdy ignorují jejich hudbu stejným způsobem, jakým oni ignorovali dechovku nebo swing. Historie se opakuje.
Stejně tak počítačový software dnes umožňuje tvořit hudbu bez znalostí not nebo rifů. Pro někoho jde o útok na samotnou podstatu hudby. Ale spíš je to jen prostor pro generaci tvůrců, která bude pracovat novými metodami. To ještě neznamená, že by zde nebylo místo pro hudebníky ovládající své nástroje, spíše se mění jejich role. Některé kapely taneční hudby vystupují 100% naživo, vedle toho si však klasická taneční párty vystačí s hudbou zaznamenanou na vinylových deskách.

2. Fenomén párty
Ne každá akce kde DJs hrají taneční hudbu, je povedenou párty. Stejně tak se na leckteré povedené párty nemusí hrát ta nejlepší muzika. Párty je prostě fenomén, který má své zákony. Obecně platí, že nejenom mixovaná hudba, ale i světla a obraz (většina větších akcí má své VJs, tedy něco jako video DJs, kteří dovedou mixovat filmové smyčky podle rytmu hudby a podle atmosféry), se podílí na vzniku mnohdy euforické nálady. Stejně důležitý je také vhodný prostor a jeho celková výzdoba. Nejdůležitější podmínkou párty jsou ovšem lidé kteří tvoří atmosféru, tanečníci.
Při rockových koncertech kážou hvězdy o svém pojetí hudby i světa publiku z vyvýšeného pódia. Jde zde nejenom o hudbu, ale často i o postoje. Celosvětová historie undergroundu, punku ale i folku má proto svůj politický podtext a neztratila ho ani dnes, neboť jakkoliv jsme se vypořádali s ne-náviděným socialismem, pořád ještě zůstává nenáviděný kapitalismus a strašidlo globalizace. Taneční párty také může mít svůj politický rozměr, třeba v případě undergroundových mobilních sound systémů, tzv. travellers; hudba však v každém případě zůstává od těchto pout minulosti oproštěna. Fakt, že zde jde především o zábavu, se stal terčem kritiky, která nechápe podstatu taneční hudby. Výtky jsou mnohdy určeny spíše životnímu stylu, který je pro mnoho pozorovatelů zvenčí povrchní a totožný s drogovou kulturou. Vychází z nepochopení faktu, že tanečníci na párty jsou schopni plně vychutnávat svoji hudbu a reagovat na mixy DJe, zatímco mnoho koncertů letitých legend je již jen úlitbou sentimentu.
Taneční hudba je sice minimalistická a někdy plytká, není však sentimentální a místo do minulosti hledí do budoucnosti. Párty, která skončila, už nikoho nezajímá. DJ, který si nepořizuje nové desky, může s hraním rovnou skončit.
Základním rozdílem mezi koncertem a párty je jejich časový rozměr. Přestože většina kapel také považuje za ideální navázání kontaktu s publikem jejich pohybovou reakci, tedy tanec, zůstává únosná délka koncertu do dvou hodin. Sled skladeb je většinou pevně určen předem. Taneční párty trvá mnohdy déle než šest hodin. Dobrý DJ si dovede svůj set rozložit a okamžitě reagovat na atmosféru v sále. Při rockovém koncertě jsou nejdůležitější hvězdy na pódiu, při párty jsou to tanečníci. Při koncertě se svítí na pódium, při párty do publika. To platí i přes to, že s komercializací taneční scény se z nejlepších DJs stávají hvězdy srovnatelné s těmi rockovými. Ideální DJ je ale pouze jedním z těch, kteří se přišli bavit.

3. Historické pohledy
Co je vlastně taneční hudba? Na tuto otázku je těžké odpovědět jednoznačně, neboť hudba a ta-nec k sobě patřily odedávna. Mnoho hudebních stylů, zvláště pak ty, které vznikly jako spontánní projev muzikálnosti barevného etnika po celém světě, je jednoznačně tanečních.
Pro alespoň částečnou odpověď je nezbytné trochu generalizovat. Dnes nazýváme taneční hudbou konglomerát stylů, které se formovaly díky novým technologiím na konci 80. a na začátku 90. let. Charakterizují je repetitivní rytmy, zvukový minimalismus, technika koláže (samplování), ale především práce se zvukem. Podstatné je, že většina tzv. taneční hudby rezignuje na písňovou formu, která byla dominantním prvkem evropské hudební tradice. Tato tradice prodělala především v posledním století také několik revolučních proměn, když byla silně ovlivněna černošským jazzem a blues. Na druhou stranu i blues vznikalo jako písňová forma spojující černošské rytmické cítění s evropskou melodičností. Budeme-li však pátrat po kořenech jazzu mezi africkými národy, dospějeme k rytmům, které byly dávno součástí různých obřadů a rituálů nebo jen běžných oslav. Četné cestopisy hýří líčením těchto hudebních slavností a, zvláště ty starší, se pozastavují nad údajnou monotónností hudby (spíše však šlo o neschopnost Evropanů vnímat rytmus), délkou bubenických výkonů a extatickými výkony tanečníků. De facto jde o jakýsi předobraz rave nebo house párty, kdy hypnotická hudba (často ve spojení s požitím euforik nebo halucinogenů) rozpouští ego tanečníků a dochází k euforickým stavům a fyziologickému klimaxu prostřednictvím tance. Je pravděpodobné, že podobně fungovala hudba
i v pohanské éře mezi evropskými národy dříve, než byla překryta duchovní křesťanskou hudbou. Výrazné rytmy se však udržely v lidové muzice Evropy od Irska až po Balkán a svědčí o této hudební minulosti. Neznamená to tedy, že taneční scéna jen vrátila hudbu tam, odkud původně vyšla?

4. Budoucnost hudby
Ptát se na budoucnost určitého stylu znamená zvažovat jeho potenciál. Nechci zde spekulovat o vyčerpanosti tzv. písňové formy, nicméně některé příznaky, které vykazuje současný rock a pop, jsou typické. Žijeme v době nejrůznějších revivalů, remaků klasických songů a úspěšných muzikálů. Málokdo dokáže přijít s něčím opravdu novým a inspirativním. I tvorba těch nejúspěšnějších písničkářů působí jako koláž, kdy vám připadá, že tyto postupy a střípky melodií jste již někdy slyšeli. Nepřímo tak také tato scéna kopíruje metody taneční hudby, její filosofie je ovšem jiná, neboť se nedostatek originality snaží co nejvíce zamaskovat. Taneční hudba si z melodií a postupů minulosti bere cokoliv bez toho, aby se trápila originalitou použitých prvků. V tomto případě jde jen o stavební materiál, který může být originální v nových souvislostech. Jestliže dochází v rámci taneční hudby k vývoji, týká se především práce se zvukem a rytmů. Samozřejmě i zde se projevuje vliv minulosti, především ve věcech které jsou akceptovatelné i v rádiích a které pronikly do hitparád. Tradice evropské melodičnosti se tak promítá především do zpívaného house, acid jazzu, bigbeatu, ale třeba i do kontinentálního trance. Stalo se tak zvláště poté, co se taneční hudba stala zajímavou pro hudební vydavatelství a média, v okamžiku jejího úspěchu u určité skupiny lidí. Skutečný vývoj v rámci této scény však probíhá poněkud více pod povrchem viditelné sféry, a to v rámci širokého spektra stylů, prakticky od techna a house, přes drum’n’bass až po breakbeat. Kromě práce se zvukem je to rozvinutí nejrůznějších prvků struktury skladby, zvláště těch, na které reagují tanečníci. O budoucnosti této hudby jsou přesvědčeni hlavně její tvůrci, ti, kteří nahlédli na začátek nepřeberné pokladnice možností.
Druhou stránkou věci je práce DJs přímo v konkrétním čase a na konkrétním místě. Také tady došlo k vývoji, především co se týká techniky mixování. Jedinečnost zážitku z párty často závisí na kreativitě DJe, jehož nelehkým úkolem je především bavit. Svojí cestou, ale paralelně s taneční hudbou se vyvíjel i hip hop, kde je role DJe snad nejvíce dominantní. Hip hop a také reggae obohatily taneční scénu o mnoho prvků, ať už to byl scratching nebo rapující MCs. Poslední dobou přibývá hudebníků improvizujících přímo do setu DJe. To vše přispívá k tvorbě atmosféry a pocitu neopakovatelného zážitku.

5. Budoucnost hudebního byznysu
V současnosti se stále více mluví o krizi hudebního průmyslu. Klasický model prodeje hudby, který se opírá o kult hvězd, samozřejmě funguje více méně dál, ale došlo k narušení jisté kontinuity právě v důsledku existence taneční scény, která popřela některé jistoty minulosti. Před deseti lety si málokdo dovedl představit, že by vinylová deska mohla přežít jako vitální médium, nicméně k tomu došlo. Stalo se tak právě díky DJům, kteří přes existenci mixovacích zařízení pro CD nosiče, stále dávají přednost vinylům, právě pro možnost fyzického kontaktu. Tím, že gramofonové desky nezemřely jako médium, staly se následně i předmětem téměř kultu a v současné době se jejich prodej netýká pouze úzkého okruhu sběratelů. Nicméně představu o směřování hudebního byznysu přece jen poněkud vykolejily a znejistěly. Řídí se totiž jinými zákony než prodej CD na benzínových pumpách a v supermarketech. Především došlo k návratu 12” maxisinglů pro potřeby DJe, tedy formátu, který byl již téměř z trhu vytlačen. I relativně úspěšné desky se pak lisují v nákladech několika set nebo tisíc kusů, tedy v počtu, který není pro hudební průmysl zajímavý. Tím vznikl prostor pro malé a nezávislé firmy, mnohdy jen DJe nebo jiného tvůrce, který si své skladby vydá. Hudební průmysl zatím jenom slídí kolem těchto lokálních chovných sádek a snaží se z něj vylovit ty největší ryby pro globální oceán. Tento přístup samozřejmě připomíná situaci okolo tzv. nové vlny a alternativní hudby a podobně i funguje. Pro nejvýraznější tvůrce taneční hudby se stala výnosnou především tvorba remixů pro interprety nejrůznějších stylů. V tomto bodě už vzal hudební establishment taneční hudbu plně na vědomí.
Integrace taneční hudby do zaběhnuté mašinérie popu by nebyl sám o sobě takový problém, ránou pod pás však bylo rozšíření domácího vypalování nosičů. Týká se samozřejmě i této scény, neboť mladší generace (s výjimkou tzv. zlaté mládeže) nepatří k ekonomicky zajištěným vrstvám populace a každou příležitost ušetřit využije. Dalším kanálem odčerpávajícím peníze z našeho již tak omezeného trhu je nabídka hudby na internetu. Řada serverů nabízí téměř nepřeberné množství hudby ve formátu MP3, ale i video a nejrůznější informace. Tím také klesá potřeba opatřovat si drahá CD. Tato nová média však hrají velice kladnou roli ve zrovnoprávnění tvůrců hudby, kdy místo původu a vzniku nehraje takovou roli jako v minulosti. Spousta dobré taneční hudby vzniká na překvapivých a netradičních místech po celé zeměkouli.
Na závěr bych se zmínil o hudební publicistice. Jedním z důvodů, proč se vliv taneční scény u nás projevil se zpožděním bylo, že se publicistika na tomto poli pohybovala na úrovni fanzinů. Starší ge-nerace kritiků se s touto hudbou ztěží mohla ztotožnit a roubování starých kritérií přineslo ještě více prázdných frází a zmatků. Generace, které je tato hudba vlastní a lépe jí rozumí samozřejmě dorůstá, teprve nyní se však projevuje větší kritičnost a fundovanost.

01.08.1999