Entermultimediale

Festival Enter Multimediale měl být pokusem o první větší přehlídku nových médií v České republice. Podobné zaměření měly už konference Viléma Flussera v Goethe institutu, Hi-Tech v Brně nebo výstava Orbis Fictus ve Valdštejnské jízdárně.
Během čtyř dnů (31.5.-3.6.2000) se na několika místech v Praze představila řada českých i zahraničních umělců, bohužel v poněkud chaotickém, náhodném, a nekritickém výběru.
Výstava v románském podlaží Vladislavského sálu na Pražském hradě opakovala instalaci Resident skupiny Silver (Orbis Fictus 97) a vizualizaci projektu E-AREA Federica Díaze (Dům u Kamenného zvonu 1/00). Virtuální realita Ivana Chabanauda, Ikarus, nabízela let v poněkud cliché abstraktním prostředí. Milan Cais, loňský absolvent AVU, se zpovídá ve svém autobiografickém počítačovém projektu, který doplňuje socha s videoprojekcí grimas obličeje (nepřehlédnutelně a la Tony Ousler). Zrcadlo Pavla Smetany, mimo jiné programového ředitele festivalu, zdeformovaně vracelo obraz a slova. Koncept zrcadel souvisí s opakováním a iluzí, přičemž pokřivené zrcadlo iluzi ruší a vytváří formu existence v novém prostoru. ASCII (ASCII – obraz složený z písmen) bytost v Hlavě AI Guillauma Stagnara prozrazuje otevřeně svou nedokonalost i předvídatelnost. Má personifikovat umělou inteligenci, jako bychom stále ještě potřebovali vnímat fyzickou podobu robotu – tendence objevující se ve většině představ o uměle vytvořených bytostech (a mimozemšťanech).
Videoinstalace Tamáse Waliczkyho zůstaly u testování a adorace možnosti počítačové vizualizace. Rybář a jeho žena je stínovou animací známé pohádky, Cesta navazuje na příběh o nekonečném běhu a třetí, Krajina, sestává z několika videosekvencí založených na 3-D efektu. Oko pozorovatele se otáčí kolem osy, takže výsledný efekt imituje možnost zastavit čas a pohybovat se v prostoru v bodě 0.
Zajímavěji dopadla instalace Douglase E. Stanleyho, Asymptote. Tři navzájem propojené videoprojekce reagující na tahání lanek se postupně přesouvají z jednoho plátna na druhé. Rozvíjí se zde několik krátkých příběhů nebo spíše jejich části a výsledná kombinace motivů se podobá snové ne-linearitě.
Program projekcí ve Francouzském institutu (z archívu anglického centra Hull Time Based Arts, Blackchair Production ze Seattlu nebo 235 Media) vypadal velice slibně, ale několikrát se měnil, takže místo japonského videoartu se mi bohužel dostalo videa francouzské skupiny, která večer před tím zklamala publikum svou performancí.
Přehlídka CD-ROMů v Arše (Stelarc, Anna Hegedus, George Legrady ad.) navíc skončila nečekaně o den dříve.
Díky, díky, díky za performanci francouzských hudebních robotů v památníku na Vítkově, ne pro tento event, ale pro možnost navštívit skvostný, monumentální i když trochu morbidní, prostor, který k úžasu nás všech zůstává stále nevyužitý.
Pro většinu letošního Entermultimediale bohužel platí, že obsah a organizace festivalu nedosahovaly profesionality jeho finančního zajištění a poměrně široké publicity. Pokud šlo o pilotní program nového festivalu, tak zbývá doufat, že sponzoři zůstanou a program se výrazně zkvalitní.

http://www.avu.cz/~vivid

01.04.2000