Ernesto Muñiz: Oltáře uprostřed městské guerrilly / Stručný návod do katolické extremistické estetiky

Nejsnáze rozpoznatelným uměním pro tradičně katolický národ je umění náboženské (a to navzdory rostoucímu zmatku, který ohrožuje zmíněné vyznání bouřlivým růstem sektářských církví, které mu v průběhu let ukradly prostory k existenci). Tlupy, kterými jsou každý víkend nacpány kostely, navykly své oči na ony hrozné malby a cuasi gore sochy krvácejících Kristů nesoucích svůj těžký kříž s trnovou korunou na hlavě a s výrazem tělesné i duchovní bolesti ve tváři. Příležitostně, pokud to slavnostní obřad vyžaduje, oni sami nesou trní na svých zádech, bičují se a odírají si kolena během svátku Tří králů. Jindy zase přesvědčí své vlastní děti, aby ONY poklekly a po kolenou se pokusily dojít až ke kostelu, vždyť je zač děkovat a o co žádat. Tyto litry krve, tyto grimasy bolesti (a vykoupení) byly ve značné míře estetickou výchovou jednoho z nejvroucnějších katolických národů Latinské Ameriky. Ale estetické oko katolictví bylo modelováno více odkazy, jedním bizarnějším než druhým. Stejným způsobem užívají ikonografie oltářů a svatyní Exvotos (oběti bohu, Panně Marii či svatým za vykonané dobrodiní – pozn. př.), tedy všechna ta domácí retabla s šílenými zázračnými výjevy, na nichž mrzák začíná opět chodit, alkoholik nachází střídmost a bitá žena vyhání démona ze svého manžela, dále los milagritos – medailony různých rozměrů podle velikosti přání, se kterými se modlí ke každému uctívanému svatému s žádostí o boží přímluvu, aby se naplnil zázrak: vyléčit nějakou smrtelnou nemoc, konečně najít stálého partnera, nebo obrázky se zobrazením nějakého svatého, panny nebo poloboha, což jsou obvykle pestrobarevné kýčovité kresby, jež jsou každodenními amulety věřícího občana a které se dají sehnat před kosteli anebo, když máte štěstí, tak ve vagonech metra, rozdávané dětmi z ulice, odvyknutými drogově závislými nebo HIV pozitivními. A z toho všeho je ukován ikonografický blok, který ve své čistotě – smíšené samozřejmě s hororem nedělní červené knihovny – reprezentuje, čím je katolická víra pro věřící této země: uctívání obrazů, které drží náboženské, ale také ideologické břímě samo o sobě. A tak, pokud to prozřetelnost dovolí, může v popové verzi mýtu Svatého Jana Diega být náhodný chodec nově povolán k šíření zvěsti o guadalupském zázraku. Deska rozežraná od červotočů, olejová skvrna na vozovce, oblak vrtošivého tvaru, všechno, všechno je schopno se proměnit v nový oltář, v nový ceremoniální střed obřadu masy věčně hledající zaslíbenou zemi (i kdyby se tato nacházela v nějakém podzemním tunelu)1. A stejně tak, se stejným úsilím a se stejnou vírou, lze najít v práci Ernesta Muňize nové poselství o soudobé extrémní zbožnosti.

Guerrillové svatostánky

Muñiz zasáhl různé body města Ciudad de México. Jeho díla – Guerilla shrines (Guerillové oltáře – pozn. př.), jak je on sám pojmenovává – jsou koláže, ve kterých spojováním částí boří obrazy, ze kterých ukrajuje, a vytváří nové symboly, které komentují katolické náboženství. Už na první pohled je jasné, že poselství není schováno za až do znechucení zpracovávaným nápadem: jednoduše se zdá, že Armaggedon číhá v nebi a boží vojáci jsou jeho posli. Akorát že toto poselství, jako ve vojenské noční můře ze současné mediální reality, je přes dým vybuchlých bomb nečitelné, takže poslové destrukce musí nosit masky, které je chrání před zkaženým vzduchem; Ježíš (ten od Krvavého Srdce) nese zbraň, a neví se, jestli je to hrozící konec civilizace, co ho přimělo vpadnout do jednoho convenience store (obchod zbožím denní potřeby – pozn. př.), aby spáchal menší panický shoplifting (krádež – pozn. př.), anebo jestli, využívajíc dezorientace polekaného davu, vyšel do ulic, aby s namířenou pistolí sehnal snadno dostupné věci – a gratis! Svatý Hipolitus – známý jako „první antipapež historie“ – také vyráží na ulici a zaplatí si jednu kybernetickou děvku. Zvěstování je jedno zavolání telefonem. Muñizova práce se nachází v neurčitém bodě mezi městským projevem a street artem. Zatímco u místních umělců, kteří pěstují posledně zmiňovanou disciplínu, je takřka pravidlem závislost na aerosolu, plakátech a nálepkách, práce Ernesta Muñize překračuje pravidla guerilly a pokouší se být trochu více konfrontační. Když staví pomíjivé anti-oltáře, jejichž sdělovací přesvědčivost a jas nedávají prostor dvojznačnosti, jen tak mimochodem experimentuje s koláží, a tím rozšiřuje své grafické možnosti. Běh času (občas ani není potřeba dlouhé doby) ošetřuje díla podle Muñizova přání: papír koláží se trhá, opotřebovává, kolemjdoucí na něj malují anebo jej prostě ničí počasí, původní poselství se tak utužuje nebo mění. Jeho koláže působí jako apokalyptické Exvotos; jeho svatí ztratili víru, nebo se možná jen ukazují v celé své krutosti, tasí drápy a cení krvavé tesáky se stopami masa svých kořistí. Panny jsou pannami pouze podle jména, svou čistotu ovšem podporují výstřihy, nošením zbraně a životem v nebezpečí. Nové zázraky musí být šokující, jinak to nejsou zázraky, ne proto, že by se lid stal nedůvěřivým a nic by ho již nedojímalo, právě naopak: nová víra vybírá pokaždé vyšší obětní poplatek, božstva od farníků požadují stále více, ale farníci zase chtějí zjevení, která pokud možno budou brát dech a zastaví puls. Svatost se stává lidštější, a proto hříšnější, násilnější a řídí se instinktem. Nejdůležitější je zachránit holou kůži. Víra odrážená v Muñizových projevech je synkretismem spojujícím elementy tradiční zbožnosti a současného způsobu (násilnického) života, kde reálné není součástí skutečnosti, ale jedné reality.

Juan Diego Cuauhtlatoatzin, „dobrý a křesťanský Indián“, byl prohlášen za svatého 31. července 2002 papežem Janem Pavlem II. Je považován za proroka, protože se mu roku 1531 zjevila Svatá Panna Guadalupská na pahorku Cerro del Tepeyac (vidění, které jak známo, je alegorií jiného zjevení, které se odehrálo v Sierra Morena ve Španělsku) a zastupuje mexickou a latinskoamerickou zbožnost. Bizarní fenomén – jemně řečeno – horoucího obdivu k oběma symbolům jsou opětovná „zjevení“ ikony v nejpodivnějších podobách. Jeden z nejznámějších příkladů je ten, kdy pasažér ve stanici metra Hidalgo v hlavním městě Ciudad de México (ve špičce je zde provoz nejživější) uvěřil, že vidí onen obraz ve skvrně na dlaždici. Tato událost strhla tlupu věřících, aby začali stanici hojně navštěvovat, poklekali tam a modlili se k zázraku; dlaždice byla dokonce umístěna do výklenku pro větší pohodlí těch, kteří si přejí se zde zastavit.

01.02.2007