Z druhé strany

Snad žádná z velkých přehlídek vizuálního umění nevyvolává tolik sporů jako kasselská Documenta. Beze zbytku to platí i o jejich jedenáctém ročníku, jehož příprava byla vůbec poprvé svěřena mimoevropskému kurátorovi Okwui Enwezorovi.
Jestliže jsou totiž podle kritika listu The New York Times Michaela Kimmelmana letošní Documenta ještě političtější než ta poslední kurátorky Catherine David, redaktor britského časopisu Frieze Jörg Heiser se již po oficiálním vyhlášení seznamu zúčastněných umělců v Süddeutsche Zeitung obával, zda tato touha po rovnosti ve “světovém parlamentu umění”, jak Documenta nazval, nepovede naopak k odpolitizované indiferentnosti celé výstavy.
Nejblíže pravdě však byl nakonec zřejmě Peter Richter, který ve Frankfurter Allgemeine Zeitung ocenil celkovou vyváženost přehlídky, v níž byla mezi převahu děl umělců, pocházejících ze zemí mimo tradiční umělecká centra, z nichž však už většina tak jako tak odešla, efektivně včleněna díla hvězd současné umělecké scény tematizující podobné otázky.
K působivosti celé přehlídky, v níž jsou sice zastoupeni především umělci střední generace, ovšem — na rozdíl od posledních Documenta — v drtivé většině zcela novými díly, navíc přispělo jejich citlivé komponování do jednotlivých výstavních celků.
V centrálním Museu Fridericianu Enwezor se svým týmem v širokém spektru médií rozehrál jednotlivé motivy, které se pak v soustředěnější podobě vracely v ostatních výstavních prostorech. Koncepty klasiků Hanne Darboven a On Kawary tu byly konfrontovány se semidokumentaristickým přístupem Zariny Bhimji, Chantal Akerman, Fiony Tan či Davida Goldblatta. Dokumentaristický přístup pak zcela dominuje ve videích a etnografických instalacích přilehlé documenta-Halle. Kulturbahnhof naproti tomu akcentuje především utopickou architekturu mimo jiné letos dvaaosmdesátiletého Nizozemce Constanta, Němky Isy Genzken či konžské hvězdy Bodys Isek Kingeleze.
Stejné téma se však vrací i v nepochybně nejpůsobivějším prostoru pro výstavu nově adaptovaného bývalého pivovaru, kde se architekturou zabývají Kubánec Carlos Garaicoa, Němec Manfred Pernice, Nizozemec Mark Manders či americká dvojice Simparch. Mimo to zde však byla vedle klasiků Allana Sekuly, Annette Messager či Louise Bourgeois umístěna i nová díla Kutluga Atamana, Pierra Huygha, Williama Kentridge, Igora a Svetlany Kopystianských, Stevea McQueena, Shirin Neshat, Gabriela Orozka, Yinky Shonibareho či Luca Tuymanse, jednoho z mála malířů zastoupených na výstavě. To, co díla všech těchto umělců spojuje, je pak uchopení výtvarné tvorby jako svébytné intelektuální aktivity. Díky tomu může Enwezor, i přes četné úsměšky novinářů, o své výstavě zcela oprávněně mluvit jako jen o poslední ze série diskusních platforem o stavu světa, jež výstavě předcházely.

Karel Císař

01.02.2002