*Jak maluje pravá zpěvačka?

Vladivojna La Chia
živelně řádí na pódiu ve světle reflektorů, zpívá své texty, buď česky nebo jen tak, svahilsky. Má zajímavý rozsah hlasu, dost drsně posazeného. Protože je taky výtvarnice, vlastně multiumělkyně – vytvořila i videoklip – řídí celý výraz skupiny Banana. Na pódiu zastupují výtvarné umění hlavně převleky – její ikonickou barvou je červená. Má ještě bílý převlek s rokokovou parukou a zlatou ptačí maskou, jako z Mozarta. Bez paruk pak zpívá a křepčí s ulízlými vlasy do drdolu a vypadá jako mladá baletka z konzervatoře za školou. Centrálním objektem koncertu, který obstojí i jako výtvarné dílo, je kytara – na silničním patníku s lesknoucími se odrazkami natažené červené provázkové struny. Vlastní práce – v tu chvíli začneme cítit pedagogickou influenci Petra Lysáčka, u kterého Vladivojna v Ostravě studuje. Dění na jevišti se přelévá do montáží „Šachy“ a „Člověče, nezlob se“. Jsou to fotografické choreografie krutých stolních her, hrané a tančené samotnou Vladivojnou. Hlavní hrdinkou maleb Vladivojny je Dívka, která hraje na kytaru v klubech. Prostory vypadají jako ostravský Černý pavouk, kdyby ještě existoval a kdyby jeho cihly zářily halucinogenní směsí barev. Obrazy jsou pro klidnější povahy těžko stravitelné, množství barev a prolínajících se tvarů si stěží zachovává soudržnost. Mnohem lépe se Vladivojně daří v kresbě, která má omezenější rejstřík. Její kresby z erotického veletrhu z roku 2002 jsou dekadentně dekorativní a dost přesně vystihují i určitou odpornou atmosféru podniku. Skvělá je i od boku vypálená kresba zpěvačky Bjork. Ve všech dílech Vladivojny vidím skrytý podobný motiv – ženskost, která je sebevědomá, ale zároveň má potřebu siláckých gest, útoků s drápky ven. Formálně: punkové rokoko bez zaměřeného nepřítele.

01.01.2005