Časopis Umělec 2003/2 >> Musela jsem se taky zeditovat / Rozhovor s Petrou Vargovou Přehled všech čísel
Musela jsem se taky zeditovat / Rozhovor s Petrou Vargovou
Časopis Umělec
Ročník 2003, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Musela jsem se taky zeditovat / Rozhovor s Petrou Vargovou

Časopis Umělec 2003/2

01.02.2003

Zuzana Štefková | rozhovor | en cs

Jak ses dostala k novým médiím?
Začínala jsem v ateliéru konceptuálních tendencí u Miloše Šejna. Strávila jsem tam rok a líbilo se mi tam, jenže jsem hned v prváku dostala ateliérovou cenu a to mě asi vyhnalo. Chtěla jsem jít někam, kde se nebudu mít tak dobře, a tak jsem šla ke Knížákovi. Jenže tam jsem se utvrdila v tom, že nemám vztah k materiálu, k věcem. Takže zbyla jediná možnost – nový media, i když tenkrát se to ještě jmenovalo videoart. To bylo dobrý, nikdo se tam se mnou nebavil, lidi měli jinej komunikační prostor – Internet. V roce 1996 to bylo pořád hodně nový… A tak jsem se začala učit. Žádný kursy jako dneska nebyly, co se kdo naučil, to uměl – takže jsem vlastně autodidakt…

Jak se vyvíjel tvůj přístup k novým médiím? Jsi aktivní obyvatelka virtuálního prostoru?
Právě že ne. Trošku jsem se nabažila. Jeden čas jsem si říkala, že už s počítačem dělat nebudu, byla jsem z toho unavená. Každý byl najednou mediální umělec, všude strašně moc interaktivních instalací, zvukových instalací a pořád dokola. Od 90. let se vlastně nic nezměnilo, pořád ty samý principy akce – reakce, jenže klasický výrazový prostředky pro mě nejsou vhodným komunikačním médiem a interaktivní instalace jsou jenom jedna možnost z mnoha. Já jsem třeba nikdy nedělala klasickej videoart, že bych vzala kameru a šla někam točit, pak to nastříhala a měla kazetu s uměním. To mě nebavilo. Přitom nějaký výstupy na video mám, jako třeba Monster, ale to byla video-instalace, která pracovala se změnou úhlu pohledu, nebo DOA2, kde jsem používala virtuální set, ale výstup je taky video, teda vlastně DVD. V 90. letech mě zajímal hyperrealistický rendering, interaktivita a taky animace a virtuální realita, ale nikdy jsem nedělala internetový projekty… Nevím proč, ale tohle mě neuspokojuje, nakonec to vždycky skončí u grafiky a to mi přijde dost povrchní. Něco jinýho je, když se Internet propojí s vnějším světem, to je pak zajímavější.

Prezentace prostřednictvím Internetu ovšem značným způsobem sníží náklady…
To je pravda. Navíc je to skvělej komunikační nástroj, když jsem měla v roce 2001 výstavu v Galerii Jiří Švestka, byla v galerii kamera připojená na Internet, výstava byla on-line. Řekla bych, že to byla první on-line výstava u nás, ale nezkoumala jsem to, třeba ne. Každopádně to vidělo spousta lidí, který by jinak do galerie nikdy nešli… Taky je pravda, že pro Internet dělám komerčně, živí mě to, a tak už pak nemám potřebu dávat tam umění. Ale to se může hodně rychle změnit.

Jedno tvoje dílo se jmenuje z intimního života 3D modelů. Zkoušela jsi někdy virtuální sex?
Ne, ale zajímala jsem se o to, jinak bych asi Binary.sex neudělala. To je atraktivní téma už desítky let. Pořád se to zkouší a lidi na to různě reagujou. Mě se dost líbil projekt, co udělal Alexej Shulgin. Většina lidí ho zná, jak hraje na 386, ale on dělá spoustu věcí a tohle se mu povedlo. Byly to takový mechaniky do volných slotů u PC. Jenom si místo disketový mechaniky nainstaluješ takový sexuální nástavec a pak si užíváš doma se svým počítačem. Měl k tomu udělaný moc pěkný modely a taky se to dalo sesíťovat s jiným počítačem. Prostě vymakaný…

Jak to máš s počítačovými hrami? Co hraješ?
Vůbec nic. Párkrát jsem hrála, ale byla jsem bezkonkurenčně nejhorší. Nebaví mě to. Já se ráda dívám, jak jiný lidi hrajou, a taky mě zajímá, jak jsou věci udělaný: architektura hry, její grafika, vizuální výstup a tak, takže strávím spoustu času tím, že si hru prohlížím. Když v Praze otevřeli game hall (který už je dneska zavřený), šla jsem se podívat, protože tam měli skvěle udělaný věci. Strašně se mi líbily závody kamiónů. Mělo to úžasný přední sklo, na kterým se houpaly plyšový zvířata a vlaječky fotbalových družstev. To bylo výborný.

Nezdá se ti, že oproti třeba počítačovým hrám jsou některé umělecké projekty na poli nových médií poněkud zaostalé?
Hry jsou úplně ze všeho nejdál. Když nebudeme mluvit o aplikacích pro armádu, ke kterým se člověk normálně nedostane, ale to je jiný level. Výrobci her mají peníze na vývoj a programátorský týmy, takže v herním průmyslu jde všechno hodně rychle dopředu. Není myslitelný, snažit se v umění tohle reflektovat a usilovat o to udělat něco lepšího. Ale můžeš to udělat jinak, někam se posuneš a zkusíš ukázat lidem věci z druhý strany.

A co DOA2? Jak jsi přišla na ten nápad?
To bylo ve Švédsku, kam jsem přijela s tím, že tam nebudu nic dělat. Pak jsem zjistila, že ostatní taky nic moc nedělají, akorát pařili hry, teda jednu – měli tam PS2 (Sony PlayStation2), která byla tenkrát nová, a bylo to znát, výborná grafika, všechno úžasně rychlý. Pouštěli to přes projektor na plátno a já jsem kolem toho pořád chodila a dost mě to dráždilo. Ty figury byly v životní velikosti, to se často nevidí, většinou máš monitor nebo televizní obrazovku a všechno je malý… Tak jsem si nakonec řekla, že si taky zahraju, ale po svým a šla jsem rovnou dovnitř, přímo do hry. Byla to strašná práce, nakonec se to tak zvrhlo, že jsem dělala dvanáct hodin denně a skoro jsem to do odjezdu nestihla… Při takový konfrontaci vidíš, jak málo mají ty virtuální figurky společnýho s lidským tělem. Proporčně jsou naprosto jiný, mají maximalizovaný končetiny a malinkou hlavu. To si uvědomíš, až když to vidíš vedle sebe. Musela jsem se kvůli nim taky trochu zeditovat.

Dá se říct, že tělo jako téma se v tvé práci objevuje dost často...
Teď zpětně jsem si uvědomila, že vlastně pracuju dokola s třemi aspekty. Fascinuje mě nekonečno, nekonečný cykly a tak dále, strašně ráda propojuju skutečnou a virtuální scénu a ráda používám sama sebe, aniž bych (aspoň doufám) prožívala nějakou fascinaci...

Jako třeba u projektu DNA, to jsi taky ty. Jak jsi to vůbec udělala?
To jsem neudělala, je to chyba v genetickým kódu, proto se to tak jmenuje – DNA. To se mi stalo po operaci… Ale nikdo mi to nevěří. Pravda je, že s počítačem tahle věc nemá nic společnýho. Je to analogová fotka, žádný trapný šmudlání ve Photoshopu, to fakt nesnáším.

Zajímá tě genetická manipulace?
Ne, nezajímá. Kdyby mě to zajímalo, věnovala bych se tomu. Studovala bych něco jinýho než AVU… Jsem trochu rozpačitá z toho, jak si vědci hrajou na umělce a naopak, ale když je to baví… Spousta takových věcí se dá najít na Ars Elektronice. To by měl asi každý vidět, pokud ho to zajímá.

A co tě přivedlo k projektům jako jsou HiPets nebo Stumps?
To jsou hodně starý věci z doby, kdy mě zajímaly možnosti počítačovýho renderingu. Tam jsem vlastně začala propojovat realitu a virtuální prostředí. Tenkrát jsem se hodně zabývala 3D modelováním, prostorovou transformací, raytracingem…
Propojováním virtuálního a našeho světa se asi budu zabývat pořád, i když tím propojováním nemám na mysli přímou interaktivitu. To už je pasé… Jak sleduju lidi kolem sebe, vidím spíš, že nic takovýho nechtějí, každý toho má dost. Pokud člověk dělá s počítačem, je ve styku s interaktivním médiem celý den a v běžným životě to lidi moc nevyhledávají. Chtějí si odpočinout a buď pasivně sledovat film, anebo sportovat. Každý to rád zkusí, ale nastálo to nechce.

Ale konkrétně v projektech Sphere a Zone sis taky prošla interaktivním obdobím...
Ano, Sphere je klasická interakce a dokonce lineární. Chtěla jsem to tak. Dominantní je tam energetický potenciál, který si sebou přineseš. Zone je ale o něčem jiným. Tam se stáváš loutkou a na tvůj účet se baví někdo úplně jiný a ty ani nevíš, jestli je to člověk nebo stroj. Já jsem ten vztah označila jako obrácenou interaktivitu, ale moc se mi ten termín nelíbil, a pak to Olga Malá pojmenovala jako manipulaci… Já si ráda hraju s lidma...

Teď trochu odbočím, ale zajímalo by mě, jestli jsou podle tebe nová média hlavně mužskou doménou?
Vůbec ne. Řekla bych, že holky mají úplně jiný způsob myšlení, což je fajn. A je hrozně zajímavý pozorovat, co vymyslí kluk a co holka, tam je ten rozdíl krásně vidět...

Ještě se vrátím k tvému pobytu ve Švédsku. Kdybys měla srovnat zkušenost ze švédské umělecké školy s naším prostředím, co bys chtěla zavést tady v Čechách a co tě nejvíc zaujalo?
Nesrovnatelná profesionalita a to v celý instituci. Samozřejmě že učitelé, tam stejně jako tady, jsou individuality a funkční umělci, takže co profesor, to jiný přístup, ale oni měli taky znalosti technickýho zázemí, takže mohli svýmu studentovi i technicky poradit, což se o našich profesorech občas říct nedá. A taky tam nikdo nikoho do ničeho nenutil, zatímco tady jsem se s tím poslední roky setkávala hodně často. Myslím si, že je v tom vidět naprostý zoufalství profesora, který jedná jen z pozice síly. Jenže sedmadvacetiletýho studenta, který už má pár roků školy za sebou, takovými řečmi do ničeho nedonutíš. Ve Švédsku tohle nebylo a naopak tam fungoval naprosto loajální, otevřený přístup a vzájemný respekt. Tak třeba studenti neotravovali asistenta mimo jeho úřední hodiny, protože věděli, že v úterý od rána do noci je jejich.
Taky mají dobře vymyšlený systém střídání profesorů. Profesor má funkční období na pět let, pak jde do konkurzu, pokud ho vyhraje, je na škole dalších pět let a konec. Ne že tam bude někdo dvacet let a bude se pořád dokola opakovat a nebude mít lidem co dát.
A pak je tam neuvěřitelný technický zázemí. Očividně mají peníze a chtějí je do toho dávat. A nejenom v nových médiích, ale kompletně všude, ať to bylo vybavení dílen na zpracování kamene, dřeva, kovu nebo třeba na tisk.
Další velká výhoda byla, že škola vlastnila velice prestižní galerii, kde mohl každý student vystavovat a mohl prodat svoje věci. Navíc ve Švédsku funguje trh s uměním a studenti mají možnost se na ten trh dostat. A když dělají dobrý věci, tak se tím mohou i živit.

A jak se živíš ty?
Z nových médií se žít nedá, já věci neprodávám, nikdy jsem nic neprodala, občas jsem dostala nějakou cenu, třeba za Zone od Sony nebo za DOA2 od televizních stanic, když jsem jim prodala vysílací práva. Ale nemyslím si, že by se nová média dobře prodávala, ne tady.

A co má tedy takový umělec dělat. Má se schizoidně rozdvojit na umělce a počítačového “řemeslníka”?
Mě to moc netrápí. Nemám problém s tím, občas udělat třeba webový stránky. Já si u toho odpočinu, pak si zase dělám vlastní věci. A co jsem se bavila s lidma, co vyšli ze školy, tak většinou žijou podobně. Kdo potřebuje životní jistoty, tak to není styl pro něj.

Myslíš, že se tenhle typ umění dá dělat levně?
Já jsem to zkoušela. Ale to asi jde, jen když děláš věci na net, a to ještě jenom někdy, takže to moc není cesta pro mě. Vývoj je vždycky drahá záležitost. Nejdražší jsou ty věci, co nejsou vidět. Když vejdeš do místnosti, kde na první pohled nic není, tak to je většinou nejdražší... (smích)

Z toho, co vím o tvém nejnovějším projektu, bude asi pěkně drahý…
Ani ne. Ale přijď se podívat.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
1999, 35 x 42.5 cm, Pen & Ink Drawing
Více informací...
558 EUR
607 USD
tisk na banerovou folii, 250 x 139 cm, 2011 / ze série deseti číslovaných exemlářů signovaných autorem
Více informací...
799,20 EUR
870 USD
Formát 30x23 cm. 224 stran na kvalitním papíře, 144 v barvě a 250 vyobrazení.
Více informací...
25 EUR
27 USD
Poslední hlubinný hnědouhelný důl v Čechách Centrum, 2016, 225 x 150 cm, print on vinyl
Více informací...
580 EUR
631 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS
NOVÁ PERLA

Kyjov 36-37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

 

GALERIE
perla@divus.cz, +420 222 264 830, +420 606 606 425
otevřena od středy do neděle od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

KAVÁRNA A KNIHKUPECTVÍ
shop@divus.cz, +420 222 264 830, +420 606 606 425
otevřena denně od 10:00 do 22:00
a na objednávku.

 

STUDO A TISKÁRNA
studio@divus.cz, +420 222 264 830, +420 602 269 888
otevřena od pondělí do pátku od 10:00 do 18:00

 

NAKLADATELSTVÍ DIVUS
Ivan Mečl, ivan@divus.cz, +420 602 269 888

 

ČASOPIS UMĚLEC
Palo Fabuš, umelec@divus.cz

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

news@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082


 

DIVUS BERLÍN
berlin@divus.cz
 

DIVUS VÍDEŇ
wien@divus.cz
 

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
 

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz

DIVUS MOSKVA A MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus Stavíme pro tebe Národní galerii! Pojď do Kyjova u Krásné Lípy č.37.