Internetové umění vs. Umění na internetu

„Internet je sebeorganizující se struktura s plazmatickými epicentry aktivit, vynořujících se z nečekaných směrů.“
Tilman Baumgaertel

Skladatel Richard Wagner ve svém konceptu Gesamtkunstwerk volal po „syntetickém“ umění. Futuristé žádali zrušení institucionálních struktur pro umění spolu se všemi jejich normami a pravidly a toužili po rychlosti. V době rozšíření rádia Bertold Brecht navrhoval domácí vysílače. V 70. letech použil Simon Nora v souvislosti s počítačovou telekomunikací, neboli automatickým přemísťováním informace na dálku, termín „telematické“ umění. V 80. letech se objevovaly projekty s faxem, (video)telefonem (Eduardo Kac) a satelitem. Nam Jun Paik v roce 1984 předestírá vizi „satelitního“ umění jako umění směřujícího k dosažení „dvousměrné komunikace mezi protilehlými stranami Země“, souvisejícího s improvizací, feedbackem, indeterminismem, s „prázdnými místy v cageovském smyslu“, s vyrovnáním se s časovými zónami a rozdílnostmi mezi paralelně existujícími kulturami.
Sny a programové požadavky mnoha rozmanitých uměleckých směrů se naplnily až v celosvětové počítačové síti. Práce v internetu je něčím, co jsme chtěli už dlouho zkusit, prohlásil za všechny americký umělec Maurice Clifford.

Umění na internetu
Je však potřeba jasně oddělit umění specifické pro internet od pouhého publikování prací primárně existujících v jiném médiu. Informační a dokumentační stránky bezesporu znamenají nesmírný přínos pro komunikaci a vzdělávání a představují nový způsob práce tím, že částečně substituují zážitek z díla ve fyzickém prostoru. Existuje nespočet míst v síti, které fungují jako elektronický katalog — například Locus nebo the Art on the Net (hostující stránky různých umělců ve formě virtuálních ateliérů). V těchto případech se dá spíše mluvit o „umění na internetu“ nebo „newebovém umění“ (termín v databázi Switch). Patří sem i práce, pro které je internet doplňkovým médiem při zaměření na performance, video atd., nebo kde rozšiřuje instalaci včetně ovládání a získávání dat. V Tekutých městech Michela Redolfiho, v bazénu na Ars Elecronice v roce 1997, se přes internet shromažďované zvuky a hlasy ozývaly pod vodou — tělesná zkušenost v kontrastu s nemateriálností dat a absencí jejich autorů.

Internetové umění (net.art)
Pokud projekt vznikne přímo v internetu, kreativně využívá jeho komunikační prostředky a je distribuován jeho prostřednictvím, pak se jedná o „internetového umění“. Ještě před několika lety Tilman Baumgaertel svým termínem net.art (síťové, respektive internetové umění) označoval práce, kde je obsahem hlavně samo médium, testování jeho hranic, zkušenosti se sítí a počítačová estetika. V současné době pojem „net.art“ vymezuje všechny projekty, které neexistují mimo prostředí internetu. Charakteristickými vlastnostmi net.artu jsou nemateriálnost, relativní všudypřítomnost a stálá dosažitelnost, možnost okamžité změny a přenosu informace na dálku.
Internetové umění se zatím nestalo takovým „mainstreamem“, jaký pro konec století předpověděl Hannes Leopoldser, ale loňská výstava Net_Conditions v ZKM (Zentrum für Kunst und Medientechnologie) a první výlučně net.artovská konference Pleine-peau na tento druh umění zaměřily pozornost. Establishment umělecké scény se již viditelně pokouší v tomto novém médiu zaujmout pozice. Muzea, jako je MoMA, Whitney Museum nebo nově londýnská Tate, se snaží vývoj několika posledních let dohnat udílením grantů na produkci vlastních webových projektů. Vědí, že jen tak se nestanou v brzké době zcela obsolentními. Pokusy fyzických institucí net.art „polapit“ na lokálních discích se nedaří vždy, protože proces stahování informací z internetu je součástí konceptu, v některých případech je pointou i sama internetová adresa díla (Olia Lialina, Igor Stromajer). Nositelem významu je také prostředí „osobního“ počítače, tj. možnost individuálních vstupů a propojení s jinými stránkami na síti.
Zatímco se zprvu zdálo, že v internetu je každý pokus o hierarchii předem odsouzen k zániku, nyní se ukazuje, že právě hierarchický řád souvisí s hodnotícím procesem, nevyhnutelně přítomným při vnímání a oceňování umění. I růst informací v síti potvrdil logičnost a nepostradatelnost selektivních center. Po původním způsobu práce z poloviny 90. let, zaměřeném na individuální stránky, se vracíme k tomu, že jsou informace shromažďovány hypertextovou propojeností. Klasickou strukturu muzeí a dalších institucí nicméně nahradily autonomnější servery (Rhizome, Switch, Verybusy ad.) a částečně editované diskusní skupiny (Nettime, Syndicate, Webartery ad.). Přestože tyto křižovatky sítě mají také svou sestavu kritérií a hodnot, prosazení kvalitního projektu je snazší a přímější než přes fyzické instituce. Další alternativní platformu představuje projekt Chelsea, třírozměrný virtuální interaktivní prostor, který jako jediný z 800 přístupných světů na virtualworlds serveru nabízí zájemcům o umění komunikaci a vytvoření vlastní „galerie“.
Čím více se internet a multimédia (broadcasting, zvuk a interaktivní obraz) stávají součástí každodenního života, mají i umělecké projekty nových médií lepší schopnost alegorizovat dnešní zkušenost: nezbytnost přehodnocení člověka jako individua, sociální komunikaci, planetární souvislosti, prostor, čas, přístup k informaci jako něčemu proměnlivému a mnohovrstevnatému. Nová média umožňují, „aby se neviděné aspekty našeho vesmíru staly vnímatelnými“, stejně jako „nové roviny imaginace“ (Frank Popper). Místo adaptace na „novou citlivost k našemu komplexnímu satelitně-počítačově propojenému prostředí“, stále ještě reagujeme svými „zastaralými renesančními koncepty lidské zkušenosti“, říká D. de Kerckhove. Známý internetový aktivista Vuc Cosic dokonce prohlásil, že všechno umění do této doby bylo pouhým substitutem pro internet. Znamená to, že bychom teď měli všichni pracovat jen na síti v net.artu? Cosic opomněl, že v každé éře jsou pouze jiná média jinak aktuální a že se ještě nikdy žádnému „novému“ médiu nepodařilo zcela eliminovat rozvoj médií „starých“ (fotografie vs. malba, rádio vs. živé představení nebo televize vs. kino).
Pokus klasifikovat internetové umění se zdá nelogický, ale přesto se dají vysledovat přinejmenším určité způsoby zacházení s internetovými prostředky: browsery (Web Stalker, Shredder, Netomat), internetový aktivismus (RTMArk, Irational, Jodi, Plagiarists), hypertextová ilustrovaná poezie, dada struktury (Šulgin, Mouchette, Superbad), zvukové projekty (Sound Creatures, AudioRom), audio a video broadcasting (Xchange, orang), komunikační projekty (S. Collins, Communimage), zaměření na text (ASCII obrazy a filmy[!] Vuca Cosice) a multimediální interaktivní projekty (Melinda Rackham, Milica Tomic).

Browsery
Projekt Web Stalker (od I/O/D) rozpoutal před dvěma lety celou vlnu alternativních uměleckých internetových browserů (tj. prohlížečů zobrazujících stránky), odstraňujících předem absolutně dané grafické vrstvy, obnažujících a osvobozujících tok dat. Web Stalker vyzrazuje uživateli neviditelnou strukturu stránek a umožňuje nelineární způsob nahlížení. Interaktivita „diváka“ je postavena nad intence autora. Shredder (skupina Deepdisc) přeměňuje nalezené stránky v neustále se proměňující barevné plochy a cáry rozrušeného textu. Další projekt, Earshot, na podobném principu sám na internetu vyhledává audio data (zvuky, hudba a mluvené slovo) a ta dále mixuje do nekonečných interaktivních skladeb. Na textu založený Netomat Macieje Wisniewského hledá lingvisticky související data. Připomíná tím techniku automatického psaní, přičemž pamětí je zde síť.
V těchto projektech nejde o přesný přenos informací, ale spíše o vlastnosti dat a jejich estetiku. Výsledkem je individuální remix multimediálních dat, ne nepodobný hudební kultuře DJs.

Intervence – hackeři narušitelé kódu a aktivisté
Skupina JODI se svými chaotickými projekty a la virus je prototypem intervenistického přístupu k internetu. Při jedné z jejích akcí se při spuštění zkopíruje plocha počítače do popředí a vyvolá dojem působení viru nebo chyby v ovládání přístroje. Jinde využívají symbolu 404 (požadovaná stránka nebyla nalezena), nebo v abstraktním a avantgardním rozhraní parodují známou agresivní počítačovou hru Doom. Jodi „kód vyvlékávají z jeho funkcionality — kód jako divadlo, jako halucinace“(Randall Packer). Skupina 0100101110101101.ORG, která hackersky přepracovala některé projekty Jodi, se proslavila svou akcí namířenou proti elitně koncipovanému Hell.com, omezujícímu přístup na své umělecké projekty. 0100101110101101.ORG data na serveru Hell zkopírovala a nabídla přístup volný pro všechny. „Web je rájem anticopyrightu, plagiátorství, zmatku a vzájemné výměny. Proč tu jen musí někteří lidé za každou cenu vytvářet kopie vnějšího světa?“ (0100101110101101.ORG).
Heath Bunting z Irational zase vystupuje proti velkým nadnárodním korporacím, stejně jako RTMark, kteří v USA sponzorují řadu sabotážních akcí. Iniciovali i intervenci, kdy byl v továrně Mattel mluvícím Barbínám namontován hlas z figurky vesmírné příšery. Prosazují individualitu a zostření smyslů proti konzumně pasivnímu přijímání informací.
Zajímavou postavou na webu je Alexej Šulgin, moskevský umělec, iniciátor soutěže Formálního umění z prací vzniklých pomocí formálních atributů sítě — text, tlačítka, formuláře ad. Na stránkách FuckU-FuckMe nabízel neexistující sexuální internetový interface a v posledním projektu se nudí a žádá na své stránce o inspiraci.
Podle profesora University of California v San Diegu, Leva Manoviche, tyto anarchistické přístupy příliš odvracejí pozornost od uměleckých problémů směrem k sociální komunikaci. Alex Galloway a Baumgaertel se domnívají, že testovací fáze internetu v net.artu končí, přinejmenším alespoň v takové podobě, jaká se objevovala právě v projektech Šulgina, Jodi, Irational ad.
S nejnovějšími nástroji — shockwave, quicktime a javascript — vznikají hich-tech projekty, které se již nezabývají strukturou a formálním charakterem internetu. Práce Melindy Rackham například, plně využívají poslední technické triky, přičemž se nestávají jejich oslavou. Naopak jsou příkladem vyzrálého zacházení s multimediálními internetovými prostředky.
Nakonec bych chtěla zmínit dva české net.artu. V Rose od Silvera je z dat připojených lidí generována vždy nová část abstraktní květiny. Každý návštěvník zde zanechává svou stopu a stejně je tomu v dalším případě, m-systému Kamily Richterové, kde postupným obsazováním míst-políček v systému, založeném na struktuře pražského metra, vzniká barevná nepředvídatelná mapa původně chladného systému.

vivid@avu.cz
http://www.avu.cz/~vivid/netart (obsahuje hypertextové linky k tomuto článku)

01.03.2000