Je to o osvětlení, hlupáčku – politika umění v Bosně a Hercegovině

Je 24. června 2008 a sarajevské Centrum současného umění (SCCA) je donuceno opustit sarajevskou Akademii výtvarných umění a přestěhovat se jinam. Světlo, které jeho posvátné portály vydávaly až dosud, už není vhodné pro úctyhodnou budovu Akademie výtvarných umění. Místo toho někdejší kancelář SCCA nově ozáří nóbl obchod s nabídkou elegantních lamp a lustrů. Možná to není tak špatné. Akademie výtvarných umění otevře své dveře proudu návštěvníků, kteří v této budově dosud spatřeni nebyli: mladí bohatí podnikatelé, mafie, politické elity a členové mezinárodních společenství, která podporují „transformaci“ v Bosně a Hercegovině – všichni, kdo představují kupní sílu ve společnosti, kde je 44 % populace nezaměstnaných a kolem 25 % žije pod hranicí chudoby – se budou hromadně slétat do světel obchodu. Kdo by mohl tvrdit, že umění v Bosně a Hercegovině není skutečně postmoderní, demokraticky otevřené a stírající rozdíl mezi vysokou a nízkou kulturou?
Toto alternativní osvětlení, tato změna vytváří situaci podobnou situaci zajíce v záři reflektorů. Omámený zajíc je ve světle silných reflektorů úplně paralyzován, a tak ho rychle se blížící auto nakonec přejede. Netrvá to dlouho – okamžik oslnění pravděpodobně zabere stejné množství času jako rozhodnutí o nahrazení centra současného umění obchodem s lustry. Záře z reflektorů je světlem kapitálu – což je všepřehlušující záření, které, jak tvrdí Marx, zaplavuje všechny ostatní barvy a pozměňuje jejich specifičnost. V tomto světle pak bohatí podnikatelé, šéf mafie, politici i člen mezinárodního společenství najdou společnou řeč v radosti utrácení, a tak svou vlastní prací přiloží polínko pod kotel rychlého vozu kapitálu. Kdyby Akademie výtvarných umění nebyla tak krátkozraká a nenechala se zlákat vidinou krátkodobých zisků, mohla by celé toto vyklizení pojmout jako ironickou instalaci, jež by byla komentářem stavu současného umění v Bosně a Hercegovině. Možná by na to dokonce mohla zažádat o dotace u nějakého mezinárodní společnosti. Za současného stavu věcí je management Akademie výtvarných umění jen dalším zajícem – není ani cestujícím v autě, je to jen mrtvola u cesty. Akademie výtvarných umění tak vlastně pomohla SCCA tím, že je vytlačila z cesty, aby se mohla podívat na ten velký, zářivý, rychlý a blížící se objekt.
Přesto ale toto oslnivé světlo existuje jen proto, aby zakrylo a odvedlo naši pozornost od faktu, že za volantem není žádný řidič, že ve skutečnosti i auto je jen iluzí a světlo samo je pouhým důsledkem přetížení smyslů.
Takové smyslové přetížení se podobá tomu, co Marina Gržinić, podle Jonathana L. Bellera, nazývá „absolutní senzualizace současné neoliberální prázdnoty v prostředí globálního kapitalismu“.1 Prázdnota odlidšťuje (depolitizuje) společenství, působí abstrakci, formalizaci a vyprázdnění toho, co je považováno za lidské. To je „vývoj člověka směrem k pouhé formě nebo snobskému gestu bez obsahu“.2
Dvanáct let po skončení války povstává „senzualizace prázdnoty“, to vakuum, které se zabydluje v Bosně a Hercegovině, z kombinace zhroucení socialismu, války a lidských ztrát v ní, z poválečné neo-liberální kapitalistické přeměny a z obětí genocidy, jejichž těla jsou stále nezvěstná. Jedním z důsledků takového „odcizení“ je stavba a přepis kolektivní paměti vládnoucími etno-nacionalistickými elitami. Jak píše Dubravka Ugrešić, „politická bitva je bitvou o území v kolektivní paměti“.3 A toto teritorium je „půdou“, na níž se bude stavět budoucnost Bosny.
Právě v kontextu depolitizace chaosu mnohačetných „paměťových transakcí“, které působí jako bílý šum, by měla být analyzována poválečná kulturní produkce v Bosně a Hercegovině. Co lze považovat za počátek poválečného období v Bosně a Hercegovině? Bylo to podepsání Daytonské mírové smlouvy na konci roku 1995 a příjezd mezinárodních vojsk, která měla zajistit mír? Byly to volby v roce 1996, které demokraticky nastolily a legitimizovaly etno-nacionální elity? Nebo bychom za něj mohli považovat první krátkodobé volební vítězství sociálních demokratů v roce 2000? Pokud se na situaci podíváme z regionálního úhlu pohledu, měli bychom začít od přijetí Paktu stability a růstu v roce 1999,4 který klade důraz na místní spolupráci a plnou integraci členských zemí do Evropské unie? Nebo je „poválečné“ období ona současná „válka s terorismem“ (či „dlouhá válka“, jak ji nazvali George Bush a Donald Rumsfeld v únoru 2006), v níž bosenská vláda nejprve stranila Spojeným státům, jednak kvůli obrovské závislosti na „západní“ humanitární pomoci, za druhé kvůli těm jejich občanům, kteří se zde během války naturalizovali a z nichž někteří byli podezřelí z vazeb na teroristy,5 a za třetí kvůli válce v Kosovu v roce 1999. A pokud jsou hlavní váleční zločinci jako Ratko Mladić a Radovan Karadžić na svobodě, znamená termín „poválečný“ vůbec něco?
V kulturní sféře je otázka „poválečného“ ještě problematičtější. Válka sem vnesla nové způsoby reprezentace v uměleckých postupech a v období po válce se umění nejčastěji zabývá traumatickými zkušenostmi „poválečné“ „přeměny“. Traumatické zkušenosti, jak říká Kali Tal, jsou přístupné popírání, mytologizaci a lékařskému ošetření, při němž jsou pojímány jako nemoc.6 Traumatické události proto bývají buď manipulovány, nebo se je někdo pokouší „vyléčit“ či zapomenout.
Dnes je oblast kulturní produkce v Bosně a Hercegovině křižovatkou vzpomínek, v nichž je neustále potřeba se rozhodovat o tom, jakou cestou se pustit, určit, jakým způsobem se vypořádat se svědectvím traumatu. Taková rozhodnutí jsou především etickým a politickým činem. Otázkou je, jak analyzovat, a tím i posilovat tyto poetické akty svědectví traumatu, které demytologizují, demedikalizují a posilují paměť a které, jak říká Shoshana Felman, „proměňují trauma v zážitek proniknutí k podstatě věci“, aby nám tak poskytly nové způsoby vnímání traumatických zkušeností.7
Jedny z nejnápaditějších uměleckých postupů a intervencí se vztahují k emancipačnímu znovuzpolitizování traumatických zkušeností – z umělců, kteří takto pracují, jsou to například Jasmila Žbanić, Šejla Kamerić, Amra Bakšić-Čamo a Tarik Samarah. Zajímavé je, že jedny z nejkritičtějších uměleckých intervencí pochází od nové generace umělkyň a kulturních aktivistů.8
Podnětem ke vzniku tohoto textu byla výstava Šejly Kamerić s názvem “Is it rain or is it a hurricane”, chci se zmínit o některých z jejích děl. Díla prezentovaná na této výstavě mohou být nahlížena jako akt svědectví společenského traumatu, který dále problematizuje způsob, jakým jej vysvětlujeme. Spolu s jejím dílem Red, které zkoumá „značky na zdi“, které tu zanechaly výbušné vynálezy, “Is it rain or is it a hurricane” zkoumá značky, které lidé vyryli do rostlin – jalové nápisy jmen na kaktusech. Akt vyřezání značky do masa rostliny se zpočátku může zdát destruktivní, stále to ale je akt zapamatování si. Pozůstatky výbuchu jsou aktem zapamatování také – ale otázkou je – z jakého záměru jsou zde tyto stopy? Jména vyrytá na kaktusech evokují nepřítomnost lidí jako jedinců. Rány po šrapnelech upomínají na horor biopolitického násilí zcela v režii člověka. Is it rain or is it a hurricane vychází z příběhu tohoto názvu. Ten pochází z verše písně Darko Rundeka. Píseň je výrazem touhy jednoho milence, který chce říci druhému „nevím“, když se snaží přijít na to, ho miluje.

I don‘t know is it rain or is it a hurricane
I don‘t know
Baby I don‘t know

Autre chose
Autre chose
Il y‘a autre chose
Si tu oses
Si tu oses
Rouler hors des rails
Bye Bye
Baj Baj’

Otázkou zde je: co je ta nevyjádřitelná “autre chose” – ta „další věc“? V konfrontaci s ženskou touhou čelí milenec osobním nedostatkům. Je to „pochybující“ milenec, který si uvědomí – to není ono, existuje ještě něco jiného, je tu jiná věc. Dialogická píseň končí rozloučením ve dvou různých jazycích: pro jednoho je to bye, bye, druhý odpoví zrcadlovým obrazem, zprávou v jiném přepisu, která ukazuje na skutečnost, že tento člověk není rodilým mluvčím v jazyce svého partnera.
Je to rozhodující moment v příběhu dvou milenců, kteří se rozcházejí, okamžik, kdy spolu přestávají mluvit. Jak říká Moustapha Saffouan, „mezi dvěma subjekty může existovat buď promluva nebo smrt“. Nicméně toto dílo přesně dokládá okamžik, kdy „smrt je mrtvá“ – kdy pokračuje rozhovor skrze napsání a evokaci jmen. Vyřezání jmen do kaktusu je aktem oslovení nepřítomného člověka. Toto vyřezávání je pokusem vyplnit prázdnotu, kterou tato nepřítomnost zanechává, je to pokus ji nějak zakrýt.
Jakou základní prázdnotu se snažíme vyplnit, co se nám stále vrací a pronásleduje nás v otevřených jizvách, které v sobě nesou vepsané příběhy tělesné bolesti? Je věrnost těmto jizvám v důsledku věrností bolesti a utrpení a zároveň věrností možnosti představit si alternativní, jiný způsob žití a bytí?
Zpráva vepsaná do těchto jizev k nám promlouvá o nás samých. Musíme jen být připraveni naslouchat a být rušeni. Alternativa k současnému bytí, k jinému životu vždy už existuje – důležité je pouze rozpoznat, že náš současný způsob života je „neúplný“.
Je 24. července 2008 a hladoví mladí lidé bez volebního práva, rodiny více než 13 500 nezvěstných osob, mladí zbohatlíci, mafie, politická elita a členové mezinárodních společenství vytvářejí den za dnem paměť Bosny a Hercegoviny. Otázkou je – pro koho? K čemu? Nejslibnější a nejvýkonnější paměť Bosny a Hercegoviny, dnes ilustrovaná ojedinělými uměleckými činy, ještě musí být plněji artikulována – novým politickým subjektem, který dokáže provést projekt transformace.
Když byli umělci odkopnuti, oslepeni světelným poutačem obchodu, kdo vytvoří tento jiný druh osvícení, kterého nelze dosáhnout žárovkou?




1 Marina Gržinić, “Linking of theory, politics and art”, Contemporary art and nationalism: a reader, ed. Minna Henriksson a Sezgin Boynik (Prishtinë: Institute for contemporary art “Exit”; Centre for Humanistic Studies “Gani Bobi”, 2007). str. 105.
2 tamtéž. str. 106. Gržinić argumentuje podle Giorgio Agambenova The Open. Man and Animal.
3 Ugrešić, “The Confiscation of Memory”. str. 227.
4 Pro více informací viz http://www.stabilitypact.org. Obzvláště zajímavé pro tuto diskuzi je ‘Working Table on Democracy’, jejíž aktivity sahají od médii až po vzdělání a genderové otázky.
5 Pro zajímavou diskuzi o vydání šesti naturalizovaných občanů v roce 2002 viz Vildana Selimbegović, “Građani Pukovnika Muderisa”, BH Dani 15. února, 2002.
6 Viz Kali Tal, Worlds of Hurt: Reading the Literatures of Trauma (Cambridge: Cambridge University Press, 1996).
7 Shoshana Felman, The Juridical Unconscious: Trials and Traumas in the Twentieth Century (Cambridge, Massachusetts and London: Harvard University Press, 2002). str. 8.
8 Zajímavá analýza viz. Jasmina Husanović, “At the Interstices of Past, Present, and Future: Cultural Artistic Practices of Traversal in the Work of Šejla Kamerić, Jasmila Žbanić, and Amra Bakšić-Čamo”, Leap into the City: Chisinau, Sofia, Pristina, Sarajevo, Warsaw, Zagreb, Ljubljana-Cultural Positions, Political Conditions: Seven Scenes from Europe, eds. Katrin Klingan a Ines Kappert (Cologne: DuMont Literatur und Kunst Verlag, 2006).

01.02.2008