Buďme součástí systému!

Manifest #3

Politika
1. Společnost je hierarchická.
2. Společnost tvoří skupiny lidí, kteří mají různá práva a různé společenské příležitosti, i když by si teoreticky měli být rovni.
3. Elita společnosti má většinu práv a řídí běžné záležitosti společnosti.
4. Elita sestává z několika skupin: volených představitelů, hospodářské a kriminální elity.
5. Obvykle jsou tyto skupiny propojené. Jeden člen elity může být zástupcem několika či všech těchto skupin.
6. Elita určuje pravidla chování veřejnosti.
7. Elita legitimizuje svou existenci s pomocí společenské manipulace.
8. Společenské manipulace jsou často definovány jako vymývání mozků.
9. Hlavním cílem vymývání mozků je skrýt rozdíl mezi myšlenkovým (teoretickým) sociálním modelem a skutečností.
10. Členové elity požívají ekonomických výhod, které jsou jiným nedostupné. Elita ví, že jejich jména budou zaznamenána v historických knihách.
11. Aby úspěšně dosáhla svých cílů, potřebuje elita společnost, která je vcelku lhostejná a nezpochybňuje pravidla společenského chování.
12. Jen taková společnost může být snadno naládována do kanónů.
13. Mít nezávislé politické smýšlení neznamená být součástí politické strany. Znamená veřejně demonstrovanou zodpovědnost za vše, co se stane v okolí.
Redas Diržys & Jonáš Valatkevičius, 1998

Manifest #4

Pop star
Star je poslem současné společnosti.
Star je osoba, která účinkuje na veřejnosti.
Star hraje velmi důležitou společenskou roli (star má obvykle vztahy s politikou, kriminálními vrstvami či pop-kulturou).
Star se zrodí, žije a zemře v prostoru masmédií.
Star žije v tisku, v televizi, rádiu a na internetových stránkách.
Star má postavu s masmediálním image.
Star je virtuální osoba. Jen málo lidí vidělo ne pouze její/jeho image, ale osobu reálnou.
Star žije v prostoru masových médií a poslouchá jeho zákony.
Star zoufale věří, že on/a dokáže porazit masová média a přeměnit je ve svůj nástroj.
Star vždy doprovází jeho/její PR zástupce, právě z tohoto důvodu.
Star se mýlí, masová média jsou všemocná, nemohou být přemožena.
Star má několik velmi důležitých funkcí.
Star přináší jmění těm, kdo ji/jeho stvořili.
Star naplňuje touhu obyčejných lidí po ideálu.
Star zbožňují obyčejní členové společnosti. Dozvídáním se o detailech ze života star běžný člověk bojuje proti nudě každodenního života.
Milujme naše stars!
Redas Diržys & Jonáš Valatkevičius, 1998

Od Guggenheima k Tatlinovi a zpět

Redas Diržys

První dojem z prostoru bílinské galerie mě okamžitě přivedl k paralele, zmíněné v názvu. A čím více o tom přemýšlím, tím více se tato paralela hodí jako perfektní symbol mého nedávného výzkumu dvou uměleckých strategií: jak být součástí systému a zároveň se proti němu bouřit. A je velmi příznačné, že tyto dvě věci se propojují v době, kdy několik zemí východní Evropy vstupuje do EU, a navíc v místě, kterým skutečná hranice prochází (Bílina je na německo-české hranici).

Silné a těžce budované systémy
Měl jsem příležitost vidět dvoje rozdílné dějiny umění: sovětské a západní. (Teprve nyní si začínám uvědomovat obrovské rozdíly také mezi západoevropskou a americkou verzí dějin umění.) Nejzajímavější bylo, že některé části byly naprosto odlišné. Především umění 20. století, jak bylo prezentováno sovětskými dějinami umění: jen části západního umění měly nějaký vztah ke komunistické ideologii, nebo měly něco více či méně společného s paradigmaty socialistického realismu. Na druhou stranu součástí západních dějin umění byla jen ta hnutí ruských a dalších východoevropských uměleckých aktivit, která měla konkrétní dopad na západní umění.
„Mělo Rusko dějiny? Nikdy přece neválčilo s Anglií!“ – Bob Budd, červen 2001, Flensburg, Německo.
Nyní je stále zřejmější, že dějiny umění mají jen jediný cíl – bránit velké sbírky bohatých muzeí a osobností, jež by přišly o své poklady, kdyby se systém zhroutil. Celý průmysl vytváření hvězd vznikl proto, aby organizoval přísně funkční systém cena-hodnota. Velmi důležitou částí systému je strategie, jak ukázat jen několik hvězd v kontextu dobře připraveného a proporčně vyváženého systému „vyplňování“. Co je to koncept „vyplňování“ a jak došlo k tomu, že se východoevropské země staly jeho fantastickým zdrojem? Především každý zlomek informace o západních hnutích (hlavní proud, samozřejmě: rock, pop-music, abstraktní expresionismus, pop-art a minimalismus) byl za železnou oponou považován za projev absolutní svobody. Dokonce i formální abstraktní obraz byl v sovětské společnosti radikálním gestem. Po zhroucení systému zaplavili všichni východní avantgardní umělci a aktivisti západ, ale brzy si uvědomili, jak zastaralí a naivní byli v kontextu západní teoretické manipulace. Jen několik šťastlivců z komunistického tábora uspělo díky chytré strategii uplatňování sovětského stylu podle představ západních stereotypů a vyplňování tak už existujících složek. Dalším krokem byla reorganizace národních systémů na prozápadní, s pomocí ideologie na místě historického průzkumu. S pomocí sítě mezinárodních nadací bylo vykonáno mnoho práce. Vytvořily dobře organizovaný systém, poskytly dobrý vkus, politicky korektní a prosté produkty, skvělé pro vyplnění jakékoliv velké výstavy. Jeden z příběhů z oblastní úrovně je pěkným univerzálním příkladem. Dnešní ředitel prestižního centra umění v Litvě udělal v době, kdy byl na konci 80. let studentem Národní akademie umění, takzvanou první instalaci v Litvě, aby ji pak mohl zahrnout do své teoretické diplomové práce. „Jak se stalo, že Marcel Duchamp byl největším umělcem celého století?“ – Waldemar Stoffel (Stefan Cramer), červen, 2001, Flensburg, Německo.

Síla a slabost byrokracie
Jaké jsou základní rysy běžného byrokrata umění?
Vždy zdůrazňuje roli a důležitost instituce, k níž patří.
Vždy prezentuje dobře vypracovanou misi a vizi této umělecké instituce. Jasně artikuluje úkol mezinárodní spolupráce institucí.
Zná dobře definice a obvykle je používá tak, aby s jejich pomocí zahalil skutečný význam.
Má dobrý vkus.
Je politicky korektní.
Vždy zmiňuje koktailové párty, konané pro pozvané, kterých se zúčastnil, a sem tam utrousí několik hvězdných jmen.
Byrokrat udržuje hierarchii systému.
Byrokrat/ka věří, že instituce jej/ji chrání před zodpovědností.

Existuje jedna velmi účinná zbraň proti byrokracii – použít upřímnost, čestnost, neskrývat pochyby, ale přitom zachovávat stále stejnou, jasně danou byrokratickou formu společenského chování. Pokud byrokrat začne informovat o svých vlastních omylech a pochybnostech, systém bude ohrožený.

Image a manipulace: nástroje demokracie
Jak lze udržet systém v demokratické společnosti, kde je absolutní moc státu skryta? Dobrý vkus, stylistické kánony, zavedený životní styl – tisíce obrazů vznikajících každou sekundu v pravidelné sekvenci, opakovaných každý den v různých formách: rádio, televize, tisk, umění, reklama… Nedostatek vkusu, vkus spodiny... to vše je mimo hlavní proud... to je mimo záběr obrazů – kvalitativních obrazů.
Obraz s autorskými právy – to je největší vynález demokratické společnosti. Vypadá to jako mechanismus na ochranu tvořícího jedince, ale ve skutečnosti to slouží k něčemu naprosto jinému. Komu to prospívá? Muzeím, reklamním společnostem, nakladatelstvím, galeriím... ty jsou chráněny v první řadě. Produktem umění, jak se obvykle jeví v masmédiích, je pouze informace. Alespoň hvězdy, které dostávají velké peníze z autorských práv, obvykle představují něco jiného, než jen samy sebe.

Revoluce: image zabitého image
Francouzská revoluce přispěla k image zabíjení; ruská – k zabitému image; revoluce ovlivněná situacionisty ve Francii a v zahraničí v roce 1968 neměla žádné image. Každá revoluce ale spouští ohromný příliv obrazů. A pokaždé větší a větší. Jaké jsou tedy nejnaléhavější úkoly revolučního přístupu? Je tu jen jeden způsob – krást už vytvořené obrazy, zneužívat je, vyvrtávat je do stěn, podlah a stropů institucí, které ještě krmí diváky... (viz. Vrtací manifest). Je nutné stále produkovat obrazy, abychom se dostali do systému, zatímco vrtání je aktem ničení!

Diktatura: vzestup imaginace
V případě diktatury je záběr obrazů a způsob jejich vzniku značně redukován – na jeden obraz, který je úplně zřetelný, výpravný a ideologicky ověřený, bez jakýchkoli dvojznačností. Mělo by být naprosto jasné, kde leží skutečná síla. Individuální představivost má sklon naplňovat vědomí fantaziemi, iluzemi, sny. Dává moc těm, kteří mají bohatou obrazotvornost. Pokud ji však někdo přenese do společenského života, bude okamžitě potrestán. Tak se v diktatuře dostává velké síly kolektivní představivosti, jež je založena na strachu.
Hlavní modernistická umělecká hnutí založená na představivosti se podobají autokratickým režimům, které obvykle patří jen několika málo dogmatikům. Proto je možné, že klasičtí umělci s konzervativním smyslem pro představivost se cítí mnohem lépe v atmosféře diktatury a útisku. Dokonce i umělci, kteří se zúčastňují společenského života, by mohli být považováni za autokraty – prostým přáním spojit celý vesmír do čistě estetické a stylisticky dobře organizované jednotky. Je tak příjemné říkat lidem, kam mají chodit plakat a kdy je čas zemřít...

Vrtací manifest
1. Vyřízni první obrázek z novin a zvětši jej, až bude průměr nejmenší bílé tečky alespoň 0,5 mm. Nalep obraz na pevnou desku a vyvrtej všechny bílé tečky vrtákem o velikosti této tečky. Pamatuj si, že každý obrázek se v tisku objevil jen proto, abys jej mohl vyvrtat.
2. Čím menší počet vrtáků použiješ, tím jasnější bude tvůj světový názor.
3. Pohyb při nasazování vrtáku do vrtačky připomíná nabíjení pistole. Používej stále větší vrtačky!
4. Vychutnej si ergonomické uchopení vrtačky. Její tvar perfektně sedí v tvé ruce: lidé se hodně snažili, aby sladili formu a obsah.
5. Vrtání způsobuje úbytek hmoty. Připrav prostor pro nadvládu ducha!
6. Nepřestávej vrtat, ani když cítíš osvobození svého vědomí. Uvolni svou mysl, a brzy poznáš, že tvoje srdce bije stejnou frekvencí jakou vibruje nástroj. Největšího možného splynutí dosáhneš, jen když se identifikuješ s touto frekvencí. Toto je způsob, jakým byli v mytologických dobách stvořeni kentaur, sfinga a další tvorové sjednocené duše.
7. Jediná věc, kterou teď potřebuješ udělat, je objasnit společnosti svou nekonečnou touhu vrtat.

5.dubna, 2001, Alytus.

Srovnání, rozdíly
Text má sklon proměňovat osobní zkušenost během přípravy výstavy na radnici v Bílině (ČR), jež má být součástí městských oslav vstupu země do EU.

Existuje nějaký rozdíl mezi krásou vznikající star a chytře vytvořeným úsměvem okouzlujícího diktátora? Tato otázka vznikla, když jsem do jednoho prostoru umisťoval metr široký Lukašenkův úsměv a set fotografií mého přítele z různých období jeho kariéry, jak se objevovaly v novinách. A jak jsem s těmito obrazy pracoval – provrtával jsem je, a to trvalo dlouhou dobu – uvědomil jsem si, že je spojuje jeden společný princip – princip bytí na opačné straně pravdy… Po vynálezu fotografie, kinematografie, videa, atd., bylo jejich hlavním úkolem po dlouhou dobu zachytit obraz tak rychle, jak to jen bude možné… a pravda byla něčím, co měl právě fotoaparát zachytit v první řadě. Právě v tom spočívá mistrovství fotografa. Masová média jako představitelé pravdy se úplně soustředila na tento druh pravdivých obrazů. Pravdivé se zdá být to, co je natočeno či vyfoceno (záleží na typu média). Zobrazené zároveň jakoby náhodou oplývá lehkými příznaky upřímnosti: nevinný úsměv, naivní údiv, mírný závan letního větru, za nímž se obvykle skrývají dlouhé hodiny před větrákem, atd.

Zbývají nějaké jiné stezky?
Mnohem méně působivá je strategie kameramana/umělce, který čeká celý život na jeden pravdivý okamžik, a pak zachytí pravdu předvídanou již dávno před… Buddhou? Mnohem důležitější je v tomto případě ale akt čekání a meditace. A nebo zoufalá snaha zachytit vše, co se děje, ještě než to vaše vědomí začne chápat, či než se chápání spustí. Oba způsoby jsou, podle mého, přítomné v činu vrtání obrazů: dlouhá meditace během vrtání všech bílých teček na síťce obrazu – to je první způsob; a intuitivní náhodná volba obrazu k vrtání – ten druhý. Zajímavé je, že po dlouhém vrtání vždy začnete vnímat skryté významy obrazu… stejně jako nikdy nevnímáte jeden záběr z filmu – myslitelná je pouze řada. Navíc, není důležitý obraz, ale noviny, časopis … ne umělecké dílo, ale muzeum, galerie … ne jedinec, ale stát. A to je pravděpodobně cena, již platíme za rychlost.
Jednou ve Spojených státech se mě během prezentace mého díla nějaké dítě zeptalo:
– Je to udělané počítačem, nebo je to jen vyvrtané?
– Ne, je to jenom vyvrtané, – ujistil jsem je.

Není velký rozdíl mezi zrozením a smrtí star v masových médiích. Někdy dokonce jedna nahrazuje druhou.
Například kambodžský diktátor Pol Pot dvakrát úspěšně zemřel v celosvětových novinách: jednou jako zloduch, jenž zemřel, ale nikdo neví, zda to tělo je jeho. Druhý den tytéž noviny potvrdily, že tělo je skutečně jeho. Stalo se tak v dubnu 1998. První den byla jeho špatnost skutečná, druhý den ale začala být podezřelá… podezření vzrůstá s počtem zemí, jež byly bombardovány Američany, a také je posiluje trend najít vždy jediného viníka-zločince. A tisk celého světa čeká na jejich úmrtí… jež budou možná opět ohlášena dvakrát; jednou jako prostá smrt, podruhé jako identifikace těla…
Další příklad: moje vlastní simulovaná smrt v litevských novinách byla prvním rozšířeným image mého uměleckého poselství…
Nebo Edi Rama, starosta Tirany v Albánii – byl zachycen na fotografii v okamžiku extáze, zatímco přednášel pokrytecký proslov pro svou volební kampaň, a objevil se v novinách téměř ve stejném postoji jako Pol Pot před pěti lety. Nikoho to nezajímá – Pol Pot už je zapomenut… klišé může být použito znovu.

– Co tady děláte?
– To je barikáda.
– Ale my musíme projet a dovézt zboží.
– Ale my máme povolení postavit barikádu…
– A my máme povolení projíždět centrem města!
– Ano, ale právě proto stavíme tu barikádu, abyste nemohli projet…
(výňatek z peformance Barikáda, jež bylo součástí oslavy v Kaunasu, Litva, 17. května 2003)

Vždycky jsem si myslel, že barikáda má být něčím postaveným proti moci vlády a je spojena s rebelem. Nyní ale mohla být jedním z prostředků zábavy, mohla být uvedena na oficiální státní oslavě.

„Skutečná poezie začíná první dlažební kostkou hozenou na policisty.“ Jeden z aforismů Guy Deborda.

Někdy nemohu pochopit, o čem je společensko-kritické umění. Kdysi bylo milovaným komponentem velkých show, jež pořádaly bývalé komunistické země během posledního desetiletí minulého století. Snažil jsem se zkoumat logiku těchto uměleckých děl. Proč všechno společensky angažované umění v novinách vypadá tak podobně. Zdá se, že tu existují pravidla, jak by měla společenská kritika vypadat. A samozřejmě jsem se snažil pracovat také na společenské kritice, ale nikdy jsem nebyl přijat do oficiální show nové vlny či do kulturních stránek, ale začal jsem se objevovat v černé kronice, na prvních stranách či dokonce ve sportu. Co bylo zajímavé – stránky byly lidmi mnohem čtenější (nejen lidmi ze světa umění, ale všemi). A dokonce i Umělec před několika lety publikoval jeden z mých kusů – stránka vypadá velmi neobvykle na umělecký časopis…

Poslední myšlenka, kterou jsem napsal do litevských novin: Umělec je pro vládu jako elektrický proud: pokud s nimi (vládní orgány) budou zacházet chytře – budou mít světlo, komunikace a pohodlí… ale pokud někdo vezme do rukou nekryté dráty – dostane šok… a zřejmě silný.

A samozřejmě je mnohem příjemnější rebelovat proti hloupé vládě, než sloužit chytré. Ale protože z praktických důvodů máme sklon volit druhou cestu… jsou ale lidé, kteří dokonce dokázali získat stálý plat za stálé rebelování proti systému.

16. května 2004, Alytus
9. května 2004, Alytus

Milý Amieli Grumbergu,
Právě jsem si přečetl text, který jste napsal do časopisu Beaux Arts – mnohokrát vám děkuji, že jste mi jej poslal –, a nejprve bych rád řekl, že si velmi vážím vašeho postoje, jejž zaujímáte k východoevropské scéně současného umění.
Je samozřejmě škoda, že jste nepovažoval za nutné zahrnout mé myšlenky, o které jste mne žádal.
Je to ale pochopitelné z celého kontextu vašeho psaní… Řekl bych, že je to typicky arogantní a sebeuctívající postoj kritiků/kurátorů západního uměleckého systému. Shledávám velké rozdíly mezi vaším postojem a myšlenkami z našich prvních mailů. Váš postoj byl o snaze spojit pojetí tří lidí (v zásadě kurátora, umělce žijícího v místě, a jedné osoby stejné národnosti, žijící v zahraničí). V případě, že jste si stále ještě neuvědomil, kdo jsou lidé, jež jste přizval ke „spolupráci“ z Litvy – já vám to mohu říci – všichni zastupují stejnou instituci… a i za předpokladu, že jste přizval více než tři lidi… Z vašeho textu se zdá, že výběr nejsnazší cesty je vám blízký, podobně jako tomu je v dalších východoevropských zemích: v České republice, Maďarsku, Polsku a Slovinsku… je to smutné, ale stále jste naplněn stejnými klišé, jež jste chtěl zničit při psaní tohoto článku. Zde je citace z vašeho prvního dopisu: „Domnívám se, že by bylo výkonnější a čestnější, kdybychom vyzvali francouzské čtenáře, aby se vzdali velkého množství klišé, jež mají na mysli, když hovoří o Vilniusu, Praze, Budapešti či Tallinu.“ A navíc jste ve vašem článku napsal, že jste zorganizoval soutěž pro mladé umělecké aktivisty – několik z každé země – z nichž jste vybral nejlepší… kdybyste se o tom zmínil v prvním dopise, rozhodně byste nedostal žádnou odpověď, alespoň ne ode mne…

Mimochodem, tady je to pravé místo, abych vás uvědomil, že dopis, který vám právě teď píši, bude publikován… vaše možná odpověď může být použita…

Proto je pro mě váš článek velmi důležitý a velmi aktuální – perfektně zapadá do mého nedávného konceptu či teorie „vyplnění“. Jsem rád, že váš text a techniky sbíraly a skládaly materiál zobrazující mechanismy manipulace velmi jasně. (Více o mém konceptu „vyplnění“ můžete najít v přiloženém textu k mé poslední výstavě v České republice.)

Je to legrační, ale váš přístup ke kontextu umění se velmi podobá přístupu někdejšího Sovětského svazu. Ideologové této země vypracovali koncept přátelství mezi národy (či mezinárodního soudružství) a velmi optimisticky v něj věřili. A vždy utrousili slavná jména jako Lenin, Stalin, Pravda a Světová revoluce jako něco, co umožňuje naplnění snů. Vy nyní odkazujete na jiná jména: Soros, Flash Art, Art Kontext – se stejnou euforií… a metody generalizace a vyvozování závěrů jsou stejné…

Abych se vrátil k vašemu dopisu: Těším se na budoucí spolupráci, nyní, kdy hranice „oficiálně“ mizí. Uvidíme, co to přinese v kontextu umění – a moje odpověď je: to je pravda – oficiální hranice skutečně mizí, ale tato skutečnost odkrývá mnohem větší problém – skutečné hranice představuje typ mentality, s níž se setkávám právě ve vašem přístupu. Změny v uměleckém kontextu se tak projeví až po druhé vlně mizení zbývajících hranic – těch skutečných. K naší budoucí spolupráci – velmi nerad bych od vás obdržel nějaké maily či telefonáty alespoň po příštího půl roku. Podle Tolia Osmolovského je to dostatečně dlouhá doba, abyste sám v sobě něco změnil– a já se pravděpodobně přeměním ve stejného mizeru, jako jste vy.

Prosím, neberte si to osobně – tento dopis je adresován spíše systému, který vy v současné době reprezentujete.
A nakonec jedna upřímná otázka – mohl byste oznámit, že mé jméno nemá s vaším článkem nic do činění, a učinit tak v nejbližším čísle Beaux-Arts, prosím?

Přeji vám vše dobré ve vašem nesnadném čekání na změny v uměleckém kontextu.

S pozdravem
Redas Diržys
Oborník na sever východní Evropy v ZCCA Libušín

Od: Martin Zet Pro: Redas Diržys

Posláno: neděle 5. května 2004

Milý Redasi,
Velmi dobré, opravdu se mi líbí tvá nová, vášnivá tvář. Myslím, že to je přesně to, co potřebuje tento asexuální a emocionálně prázdný oficiální svět.

Vydrž – nemáš co ztratit, jedině kdyby ses chtěl stát stejným podřízeným šmejdem…

Martin

P. S. Když jsem četl tvůj dopis, vzpomněl jsem si na větu Roberta Morgana: „Není umění bez rozhovoru o umění,“ samozřejmě ve smyslu „západního rozhovoru o umění“ – a dokonce i ve smyslu „newyorského rozhovoru o umění,“ (jeho přednáška v Omi), s níž také vášnivě nesouhlasím. Když jsem mu to ale řekl – nebyl vůbec přísný, naopak, byl velmi milý a hravý… Pak jsem si uvědomil, že tito „profesionálové“ používají slova, vyslovují fráze a teze mnohem snadněji a lehčeji než já. Možná je to cvikem, praxí, již se naučili ve škole (alespoň ve Spojených státech). Rétorická cvičení – dostaneš téma, a musíš o něm mluvit po nějakou dobu. Když domluvíš – je to hotovo. Žádné následky. Nic se nezměnilo. My v Československu jsme něco takového ve školách neměli.
Můj problém je, že někdy (naštěstí ne moc často), když to čtu, snažím se to pochopit; někdy se snažím odkrýt mechanismy a účely vedoucí k těmto formulacím.

Ale správný přístup k tomuto typu „korektního“ textu by mohl být lépe definován jinak: koho to zajímá? Pro koho je to důležité?

Od: Redas Diržys, Pro: Martin Zet

Posláno: neděle 9. května 2004

Milý Martine,
Nejde o to, něco ztratit – naopak – pokud bych se chtěl stát stejným podřízeným šmejdem, mohl bych toho snadno dosáhnout.… ale to je větší problém ne pro šmejdy, ale pro ty, kdo šmejdy vyrábějí…
Zdraví
Redas

Od: Martin Zet, Pro: Redas Diržys

Posláno: pondělí 10. května 2004

Užijme si každý moment, než se staneme šmejdy…
Martin

Manifest #5
Politika znovu (reloaded)
1. Lidé obvykle neznají skutečný význam politiky.
2. Mají jen teoretické ponětí o tom, jak by měla společnost fungovat. Nikdo lidem neumožní vidět skutečnou situaci.
3. Lidé jsou oklamáni pokrouceným obrazem politického života v masmédiích.
4. Masmédia pracují ruku v ruce s politiky.
5. Masmédia jsou byznys, politika je byznys, byznys je byznys.
6. Byznys nemá respektovat morální hodnoty – zabij, nebo zemřeš.
7. V politice nejsou žádné morální hodnoty, protože morální hodnoty jsou striktní – existuje jen bílá či černá. Morálka nepřijímá kompromisy – existují jen různé úrovně hříchu.
8. Politika je založena na kompromisu mezi různými vlivnými skupinami.
9. Morálka a politika spolu naprosto nesouvisí.
10. Existují dvě cesty, jak zacházet s politikou. Jednou je zapomenout všechno, co o ní víte, a být svobodný. Druhou je nechat se zvolit a zmutovat.
OPRAVDU CHCETE BÝT POLITIKEM?
Jonáš Valatkevičius, 2004

Manifest #6
Politické umění
1. Všichni jsme někdy milovali anti-politické umění. Umění, jež zpochybňovalo status quo, s nímž musíme žít.
2. Mysleli jsme si, že společensky angažované umění je nejužitečnější. Bylo to naše společenské poslání.
3. Mysleli jsme si, že tak plníme své povinnosti vůči společnosti.
4. Kritizovat, být kritický ke všemu, co se vztahuje k vládě, byznysu a masmédiím.
5. Otázkou je: Proč byla vláda, obchodníci a masová média vždy tak ochotná dávat nám peníze, abychom tvořili tento druh umění?
6. Proč nám dávali peníze na to, abychom vyráběli jen jiný druh výsměchu tomu, co je jim nejdražší?
7. Proč stále tak milují tento typ umění?
8. Možná mají stejně naivní myšlení, jako my všichni: toto je způsob, jakým plním své povinnosti vůči společnosti.
9. Ne. Jsme to my, kdo je vždy naivní. Využívá nás vláda, byznys a masová média, která svou existenci legitimují s pomocí našeho umění: podívejte, my jsme rádi, že někdo kritizuje naše hodnoty a naše chování.
10. Vláda, byznys, masmédia: Co si opravdu myslí, když k nám promlouvají? Ukažme lidem jejich pravou tvář!
KONEC S ANTI-POLITICKÝM UMĚNÍM! KONEC POMOCI VLÁDÁM, OBCHODU A MASOVÝM MÉDIÍM, JEŽ CHTĚJÍ VYUŽÍVAT UMĚNÍ JAKO ŠTÍT.
Jonáš Valatkevičius, 2004

01.02.2004