Šílená skutečnost

Hypermental. Kurátorka Bice Curiger. Kunsthaus Curych, 17. 11. 2000 – 21. 1. 2001. Hamburger Kunsthalle, 16. 2. – 6. 5. 2001.
Hypermental sviští v ostrém úhlu přes fasádu curyšského Kunsthausu. Kurátorka Bice Curiger, mezinárodně proslulá vynikajícími výstavními tituly, si vymyslela pro poslední produkci na rozhraní tisíciletí mnohoznačný novotvar, který je schopný poskytnout útulek pro všechno možné, od kosmických báchorek až po kokainové umělé ráje. Šílená skutečnost — tak zní vysvětlující podtitulek výstavy — přilákala do domu na 25 tisíc zvědavců. “Vypadni z mé mysli. Opusť okamžitě tento prostor” — kategorické hulákání Bruce Naumana hřímající ze zatemněné kóje poblíž vchodu zřejmě nikoho neodradilo. Čím absurdnější zákaz, tím větší chuť vykašlat se na něj, a čím širší nabídka asociací, tím snazší její zneužití. Na výběr je totiž nesčíslné množství osobních skutečností a každá z nich je drobátko šílená.
Přes toto poznání se Bice Curiger přenesla s otrlou lehkostí generace, pro niž společensky podmíněná příčinná souvislost a historická analýza patří k metodám doby kamenné. Bice Curiger, šéfredaktorka vlivného časopisu Parkett, je velice praktická teoretička a vyzná se v nejrůznějších mezinárodních výtvarných scénách — škoda, že ne v české — a pohybuje se spíše v ateliérech než akademických badatelnách. Při práci na živém materiálu jí pochopitelně neuniklo, že značná část mladých prominentů sice nic neví o André Bretonovi či o pravidlech někdejších surrealistických her, přesto je ale intuitivně používá pro hrátky vlastní, někdy zkomolené, jindy s nevinnou nenasytností, vždycky ale bez jakéhokoliv vztahu k ideologickému zázemí. Nejde tedy o programové kříšení bývalé doktríny, ale o identifikaci “protosurrealistického momentu” zakódovaného v lidské existenci. Termíny se proměnily, pocit zůstal. Dvacáté století moc nedalo na přání prognostiků a běželo si po svém. Takzvaná velká témata splaskla. Učená hádání o estetických přednostech abstrakce nebo figurace nevzbudily už ani útrpný úsměv. Freud sem nebo tam, žádná tabu už neplatí. V čase zdůrazněné virtuality objevilo umění své vlastní — umělé tělo. Nikoho nenapadne teoreticky debatovat o sexualitě a sadomasochismu, každý si ale rád šňupne koksu a rozšíří paranoicko-kriticky vědomí. Hypermentální je všechno, co přesahuje normu. Šílená skutečnost se rodí v hlavě a zabydluje se s oblibou ve všednodennosti, v kuchyni, v posteli, na dálnici. Vzdáleně připomíná úkaz, který za onoho času praotci Šmidrové — Beda Dlouhý a Karel Nepraš — pojmenovali “divnost”. Nevzbuzuje ani hrůzu, ani strach, ale něco svůdného mezi tím, doprovázeného lehkým mrazením v zátylku a nezřízenou zvědavostí, která stírá rozdíly mezi důvodem a důsledkem, mezi pachatelem a obětí.
Bice Curiger si pro zviditelnění svého výstavního přeludu vybrala 50 spojenců nejrůznějšího věku a zaměření, od Salvadora Dalího až po Jeffa Koonse, od Olafa Breuninga až po Louise Bourgeois. Její posádka s kádrem stálých hostů je zřejmě ochotná převzít jakoukoliv roli — Robert Gober, Mariko Mori, Damien Hirst a Cindy Sherman, známí už z výstavy Zázraky a divy, nechybí při žádné z produkcí. Paní kurátorka přidělila účastníky k šesti velmi volným tematickým celkům, které se vzájemně přesahují a vůbec se chovají nadmíru snášenlivě, nestarají se ani o nějaký “lineární vývoj”, ani o formální tendence. Není divu, že nejpřesvědčivěji působí kapitola o erotice. Je všudypřítomná.
Počestní kunsthistorici se naježili a obvinili pachatelku výstavy z toho, že motá páté přes deváté a nerespektuje doporučený pořádek. Jak by mohla, když jedná hypermentálně? Záměrně ruší, zbavuje exponáty ochranných estetických šuplíků a vypouští je na volný muzejní parket, kde dochází ke schůzkám daleko zábavnějším než ono historickými surrealisty doporučované “setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole”. Video má přednost: Pipilotti Rist posedlá představou sličného mládence bloudí obrovitou samoobsluhou. Olaf Breuning vyzbrojený mečem, tranzistorem a brněním z lepenky zápolí s vlastním snem. Doug Aitken stele písek a vzývá vedro. Košile a límec Louis Bourgeois se radostně mrouskají, zatímco Cindy Sherman předvádí tentokrát černobílé hnusárničky, půvabně doplňující masturbační obřad Erica Fischla. Damien Hirst se těší s hlavou umrlce a Matthew Barney zůstává jako vždy megacool se svou podivnou gentechnologií.
Téma je vážné, v domě ale panuje nezávazná lehkost a veselí jako na převeliké, všeobecné a globální party. Všichni se tváří, jako by se znali, vyměňují si jen tak ze zvyku pozdravy a banální zdvořilosti. Nezanechávají stopy. Hemžení je sice veliké, ale vlastně se nic neděje a hlavně nic nebolí. Nahromaděné obrazy připomínají brouzdání po internetu. Stačí jen mrknout a hned je všechno jinak. Radujte se.
Výstava měla být původně k vidění také v Galerii Rudolfinum. Obě smluvní strany — Bice Curiger a Petr Nedoma — vysvětlují naprosto odlišně, proč ze spolupráce nakonec sešlo. O jeden důvod víc smířit se s tezí, že každá skutečnost je přinejmenším klamná a bludná.

01.01.2001